Osvícenství v německé literatuře (1720-1785)

V osmnáctém století se před počátkem období Výmarské klasiky (1785) v německém kulturním životě projevovaly tři výrazné proudy: racionalismus, pietismus a rokoko. Pro snazší orientaci bývá celé období označováno jako osvícenství.

Centrálním pojmem této epochy je latinský výraz "ratio" (die Vernunft). Rozum přivádí člověka k poznání, že vše je možno vysvětlit pomocí racionálního výkladu. Německý filozof Immanuel Kant (1724-1804) se pojmem osvícenství zabývá ve svém pojednání Beantwortung der Frage. Was ist Aufklärung . Jeho výzva "sapere aude" (Habe den Mut, dich deines eigenen Verstandes zu bedienen) je v souladu s přesvědčením, že racionální uvažování a snaha o dosažení vzdělání je důležitým cílem pro všechny bez rozdílu společenského postavení nebo náboženského vyznání. Osvícenci zastávali názor, že harmonie lze dosáhnout rozumem a že humanita je člověku vrozena. Heslem doby se stalo Descartovo "cogito ergo sum". V období osvícenství se výrazně projevuje snaha o náboženskou toleranci.

Nejvýznamnějším německým představitelem osvícenské literatury je dramatik, myslitel a literární teoretik Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781). V dramatu Nathan der Weise vyjadřuje ve slavném podobenství o prstenu přesvědčení o tom, že není kvalitativního rozdílu mezi jednotlivými náboženstvími, že je však rozhodující, jakým způsobem věřící náboženské zásady uplatní ve svém životě. Lessing je autorem první novodobé německé veselohry Minna von Barnhelm oder das Soldatenglück a drama Emilia Galotti je první německou měšťanskou tragedií. Nejvýznamnější Lessingovou prací v oboru dramatrugie je jeho řada divadelních kritik z let 1767-69 Hamburgische Dramaturgie, v nichž se Lessing věnuje otázkám teorie dramatu. Již téměř o čtyři desetiletí dříve řeší tuto problematiku ve svém stěžejním teoretickém díle Versuch einer critischen Dichtkunst vor die Teutschen také Johann Christoph Gottsched (1700-1760). Proti Gottschedovým poetologickým zásadám se v ostré polemice postavili švýcarští učenci Johann Jakob Bodmer a Johann Jakob Breitinger.

Nejvýznamnějším prozaikem období osvícenství je Christoph Martin Wieland (1733-1813). K jeho nejznámějším dílům patří vývojový román Geschichte des Agathon a pohádkový epos Oberon. Další román Geschichte der Abderiten se nese v rokokově humorném hravém duchu. Jako vynikající povídkář se Wieland představil ve sbírce povídek Komische Erzählungen.

V osmnáctém století se v oblasti lyrické tvorby projevila tendence k idyle ve stylu řeckého lyrika Anakreona. Představiteli anakreontiky byli Friedrich von Hagedorn (1708-1754) a Ludwig Gleim (1719-1803). Výrazným duchovním proudem byl též pietismus a jím ovlivněný životní styl "Empfindsamkeit". Nejvýznamnějším básníkem tohoto směru je Friedrich Gottlieb Klopstock (1724-1803), autor náboženského eposu Messias.