Mgr.
Zuzana Vaculová
22. září 2007 uplyne přesně 105 let od narození operního
pěvce Jaroslava Jaroše, který významně ovlivnil mezi- a poválečné dění
v českých a moravských operních domech. V roce jeho stých nedožitých
narozenin připomněl tenoristovo interpretační mistrovství Český rozhlas Brno.
Jeho profesní dráhu ovlivnila řada náhod a shod mnohdy ne právě šťastných
okolností a možná právě proto J. Jaroš
zůstává, jak se domníváme neprávem, poněkud stranou pozornosti odborných
pěveckých kruhů.
Profesionální dráha Jaroslava Jaroš, narozeného 22. 9. 1902
v Moravských Budějovicích, je spojena s téměř všemi velkými českými
divadly, ovšem největší část svého soukromého i profesního života strávil právě
v Brně a na brněnské operní scéně.
Přestože ekonomické poměry v rodině Jarošových nebyly
právě příznivé, zájmem a péčí o rozvoj svých dětí je vyvažovali jednak rodiče
(zvláště matka, která s dětmi často zpívala) a vedle toho škola a učitelé
v ní. Díky tomu byl Jarošův pěvecký talent odhalen a dále rozvíjen již od
školních let.
Jaroslav Jaroš se do Brna dostal poprvé v rámci
základní vojenské služby v roce 1922 a Brno si jej okamžitě získalo.
Možnost navštěvovat ve zdejším divadle různá operní představení s předními
pěvci brněnské scény jen podpořila touhu a odhodlání stát se profesionálním
umělcem.
Po skončení základní vojenské služby J. Jaroš prošel krátkým
obdobím účinkování v ochotnickém divadle v rodném městě, ale velmi
záhy, na doporučení místních hudebních znalců, vyhledal v Brně Ferdinanda
Poura (barytona brněnské opery), který se ujal
odborného školení hlasu tohoto svého nového žáka.
Následovalo čtyřleté soukromé studium sólového zpěvu u
vynikajícího pedagoga Theodora Černíka, který se zanedlouho stal profesorem
brněnské konzervatoře. Již v průběhu těchto studií v letech 1924 -
1928 vystupoval J. Jaroš jako host v opeře tehdejšího Národního divadla
v Brně, např. v roli Jeníka v Prodané nevěstě. Role Jeníka
ostatně provázela J. Jaroše po celou jeho pěveckou kariéru a vytvořil v ní
jednu ze svých nejlepších postav.
Ihned po absolvování studií u profesora Černíka byl J. Jaroš
angažován jako první tenor Východočeského divadla v Pardubicích (1928/29).
Již v prvním roce tamního působení na sebe upoutal pozornost a hned od
příští sezóny nastoupil do angažmá v olomouckém divadle. V Olomouci
J. Jaroš setrval v sezónách 1929/30 - 1934/35, toto angažmá přerušil
ročním působením v německém divadle v Opavě (1930/31). Opavské
divadlo mělo být na doporučení autorit jakýmsi odrazovým můstkem pro pěveckou
kariéru u zahraničních divadel. Začínala zde i slavná Marie Jeritzová
a spolu s J. Jarošem do Opavy přišel také mladý Hans Hotter,
pozdější sólista Státní opery ve Vídni, vynikající wagnerovský interpret
v Metropolitní opeře v New Yorku a
v milánské La Scale. Také J . Jaroš dostal hned
po svém prvním úspěšném vystoupení v Mozartově Kouzelné flétně, ve které nastudoval roli Tamina,
lákavé nabídky ze zahraničí. Zajímala se o něj švýcarská divadla
v Curychu, Luzernu a Bernu, polské divadlo ve
Vratislavi, a také velké německé scény v Mnichově a Norimberku. Za J.
Jarošem se ovšem do Opavy vypravila olomoucká divadelní delegace, která jej
přesvědčila, aby zůstal věrný českému divadlu. J. Jaroš se tedy vrátil do angažmá
v Olomouci a během čtyř sezón zde ztvárnil velké množství postav.
Z těch nejvýraznějších jsou to např. Parcifal za
stejnojmenné Wagnerovy opery, Lenskij z Čajkovského Evžena Oněgina, Šťáhlav v opeře Libuše B. Smetany nebo Ctirad ve
Fibichově opeře Šárka.
Z olomoucké scény byl po celou dobu zván
k hostování v Národním divadle v Praze např. v rolích Trobadoura ve stejnojmenné Verdiho
opeře, Jeníka v Prodané nevěstě, Pinkertona
v Madame Butterfly, Lukáše v Hubičce, Vítka v Tajemství, Cavaradossiho v Tosce.
V roce 1935 na základě úspěšných hostování, jak bylo v té době běžné,
dostal od Národního divadla nabídku stálého angažmá. Shodou nešťastných náhod
(náhlé úmrtí šéfa opery Otakara Odstrčila a následná změna uměleckém vedení)
k angažování nedošlo, přestože smlouva již byla vyhotovena.
Olomoucký divadelní ředitel Anton Drašar mezitím přešel ke
Slovenskému národnímu divadlu v Bratislavě a přiměl J. Jaroše, aby odešel
do Bratislavy spolu s ním. Na Slovensku J. Jaroš působil až do roku 1939,
kdy došlo ke zřízení tzv. Slovenského státu. Tyto události donutily J. Jaroše
k návratu do českých zemí, ačkoli na něj bylo ze strany slovenských
oficiálních činitelů působeno, aby v Bratislavě setrval. Sám ředitel
Drašar odešel tehdy z Bratislavy k Národnímu divadlu v Praze (prozatím
jako poradce) a J. Jaroše jistil, že i on angažmá u tohoto divadla získá.
J. Jaroš se tedy přestěhoval do Prahy, ale nepřízeň osudu mu
již podruhé zabránila v tom, aby do pražského angažmá opravdu nastoupil.
Ředitel Drašar totiž krátce nato zemřel a jeho plán se již neuskutečnil.
Přechodnou dobu asi čtyř měsíců spolupracoval J. Jaroš
s Čs. rozhlasem a s Gramofonovými závody v Praze. Tato
spolupráce trvala i mnoho následujících let a vzešlo z ní více než šedesát
gramofonových desek Ultraphon, se snímky árií
z českých a světových oper ale také např. klasických operet. Za zmínku
stojí žalářní duet ze Smetanovy opery Dalibor, který J. Jaroš nazpíval
s národní umělkyní Marií Podvalovou jako
Miladou.
V roce 1940 získal J. Jaroš angažmá u Městského divadla
v Plzni, kde působil po celou dobu druhé světové války.
Po osvobození v roce 1945 byl pozván tehdejším šéfem
opery Státního divadla v Brně Antonínem Balatkou k brněnské opeře,
kde kromě řady operních úloh nastudoval také několik operet. Byl oblíbeným
interpretem velkých rolí např. v Cikánském baronovi a Netopýrovi Johanna Strausse nebo
v operetě Země úsměvů Franze Lehára.
Z českých pěvců byli na jevišti jeho partnery např.
Marie Podvalová, Libuše Domanínská,
Cecílie Strádalová, Marie Řezníčková, Emílie Zachardová,
Rudolf Asmus a další.
Repertoár, v němž J. Jaroš vystupoval zpravidla
v hlavní tenorové roli, dosáhl za jeho umělecké činnosti pozoruhodného
počtu rolí - celkem přes 130. V mnohých z nich vystoupil i více než
padesátkrát, právě v roli Jeníka v Prodané nevěstě to ovšem bylo
téměř pětsetkrát. Z dalších rolí jmenujme alespoň Prince v Rusalce, Števu v Její Pastorkyni, Jirku v Čertovi a Káče a
Dalibora či Jakobína ve stejnojmenných českých operách.
Zvláštní význam má role Šimona
v opeře Rafaela Kubelíka Veronika, s Emilií Zachardovou v hlavní roli. Světovou premiéru měla tato
opera 19. 4. 1947 v brněnském divadle Na hradbách, za řízení autora, v hudebním nastudování Bohumíra Lišky, v reži Miloše Wasserbauera a ve výpravě Zdeňka Rossmanna.
Premiéra sklidila obrovský
úspěch, což dokazuje např. kritika Graciana Černušáka otištěná ve Svobodných novinách: „Sobotní
premiéra v brněnském Národním divadle byla provázena úspěchem tak pronikavým,
jakého jsme dávno již nebyli účastníky, stupňoval se každým obrazem k
opravdovému nadšení dílem, jehož přednosti postavilo do nejkrásnějšího světla
znamenité provedení. Po dlouhé době stanulo brněnské divadlo nejenom věcně, ale
také výkonně, na onom místě, jaké zaujímalo ve svých nejslavnějších dobách.
Velké dirigentské umění Kubelíkovo vtisklo podání
pečeť autentičnosti... Do vyrovnaného a výrazově vzrušeného proudu ústrojně se
včleňovaly rozsáhlé sbory nejrůznějšího obsazení, ve velkých úlohách sólových
byli jsme pak svědky výkonů, hodných zcela zvláštní úcty. Na prvním místě jest uvésti E. Zachardovou, jejíž
Veronika uchvacovala ve zpěvním i hereckém projevu dokonalou harmonií
jasnozřivé psychologické intuice, dramatické výraznosti a technického
mistrovství. K ní se důstojně družil Vlast. Šíma v úloze Jankově, kterou zachytil
důrazným nasazením pěveckých prostředků a výbušným gestem v pronikavé pochopení
bytostné podstaty od syrové živočišnosti k očistné duchové katharsi.
Z ostatním zvláště důvěrně se sžili se svými postavami Ed.
Hrubeš, Rud. Asmus a Jar. Jaroš, ale také o celé řadě
jiných byla by na místě slova upřímného uznání.“
Ze světových oper jsou to pak např. úlohy
Radama v Aidě, Dona Josého
v Carmen, Pinkertona
v Madame Butterfly nebo Vévody Mantovského v Rigolettovi.
V roce 1967 byl Jaroslavu Jarošovi
za celoživotní plodnou práci pro české a slovenské operní umění udělen titul
„Zasloužilý umělec“.
Na brněnské scéně působil J. Jaroš jako sólista až do svého
odchodu do důchodu (1. listopadu 1961). I poté byl však ještě několik let zván
k hostování a až do posledních chvil spolupracoval s divadlem jako
hlasový poradce opery. J. Jaroš prožil zbytek života v Brně, kde 24. 11.
1968 také zemřel.
Použité prameny a literatura:
archiv Moravského divadla v Olomouci
archiv Národního divadla v Brně
archiv Slezského divadla v Opavě
soukromý archiv Ing. Jaromíra Jaroše, syna Jaroslava Jaroše
Národní divadlo v Praze [online]. c2000, poslední revize 19.10.2007 [cit. 4. září 2007]. Dostupný z WWW: <http://www.narodni-divadlo.cz.>
ČERNUŠÁK,
Gracian. Kubelíkova
Veronika. Svobodné noviny, 1947, roč. 3 (55),
č. 94, s. 5
DUFKOVÁ,
E. Almanach Státního divadla v Brně 1884 - 1974. Brno: Státní
divadlo, 1974.
DUFKOVÁ,
E. Postavy brněnského jeviště: Umělci Národního, Zemského a Státního divadla
v Brně: Český divadelní slovník. 3, 1884 – 1994. Brno: Státní divadlo,
1979 - 1984. 840 s.