Janáčkova skladatelská škola jako odkaz moravské hudební tradice
Mgr. Dagmar Janečková
Leoš Janáček je obecně považován za vlastního zakladatele moravské skladatelské školy. Jeho nedocenitelnou službou byla úloha iniciátora a funkce ředitele Janáčkovy brněnské varhanické školy. Zde se počaly formovat první systematické školské hudebně teoreticko-praktické kurzy, jež výrazně ovlivnily skladatelský a interpretační vývoj moravského regionu. Fenomén, který Janáček ve své době představoval, byl ideálním řešením pro hudebně kulturní zázemí stále významnějšího moravského města. Skladatel, teoretik, pedagog a sběratel lidových písní a moravské folklorní tematiky byl skutečnou osobností, jakou tehdy Brno potřebovalo.
Moravská skladatelská škola je pojmem, který vznikl díky těm skladatelům, jejichž díla vykazovala přímý vliv slováckého, hanáckého, valašského či lašského folklóru. Skladatelská osobnost Leoše Janáčka, jako zakladatele původní moravské skladatelské školy, vyrostla ze specifického vývoje hudební Moravy, kde hluboká zakořeněnost lidových tradic zapříčinila rozdílnou progresi artificiální hudby v druhé polovině 19. století. Zatímco v Čechách se v té době Praha stala výrazným centrem hudebního romantismu, Morava stále setrvávala v rozvádění barokně-klasických vzorů, ovšem s prvky lidové hudby moravského středu a východu. Zájmy o moravský národopis vyústily v sebeuvědomování regionálních hudebníků a postupem doby se situace vyostřila v jakýsi moravský separatismus. Nejednalo se o organizované hnutí, pouze o názorový proud, který akcentoval reformu hudby směrem k větší lidovosti.[1] Vliv Smetanovy národní hudby a aktuální potřeba uchovat cenný materiál lidové kultury přivedly moravské skladatele k ohlasové tvorbě. Právě ta znamenala pro Janáčka počátek tvorby a krystalizování autorského stylu. Ohlasové skladby, úpravy lidových písní a tanců ze sedmdesátých let 19. století indikovaly zcela odlišnou, novátorskou hudební řeč.
Spatřujeme-li u Janáčka na počátku devadesátých let příklon k folklorismu, jedná se o logické promítnutí tehdejších snah a idejí zvnějšku. Přirozeně byl tento myšlenkový proud podporován samotnými autory. Janáčkova opera Počátek románu (1891), svou strukturou spíše písňová folklorní opera, byla kvitována odbornými kruhy a dávána za vzor jako umělecký ideál národní hudby. Dnes jsme svědky toho, jak málo životnosti právě toto dílo vykazuje. Národní zpěvohra, glorifikující lidovou píseň, je nejméně prováděnou Janáčkovou operou. Snad proto, že v ní ještě nebyl patrný Janáčkův originální rukopis.
Jak již bylo zmíněno, na Moravě „nezdomácněl“ romantický hudební proud; jak tomu bylo v Čechách. Sám Janáček zdůrazňoval vlastní protiromantické postoje, přestože Smetanovy a Dvořákovy opery byly ústředním repertoárem tehdy nově vzniklého městského divadla Na Hradbách v Brně.[2] Nejen lpění na tradici folkloru, ale také stálé setrvávání u stylu vídeňského klasicismu zapříčinilo pozvolný přechod mezi dvěma uměleckými obdobími. V době, kdy Janáček tvoří svá první díla, vstřebávaje romantické impulsy, bylo již na vybudování nosné základny romantismu na Moravě dost pozdě. V Evropě byl sloh již ve své poslední fázi a umělecky vrcholil ve spletitých fakturách pozdních romantiků. Jeho umělé „naroubování“ do moravského hudebního prostředí by bylo disfunkčním anachronismem. Zamyslíme-li se nad obecnými znaky romantismu, mohli bychom za jeho projev na Moravě považovat právě interes ve věcech kulturního dědictví jednotlivých regionů, které si tak uvědomovaly svou jedinečnost. Dalším projevem latentního romantismu byl nesporně důraz na emocionalitu, spontánnost či baladičnost.
Krajová zvláštnost, podepřená osobností Janáčkovou, splňovala všechny podmínky pro vznik specifického slohu moravské provenience - hudebního realismu. Jiří Vysloužil ve své knize Leoš Janáček uvádí: „…v devadesátých letech do hnutí kulturní a národní obrody Moravy vstoupila řada vyhraněných uměleckých osobností, zejména dramatikové Gabriela Preissová, Alois a Vilém Mrštíkovi, sociální básník Petr Bezruč, architekt Dušan Jurkovič, žurnalista a spisovatel Josef Merhaut aj.“[3] Výčet osobností a jejich umělecká práce představuje další inspirační základnu pro Janáčka a moravské skladatele, kteří cítili, že naivní folklorismus nepřináší progresi, kterou při formování moravské hudby požadovali. S blížícím se přelomem století začala moravská hudba nést znaky realismu, jako směru využívajícího sociální a psychologické tematiky. Pro svá libreta začal Janáček oslovovat nadané české spisovatele a preferovat kvalitní literární předlohy zavedených světových autorů. Tímto se moravská hudba vymanila ze své oblastnosti a byla schopna konkurovat současné tvorbě v Čechách.
Janáček bezesporu vytvořil předpoklady pro vznik moderní moravské hudby, je však možné hovořit o autorově skladatelské škole? V užším smyslu slova by mohla reprezentovat brněnskou Varhanickou školu, v širším všechny skladatele, kteří si v procesu tvůrčího růstu osvojili něco z Janáčkova hudebního uvažování. Jejím vznikem by byl splněn Janáčkův plán, který uváděl v realitu svým uměleckým, organizátorským, ale hlavně pedagogickým působením. Všechny jeho snahy směřovaly k vytvoření moravské školy, která bude pendantem české (pražské) linie Smetanovsko-Dvořákovské. Janáček nezůstal v myšlence na nezbytnost existence moravské skladatelské školy osamocen. Silná podpora, které se mu dostalo ze strany svých umělecky činných kolegů či učitelů v regionu, přinesla své plody v podobě více než 800 absolventů Varhanické školy. Ne všichni z těch, kteří v letech 1881-1919 měli tu čest být Janáčkovými žáky, vykazovali nevídaný talent a tvůrčí potenciál. Nesporným však zůstává fakt, že do jednoho přispěli k výraznému zvýšení úrovně hudebního života na celé Moravě, zvláště působili-li dále jako učitelé.[4]
Jedním z talentovaných absolventů, který přímo zasáhl do rozvoje moravské hudební kultury, byl C. M. Hrazdira (1868-1926). Ve všeobecnou známost vešel jako první dirigent Její pastorkyně a působil též na poli skladatelském. Jeho opera Ječmínek podléhá vlivu folklorismu, stejně jako pozdější kompozice, ve kterých lze vysledovat silnou inspiraci Jenůfou. Snad kvůli obavám z Janáčkovského eklekticismu nerozvíjel dále svůj styl v moderní hudební řeč a splynul se staršími proudy romantickými.
Druhým zmiňovaným žákem Janáčka byl Jan Kunc (1883-194), pozdější pedagog Varhanické škole. Kunc představoval osobnost, která platila za autoritu nejen v Brně. Po Janáčkově odchodu vykonával ředitele Varhanické školy a předsedal Klubu moravských skladatelů. Kunc byl prvním z Janáčkových mladších žáků, kteří studovali také v Praze u Vítězslava Nováka. Tato komparace dvou osobitých skladatelských přístupů znamenala důležitý posun v rozvoji moravské hudby. Pojem Janáčkova skladatelská škola se tím rozrůstá minimálně o dodatek „s novákovskými vlivy“, jelikož Novák se postupně stával nepřehlédnutelným vzorem začínajících moravských skladatelů. Kuncova hudební řeč pramení z úcty k oběma mistrům a je syntézou moravské lidové písně a české hudební tradice. Předjímá tak fenomén, který se vyskytl u dalších Janáčkových žáků, seznámených taktéž s kompozičním stylem Novákovým. S hledáním osobitého stylu si každý z nich uvědomoval neudržitelnost jednostranného příklonu k Janáčkovu stylu, který byl pro své kvalitativně nové melodické myšlení nevhodný následování. Mnohem přijatelnějším se jevil styl o něco mladšího Nováka, který se tolik nerozcházel s tradicí, přitom byl dost moderní na to, aby nastupující generaci oslovil.
Dalším nadaným žákem, který absorboval vliv Janáčka i Nováka byl Václav Kaprál (1889-1947). Ztotožnil se s Janáčkovým důrazem na zhuštěnost hudební řeči, dále na lyričnost a emocionalitu a vytvořil vlastní kultivovaný výraz. Na druhou stranu, přehlednou a logickou formou se přiblížil stylu Novákovu.
Spolužákem Václava Kaprála byl Vilém Petrželka (1889-1967), který také prošel školou Janáčkovou i Novákovou. Petrželkův racionální přístup způsobil odklon od citové výbušnosti Janáčkově i od impresionistických vlivů. Na moravské kořeny odkazoval využíváním folklórní tematiky, avšak velmi brzo se přiklonil na stranu tradičně-moderního stylu Nováka, který rozvíjel svým věcným konstruktivismem. Ze známých Janáčkových žáků byl jediný, který experimentoval i s prvky avantgardních směrů. Svědčí o tom expresionisticky laděné skladby, používání čtvrttónů, ale i jazzové inspirace.
Mezi absolventy Varhanické školy byli také ti, kteří přestože prošli Janáčkovými semináři, nečerpali z jeho hudebního jazyka a hledali cestu v rozvíjení tradičních romantických směrů. Byl to například Jaroslav Kvapil (1892-1958), který pod vlivem studií v Lipsku tíhnul k německému pozdnímu romantismu. Dále Břetislav Bakala (1897-1958) či Josef Blatný (1891-197), kteří šli cestou nevýbojného tradicionalismu.
Janáčkova skladatelská škola, jejíž členové umělecky dospěli v druhé dekádě 20. století je velmi nejednotná. Jan Racek v knize Leoš Janáček a současní moravští skladatelé uvádí: „Janáčkův skladebný princip je tak osamoceně vyhraněný, že navázat na něj znamená ho napodobit a jeho napodobení zase vypadne jako stěží umělecky přijatelný plagiát.“[5] Janáček si byl vědom výlučnosti svého slohu, proto jako pedagog nechával svým žákům svobodný prostor. Žáci, kteří se ve svém uměleckém růstu potřebovali opřít o zažitá konstrukční východiska, se nejčastěji obraceli k novoromantismu a pozdním romantikům. Janáčkova škola tedy vyrostla ze základů tradičnějších než Janáček, který odmítl rozvíjet českou romantickou tradici. Nekoherentnost vývoje se pak projevila u všech jeho žáků jejich potřebou vypořádat se s předjanáčkovskými vzory a principy.
Janáčkovi se podařilo transformovat vývojem zaostalé moravské prostředí druhé poloviny 19. století na oblast s vysokým uměleckým potenciálem. Není třeba spekulovat o tom, že jeho zásluhou vznikla tradice moravské hudby, která se lišila nejen původní separační myšlenkou. Moravská hudba nese kromě místního a časového vymezení společné znaky, které ji identifikují, ať už je to inspirace útvary lidové písně, specifická melodičnost či spontánní živelnost. Otázka Janáčkovy skladatelské školy a její existence bývá posuzována různě. Např. Karel Steinmetz a Marek Sedláček, kteří se ve svých studiích věnovali Janáčkovi jako pedagogovi se shodují v tom, že nevznikla žádná konzistentní umělecká skupina, jejíž členové by stavěli na základech svého učitele a vykazovali stejné cíle.[6] Každý z nich postupně dospěl k vlastním vyjadřovacím prostředkům, mnohdy vlivem jiných skladatelských vzorů. Shledáváme však řadu společných rysů, které vzešly z Janáčkova demokratického pedagogického přístupu. Až na výjimky je jejich životní filozofií tvůrčí novátorství a estetická orientace na moravskou kulturu a vědomá příslušnost k ní. Zásluhou a příkladem Janáčkovým zasvětila později valná část absolventů svůj životní prostor pedagogické práci, čímž pomohla formovat další generaci skladatelů.
POUŽITÁ LITERATURA:
· Racek, Jan. Leoš Janáček a současní moravští skladatelé. Nástin k slohovému vývoji soudobé moravské hudby. Praha : Knihovna unie čes. hudebníků z povolání, 1940.
· Vysloužil, Jiří. Leoš Janáček. Brno : Sekretariát MHF PKO Brno a Společnost L. Janáčka, 1978.
·
Sedláček, Marek. Skladatelský
fenomén Leoš Janáček – učitel hudební teorie. In Kostečka, J. (ed) Musica
viva in schola XIII.Brno : MU, 1997, s. 121-125.
·
Steinmetz, Karel. Leoš Janáček
jako učitel hudební teorie. In Kostečka,
J. (ed) Musica viva in schola
XIII.Brno : MU, 1997, s. 116-120.
·
Fukač, Jiří. Moravská
skladatelská škola po Janáčkovi.
Hudební věda, Praha, Academia. 1967,
díl. 4, č. 2, s. 243
-259.
·
Majer, Jiří. Problémy moravské
hudby. Opus musicum, 1972, č. 8, s.
225-231.