Objevná vančurovská zastavení

srpen 2023 Milena Šubrtová

Jméno Vladislava Vančury, prozaika, dramatika, filmového tvůrce a rovněž výrazného představitele českého odboje proti nacistické okupaci, je zastoupeno v každé české literárněhistorické příručce a čítance. Jakkoliv by se mohlo zdát, že po více než sto třiceti letech od jeho narození a osmdesáti letech od jeho tragické smrti již literární věda nemá co nového k jeho obrazu připojit, kolektivní monografie, která vznikla pod vedením Jiřího Poláčka z PdF MU, je přesvědčivým důkazem o aktuálnosti a inspirativnosti Vančurovy osobnosti pro současné badatele.

Jiří Poláček, jehož studie o životě, tvorbě a odkazu Vladislava Vančury publikaci otevírá, se vančurovské tematice intenzivně věnoval již od svých studentských let, jak dokládá bohatá bibliografie jeho vančurovských prací připojená závěrem. Díky jeho pečlivé editorské práci se tak podařilo v monografii soustředit pozornost k dosud opomíjeným aspektům Vančurovy tvorby a její reflexe. Publikace, na níž se podílelo patnáct autorek a autorů, je rozvržena do čtyř tematických oddílů.

První představuje interpretační analýzy prozaické tvorby Vladislava Vančury. Erik Gilk a Miroslav Chocholatý se zaměřují na obraz maloměsta a podoby války ve Vančurových románech, Ester Nováková rozkrývá kontroverzní beletristické pojetí postavy svatého Václava v Obrazech z dějin národa českého. Druhý oddíl pojednává o dramatické tvorbě Vladislava Vančury, která je nazírána prizmatem poetologickým, ale i tematickým. David Kroča zkoumá roli vedlejšího textu v pětici Vančurových dramat, Marek Lollok si všímá jejich lékařské inspirace, Veronika Valentová se zabývá inscenacemi Vančurových textů na brněnských jevištích až do současnosti a Adam Veřmiřovský sleduje fenomén autenticity v posledním Vančurově dramatu Josefina. Třetí část ukazuje Vančurovy kulturní aktivity v intermediálních přesazích. Radomil Novák poukazuje na překryvy literatury, hudby a filmu, Martin Tichý představuje Vančuru jako literárního kritika. Jazykovou stránkou Vančurových děl se zabývají Petr Mareš, jenž je zaujat aktem vyprávění z hlediska jazykového stylu, a Hana Svobodová, analyzující archaismy v románu Markéta Lazarová. Čtvrtý oddíl vsazuje Vančuru do širšího kulturního kontextu. Vančurovy vazby k Janu Mukařovskému připomíná Ondřej Sládek, Lukáš Holeček představuje Vančuru jako respondenta i vítěze populární knižní ankety Lidových novin a Jan Bílek zdůrazňuje Vančurovu pozici v neformálním kulturním společenství pátečníků. Pestrost Vančurova odkazu sice černobíle, ale s barvitým vyzněním ilustruje i obrazová příloha sestávající z pečlivě vybraných karikatur.

Monografie zpřesňující a rozšiřující naši představu o Vančurovi se neobrací pouze k adresátům z akademického prostředí, ale má potenciál stát se objevnou příručkou pro všechny učitele literatury, jimž nabídne nové impulzy k úvahám a interpretaci.

doc. PhDr. Milena Šubrtová, Ph.D.

Katedra českého jazyka a literatury

Pedagogická fakulta MU