Interpretační rozbor postavy Lišky Bystroušky doplněný
jevištními zkušenostmi její představitelky Sylvie Kodetové
Mgr. Veronika Hrůzová
Ve svém příspěvku bych se ráda snažila ukázat to, jak je postava Bystroušky originální, náročná, mnohostranná a v mnohém naprosto nesrovnatelná s běžně hranými operami. Vývoj postavy je v průběhu celé opery demonstrován v krátkých scénkách a výstupech, které se vyznačují prudkými situačními zvraty a výrazovými kontrasty. Velmi zajímavý je fakt, že charakter postavy je dokreslen především orchestrem ve scénách, v nichž liška vůbec nevystupuje a nebo nezpívá. Hudební materiál je i přes výrazovou rozmanitost velmi jednotný, což na první pohled ne příliš poslušný posluchač nemusí postřehnout. Můžeme i konstatovat jakoby hudební materiál vyrůstal z jednoho motivického jádra. Nyní mám na mysli liščin motiv z prvního obrazu, kdy je malá lištička chycena revírníkem a zoufale úpí od h2 ,,mami, mami“ a který se postupně objevuje obměněn dalších scénách, o kterých ještě budeme hovořit.
O nelehkém úkolu interpreta právě této role
se vyjadřuje Sylvia Kodetová následovně: ,,Jevištní ztvárnění takové postavy
klade na zpěvačku zcela výjimečné a maximální požadavky. Žádná jiná hlavní
operní postava nemá tak extrémní podmínky pro zpěv vůbec – polohy v leže,
pohyby ,,po čtyřech“, jako napodobeni zvířat, prudké pohyby a výskoky, fyzická
námaha v akcích atd. K tomu pak co nejpřesvědčivější herecký výraz, který se
stále prudce mění a vyžaduje velkého soustředění z hlediska souhry. Škála hereckého
projevu je velmi bohatá a někdy složitá tím, že jde navíc o parodii lidských
návyků. Zároveň nelze oddělovat herecký projev od pěveckého. Zpěvní part je sám
o sobě velmi rozmanitý, především rytmicky a intonačně. Ale na tomto členitém
základě je třeba vybudovat přesvědčivý výraz, který vyžaduje dokonalou
techniku, navíc pak promyšlenou stavbu. Velkou úlohu tu hraje rychlá proměna
způsobu pěvecké reprodukce, včetně změn barvy hlasu a vůbec těsné sepětí se
slovem, zkratkovitě určujícím smysl a náladu. Vždyť i paleta zpěvního výrazu
zachází až k naturalistickým zvukům a výkřikům.“ [1]
Liška Bystrouška vznikala v době, kdy se
proud Janáčkovy tvořivosti valil s ohromující prudkostí. To, k čemu směřoval v
osobitosti a novosti svého skladatelského stylu, bylo již plně
vykristalizováno, ale ne zastaveno ve vývoji. Liška Bystrouška přináší další
rozvití jeho operního slohu, uvolnění invenční, obohacení harmonie, zvýraznění
barvitosti instrumentace, prohloubení plastičnosti hudební charakteristiky.[2]
Brněnská světová premiéra se odehrála 6. listopadu
připravována za osobní účasti skladatele, který až do poslední chvíle prováděl drobné úpravy. Dirigoval František Neumann, jež se stal roku 1925 ředitelem divadla, režie Ota Zítek. Janáčkovy přípravné práce trvaly několik měsíců a jeho vlastní práce na libretu a partituře neskončila s brněnským provedením, o čemž svědčí i Janáčkova korespondence s Maxem Brodem o konečném tvaru německé verze opery. Je to ovšem pro jeho tvorbu příznačné, jako by nikdy nebyl spokojen s definitivním tvarem vyjádření a zachycení svých citových představ. Je to důležitý aspekt, který nám může pomoci k zamyšlení se na dílem, záměrem autora. Dnes je všeobecně uznáváno, že tato skladatelova opera není jen lehce načrtnuté, nehluboké a žertovné dílo, jak tomu ovšem v Těsnohlídkových povídkách bylo, ale naopak je to velice svérázný a filosofický pohled na život.
Je známo, že původní fejetony Rudolfa Těsnohlídka (1882-1928) v Lidových novinách, které psal ke kresbám Stanislava Lolka (1873-1936), si sám Janáček docela podstatně změnil. Vypustil některé z postav, jinak uspořádal události v příbězích, ale především dal tomuto dílu jiný rozměr a význam. Také po jazykové stránce v místech, kdy Těsnohlídek užívá slohového postupu popisu, převádí jej Janáček do přímé řeči, a tím vzniká rozpor v samém libretu, jímž je nejednotnost jazyka, kdy se spolu setkávají spisovná čeština a líšeňský dialekt. Tento problém se, jak známo, řeší při inscenacích dodnes. Významnou provedením opery se 2. října 1965 slavnostně otevřelo nové Janáčkovo divadlo. Inscenace se tehdy udržela pět let, což do té doby nemělo na žádné české ani slovenské scéně obdoby.
Zpočátku kritiky mluvily o silném vlivu impresionismu, o značné hudební nejednotnosti a roztříštěnosti díla, jiné pak o neoperním a nedramatickém pojetí díla. Děj je příliš nejednotný, nesoustředěný. Současné postavení světa zvířecího a lidského na scéně vrhá své stíny nejen na scénický obraz, nýbrž i na celé dílo. Epizodičnost lidských figur působí nejednotně a bylo by jen v zájmu díla, kdyby tyto lidské figury byly odstraněny, a kdyby se z díla stala opera pouze ze světa zvířecího.[3] Sylvia Kodetová k této problematice zaujímá následující stanovisko: ,,Je třeba dbát na motivickou jednotu opery a na její výrazově – dramatickou kontrastnost, právě tak jako na originální instrumentaci a velký význam orchestrálních meziher. Tato syntéza vyžaduje dokonalé zvládnutí celé hudební struktury a zvláště citlivý kontakt s dirigentem a jeho pojetím základního ,,rytmu“ jednotlivých scén.“[4] Pravdou je, že pokud je Janáčkovo dílo jako celek rozkouskováno do jednotlivých ploch a scén, postrádáme následně jako posluchači emocionální náboj realistického pojetí výstupů, které mají svoji záměrnou vnitřní logickou spojitost a posloupnost. Je zde třeba citlivého přístupu a kooperace režiséra s dirigentem pro vytvoření emotivního, vyváženého díla, kde bude vzájemně korespondovat hudební složka skrze interpretaci dirigenta v souladu se scénickým provedením vize režiséra.
Nyní bych se již ráda zaměřila na vlastní postavu Lišky. Předmětem mojí úvahy bude, jak si ji zformoval Janáček libretista i skladatel. Již bylo zdůrazněno, že se tato postava podstatně liší od té Těsnohlídkovy (původně ji nazval Bystronožka, též můžeme zaznamenat existenci neověřených názorů, že jméno je původně složeninou od Bystro-Uška, nikoli od slova bystrý aj.).
Jevištním protipólem lišky je postava
revírníka. Již v prvním obraze se
dostáváme do hluboké filosofické roviny, která je rámována hudebním motivem
malé chycené lištičky ve svém zvolání: ,,mami, mami“ a vzápětí obdobnou
intervalovou ozvěnou revírníkova spokojeného ,,cha-cha-cha-cha.“ [5]
Vyjevuje se zde emotivní pocit lásky k životu, k přírodě, vyvěrá apoteóza života, ostatně tyto pocit se táhnou jako červená nit celou operou a divákem jsou velmi citlivě vnímány. Podobných motivických příbuzností bychom našli mezi liškou a revírníkem v průběhu opery více, přičemž vrcholí v závěrečné scéně revírníkovými slovy ,,je to pohádka či pravda...“, tato navazuje hudebně emotivně svým rozpoložením na poslední milostnou scénu lišky a lišáka, kdy si vyznávají lásku: ,,Počkej, počkej, to si povíme v měsíci máji...“ Neměli bychom ale propadat dojmu uspokojení, přece po celý děj opery jsou liška a revírník rivalové a jsou zobrazování kontrasty (úpění a chechtot). Právě jen v této závěrečné scéně se setkávají ve filosofické harmonii s pochopením věčnosti koloběhu života.
Tyto motivy a různé další jsou v průběhu celé opery různě obměňovány, rytmicky, skoky v recitativech a naopak jejich následným vyklenutím do kantilén, které se opět roztříští velkými intervalovými skoky až do sext, místy do septim a oktáv (liščina smrt).
Lze si klást otázku, zda si byl Janáček vědom vnitřních vazeb svého díla. Z hlediska jeho tvůrčího procesu, kdy si při tvorbě opery v letech 1921-1923 zaznamenával přírodní zvuky, ptačí zpěv aj., můžeme usuzovat, že tak činil intuitivně. Důkazem toho je i řada jeho fejetonů, ze kterých je znát, že důvěrně znal prostředí bílovických lesů. Ukvalské studánky. Znám liščí studánku. Buk štíhlý rozkročil se nad ní, nestačí zadržet hojnost vody. Vlnky laškují po bílém kamení a utíkají
horempádem v Rybí potok. Liščí rodina ustlala si výše v bludišti balvanů. Proto mají naspěch.[6]
Mnoho materiálu
sesbíral také na Hukvaldech. Na Babí Hůře mu hajný Sládeček vystopoval liščí
doupě s mladými a pán je tam chodil pozorovat.[7]
Charakterizační vývoj Bystroušky je velmi všestranný, odlišný od povrchní, zlomyslné Těsnohlídkovy Bystroušky. Po odchycení Liška ,,agituje“ na dvoře ostatní obyvatele (scéna ze třetí části prvního jednání je nazvána: Bystrouška politikem), po útěku pro změnu ,,vyvlastňuje“ jezevce (první scéna ze druhého jednání nese název: Bystrouška vyvlastňuje), čemuž přihlížejí ostatní obyvatelé lesa a navíc stojí za ní. Za zamyšlení stojí, zda tyto scény nekorespondují s dobou, čímž by mohla být vyjádřena tehdejší společenská situace. Následně se zamiluje, vzplane, dokáže být koketní, ale i zdrženlivá, pokud je to potřeba, ale neustále má potřebu mít převahu – chlubí se mu, že ,,má lidské vychování“. V roli matky je také dominatním členem rodiny. A její náhodná smrt (do jisté míry náhodná) také není pro Janáčka ukončením, je jen jakýmsi obrazem, zpodobněním myšlenky celé opery, kdy připravuje klidný, vyrovnaný a moudrý závěr.
,,Představiteka Bystroušky
na scéně musí vědět, co a proč má a musí dělat, aby byl správně vyjádřen záměr
skladatele a aby zvolený výrazový projev či prostředek byl maximálně účinný
divadelně, myslím tím ve svém dopadu na posluchače a diváka. Neboť realizace
každé jevištní postavy je v čase rozložená syntéza hereckých a pěveckých
projevů, které se musí řídit jak notovým záznamen, tak režijním výkladem.“[8]
Nyní se pokusím rozebrat některé významné scény a zlomové okamžiky Liščina života souvislosti s výše zmiňovanými aspekty hudebními, interpretačními a dramatickými. Zajímavé je, že celá opera začíná i končí výjevy, v nichž Liška nevystupuje. I přesto tyto obrazy navozují a rámují výrazně profil hlavní představitelky. Již v prvních taktech můžeme postřehnout nejen náladu lesa, jako primárního faktoru předehry, ale i motivický materiál, který v různých obměnách slouží později k charakterizaci postav lišky. Mimochodem jedná se o tóninu as-moll, jež byla údajně Janáčkova oblíbená. Již zde můžeme vypozorovat motiv, ze kterého vzejde pozdější Bystrouščino touživé ,,ou-ou“ v myslivně. Pokud zůstaneme v tomto rámci, objevuje se na začátku malá lištička a pak opět v závěru jiná maličká ,,jako by mámě z oka vypadla.“
Paní Kodetová z praxe podotýká, že roli malé lištičky zpravidla hrálo vybrané dítě, ale za scénou ji interpretovala hlavní představitelka. Dnešní inscenace náročný part svěřují obvykle do rukou dítěte, které si zpívá roli samo. V této scéně se mladá představitelka táže své maminky udiveně v terciích ,,mami, mami“, aby pak obratem sextou vytvořila otázku ,,Jí se to?“ Dětská naivita scény je podpořena jasnou strukturou orchestrálního doprovodu, který je ovšem jen přípravou na úlek malé lištičky, kdy postupně vystupují v rychlejším tempu housle v rytmické figuře, vyjadřující zjevně úlek malé lištičky, jež by mohl charakterizovat tlukot jejího ustrašeného srdíčka ve výkřiku,,mami,mami“, který směřuje od h2 dolů a to v duolách jako protipól k třídobému taktu vyjadřujícím zmatenost a zoufalství mláďěte. S týmž motivem si pohrává revírník, jak již bylo řečeno, vcelku sebevědomě a navíc při jeho odchodu ze scény ještě jeho pochechtávání zaznívá do ticha.
Bystrouška na dvoře myslivny, samozřejmě
nešťastná ze zajetí, kdy ji revírníková hubuje ,,jenom blechy“ , donutí situace
k nářku v onom již zmiňované ,,ou, ou“. Všimněme si na příkladu jak skladatel
využívá liščina motivu, jež se v obměnách opakuje mezi postavami, lehce a
nenásilně jsou postavy vnitřně propojeny a stmeleny ve svých obdobných, a
přesto individuálně odlišných prožitcích.[9]
V této scéně také vyvstává první úvaha o
lásce. Liška o ní ještě nic neví, ale jakoby ji to probudilo k životu a začne v
triolách do čtyřčtvrtečního moderata přemýšlet, co vyslechla od špačků. Její
recitativ se stává stále vzrušivější, takže i orchestr přechází do
vzrušivějšího tempa a dochází k prvnímu gradačnímu vrcholu. Sylvia Kodetová k
této scéně upřesňuje situaci: ,,Bystrouška se zde rozpustile rozpovídá, ta
tam je její předchozí nálada. Herecky má poprvé možnost naznačit typické
,,liščí“ pohyby, bystrost i mladickou škádlivost. Pro zpěv jsou ovšem tyto akce
nepřirozené. Bystrouška původně leží, pak vyskočí atd., je třeba dbát na to,
aby herecké projevy zapadly spíše do pauz. Pěvecky je recitativ obtížný
především výrazově, protože to všechno o nezřízeném životě ptáků vypráví dívka
bez vlastních zkušeností. Přitom se mění tempo a vlastní rytmus recitativu je
také obtížný. Nenadálé intervalové skoky až na as2 vyžadují dobré hospodaření s
dechem, protože to vše je jen začátek a pohybových akcí i pěveckých gradací
bude přibývat.“[10]
V prvním jednání a především scénami na
dvorku se Liška vyjevila ve všech svých základních podobách, od tesknoty až po
vztek, od milostného snu až po lstivou agitaci, od koketního vyprávění až po
důmyslné zabíjení. Závěrečná scéna je velmi vypjatá, kdy se Bystrouška zahrabe
do podestýlky a předstírá, že je mrtvá. Lest jí vyjde, vymrští se, roztrhá
kohouta i slepice a rozhodne se
k útěku ,,Teď nebo nikdy!“ při zpěvu velké sexty d2-h2. ,,Ovšem s úzkou slabikou ,,ni“ na výšce...přitom má stále mnoho pohybových akcí, neboť se musí zbavit jak provazu, tak revírníkové a hlavně revírníka. Třemi pevnými g2 vyjadřuje své odhodlání se slovy ,,Nebojím se tě!“ a utíká do lesa.“[11] Nesmíme podlehnout zdání, že liška je zlá, jak k tomu mnohé interpretace svádějí. Janáčkova liška je k takovému chování donucena okolnostmi, člověk ji k takovému chování přinutil a vydráždil zajetím a nenávistí.
V lese liška velmi nestydatě vypudí jezevce, který je z jejího chování mravně rozrušen (jeho role koresponduje v lidské podobě s rolí faráře).
Scéna uvádějící námluvy se nese v As-dur a
střídá se čtyřčtvrteční a pětičtvrteční takt, k tomu za scénou zpívá sbor
chorál, takto umně Janáček vykreslil předznamenání Bystrouščiny lásky. Poté si
všimne lišáka se slovy ,,Božínku, ten je hezké!“, která překvapivě začne zpívat
ve Fis dur, namísto v očekávaném Ges-dur, ale opakování se již vrací zpět do
Des. ,,Janáčkovi znějí tóniny s křížky jinak než tóniny s bé. V
instrumentaci je to dost důležité a ve zpěvním partu je obyčejně Bystrouščina
aktivita vyjádřena notováním s křížky, kdežto dojetí, smutek, pokora v bé.“[12]
Je to mu tak skutečně při námluvách, dokud nepadne slovo ,,jezevec“, je part
notován s bé, ale sotva začne s chlubením, že ,,vyrostla v myslivně“, a tím
získává nad lišákem převahu, je její part s křížky. ,,Sólový výstup
Bystroušky v milostné scéně umožňuje rozvinout sólovou kantilénu. Lze uplatnit
tvoření tónu v pianissimu, rozšiřování a stahování tónu, přípravu vysokých tónů
atd. Přitom je i pohybově výstup poměrně klidný.“[13]
Následující svatební výstup je z hlediska interpretace také založen na kontrastu. Jestliže při námluvách vystřídá své city od rozhořčení po něžnou odevzdanost, zde vychází ze zkroušenosti z toho, že je v jiném stavu do radostné svatby. Celé tyto dvě scény tvoří přirozený oblouk, v němž se v náhlých zvratech vystřídá celá škála výrazového rejstříku jak pěveckého, tak i hereckého.
Těsnohlídkova kniha končí svatbou Bystroušky, stejně tak jako mnoho filmů happyendem, ale Janáček spatřuje a sděluje vyšší smysl. Bystrouška se ocitá v roli matky, je v ní velmi sebejistá, vystupuje jako hlava rodiny. Její děti zde mají dost exponovaný part, kdy Janáček zjevně usiloval o napodobení pisklavého projevu mláďat, stejně tak, jako tomu bylo v úvodním vypísknutí malé Bystroušky na h2 ,,mami“. Liška s lišákem zavedou milostný rozhovor, kdy jí lišák melodickými oblouky vyznává lásku: ,,Ještě jsi načisto pěkná..?“ a ona odpovídá dojatě v synkopách: ,,Počkej, to
si povíme v měsíci
máji...“ Lišák slibuje, že počká, ale to už lišku vyrušil pytlák Harašta a
projevují se v ní mateřské instinkty. Nastává vypjatá poslední chvíle života,
kdy se liška jakoby v transu rozpomíná na příkoří, kterých se jí dostalo od
lidí. ,,Bít, zabít jen proto, že su liška!“
Stále naléhavěji třikrát opakuje, od e2, g2 a nakonec od b2 oproti předešlým výkřikům místo velké sexty sestupné je zde ostrá velká septima s glissandem a nedořečená věta lišky zasažené pytlákem. Poslední výstup lišky je pěvecky i herecky velmi exponovaný a náročný. Veškerou svou energií se vzepne k poslednímu odporu. Je to tím nápadnější výrazový kontrast, protože před tím se radovala ze svých dětí a laskala se s lišákem. Nyní se její výkřiky zbarvují vztekem a zoufalstvím. Podařila se jí ale poslední liščí lest – odlákala pytlákovu pozornost od mláďat na sebe! Avšak i smrt je přirozeným a zároveň jistým vyústěním života. Liška umírá a les žije dál. Jen lidé si nesou břímě svého trápení a nesplněných tužeb životem s sebou dál. (výjev v hospodě U Pásků)
Závěrečná scéna na konci třetího jednání,
kdy revírník zavítá opět do lesa, vše dýchá klidem, mírem, smířením, pochopením
proměnlivosti života a on vyzpívá závěrečnou oslavu přírody. Přirozený koloběh
života se znovu opakuje. Když prý při generální zkoušce dohráli konec třetího
jednání, jak se revírníkovi zdá o malé Bystroušce, místo ní chytí skokánka a
ten mu zpívá: ,,Totok nésu já, totok beli dědóšek. Oni mně o vás
ve-ve-vekládali,“ pán prý plakal a řekl režisérovi Zítkovi, který stál vedle
něho: ,,Toto mi musite zahrat, až umřu.“[14]
Závěrem vkládám
citaci z Janáčkova dopisu pro Kamilu
Stosslovou ze dne 3. dubna 1923. Dle
mého názoru plně vystihuje hořkosladkou směsici pocitů z této krásné opery: ,,Chytl
jsem Bystroušku pro les a smutek jejích pozdních let.“[15]
PRAMENY A LITERATURA
- Bakala, Břetislav. Leoš Janáček. Příhody Lišky Bystroušky : klavírní výtah s textem. 1.vyd. Praha-Bratislava: Supraphon, 1969. 183 s. [Copyright 1924 by Wien : Universal Edition].
- Kodetová, Sylvia. Příhody Lišky Bystroušky. Diplomová práce. Brno : JAMU,
Fakulta hudební, 1971.
- Racek, Jan; Cígler, Radovan. Leoš Janáček : Fejetony z Lidových novin. 2.vyd. Brno : Krajské nakladatelství, 1958. 413 s.
- Smetana, Robert. Vyprávění o Leoši Janáčkovi. 1. vyd. Olomouc : Velehrad, 1948. 135 s.
- Štědroň, Bohumír. Janáček ve vzpomínkách a dopisech. 1. vyd. Praha : Topičova edice, 1946. 296 s.
- Šeda, Jaroslav. Leoš Janáček. 1.vyd. Praha : Státní hudební vydavatelství, 1961. 432 s.
- Trkanová, Marie. U Janáčků : Podle vyprávění Marie Stejskalové. 3.vyd. Brno : Šimon Ryšavý, 1998. 205 s.