Schola Gregoriana Pragensis versus
Svatomichalská gregoriánská schola aneb Dva způsoby poučené interpretace
Mgr. Kristýna Kučírková
Ve své disertační práci se hlouběji zabývám historicky poučenou interpretací staré hudby. Jedná se o stále populárnější fenomén, jímž se začíná zabývat širší hudebnické spektrum.
Už samotný pojem „historicky poučená interpretace“ prošel značným vývojem. Když v sedmdesátých letech začínal N. Harnoncourt s rekonstrukcí Monteverdiho Orfea, nikdo nemohl tušit, v kolika provedeních se bude o dvacet let později hrát a prodávat tento barokní skvost, jaký rozkvět zažije pramenné bádání a znovuoživování starých zapomenutých mistrů. Ještě počátkem let devadesátých se mezi hudebníky hovořilo o „autentické interpretaci“. Vypolarizovaly se dva tábory hudebníků. Klasicky vzdělaní versus často nadšení diletanté s badatelskou horlivostí. Snad právě v průběhu let devadesátých zaznamenal zájem o starou a starší hudbu největší boom. Mnoho prestižních hudebníků pochopilo, že frázování v baroku je odlišné od frázování v období klasicismu, podobně jako romantismus vyžaduje jiné chápání než impresionismus apod. Na druhé straně odpadl komplex mnohých nadšenců staré hudby, kteří striktně odmítali klasické hudební vzdělání, neboť pochopili jeho užitečnost a potřebnost. A tak se poněkud zavádějící a diskutabilní pojem „autentická interpretace“ změkčil v diplomatičtější a hlavně přesnější „historicky poučenou interpretaci“.
Chápeme-li syntézu jako shrnutí či sjednocení jednotlivin v celek, ráda bych na tomto místě představila výsek své dosavadní činnosti, z něhož později hodlám vyvodit obecnější závěry nebo nabídnou téma k diskuzi či vyprovokovat nová bádání. Pracuji ponejvíce metodou komparatistiky a historickou srovnávací metodou.
Zabýváme-li se starou evropskou hudbou a chceme-li plně pochopit její šíři a hloubku, je nejvhodnější začít od kořenů. Kde leží kořeny evropské hudby? Snad v nejstarších komplexněji dochovaných a dnes ještě stále provozovaných hudebních památkách. Totiž v gregoriánském chorálu. Aplikujeme-li tuto problematiku do našeho terénu a chceme-li ji představit na jednoduchém příkladu, nabízí se především dvě odlišná tělesa, jež prezentují jednu a touž věc různým způsobem. Jedná se o soubory Schola gregoriana pragensis (dále SGP) a Svatomichalská gregoriánská schola (SGS). Oba ansámbly nelze nechápat konkurenčně, není to principielně možné. Zde již mírně předcházíme argumentům, které budou uvedeny následně v určitém pořádku.
Schola gregoriana pragensis byla založena roku 1987 Davidem Ebenem, z názvu je patrné, že působí v Praze. Nejprve se věnovala pouze interpretaci hudby liturgické, již po revoluci o dva roky později rozšířila své pole působnosti na neliturgickou hudbu a hudbu novou a začala koncertovat téměř po celém světě. Díky studiu středověkých pramenů představil soubor světu skladby dávno zapomenuté.
Svatomichalská gregoriánská schola vznikla v Brně v září roku 1994 a řídí ji Josef Gerbrich. Oficiálně funguje při kostele sv. Michala, avšak latinské chorální mše lze vyslechnout také v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla a u sv. Tomáše a v okolí Brna.
Položme si ponejprv otázku, co je vlastně gregoriánský chorál. Definice se většinou shodují. Jako příklad lze uvést slovníková definice U. Michelse: „Jednohlasý latinský liturgický zpěv katolické církve [...] se nazývá gregoriánský chorál“ (Michels 2002, s. 185), Vysloužil ve svém slovníku vysvětluje gregoriánský chorál jako „jednohlasý liturgický zpěv římsko-katolické církve (Vysloužil 1995, s. 100). Od odborníka na chorální zpěv M. Venhody se dozvíme, že „Gregoriánský chorál je nejstarší bohoslužebný zpěv“ (Venhoda 1946, s. 10) a v publikaci Československá vlastivěda „Pod pojmem gregoriánský chorál rozumíme souborné označení zpěvu latinských liturgických textů. Byl to ryzí, jednohlasý kultovní zpěv...“ (Československá vlastivěda 1971, s. 32).
Co vše z těchto stručných, avšak výstižných, definic vyplývá?
Za prvé, že chorál je nejstarší bohoslužebný zpěv. Tento výrok je sice pravdivý, nicméně přívlastek „gregoriánský“ konkretizuje jeho časové rozpětí někdy od konce šestého století. Přičemž chorál jako takový existoval již od prvopočátku křesťanství. Měl různé podoby a každá lokalita se později vyprofilovala do té míry, že se papež Řehoř Veliký pokusil o sjednocení liturgického zpěvu (proto také gregoriánský chorál nese jméno Gregor).
Za druhé, že chorál je bohoslužebný zpěv, myšleno liturgicky závazný. Zde se dostáváme k prvnímu a zásadnímu rozdílu mezi zmiňovanými soubory. Zatímco SGP se prezentuje především koncertně a vydává hudební nosiče, SGS výhradně naplňuje původní poslání tohoto zpěvu – zpívá jej při bohoslužbách. Ač se tento fakt může jevit jako nepodstatný, znamená pro oba činitele naprosto odlišné nazírání na daný jev. Je to logické. U SGP nabýváme dojmu, že nám předkládá nádhernou, umně zrekonstruovanou, pokladnici z přelomu prvního a druhého tisíciletí; nicméně zůstává pouze jakýmsi výletem do historie. Naproti tomu SGS nám předkládá živý orgán posvátné hudby. Liturgicky závazný předmět, jenž nabývá pravého smyslu právě a pouze v daném prostředí. Jedná se, jednoduše řečeno, o problém koncertní versus liturgický. SGS zpívá každý týden nový repertoár pro danou mši, zatímco SGP je spíše koncertní těleso, jež často opakuje nacvičené kusy. V čem se pak mohou tyto dva rozdílné pohledy tak zásadně lišit? Takřka ve všem, co je s chorálem spojeno.
Jinak pojímá žalmový verš mnich, který se každý týden rektotónem pomodlí všech 150 žalmů a jinak školený zpěvák, jenž předzpívá na koncertě jeden pečlivě nacvičený žalmový verš. Jednoduchý princip memorování je u chorálu zásadní. Vždyť chorál se začal sporadicky rukopisně zaznamenávat až někdy počátkem sedmého století. Do té doby se jej mniši v klášteřích učili první polovinu svého života nazpaměť a druhou ji předávali novicům. Potřeba zaznamenávat chorál souvisí se vznikem evropské notace. Není třeba se dlouze rozepisovat o neumatické notaci, kterou později nahradila notace kvadratická, menzurální až v poslední řadě současná.
Na tomto místě se opět dostáváme k rozdílnému pojetí již zmíněných ansámblů. SGS užívá zásadně edici Graduale triplex. Zde je zaznamenána většina repertoáru pro církevní rok trojí notací. Dvěma starými neumovými notacemi – z oblasti St. Gallen a Metz – a standardní kvadratickou. Takový zápis se na první pohled může jevit jako nepřehledný. Pro interpreta má ovšem zásadní význam. Umožňuje mu přímo komparovat nejstarší notaci s pozdějším zápisem a odhalovat tak některé modifikace mladšího záznamu. Především mu však odkrývá nový horizont, totiž původní chápání rytmu, deklamace slova a překvapivě i intonace.
SGP si s oblibou vybírá pro své nosiče prameny zaznamenané pouze notací kvadratickou nebo též gotickou. Je to práce záslužná, nelze ji však v důsledku upřít omezený pohled na věc. Situaci možná trefně dokreslí příměr – jinak bude Mozartovu sonátu hrát klavírista, jenž má kompletně pročtenou klavírní literaturu baroka a klasicismu, a jinak hudebník, jenž hraje pouze Mozarta a nic jiného.
Stálým a dlouhodobým předmětem sporu je rytmus chorálu. V průběhu dvacátého století se vytvořili dva tábory. Skupina interpretující chorál plagálně, tedy každá nota má přibližně stejnou délku, a skupina provozující „volné“ pojetí chorálu. Současný stav bádání plagální školu potírá, neboť takový způsob přednesu málo respektuje deklamaci slova (snad nejpodstatnější element při zpěvu chorálu) a potírá i praktickou stránku provedení (viz přístup výše zmíněného mnich). Přívlastek „volné“ pojetí je úmyslně v uvozovkách. Co se může jevit jako volné, bývá často podepřeno mnoha pravidly. Jazzová improvizace budí dojem nahodilosti, přičemž opak je pravdou. Vychází z mnoha a mnoha kombinací a šablon, které musí hudebník těžce nadrilovat a později je kombinuje a proplétá dle daného harmonického a rytmického schématu. Obdobně se řídí i volné pojetí gregoriánského chorálu mnoha pravidly, která vycházejí především z nejstarší neumové notace a z deklamace slova. Úzce se řídí přízvukem latiny (výhradním jazykem gregoriánského chorálu) a respektuje všechny zvláštnosti neumového zápisu.
U SGS můžeme jasně hovořit o volné interpretaci, avšak nelze paušalizovat interpretaci SGP. Pohybuje se někde mezi oběma tábory, avšak zřetelněji inklinuje k plagálnímu pojetí. Lze to vyčíst ze způsobu vedení regenschorim. V dirigování šéfa SGS, Josefa Gerbricha, lze jasně vyčíst neumovou notaci. Jakoby rukou přímo kreslil virgu, podatus, climacus. Gesto je skromné, avšak výstižné a především dynamicky funkční. Připomíná provozovací praxi, kdy regenschori jednou rukou ukazoval ukazovátkem do velkého graduálu a druhou dirigoval. Vedoucí SGP, David Eben, naproti tomu užívá obou rukou, jeho gesto je široké a připomíná mávání křídel. Je chvílemi příliš rozmáchlé a evokuje spíš praxi moderních dirigentů.
Výčet rozdílů mezi oběma soubory pochopitelně není úplný. Následující řádky by bylo možno věnovat interpretaci jednotlivých částí propria. Rozdílně zpívanému introitu, alleluia, communiu apod, jinému nazírání na přirozenou a umělou dominantu třetího modu atd. Pro stručný přehled mé dosavadní činnosti bych nerada zabíhala k margináliím, kvůli kterým by se mohl vytratit kontext, neb obě seskupení zastupují pouze jednu z částí zamýšlené práce.
Shrneme-li předestřené argumenty, vyplyne z nich alespoň nástin dvou poměrně odlišných možností interpretace daný zřejmě rozdílnou motivací, přístupem. Pro SGS znamená gregoriánský chorál niternou modlitbu, druh kontemplace a zejména podstatnou a závaznou součást liturgie. Výběr repertoáru má svá staletá pravidla a styl provádění se jimi řídí. SGP činí záslužnou činnost – popularizaci chorálu a oživování některých starých hudebních památek. Způsob interpretace se může jevit jako historicky poučený, avšak nelze jej označit za adekvátně poučený svým účelům.
Každopádně vzdejme hold oběma ansámblům za volbu málo oblíbeného žánru a vytrvalost, s jakou jej provozují.
Použitá literatura:
ČERNUŠÁK, G. Dějiny
evropské hudby. 5. vyd. Praha : Panton, 1974. 527 s.
Graduale
triplex. Solesmes, France : S.A.
MACEK, P. (ed.) Slovník
české hudební kultury. 1. vyd. Praha : Editio Supraphon, 1997. 1035 s. ISBN
80-7058-462-9.
MICHELS, U. Encyklopedický
atlas hudby. Praha : Lidové noviny, 2000. 611 s. ISBN 80-7106-238-3.
OČADLÍK, M. (ed.) Československá vlastivěda díl IX Umění, svazek 3, Hudba. Praha : Horizont, 1971. 436 s.
SEHNAL, J. – VYSLOUŽIL, J. Dějiny hudby na Moravě. Brno : Muzejní vlastivědná společnost,
2001. 311 s. ISBN 80-7275-021-6.
SMOLKA, J. Dějiny hudby. 1. vyd. Praha : Togga agency, 2001. 657 s. ISBN 80-902912-0-1.
VENHODA, M. Úvod do studia gregoriánského chorálu. Praha : Vyšehrad, 1946. 125 s.
VYSLOUŽIL, J. Hudební slovník pro každého. 1. vyd.Vizovice : Lípa, 1995. 350 s. ISBN 80-901199-0-5.
Zvukové nosiče a obrazové nosiče:
Schola Gregoriana Pragensis, Eben, D. Ach homo fragilis. Praha : Supraphon, 2002.
Monteverdi, C. L'Orfeo. Favola in musica. Dir Jean-Pierre Ponnelle. Londýn : Decca Record Company, 1988.