Méně hraná klavírní díla Leoše Janáčka

Mgr. Věra Chmelová

 

 

Leoš Janáček patří mezi významné české hudební skladatele, do jejichž tvorby výrazně zasáhl folklór. Byl horlivým sběratelem lidových písní a tanců, nápěvy písní si zapisoval, umělecky zpracovával a zakomponovával do svého obsáhlého díla.

            V únoru roku 1894 byl Janáček vyzván Ústředním výborem pro národopisnou výstavu v Praze, aby založil národopisný odbor pro hudbu na Moravě. Jeho úkolem byla příprava vystoupení lidových muzikantů a tanečníků z různých koutů Moravy. Během přípravy celé akce jezdil za tanečníky, zpěváky a muzikanty z jižní a východní Moravy a sledoval průběh nácviku. Hlavním úkolem však bylo zachování lidových písní a tanců, které zapisoval během svých výprav se sběratelem lidových písní Františkem Bartošem. Výsledkem jejich práce bylo dvousvazkové dílo „Národní písně moravské v nově nasbírané“ z roku 1899 a 1901. Kromě sběru a úprav lidových písní a tanců se Janáček věnoval i literární tvorbě – napsal řadu článků a referátů, v nichž zaměřil pozornost především na lidovou píseň a tanec.

            Klavírní odkaz Leoše Janáčka obsahuje kromě již tradičně hraných kompozic, jako jsou například cykly V mlhách nebo Po zarostlém chodníčku, sonáta „Z ulice“ aj. i jen velmi zřídka hraná díla, která však stojí za povšimnutí.

 

 

Moravské lidové písně (1922)

 

Sbírka patnácti moravských lidových písní pro klavír vznikla na žádost Hudební matice v Praze. Důvodem byla snaha doplnit repertoár „nezpívajících“ aktivních zájemců o hudbu klavírními úpravami lidových písní. V té době Janáček pracoval i na opeře Příhody lišky Bystroušky. O vzniku sbírky písní se dočítáme v Janáčkově dopise z 10. ledna 1922, adresovaném Maxu Brodovi: „V hlavě prázdno jako po vyhoření. Nevím, do čeho se zakousnout. Piplu se v písničkách lidových, čtu při tom Einsteina. Ale pro tón se jeho relativita času a prostoru nehodí. My jen žijeme vzduchem, a ne etherem. Voníme zemí. Ale aspoň pevně stojíme.“[1]

Janáček rozeznával tři druhy moravských lidových písní: bohatýrské, které jsou po stránce melodické a rytmické velmi osobité a neobsahují vlivy písní jiných národů, písně popěvné, jež mají podle Janáčka lehčí a mělčí ráz a nemusí být původní, a písně kolové s třídílnou formou a-b-a, které k nám přišly ze západu přes Německo a původem jsou ze Srbska.[2]

Pro Janáčkovu úpravu Moravských lidových písní pro klavír je typické zachování nápěvu písně v poloze, v jaké byla zpívána. Proto čtyři písně mají umístěný nápěv v levé ruce v basu, tři ve středních hlasech a osm písní má nápěv vložen do vrchního hlasu. Klavírní part obsahuje i vložený text první sloky písní, ostatní sloky jsou umístěny pod notový part (avšak Janáček neuvádí všechny sloky). V doprovodné části písní Janáček používá ostináta, protipohyb, imitace, rytmické přesuny aj.

První píseň „Ty hodiny vívanské“ Janáček převzal ze Sušilovy sbírky Moravských lidových písní. Nápěv, text i rytmus písně je zachován. Nápěv je převážně umístěný v basové linii levé ruky, místy je ozdoben arpeggiovaným akordickým rozkladem, vypsaným jako skupinka před dobou – jedná se o stylizaci cimbálu. Ostatní hlasy, umístěné v druhé ruce, hrají tesknou protimelodii v oktávách. Nálada písně je dána použitím intervalů malé a velké sekundy a zvětšené kvarty, v případě instrumentace by ji mohly hrát housle či violy. Po harmonické stránce klavírní stylizace obsahuje hodně chromatických postupů v rámci mollové tóniny a končí na dominantě.

Píseň „Ked si já zazpívam“ zaujme po rytmické stránce. Nápěv je umístěn v sopránu a rytmicky vychází z textu písně, přestože hned v prvním taktu ve slově „zazpívám“ nalezneme nesoulad mezi délkou slabik nápěvu a délkou not. Píseň je psaná v lydické tónině.

 

Milotická píseň „Ach, ty Jurko“ obsahuje taktovou předehru. Nápěv Janáček umístil do altu pravé ruky. Doprovodný hlas v levé ruce je tvořen neustále se opakujícími ostináty. Nápěv písně je v tónině moll-melodické.[3]

Ve čtvrté písni, původem ze Slovenska, „Maryš, moja Maryš“ se nápěv nachází v basu a opět po rytmické stránce vychází z deklamace slov. Proto je vhodné při interpretaci rytmických hodnot použít tempo rubato. Píseň je v lydické tónině. Z hlediska instrumentace je doprovod stylizací houslové hry, čemuž nasvědčuje především stupnicový běh v 9. taktu, tvořící malou kadenci improvizačního charakteru.

Z okolí Břeclavi pochází 5. píseň „Už sa mně můj miłý“. Je obsahově i hudebně nejvypjatějším dílem celé sbírky. Žalostně milostný text v mollové tónině podtrhuje dramatický tečkovaný rytmus, jenž se místy zastaví na delších notách opatřených korunou. Stylizace písně obsahuje velké změny dynamické (pp, f), nastupující i náhle, rytmickou pestrost (noty půlové s tečkou až dvaatřicetinové) s velkým zřetelem k využití dvaatřicetinových pomlk, podtrhujících napětí díla. V třetím taktu partu levé ruky nalezneme harmonicky zajímavý alterovaný mimotonální akord VII. stupně k dominantě.

Šestá píseň z Kostic „Plelo dívča, plelo len“ má nápěv umístěný v altu. První čtyři takty se sólový nápěv prostřídává s doprovodem na způsob imitace, pátý takt je po pianistické stránce nejnáročnější, neboť v něm zazní doprovod spolu s nápěvem, který je nutné zvukově vynést. Hudebně zajímavý je závěr písně – krátké úryvky v šestnáctinách, přerušené pauzou, evokují typický rys Janáčkovy tvorby – sčasovku, avšak o skutečnou sčasovku se nejedná, neboť nedošlo k diminuci uvedené melodické linky. Text píseň je zařazen i v Sušilově sbírce, avšak zde se jedná o zcela jinou píseň po stránce melodické a rytmické – je to dáno místem původu písně (Nová Ves).

 

 

 

„Slubovals mi, že mě vezmeš“ a „Čí to pachole“ jsou písně v klidném tempu a durové tónině. Jejich stylizace pro klavír patří k nejklasičtějším v této sbírce.

Devátá píseň „Čí to je děvče na tom vršku“ je nejradostnější písní sbírky. Je psaná v dur a melodii tvoří rozložený akord v D-dur. Méně radosti klavíristům udělá doprovod písně umístěný do levé ruky. Ostináto v podobě šestnáctin s tečkou, z nichž každá první ze čtyř je obohacena o 1 či 2 další hlasy opatřené arpeggiem představují v rychlém tempu (čtvrtka = 144) nehratelný problém. Tečky nad notami nelze z technických důvodů považovat za staccata, nýbrž za akcenty, arpeggiované akordy je vhodné v taktech č. 6-9 rozložit do pravé ruky. Píseň je po interpretační stránce velmi efektní, avšak technicky náročná, zvláště na souhru obou rukou.

 

 

Píseň „Dyž já budu ležat v černém poli“ může představovat výjimku v umístění melodie do jednotlivých hlasů podle pohlaví interpreta. Obsah textu naznačuje, že píseň zpívá muž jdoucí na vojnu. Avšak melodie je umístěná v altu. Vysvětlení je možné hledat v emocionálním náboji textu, podpořeném klavírní stylizací. Představme si muže zlomeného (z rozchodu se svou „milou“) a sebelítostivého (viz text: „až já budu ležat v černém lesi, zapłačeš milá, zpomeňa si), jehož hlas je již na pokraji vzlykání – umístění nápěvu do altu již nabývá na smyslu. Po hudební stránce této i následujícím pěti písním Janáček přidal dohru.

 

 

Nápěv příborské písně „Běží voda, běží“ nalezneme i v Sušilově sbírce Moravských národních písní.[4] Janáček k písni dokomponoval dvoutaktovou předehru a dohru, obsahující akcenty na první a třetí dobu, což písni dodává dramatický charakter a tempový spád.  Jako doprovod zvolil výrazný polonézový rytmus, vycházející z rytmu písně.

 

 

„Hradčanské hodiny z temna bijou“ je písní pro mužský hlas, proto Janáček umístil její nápěv do basu v levé ruce. Pravá ruka hraje doprovodný akordický protihlas vzestupného chromatického charakteru.

Píseň „Na černej hoře“ je z hlediska interpretace doprovodné linie poněkud problematická. Píseň je stylizována do trojhlasu, kdy melodii Janáček umístil do sopránu. Basová linie obsahuje dlouhé tóny, zpravidla spojené ligaturami. Mezi sopránem a basem je v partu levé ruky umístěn střední hlas, mající vždy podobu tří dvaatřicetinových triol vzájemně oddělených osminovou pomlkou s tečkou.[5] Problém těchto triol spočívá ve třetí notě trioly, která je výškově shodná s tónem melodie písně. Je proto nutné pravou rukou včas uvolnit klávesu, čímž se ale poruší zvukové legato nápěvu. Proto je potřeba v těchto místech použít pravý pedál.

 

 

 

Klavírní stylizace písně „Na Javorině“ podporuje především samostatnost vedení melodické linky levé ruky, kde je umístěný nápěv písně, a zároveň i rytmickou samostatnost vedení hlasů. Objevuje se zde rytmus 3:4. Nápěv je v levé ruce zdoben skupinkami dvaatřicetinových triol, z nichž vždy první je stylizací akordického rozkladu na cimbál a druhá opisuje melodickou linku nápěvu – tedy vychází ze zpívané řeči.

Poslední píseň „V tem hrušeckém čirém poli“ je typickou písní, znějící u cimbálové muziky. Nasvědčuje tomu rytmus nápěvu písně, kde se používá triol, a klavírní doprovod, obsahující například glissando a skoky s přiznávkami v levé ruce. Technické problémy může opět způsobovat spojení rytmické linky nápěvu s doprovodem levé ruky.

Sbírka moravských lidových písní je přínosným materiálem pro klavíristy nejen za účelem zachování kulturního odkazu země v podobě lidových písní, ale i pro své typické výrazové a technické prvky. Klavírista se na nich může naučit vynášet melodie umístěné nejen ve vrchním, ale i středním či spodním hlase, díky textu si více uvědomí obsahovou náplň písně a nutnost přizpůsobit ostatní hlasy vynášené melodii. Rytmická pestrost písní a jejich doprovodů vychovává samostatnost myšlení a vedení jednotlivých hlasů. Silný citový náboj písní rozvíjí představivost a emocionální angažovanost interpreta.

Leoš Janáček nebyl jediný, kdo upravoval lidové písně pro klavír – mezi další skladatele patřil např. Vítězslav Novák s klavírní sbírkou lidových písní slovenských. 

 

 

Národní tance na Moravě (1891, 1893)

 

Na výběru a řazení Národních tanců na Moravě se kromě Janáčka podíleli i Lucie Bakešová, Xaverie Běhálková a Martin Zeman. Tance byly původně vydány ve třech sešitech. První sešit z roku 1891 obsahoval pět hanáckých tanců (Troják, Silnice, Tetka, Kukačka a Trojky) a jeden tanec lašský (Starodávný). Janáček je upravil pro klavír dvojručně i čtyřručně z čistě praktických důvodů.[6] Čtyřruční verze obsahuje více protihlasů a celkově je zvukově bohatší.

Druhý sešit tanců z roku 1891 obsahuje především tance hanácké (Kalamajka, Holubička, Sekerečka, Rožek a Cófavá) a na závěr opět tanec lašský (Čeladenský). Třetí sešit z roku 1893 se od předešlých sešitů liší. Díky vlivu Martina Zemana se sbírka rozrostla z šesti na devět tanců, jež pocházely i z dalších krajů. Sešit obsahoval lašské tance Kožušek, Kyjový, Troják lašský, Požehnaný a Kolo, hanácký tanec Koryčanský troják, horácké tance Valaška a Do kola a slovácký-horňácký tanec Sedlácká. Janáček již neupravil všechny tance z třetího sešitu pro čtyřruční klavír, ale některé stylizoval pro zpěv s doprovodem klavíru (Koryčanský troják, Do kola a Sedlácká). Celkem se v sešitech objevilo 21 tanců z pěti různých moravských krajů.

Deset hanáckých tanců v klavírní úpravě bylo poprvé v Brně veřejně provedeno 4. ledna 1891 v sokolovně Besedního domu. Na klavír hrály Antonie Nykodémová a Anna Kumpoštová.[7]

Národní tance na Moravě byly znovu vydané v roce 1987 v Editiu Supraphon. Svazek obsahuje všech 21 tanců, předmluvu, popis kroků jednotlivých tanců a přílohu s Janáčkovou čtyřruční úpravou dvanácti tanců. Do sbírky byly zařazeny i dva další tance – Čeladenský a Pilky[8], které jsou jinak součástí orchestrální sbírky Lašské tance.

V dnešní době se tance v Janáčkově klavírní úpravě dají použít například v tanečních odděleních ZUŠ. Čtyřruční verze tanců může být pro žáky klavírní hry příjemným a obohacujícím zpestřením. Čtyřruční úpravy jsou dostupné žákům od 4. ročníku ZUŠ.

 

 

 

Ej, Danaj! (1892), Čeladenský, Pilky (1904)

 

Stylizace slováckého tance Danaj nazvaná Ej, Danaj! vznikla roku 1892. Inspirací byl Janáčkovi tanec a zpěv s průvodem houslí, basy a gajd, které slyšel během svých sběratelských cest po Slovácku. Stylizace vychází z rytmu, formy a harmonií tance Danaj, avšak nápěv skladby je Janáčkův. Po formální stránce se jedná o rondo, obsahující značné množství triol a synkop. Skladatel tanec použil i ve své třetí opeře Její pastorkyňa. Janáček měl v úmyslu tanec vydat, a proto ho poslal nakladateli Velebínu Urbánkovi. Avšak nakladatel Janáčka požádal o dostupnější skladbu na způsob Dvořákovy Humoresky. Skladbu Ej, Danaj! premiérovala 15. 6. 1948 Zdena Průšová na Colegium musicum Hudebně-vědeckého semináře MU v Brně.[9]

Tance Čeladenský a Pilky Janáček pravděpodobně zamýšlel jako součást větší sbírky pro klavír pod názvem Moravské tance. Čeladenský byl označen číslem 1 a Pilky číslem 2. O původu názvu tance Čeladenský se dočítáme, že jej Janáček takto nazval zřejmě podle místa poznání – podradhošťské Čeladné, kde se však tanci říká „mynarsky“, „kašper“ nebo „žebrok“.[10] Čeladenský vznikl roku 1904 a o rok později byl poprvé vydán u nakladatele A. Píši v Brně. Klavírní úprava tance kopíruje orchestrální verzi, avšak je chudší o řadu protihlasů, barevných a dynamických kontrastů. I přesto je klavírní stylizace zdařilá a zasloužila by si častější provádění na veřejnosti.

Tanec Pilky začíná v klavírní úpravě čtyřtaktovou předehrou, kterou orchestrální verze neobsahuje. Skladba je o poznání kratší a opět v ní postrádáme řadu zajímavých protihlasů, na které jsme zvyklí z orchestrální verze. Pokud bychom nepřihlíželi k dokonalejšímu orchestrálnímu znění, je tato klavírní úprava rovněž kvalitním zpestřením repertoáru klavíristů.

 

 

 

Hudba ke kroužení kužely (1893)

 

            Dnes už není zcela v povědomí skutečnost, že Leoš Janáček patřil ve své době k velkým vyznavačům Sokola. Byl dokonce jeden z prvních členů brněnské Tělovýchovné jednoty Sokol, kam vstoupil v roce 1876, tj. ve svých 22 letech, a zůstal členem až do své smrti (tj. 52 let).

            V roce 1893 zkomponoval na žádost Moravskoslezské obce sokolské „Hudbu ke kroužení kužely“ pro klavír. 16. dubna téhož roku byla provedena veřejně. Ve výroční zprávě brněnského Sokola se dočítáme: „Provedení sletových prostných bylo bezvadné, číslo toto patřilo mezi nejlepší. Hudbu komponoval k prostným osvědčený v oboru tom bratr ředitel Janáček, jemuž znovu sokolský dík.“

            Skladba znovu zazněla 3. května 1894 v Brně a na všesokolském sletu v Praze roku 1895. První vydání z roku 1895 bylo též určeno pro klavír a stálo 2 Kč. Nakladatelem se stala Tělovýchovná jednota Sokol. Hudba ke kroužení kužely se hrála nejen ke kuželům, ale i k prostným cvičením s tyčemi. Žádný rukopisný pramen se nám k této skladbě nedochoval.[11]

            Dílo je složeno z pěti částí pochodového tempa odpovídajících po formální stránce jednotlivým oddílům sokolského cvičení. Každou část vždy uvádí dvoutaktová fanfára, udávající tempo skladby. Fanfáry druhé až páté části zároveň plní funkci mezivět, kdy se cvičenci musí přemístit na své značky a připravit se na další cvičení. Jednotlivé části mají trojdílnou formu A-B-A, kdy díl B vždy obsahuje charakteristický rytmus dvou šestnáctin s osminou v pravé i levé ruce, levá ruka obsahuje stoupající sled tónů v oktávách.

            Janáček jednotlivé části situoval do tónin G-dur, D-dur, C-dur, e-moll a C-dur, avšak v průběhu jednotlivých částí dochází k různým modulacím a vybočením z tóniny. Harmonicky zajímavý je už samotný úvod první části, kdy fanfára v C-dur je vlastně subdominantou v tónině G-dur.

            Dílo je přínosné především svým mezioborovým přesahem. Zpravidla se setkáváme se spojením hudby s oblastí výtvarného umění či literatury, spojení hudby a pohybové aktivity patří kromě tanců k méně častým.

            Po pianistické stránce může dílo přispět ke zdokonalení oktávové techniky především v levé ruce a k procvičení přiznávek se skokem, pravá ruka obsahuje rovněž oktávy, často s přidanou tercií. Dílo se dá velmi dobře uplatnit při výuce hudebních forem, zvláště při seznamování studentů s malou písňovou formou trojdílnou. Skladba neobsahuje žádné výjimky, je dokonale přehledná (periodická) a tudíž pro začátek snadno analyzovatelná.

            Další uplatnění v dnešní době se může vztahovat k původnímu poslání díla, tj. spojení hudby a pohybu, které se dá realizovat např. nácvikem dirigování s uplatněním dynamických kontrastů nebo v hodinách pohybové výchovy či kroužku mažoretek.

            Janáček se Hudbou ke kroužení kužely pravděpodobně stává prvním významným autorem tzv. vážné hudby, jehož dílo zaznělo na všesokolských sletech. Mezi další významné skladatele patří později např. Josef Suk se svou skladbou „V nový život“, ze současných autorů např. Milan Dvořák (1934) s Hudbou k všesokolskému sletu v letech 2000 a 2006.

            Janáčkovo dílo dosáhlo takové popularity, že bylo upraveno pro dechové orchestry např. Františkem Kmochem – slavným kapelníkem kolínské hudby. Dnešní malá hranost díla je zapříčiněná změnou doby a vkusu současného člověka. Skladba je psána v duchu tzv. hudby pro dechové kapely, jejímiž vyznavači jsou dnes především lidé vyššího důchodového věku. Na rozdíl od ostatní skladatelovy tvorby zde nenalezneme žádný z typických znaků Janáčkova hudebního jazyka, jako jsou například sčasovky, nápěvky mluvy, realismus nebo vliv folklóru. Skladba je psána zcela tradičně za použití klasické harmonie.

           

Vzpomínka (1928), Tři fugy pro klavír (1879-1880)

 

Kromě výše jmenovaných děl patří mezi méně hrané skladby i poslední Janáčkova skladba pro klavír „Vzpomínka“, o níž se více dočteme v publikaci „Klavírní dílo Leoše Janáčka“ od Jana Jiraského. Autor publikace tuto skladbu nahrál i na CD.

             Novinkou tohoto roku je i vydání třech nově objevených fug Leoše Janáčka, pocházejících z období jeho studií v Lipsku. Jejich českou premiéru posluchači měli možnost slyšet v podání Igora Ardaševa, na CD skladby nahrál Ivo Kahánek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PRAMENY  A LITERATURA:

 

 

 

 

 


[1] Vogel, Jaroslav. Leoš Janáček. 2. vyd. Praha : Academia, 1997, s. 257. Sbírka tedy nevznikla 1. ledna 1922, jak je to uvedené v notovém výtisku, ale později v průběhu 1. poloviny ledna 1922.

[2] Janáček, Leoš. Moravské lidové písně. 1. vyd. Praha : Hudební matice, 1950. s. 5 (předmluva od B. Štědroně).

 

[3] Výjimku tvoří úplný závěr písně v mollové-aiolské tónině.

[4] Sušil, František. Moravské národní písně. 5. vyd. Český Těšín : Agro/Mladá fronta, 1998. s. 194. Na s. 56 nalezneme na stejný text písně jinou melodii – jedná se o píseň z okolí Ostravy.

[5] Zvukově se vlastně jedná o vypsané arpeggio na dobu.

[6] Lašské tance pro orchestr vznikly již v roce 1889-90 a obsahují tance Požehnaný a Čeladenský, které jako jediné Janáček o tři roky později zařadil do klavírní sbírky Národních tanců na Moravě.

[7] Jednalo se o tance: Tetka, Holubička, Sekerečka, Kalamajka, Cófavá, Troják, Rožek, Silnice, Kukačka, Trojky.

[8] Oba tance zařadil do sbírky už i B. Štědroň při 2. vydání z roku 1953.

[9] Štědroň, Bohumír. „Ej, Danaj“ a Zelené sem sela“ v Janáčkově opeře Její pastorkyňa. 1. vyd. Brno : Sborník prací FF brněnské univerzity, 1970. s. 102-4.

[10] Vogel, Jaroslav. Leoš Janáček. 2. vyd. Praha : Academia, 1997. s. 103.

[11] Janáček, Leoš. Klavírní skladby, souborné kritické vydání sv. 1. 1. vyd. Praha : Supraphon, 1978. s. 178.