Fenomén kniha 2oo6

Každý jeden den vyjde v České republice přibližně 300 knih. Aniž by tento holý statistický fakt cokoliv vypovídal o českém čtenáři či dokonce o kulturním podloží české společnosti, musím přiznat, že k němu nezůstávám úplně chladným. Nejen proto, že dobře vím, že ani při nejlepší vůli nikdy nepřečtu byť jen katalogizační lístky k těmto knihám, uloženým v kartotékách knihoven.

Byla-li kniha ještě před pár lety účinnou zbraní, hlasem intelektuální elity, uchovávaným přepisováním na psacích stojích v minimálně deseti kopiích, pak je v našich časech kniha osvobozená od tohoto tlaku společnosti, sice bez valné pozornosti, ale tím čím má být. Z knihy – média, často beletristického, filozofujícího se stala předmětem uměleckým. Důkazem o tom, že byla kniha vykázána z oblasti ovlivňování společenského dění, svědčí trvale klesající zájem o ni ze strany čtenářů, a naopak rostoucí zájem o realizaci knihou ze strany činných v umění.

Těch tři sta knih denně možná nikdy nenajde svých tři sta čtenářů, má ale svých tři sta autorů, tři sta redaktorů, tři sta nakladatelů a v neposlední řadě tři sta typografů. Pesimista by oponoval, že pro takové množství knih nemůže být dostatek kvalitních tvůrců, ať mluvíme o výtvarnících či samotných spisovatelích. Jako optimista a nakladatel, který se na tomto kulturním řetězci podílí, mám opačný pocit. Z pasivní role čtenáře, se pomalu stáváme aktivními tvůrci. Kdo má počítač, ten píše, kdo má dobrý počítač sází a kdo má i dobré programy, tak navrhuje obálky. S vědomím, že kniha nemění svět.

Buďme vděční televizi, novinám a třeba internetu, že z knihy sňali břemeno evangelizace lidstva. Radujme se z drobných úspěchů, jakým je toto naše dnešní setkání. A že se nás tu bezpochyby sešlo více tvůrců, než diváků, je jenom dobře. Nikdo nám do toho nebude mluvit.

Petr Minařík