cz
de
fr
en
Přehled >> Baroko >> Osvícenství

Baroko a klasicismus ve francouzské literatuře

Réné Descartes (1596-1650), matematik, fyzik a filozof je považován za jednoho ze zakladatelů moderní filozofie. Svůj filozofický systém založený na rozumovém - racionalistickém poznání světa (Myslím, tedy jsem.) představil v pojednání Rozprava o metodě (Discours de la méthode, 1637). Kartesiánské myšlení, založené na rozumu, logické analýze, vědeckém poznání a víře, že člověk je středobodem všeho otevřelo následně cestu filozofii osvícenství.

Fragonard (1732-1806)

V teorii umění se po renesanční hojnosti a barokní přebujelosti setkáváme se snahou o umírněnost. Řád má být dodán do všech sfér. Po stránce jazykové dochází k jeho purifikaci (cílevědomé očišťování jazyka od výrazů hovorových, zastaralých, regionálních, atd.). Z hlediska estetické formy pak přichází další vlna inspirace antikou. Výrazem klasicistního umění se stává především divadlo. Žánry jsou pečlivě rozděleny na vysoké (tragedie) a nízké (komedie). Není dovoleno jejich míchání (tragikomedie). Dle antických pravidel musí být v hrách dodržováno pravidlo tří jednot: času, místa a děje. Průběh hry samotné je pak rozdělen do pěti částí: úvod, kolize, krize, peripetie a katastrofa. V próze a především poezii pak platí rovněž celá řada univerzálních a nepřekročitelných pravidel (např. román, žánr který v antice neexistoval, je považován za hybridní útvar, nehodný pozornosti). V centru pozornosti stojí člověk, ale ne jako individualita, ale jako abstraktní nositel rozumu a obecné pravdy. Hrdinové jednají v souladu s dobovým ideálem vyrovnanosti a střídmosti.

Klasicistní tendence nacházejí na rovině politické odraz v absolutistické vládě Ludvíka XIV. Tento obratný politik a nadšený milovník umění přeměnil umění v oficiální nástroj politické moci, kterým kontroloval celý svůj početný dvůr. Francie se po stránce politické i kulturní dostává na vedoucí pozici v Evropě. Anglie, Prusko i Rusko, ačkoli jsou politickými odpůrci francouzské politiky, se po stránce kulturní neváhají inspirovat do nejmenších podrobností.

Hlavními představiteli klasicistního dramatu jsou Pierre de Corneille (1606-1684). Proslul především svým dramatem Cid (Cid, 1636), příběhem lásky, která se dostane do rozporu se ctí. Corneillovým sokem na uměleckém poli byl o něco mladší Jean Racine (1639-1699). Racine je autorem, kterému se bez výhrad podařilo skloubit vládnoucí teoretická pravidla s uměleckým vyjádřením estetického ideálu doby. Je autorem tragédií inspirovaných antickými dramaty, z nichž nejznámější a v současnosti stále hojně uváděná je tragedie Faidra (Faidre, 1677).

Tvůrcem komedií je J.-B. Poquelin řečený Moliére (1622-1673). Nejslavnější francouzský dramatik všech dob byl po dlouhou dobu dvorním autorem krále, přesto že se pro svou satirickou kritiku společnosti často dostával do konfliktu s politicky mocnými zastánci bigotního katolicismu.

Dalším ze slavných umělců doby je Jean de La Fontaine (1621-1695). V letech 1668-1694 napsal několik desítek bajek, jejichž děj přizpůsobil vkusu dvorského publika. V bajkách vystupují zvířata obdařená lidskými vlastnostmi a jejich společenství napodobuje soudobou společnost francouzskou. Na jejich počátku či konci se vždy nachází ponaučení, které nemusí být nutně v souladu s křesťanskou morálkou, daleko spíše reflektuje panující mravy. K nejslavnějším patří bajky Cvrček a mravenec (La Cigale et la Fourmi) či Vlk a beránek (Le Loup et l'Agneau).

Zdroje: