Konec 19. století je charakterizován různorodostí literární orientace. Vedle návaznosti na starší generaci se objevují také výrazné vlivy evropských moderních směrů. Především se jedná o realismus, naturalismus, symbolismus, impresionismus a dekadence.
Symbolismus v české literatuře je inspirován symbolismem francouzským. Autor užívá symbol jako zástupný znak k vyjádření svých pocitů a prožitků. Skutečnost se symbolistům jeví jako nejednoznačná. Symbol má odkazovat ke skrytým souvislostem. Za nejvýznamnějšího představitele symbolismu v české literatuře je považován Otokar Březina. Mezi symbolisty jsou také řazeni Karel Hlaváček a Antonín Sova.
Dalším francouzským uměleckým směrem, který ovlivnil českou literaturu na přelomu 19. a 20. století, je impresionismus. Tento směr se rozšířil z výtvarného umění na hudbu, literaturu a divadlo. Snaží se o zachycení dojmu, nálady, pomíjivého okamžiku, pokouší se působit na všechny naše smysly. Ačkoli je impresionismus zastoupen spíše v poezii (A. Sova), ovlivnil také prózu (Fráňa Šrámek, Vilém Mrštík).
Literární dekadence se projevuje pesimistickými náladami, pocity zmaru. Dekadenti odmítají společenské poslání umění a pohrdají stereotypním měštáckým životem. Česká literární dekadence se sdružovala kolem časopisu Moderní revue. Mezi představitele dekadence patří Jiří Karásek ze Lvovic a K. Hlaváček. Ve 20.letech 20.století pronikají do české poezie vlivy avantgardních evropských směrů (např. francouzského surrealismu, kubofuturismu, italského futurismu). V českém prostředí vzniká nový směr – poetismus (Vítězslav Nezval). Vedle avantgardních směrů vzniká na počátku 20.let proletářská literatura (Jiří Wolker). V próze doznívá vliv expresionismu, objevují se válečné náměty (legionářská literatura), uplatňují se publicistické postupy (I. Olbracht, Karel Čapek, K. Poláček), prohlubuje se psychologie postav.