Ruské fragmenty Leoše Janáčka

Operní tvorba zaujímá v díle Leoše Janáčka výsadní postavení. Během svého života zkomponoval devět dokončených oper a vedle těchto „známe asi třicet hudebně dramatických pokusů“ ¹. Důkazem jsou prameny uložené v Hudebním oddělení Moravského zemského muzea. Jedná se především o knihy, které Janáček četl a v nichž si podtrhával či opatřoval text poznámkami. Dalšími prameny jsou vypracovaná libreta, scénáře, korespondence a notové zápisy (skica nebo fragment partitury). Některé podněty zůstaly u přečtené knihy, jiné mají vypracovaný scénář, libreto nebo notové záznamy. Problematikou Janáčkových hudebně dramatických námětů se zabývala Theodora Straková ve svých studiích z padesátých a osmdesátých let, ve kterých na základě pramenů (zejména korespondence) poskytuje výčet všech námětů, kterými se Janáček vzněcoval ². Ruským tématům ve skladatelově tvorbě se věnovala také ruská badatelka Marina A. Melniková v disertační práci z roku 1988 Ruská literatura v operní tvorbě Leoše Janáčka ³. Předkládaná práce s názvem „Ruské fragmenty L.Janáčka“ se věnuje dvěma výraznějším podnětům v Janáčkově tvorbě: nedokončeným operám na ruské náměty Lva Nikolajeviče Tolstého Živá mrtvola a Anna Karenina.

Jaké byly příčiny Janáčkova zaujetí právě ruským tématem? Živá mrtvola a Anna Karenina nejsou jedinými Janáčkovými díly s ruskou tematikou: Melodram Smrt na slova M.N. Lermontova (1876), Orchestrální dílo Taras Bulba na literární předlohu N.V. Gogola (1915), Pohádka pro violoncello a klavír na epickou báseň V.A.Žukovského Pohádka o caru Berenději (1910), nenalezené Trio pro housle, violoncello a klavír podle Tolstého Kreutzerovy sonáty (1908) obměněné ve smyčcovém kvartetu z podnětu téhož díla (1923), opera Káťa Kabanová podle Bouře A.N. Ostrovského (1921) nebo Z mrtvého domu na F.M. Dostojevského atd. jsou dokladem Janáčkova zájmu o ruskou kulturu ⁴. V Janáčkově knihovně se vedle českých a západoevropských spisovatelů nachází díla N.V.Gogola, F.M.Dostojevského, A.S.Puškina, I.A.Gončarova a také L.N. Tolstého ⁵. Z Tolstého děl najdeme v knihovně Kreuzerovu sonátu ⁶, Sevastopolské povídky ⁷, román Vzkříšení ⁸ a trojdílné vydání díla, ve kterém první díl obsahuje drama Živá mrtvola ⁹. Seznam ruských knih v Janáčkově knihovně ale úplně nevypovídá o tom, co vše skladatel z této oblasti četl. Velkým přínosem mu byl ruský kroužek, který za celou dobu své existence shromáždil (z velké části Janáčkovou zásluhou) knihovnu děl ruských spisovatelů ¹⁰.

Janáček obdivoval nejen ruskou literaturu, také hudbou byl velice zaujat. Nadšen byl zejména P.I. Čajkovským, o čemž svědčí Janáčkův fejeton z Lidových novin z 21.ledna 1896: „Hudba Pikové dámy, opery o třech dějstvích a sedmi obrazech od Petra Iljiče Č a j k o v s k é h o, je hudba hrůzy! Trhaná, úryvkovitá – bez těsné svázané velké melodie. Orchestr nadhazuje po všech svých stranách jen těkavé, pichlavé tony. A přece spřádá vyspělé na výsost myšlení hudební skladatele všechny drobné články v tak velkolepý celek, účinu tak úchvatného, jakého málokterá skladba světové literatury dostupuje. V y m y s l e n é motivy a v y c í t ě n é motivy...Procítěné jsou obé; druhé zpravidla rodí se, aniž by význam jejich theoretický byl v tom okamžiku skladateli zcela jasný; ovládají divnou mocí celého ducha, rozpalují tvář.(...) Vyčištěno zas na čas ovzduší hudební brněnské; bylo tu již dlouho, dlouho na zalknutí. Zase pravá umělecká práce zazářila; genius původnosti, rázovitosti a pravdy v hudbě zas nám vyvstal. Jen jeho se v umění držme, k němu spějme!“ ¹¹

Vedle Čajkovského to byl také Rubinstein, se kterým se setkal zejména na lipské konzervatoři (1879), kde „viděl a slyšel Rubinsteinovu skvělou hru na klavír a poslouchal též provedení jeho vlastních skladeb“. ¹² Podnikl též několik cest do Ruska ¹³, kde působili oba Janáčkovi bratři. V Petrohradě pracoval Ing. František Janáček a druhý bratr Josef nejprve jako učitel a pak jako mistr vozoyky. Svým dětem dal Janáček ruská jména (Vladimír a Olga) a dceru Olgu poslal roku 1902 na návštěvu k bratru Františkovi do Petrohradu. Dcera Olga byla v těchto rusofilských snahách Janáčkovou velkou nadějí:
„Upjala se na to , že si prvně udělá státnici z ruštiny. Celé dni studovala. Měla doma pořád plno ruských knih, půjčoval jí je starobrněnský prelát P.Bařina. Náš pán měl velkou radost, že je tak pilná, dával si od ní vypravovat, co čte, radil jí, byl k ní plný lásky ...“ ¹⁴

Velmi důležitá je v otázce Janáčkova rusofilství ¹⁵ jeho funkce v tzv. Ruském kroužku. Tomuto tématu se již věnovala dostatečná pozornost ve studii Přemysla Vrby z roku 1960 a Bohumíra Štědroně z roku 1977. Oba autoři využili archivního materiálu bývalého policejního ředitelství v Brně, uloženého ve Státním archivu Brno (dnes Moravský zemský archiv). ¹⁶ Leoš Janáček tehdy jako ředitel varhanické školy byl členem a jedním ze zakladatelů Ruského kroužku v Brně roku 1897. Brněnský Ruský kroužek nebyl v Čechách a na Moravě jediný. Jako projev snah slovanské soudržnosti vznikl nejprve v Praze na Vinohradech v roce 1879 se stejným posláním. Mezi úkoly kroužku náleželo bezplatné nabytí znalosti ruského jazyka a poznávání ruské kultury. Proč byl právě Janáček mezi prvními členy kroužku a později (1909) jeho předsedou je patrné z jeho kladného vztahu k ruské zemi a kultuře. Význam Ruského kroužku pro skladatele tkvěl v čerpání ruských i českých námětů a ve zdokonalení v ruském jazyce.

Janáček se začal soustavně věnovat ruskému jazyku v létě roku 1895 ¹⁷, přičemž podnětem mu byla plánovaná cesta do Ruska za bratrem. Učil se dle Vymazalovy učebnice Rusky v desíti úlohách ¹⁸, která je opatřena skladatelovými poznámkami. Jak dobře uměl L. Janáček rusky? Ruská muzikoložka M.Melniková míní, že „na přelomu století znal Janáček ruštinu nedokonale“ ¹⁹ a jako příklad uvádí chyby v ruštině na náhrobním pomníku dcery Olgy (1902). Jaroslav Vogel vyzdvihuje Janáčkovu schopnost rychlého učení jazyka. Zdůrazňuje, že „při cestě do Ruska uměl téměř jen větu -Ja govorju plocho po rusky-„ a že se mu ruština posléze „stává takřka druhou mateřštinou. Ba nebude chybět mnoho, aby v ní jednou napsal celou operu...“ Přestože byla tedy Janáčkovi ruština „druhou mateřštinou“, J.Vogel připomíná, že byl víceméně samoukem a dokazuje to několika chybami (např. ruské věnování Pastorkyně jeho dceři Olze), kterých se skladatel dopustil. ²⁰

Janáčkovu výbornou pasivní znalost ruského jazyka dokazují knihy, které v ruštině přečetl. ²¹

Ruský kroužek umožňuje Janáčkovi také bližší seznámení s ruskými spisovateli, zejména s díly Lva Nikolajeviče Tolstého. Jménem Tolstého byla zahájena činnost kroužku, k sedmdesátým narozeninám byla kroužkem uspořádána přednáška Dr. Dušana Makovického v Besedním domě o životě a díle L.N. Tolstého, dále ke spisovatelovým osmdesátým narozeninám uspořádali členové kroužku 2.dubna 1909 hudební večer. Organizace se rovněž podílela na přípravách Tolstého hry Anna Karenina (premiéra 3.1.1910) a Živá mrtvola (premiéra 14.1.1914). ²²

O Janáčkově zamýšlené a tedy nedokončené opeře Anna Karenina se nedozvíme z žádných pramenů (z autografu nebo textové knížky), nýbrž ze studií, které o této skice pojednávají. Je to proto, že osud autografních náčrtků a knihy k Anne Karenině nezavedl tyto vzácné prameny do muzejních archivů, ale do soukromých rukou. Gracian Černušák popisuje tento proces v článku z Lidových novin roku 1936:

„Janáček měl několik desítek ruských knih, mimo jiné levné moskevské vydání Anny Kareniny z r. 1900, jež si před lety na dlouho vypůjčila paní Marie Janáčková, choť skladatelova bratra Františka, rodilá Němka z Říše, aby nezapomněla rusky číst. Po Janáčkově smrti se dostala typograficky co nejskromněji vybavená knížka do rukou dnešního držitele, který v ní našel několik osmerek kancelářského papíru, popsaných bizarním Janáčkovým náčrtkovým notopisem. Podařilo se dosáhnout svolení šťastného nálezce, který má k památce poměr co nejpietnější, ale zárověň žárlivě osobní, aby nález byl ofotografován, popsán a publikován.“ ²³ Byl to právě G.Černušák, kdo zajistil ofotografování a popis autografu. Mikrofilm Janáčkových náčrtků ²⁴ dlel v Hudebním oddělení Moravského zemského muzea v Brně, avšak celá záležitost se zkomplikovala, neboť se zjistilo, že se mikrofilm ztratil. Jediným dokumentem, který máme dnes k dispozici je pět z dvaceti stránek náčrtků zveřejněných spolu s přepisem Osvalda Chlubny ve zmíněné práci G.Černušáka. Annou Kareninou se také zabývala Theodora Straková ve svých studiích o Janáčkových hudebně dramatických torzech ²⁵ z 50. let, ze kterých je patrná existence mikrofilmu. V práci z roku 1980 a také v disertační práci M.A.Melnikové ²⁶ již ale není existence mikrofilmu potvrzena.

Pramen lze popsat jako 20 samostatných lístků hudebních nápadů zkomponovaných pro zpěv a klavír k druhému dílu Anny Kareniny. Na lístcích jsou udány příslušné strany 26-442 ruské knihy. Náčrtky jsou datovány (14 datovaných) od 5. do 29.ledna 1907. G.Černušák upozorňuje na několik zajímavostí, které jsou hodny pozornosti. Janáčkovy notové skicy dokazují, že chtěl komponovat operu na ruský text. G.Černušák vyslovuje domněnku, že se Janáček toužil prosadit s touto operou do Ruska: „Ale proč píše na ruský tekst, který zachycuje až na malé výjimky s takovým smyslem pro přízvučný a intonační spád, že to svědčí o velmi důvěrném poměru k ruské řeči? Nebyla snad skladba na ruský tekst právě tehdy, kdy zůstávala nedoceněna Pastorkyně a kdy se začínala křížová cesta dalšího díla, Osudu, výrazem nejtajnějších tužeb a nadějí: Proniknout na Rus?“ ²⁷

Janáček se nejvíce zabýval postavami Levina a Kitti, dále zde také figuruje Anna, Vronský a Miška (Levinův soused při senoseči). Místo Anně věnuje skladatel daleko více pozornosti láskyplné idyle Levina a Kitti. Svědčí o tom zmíněné G. Černušákem otištěné notové náčrtky očíslované I.-V.: I.popěvek „Sekali jako o závod“, který charakterizuje práci při senoseči; II.scénický rozvrh (viz níže); III.Zasněná Levinova vzpomínka na Kitti; IV.Zásnuby Levina a Kitti; V. zpěv vyznání Levina a Kitti.

Fakt, že se mělo jednat skutečně o operu, potvrzuje náčrtek scénického rozvrhu na jednom z lístků, kde Janáček kombinuje latinku s azbukou (uvádíme přepis):

Tento nahodilý scénický rozvrh pouze potvrzuje myšlenku T. Strakové o tom, proč se vlastně Janáček nedostal v komponování opery až do konce. Anna Karenina je velmi rozsáhlý román, jehož dramatizace potřebuje zkušeného autora - „bohatou epickou látku nebylo možno stěsnat v dramaticky zhuštěný útvar bez podstatného ochuzení thematu“. ²⁸ Ne že by Janáček už před rokem 1907 neskládal na témata prozaická, nikdy však libreto nevytvořil sám (v případě že ano, šlo již o úpravy dramat). Dalším důvodem nedokončení mohlo také být „ideové stanovisko Tolstého, které přísně a přímořaře podřizuje vášeň příkazům povinnosti,“ a tudíž „nemohlo Janáčka uspokojit“. ²⁹

Kvůli námětu k Anně Karenině opouští L. Janáček jiné dnes dochované hudebně dramatické torzo Paní mincmistrová ³⁰ podle Stroupežnického veselohry. A.Kareninu opouští kvůli jiným námětům jako Maryša, Divoženky, Jánošík atd.- jediným podnětem, který ale úplně zpracoval byly Výlety páně Broučkovy do měsíce a do XV. století komponované v letech 1908 – 1917.

Nedokončená opera Živá mrtvola dle Tolstého stejnojmenného dramatu náleží mezi další Janáčkovy hudebně dramatické pokusy v období komponování bilogie o panu Broučkovi (1908 – 1917) a datované 13. září 1916. ³¹ Také se jedná o námět nejvíce rozpracovaný - není to pouze torzo pro zpěv a klavír, Janáček byl námětem více zaujat a začal vypracovávat partituru. Zatímco Annu Kareninu nelze do důsledku probádat pro nedostatek pramenů, prameny k Živé mrtvole se dochovaly.

Nejzásadnějším podkladem ke studiu tohoto díla je samotná partitura ³² prvního obrazu prvního jednání, která čítá 21 číslovaných stran (celkem má partitura stran 22, protože jedna strana obsahuje pouze dva vložené takty 5b do strany 5). Partituru v této podobě již obvykle převzal opisovač. Ze zajímavých nástrojů, které hodlal Janáček užít, stojí za zmínku harfa a celesta, další orchestrace je následující: 2 flétny, 2 hoboje, anglický roh, 2 klarinety (in B), 2 bas.kalrinety, 2 fagoty, kontrafagot, 3 lesní rohy (in F), 3 pozouny, timpani, harfa, celesta, a obvyklé smyčcové nástroje. Partitura byla v 80. letech přepsána Milošem Štědroňem, Leošem Faltusem a M.Melnikovou a podle jehich přepisu byla také pořízena nahrávka v edici Janáček neznámý (r.1994), která dokazuje životnost operního fragmentu.

Dalším pramenem je rukopis libreta ³³ prvního aktu složený ze sedmi lístků a svým dějovým rozsahem o něco málo převyšující partituru. Janáček si libreto psal sám. Živá mrtvola je drama a proto vhodné pro úpravu na libreto a je Janáčkovou první zkušeností s prací na tvoření libreta z dramatu. Sám si přeložil ruský text a proto se mu podařilo vytvořit několik „česko-ruských“ slov např. když chůva oznamuje Anně Pavlovně, že její dcera ve svém neštěstí ještě nekojila svého syna, říká, že Míšečka je „nepokojen“; dále bychom mohli citovat Sašu, která zpívá „vždyť víte, že to nepravda“ z ruského „eto něpravda“ atd. ³⁴

Poslední indicií je textová knížka ³⁵ se spoustou zaškrtaných míst a skladatelových hudebních nápadů. Janáček si opatřil berlínské souborné vydání tzv. posmrtných děl L.N.Tolstého v roce 1912. Toto vyšlo téhož roku zároveň s českým vydáním, Janáček dal ale přednost Tolstému v originále. Knihu začal číst ve stejném roce, ve kterém si ji opatřil, o čemž svědčí datované poznámky studijního charakteru ve 3.svazku v povídce Hadži-Murat z května 1912. Ve stejném svazku jsou velmi zajímavé skladatelovy poznámky na titulním listu, které tvoří plán cesty do Ruska. Podle korespondence se členy kroužku O.Vaškovou a A.Pitourovou nám vyplývá, že se jednalo o cestu pořádanou Ruským kroužkem, které se ale Janáček nezúčastnil. Zmíněné členky Janáčkovy zasílaly pozdravné dopisy. ³⁶

Janáček nejvíce opoznámkoval sv. 1. – vybrané drama Živá mrtvola. Dle jím označeného textu lze vyčíst plánovanou dramaturgickou koncepci celé opery. Janáček si podrobně prošel první obraz, střed dramatu ale jakoby opomíjí a tahy tužkou se objevují až ke konci, přičemž důraz klade na soudní přelíčení. Z Tolstého šesti jednání vybírá tedy Janáček pouze tři, přičemž spojuje začátek jednání 1. a 4. (2. a 3. „škrtá“) v jedno a zcela ponechává dějství 5. a 6. Skladatel se soustředil na několik postav tohoto dramatu. ³⁷ Líza Protasová, mladá dívka, která opustila svého muže; Saša, její sestra; Anna Pavlovna, jejich matka a chůva jsou hrdinkami torza zkomponované partitury. V popisu těchto žen a dialozích se Janáček drží Tolstého předlohy, pouze proškrtává. Případné textové změny jsou minimální.

Hrdinky jsou ve svých charakteristikách nápadně podobny postavám Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která odvedla skladatelovu pozornost od Živé mrtvoly. Saša, jemná dívka, může připomínat Káťu Kabanovou, A.Pavlovna je zas svou přímočarostí a panovačností podobná Kabaniše a Líza, věrná společnice své sestry, připodobňuje Varvaru. O těchto domněnkách svědčí pouze dochované libreto, to jest v podstatě rozhovor Anny Pavlovny a Lízy, ve kterém řeší Sašin osud poté, co opustila muže kvůli nevěře s cikánkou Mášou. Typ cikánky se u Janáčka objevuje později v Zápisníku zmizelého.

Z podtrhaných nebo jinak zvýrazněných částí v knize lze mimo výše uvedené postavy vyvodit další: Viktor Karenin, Lízin nový manžel; Kareninova matka; malíř Petuškov; Artěmjev; obhájce Petruškin a soudní vyšetřovatel. Těžiště děje spočívá na tojúhelníku Líza, Feďa a Karenin. To je zřejmě důvodem, proč Janáčka toto drama upoutalo: „Na Živé mrtvole upoutala Janáčka mravní problematika díla. Tolstoj tu staví muže mezi dvě ženy na rozdíl od Anny Kareninové, kde stojí žena mezi dvěma muži.(...) I hrdina Živé mrtvoly byl Janáčkovi sympatický tím, že láska se u něho neredukuje na smyslný vztah, nýbrž je mu totožná se sebeobětováním.“ ³⁸

Přesto Janáček Živou mrtvolu nedokončil. Období hledání vhodného námětu po příbězích pana Broučka uzavírá Káťa Kabanová, která již Janáčka plně zaujala: „Před Káťou Kabanovou byl jsem lačný. Do Živé mrtvoly měl jsem chuť. Ba i do Andělské sonáty J. Merhautovy. Putoval jsem na Hostýn, nocoval tam, dokousán hmyzem, bouři zažil, poutníky ospalé ve tmě pošlapal. Ale stožáry na Volze čněly výše a hladina Volhy byla tak bílá v záři měsíčné jako duše Kátina.“ ³⁹

L.N. Tolstoj byl jednou z nejvýraznějších osobností v dějinách světové literatury: prozaik, dramatik a filozof. Jako umělec a filozof přesáhl hranice své vlasti a ovlivnil světový literární vývoj na celé další století.

Tolstoj pocházel ze starého šlechtického rodu. Narodil se roku 1828 v Jasné Poljaně v Tulské gubernii, kde také prožil své dětství. Po neukončeném studiu na univerzitě v Kazani, obýval svůj statek ve snaze ho zvelebit prostřednictvím hospodářských reforem. Ani tato činnost ho neuspokojila, proto odjel jako dobrovolník bojovat na Kavkaz. Pobytem na Kavkaze byl inspirován k románu Dětství (1852, román je součástí volně spojené prozaické trilogie: Dětství, Chlapectví – 1854 a Jinoštví - 1854) a k řadě povídek s problematikou války. Tolstoj se účastnil v Krymské válce obrany Sevastopolu, událost se odrazila ve trojici povídek vydaných jako Sevastopolské (1855-56). Po roce 1855 odešel z armády, podnikl cestu západní Evropou (poté vznikly povídky Tři smrti a Rodinné štěstí) a usídlil se v Jasné Poljaně, kde založil školu „volné výchovy“ (volné debatování bez vyučovacích hodin) pro děti mužiků. Škola však byla rozpuštěna, ale Tolstoj se vrací k pedagogické činnosti teoretickými pracemi Azbukou atd. Intenzivně se věnuje literární práci: dokončil novelu Kozáci, započatou ješte na Kavkazu a napsal vrcholné dílo Vojna a Mír (1865-69), ve kterém řeší v širokém záběru na pozadí války proti Napoleonovi jednotlivé filozofické, sociální a mravní otázky, jimiž se zabýval v předcházejících dílech. Tolstoj pokračuje románem Anna Karenina (1873-1877), ve kterém klade otázku práva ženy na svobodu a na volbu vlastního osudu. Děj štěpí na dvě linie ( Anna a Levin) a dva časy, které staví proti sobě: venkov s tradičními hodnotami a město, které tyto hodnoty popírá. Cesta z města vede buď k návratu nebo k sebevraždě. V 80.letech oprošťuje Tolstoj svůj sloh a míří k prostotě např. povídka Smrt Ivana Iljiče a Kreuzerova sonáta, které jsou ostrou kritikou pokrytecké společenské morálky. V této době prožívá Tolstoj hlubokou duševní a ideovou krizi, která dala vznik tzv. tolstovství, učení o mravním sebezdokonalování a neprotivení zlu násilím, které formuloval v řadě textů (Zpověď, V čem tkví má víra? atd.). Sám přijal tzv. mužický způsob života. V 80. a 90. letech rozvinul Tolstoj dramatickou tvorbu. O tom svědčí dramata Vláda tmy (1887) a Živá mrtvola (1911). Na prohnilost společenského systému poukazuje ve svém posledním románu Vzkříšení (1899). Poslední povídky Otec Sergij (1912) a Hadži Murat (1912) jsou stylově lakoničtější. V poslední povídce navíc ukazuje v podobenství svůj život nepochopeného člověka. L.N.Tolstoj zemřel v listopadu 1911, když prchal z Jasné Poljany.

Pospíšil a kol.: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha Libri 2001, s.585-588.

Vlašínová, Vlasta – Krhoun, Mečislav: Malý slovník ruských spisovatelů (1750-1917). II.díl. Univ. J.E.Purkyně v Brně, FF 1970, s. 566-572.

Přepis s přihlédnutím k partituře i libretu, partitura má v případě odlišností rozhodující podobu (větší odlišnosti uvedeny v poznámce). Doplněny čárky a tečky ve větách; tam, kde naopak přebývají, jsou vynechány.

Anna Pavlovna, plná prošedivělá dáma v živůtku; sedí za stolem, na němž samovar.

Ňaňa: Nepokojen! Nepokojen! Nic horšího, než že paní sama kojí! Má svůj žal a děťátko tím trpí. (rozhorleně) Jaké mléko, když celé noci nespí!

Anna Pavlovna (dále A.P.): Ale již se uklidňuje! (Saša vejde nepozorována)

Saša: Ne! Mamá, jak jste podivná! Opustit muže, otce vlastního díděte a chtít – by byla spokojenou.

A.P.: Těšit se a ne smutnět, když možná osvobodit se od takového člověka, takového zlocha!

Saša: Mamá! Proč tak mluvíte? Vždyť víte, že to nepravda, že není špatný, ale podivuhodný. ⁴⁰

A.P.: Zvlášť podivuhodný – když má peníze v rukou – své neb cizí!

Saša: Promarní, nepromarní, já jen cítím, že nelze se rozloučit s takovým mužem, jak Feďa.

A.P.: Po tvojemu třeba čekat, dokud vše nepromarní a nepřivede do domu svojich milovnic! ⁴¹

A.P.: Běda ta, že vás všech čím očaroval. ⁴² Jen mne nedovedl; prohlédla jsem ho a on to ví. Na místě Lízy, ne teď, již před rokem, byla bych ho opustila.

A.P.: Ne, ne lehce. Mně matce vidět rozvedenou dceru není lehko. Ale lépe, než hubit mladý život. Ne, i Bohu děkuji, že se teď rozhodla a že vše skončeno.

1 Straková, Theodora: Janáčkovy nedokončené opery. Příspěvek k soupisu Janáčkových hudebně dramatických skladeb. In: ČMZ, 36/ 1951, s.261 – 277.

2 Straková, Theodora: Janáčkovy nedokončené opery. Příspěvek k soupisu Janáčkových hudebně dramatických skladeb. In: ČMZ, 36/ 1951, s.261 – 277.

Straková, Theodora: Janáčkovy hudebně dramatické náměty a torsa. Příspěvek ke genesi Janáčkova hudebně dramatického díla. In: Musikologie (Janáčkův sborník), sv.3, Praha 1955, s. 417 – 449.

Straková, Theodora: Janáčkovy opery Šárka, Počátek románu, Osud a hudebně dramatická torza. Ke genezi děl, stavu pramenů a jejich kritické interpretaci. In: ČMZ, LXV/1980, s.149 – 158.

3 Melniková, Marina Anatoljevna: Literatura v operní tvorbě Leoše Janáčka. Kandidátská disertační práce. Fil. fakulta UJEP Brno, 1988.

4 Vztahem L.Janáčka a Ruska se zabývali tito badatelé:

Štědroň, Bohumír: Janáček a Rusko. In: Program. Divadelní list Národního divadla v Brně. Brno 2/1946, září č.1, s. 43 – 5.

Burjanek, Josef: O vztazích skladatele L.Janáčka k Rusku. In: Praha-Moskva, 1954, č.5, s.41.

Vrba, Přemysl: Janáček a Rusko. In: Praha-Moskva, 1958, č.7-8, s. 689.

5 Vrba, Přemysl: Janáčkova ruská knihovna. In: Slezský sborník, LX/1962, č. 2, s. 242 – 249.

7 Tolstoj, L.N.: Sevastopol. V děkabr 1854, v maj i august 1855 goda. Moskva, Kušnerev 1964. Sign. JK-177.

9 Tolstoj, L. N.: Posmertnyja chudožestvennyja přoizvedenija, Tom I-III.Berlin J. Ladyschnikow Verlag, 1912. V archivu pod signaturou JK – 42-44.

10 P.Vrba uvádí počet 277 svazků. Knihovna byla zabavena při zrušení kroužku r.1915. Je známa žádost Olgy Vaškové o navrácení majetku kroužku po obnově jeho existence r. 1919. Doklady o skutečném navrácení knih nám nejsou známy.

11 Fejeton napsán před Janáčkovou cestou do Ruska do Nižního Novgorodu. Část fejetonu převzata z knihy Bohumíra Štědroně: Janáček ve vzpomínkách a dopisech. Praha 1946, s.132 – 133.

12 Śtědroň, Bohumír: Janáček a Rusko. In: Program. Divadelní list Národního divadla v Brně. Brno 2/1946, září č.1, s. 43 – 5.

13 Janáčkovy cesty do Ruska: červenec 1896, 1902 třikrát – duben, řerven a červenec, 1904 poslední dva zájezdy do Varšavy. První cestě do Ruska se podrobně věnuje Přemysl Vrba: Janáčkova první cesta do Ruska roku 1896. In: Slezský sborník. Opava 57/1959, č.4, s. 464 – 472.

14 Trkanová, Marie: U Janáčků. Podle vyprávění Marie Stejskalové. Praha Panton 1964, s. 52.

15 Kořeny Janáčkovy východní orientace spatřujeme již v rodném východním Lašsku, které bylo kulturně ovlivněno sousedícím Polskem a dále Ruskem. Při působení ve Starobrněnském klášteře byl v Janáčkovi pěstěn cyrilometodějský kult.

16 Vrba, Přemysl: Ruský kroužek v Brně a Leoš Janáček. In: Slezský sborník. Opava 58/1960, č. 1, s.71 – 85. Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček a Ruský kroužek v Brně. In: Hudobný archiv 2. Matica slovenská, Martin 1977.

18 Kniha uložena v Hudebním oddělení MZM pod sign. JA-II-90. Vymazal, F.: Rusky v desíti úlohách. Telč 1896.

22 Almanach 90 let stálého českého divadla v Brně. Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884-1974. Státní divadlo v Brně 1974.

23 Černušák, Gracian: Janáčkova Anna Karenina. In: Lidové noviny, 9.srpna 44/1936 č. 397.

28 Straková, Theodora: Janáčkovy hudebně dramatické náměty a torsa. Příspěvek ke genesi Janáčkova hudebně dramatického díla. In: Musikologie (Janáčkův sborník), sv.3, Praha 1955, s. 433.

35 Tolstoj, L. N.: Posmertnyja chudožestvennyja přoizvedenija, Tom I-III.Berlin J. Ladyschnikow Verlag, 1912. V archivu MZM pod signaturou JK – 42-44.

36 Korespondence s Olgou vaškovou (sign. A 1421) „Posíláme pozdrav z Petrohradu Vám i paní choti. Rus nás nezklamala…Dnes jedeme do Moskvy na 2 dny, pak do Nižnika na den. Kdy budeme na Oděse dříve napíšu. Olga Vašková“; (A 1424) „Srdečný pozdrav ze společností kielských Čechů. Olga Vašková [podepsaní další členové]. Dopis Antonie Pitourové (A 2543) „Víte-li pane řediteli, že tu umlouvám plány jet na Kavkaz v tom případě, vybrala-li by se tam malá společnost s Vámi v čele?...“ [červenec 1911].

37 Stručně k ději: Feďa Protasov finguje sebevraždu, aby mohl odejít od své ženy (Líza) za cikánkou Mášou. Po Jeho domnělé smrti se jeho žena rozhodne znovu provdat za Viktora Karenina. Feďa je ale odhalen a celou situaci řeší už skutečnou sebevraždou v soudní síni, aby své ženě umožnil nový sňatek s Viktorem Kareninem.

38 Straková, Theodora: Janáčkovy hudebně dramatické náměty a torsa. Příspěvek ke genesi Janáčkova hudebně dramatického díla. In: Musikologie (Janáčkův sborník), sv.3, Praha 1955, s. 437.

Černušák, Gracian: Janáčkova Anna Karenina. In: Lidové noviny, 9.srpna 44/1936 č. 397.

Melniková, Anatoljevna Marina: Ruská literatura v operní tvorbě Leoše Janáčka. Kandidátská disertační práce. Fil. fakulta UJEP Brno, 1988.

Procházka, Jaroslav: Hudební dílo Leoše Janáčka. Frýdek-Místek 1979.

Straková, Theodora: Janáčkovy hudebně dramatické náměty a torsa. Příspěvek ke genesi Janáčkova hudebně dramatického díla. In: Musikologie (Janáčkův sborník), sv.3, Praha 1955, s. 417 – 449.

Straková, Theodora: Janáčkovy nedokončené opery. Příspěvek k soupisu Janáčkových hudebně dramatických skladeb. In: ČMZ, 36/ 1951, s.261 – 277.

Straková, Theodora: Janáčkovy opery Šárka, Počátek románu, Osud a hudebně dramatická torza. Ke genezi děl, stavu pramenů a jejich kritické interpretaci. In: ČMZ, LXV/1980, s.149 – 158.

Štědroň, Bohumír: Janáček a Rusko. In: Program. Divadelní list Národního divadla v Brně. Brno 2/1946, září č.1, s. 43 – 5.

Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček a Ruský kroužek v Brně. In: Hudobný archiv 2. Matica slovenská, Martin 1977.

Štědroň, Bohumír: The Work of Leoš Janáček. Knižnice Hud. rozhledů, 1959.

Trkanová, Marie: U Janáčků. Podle vyprávění Marie Stejskalové. Praha Panton 1964.

Tyrrell, John – Simeone, Nigel – Němcová, Alena: A Catalogue of the Music and Writings of Leoš Janáček. Oxford 1997.

Vrba, Přemysl: Janáčkova první cesta do Ruska roku 1896. In: Slezský sborník. Opava 57/1959, č.4, s. 464 – 472.

Vrba, Přemysl: Ruský kroužek v Brně a Leoš Janáček. In: Slezský sborník. Opava 57/1959, č.4, s.464-472.

I		Ples domácí – Kitti - Levin Kitti, Levin, Vronský, Anna
II		Dům Vronského Anna- těhotná
III		Levin Senokos – Kitti