Úvod

Fenomén kniha 2oo8

Dobré odpoledne, dámy a pánové, přijde mi, že jsem tu dnes trochu omylem. Jsem člověk, kterého knihy živí. Přeneseně i doslova. Ne že bych jedl celulózu, ale knihy vydávám, čtu a pak o nich mluvím (v libovolném pořadí), a to mne živí. Na knihu se tedy dívám poměrně utilitaristicky a přes veškerou krásu vystavených děl, nemohu potlačit obavy, že pokud by tohle měly být knihy, zřejmě bych brzy zemřel hlady.

Dovolte ale krátké zamyšlení. Uvádí se, že slovo kniha je turkotatarského původu (někteří dokonce hovoří o odvozenině z čínského King) a znamená v podstatě totéž, co písmeno. Tím je dána i její poněkud zvláštní povaha: stejně jako písmeno či písmo, je vždy ještě něčím víc, než jen viditelným materiálem. Je znakem, šifrou, která svou zjevnou podobu přesahuje a člověka nutí, aby se jí snažil porozumět, aby ono fyzické a metafyzické pokoušel spojit.

Kniha tedy nemůže existovat bez svého čtenáře, neboť by zůstávala jen hmotou, a proto hrálo od počátku takovou roli i její vizuální, či chcete-li výtvarné pojetí. Právě ono totiž jakoby ukazovalo důležitost obsaženého sdělení, a leckdy i ukazovalo cestu k tomu, jak text číst a jak mu rozumět. Ať již šlo o kaligrafii, ilustrace, typografii, či tisk, vazbu – vždy se skrze ně demonstrovala přítomnost skrytého poselství, které čeká na svého objevitele a rozluštitele. Zdá se však, že tato společná pouť textu a výtvarna, se po mnoha staletích ocitá na jakémsi rozcestí. Text jakoby přestával být závislý na těle knihy a hledá nové možnosti v digitalizaci, a jak je vidět zde, i kniha jako artefakt, jako by se snažila obejít bez textu.

Nedivte se, že trochu panikařím. Jistě lze uvítat, že miliony textů mohu mít k dispozici jedním kliknutím myši, že mohu hledat pasáže a citovat úryvky z děl, aniž bych musel otáčet stránky. Jistě je skvělé, když tady vidím skutečně povedené objekty a věřte mi, že nejeden bych chtěl mít doma. (Koneckonců knihy se vždycky kradly...) Jsou to však ještě knihy?

Třeba to ale tak má být. Koneckonců knihtisk, je starý jen pár století a jestli má kniha v tradiční podobě skončit, zůstane po ní v dějinách lidstva jen zanedbatelná epizoda. Co budu dělat já, ovšem nevím, „ajťákem“ ani kurátorem se už zřejmě nestanu, tak by myslím bylo fér, kdyby výtěžek z této výstavy byl věnován na konto nakladatelských vdov a sirotků.

Miroslav Balaštík