cz
de
fr
en
Přehled >> Baroko >> Francouzské Baroko

Baroko ve francouzské literatuře (1570-1670)

Baroko jako umělecký styl narozdíl od jiných evropských zemí (Itálie, Portugalsko, Španělsko, Čechy) bylo uměleckou kritikou ve Francii dlouho považováno za období přechodové, bez sjednocujících hlavních znaků, umělecky nepříliš zajímavé. Ve Francii, která podlehla baroknímu cítění relativně málo, lze o baroku v literatuře hovořit přibližně v první polovině 17. století. Jeho počátky jsou spjaty s obdobím vlády Jindřicha IV a jeho syna Ludvíka XIII. Vláda těchto dvou panovníků je poznamenána náboženskými válkami. Protestantismus, který se v období renesance ve Francii značně rozmohl, se stal pro tradičně katolické francouzské krále politickou a ekonomickou hrozbou, se kterou se velmi razantně vypořádali. Magdalena s lampou (La Madeleine a la veilleuse) Období zmatků a nejistoty tak dobře koresponduje s hlavními znaky barokní tvorby. Je to umělecký styl fascinovaný pohybem, který vytváří nestabilitu a zneklidňuje. Nepravidelnost, která je baroku tak vytýkána, je voláním po svobodě, snahou vymanit se ze svazujícího řádu. Barokní literární hrdinové si kladou mnoho otázek a řeší je akcí. Jejich příběhy jsou spletité a komplikované. Často jsou oběťmi náhody a klamu. Z formálního hlediska pro navození tohoto dojmu autoři využívají perifrází, digrese, časté je použití metafory, hyperboly, antiteze, atd. Charakteristické je také míšení žánrů (tragikomedie). Baroko však nestojí v přímé opozici ke klasicistní doktríně, která jej nahradila a je od něj radikálně odlišná. Přechod mezi oběma obdobími je velmi pozvolný a díla mnoha autorů jsou svědectvím plynulém přechodu z barokní estetiky k estetice klasicistní.

Filozofický základ klasicismu má také své kořeny v barokním období. René Descartes (1596-1650) píše svou Rozpravu o metodě (Discours de la méthode) v roce 1637, také díla náboženského myslitele Blaise Pascala (1623-1662) jsou předzvěstí laicizace vědy, tendence která se v klasicismu značně rozvinula a na počátku 18. století vyvrcholila v období osvícenství.

Období baroka rovněž charakterizuje zájem vědecké zkoumání o francouzštiny jako živého jazyka. Boj o francouzštinu jako jazyk literární je vyhrán, nyní nastává období její kodifikace. V roce 1635 zakládá kardinál Richeliu Akademii (Académie française), která je dodnes nejpřednější francouzskou vědeckou institucí. Jejím úkolem bylo vypracovat slovník (1694) a gramatiku (1932!) francouzského jazyka. Snahu o pěstování kultivovaného jazyka odráží dílo jazykovědce Clauda Vaugelase (jeho pokus o kodifikaci jazyka je z roku 1647) či slovníkáře Antoina de Somaize (jeho slovník z roku 1660). Tyto snahy našly odezvu ve vysoké společnosti v tzv. preciozitě. Po celé 17. století byly střediskem kulturního života šlechtické salony, kde se scházela vysoce postavená šlechta a kulturní elita. Tyto salony byly vedeny ženami (např. salon markýzy de Rambouillet či slečny Scudéry) a významně přispěly k zrovnoprávnění postavení ženy ve francouzské společnosti. Salony udávaly módu a společenský tón, který byl mimo jiné charakterizován snahou o kultivované a významově přesné vyjadřování. Tato snaha o preciznost pozvolna vyústila ve vytvoření velmi složitého, náročného a nezasvěcencům nesrozumitelného "preciózního" jazyka, který se nakonec stal terčem výsměchu (Moliérova hra Směšné preciozky).

Oblíbeným žárem této společnosti byl pastýřský román, který rovněž zobrazoval preciózní estetiku. Jedná se o romány inspirované antickým žánrem pastýřské idyly, a středověkou dvorskou lyrikou, ve kterých vystupují idealizovaní mladí lidé vystavení zkouškám tak zvané lásky s překážkami. Autor se často inspiroval osobami ve svém blízkém okolí, romány se pak stávaly romány "na klíč", to je srozumitelnými publiku, pro které byly určeny. Hlavními představiteli byl Honoré d'Urfé (1567-1625) a jeho čtyřdílný román L'Astrée (1607-1619) či Georges Scudéry (161-1667) se svým desetidílným románem Artamène où le Grand Cyrus (1649-1653).

Také divadlo, v období baroka velmi oblíbené, se vyznačuje programovou nepravidelností a odmítáním pravidel omezujících svobodu tvorby. V divadle vyznačil přechod od barokní uvolněnosti, míšení žánrů představování hrůzných scén, přehnaně vylíčených charakterů či velmi oblíbeného zobrazování divadla na divadle Pierre Corneille (1606-1684). Jeho tragikomedie Cid (Cid, 1637) v sobě již zahrnuje základy klasicistní divadelní estetiky. Přes obrovský úspěch u diváků však byla kritikou odmítnuta právě pro nedostatečné dodržení některých z nově uplatňovaných pravidel rodícího se klasicistního divadla. Plynulý přechod z barokní do klasicistní tématiky můžeme rovněž vidět v zobrazení vnitřního boje hrdinů volících mezi láskou a povinností.

Francouzské baroko v hudbě je spojeno zejména se jménem Jeana-Baptista Lullyho a ve výtvarném umění s Jacquesem Callotem (1592-1635), bratry Le Nainovými (Antoine 1588-1648, Louis 1593-1648, Mathieu 1607-1677) a Georgesem de La Tour (1593-1652).

Zdroje: