Jaroslav Jaroš – janáčkovský interpret

Mgr. Zuzana Vaculová

Zásadní podíl na vytváření hudebního života mají vedle skladatelů, manažerů, pedagogů, eventuelně i dalších profesí, interpreti. Jejich kvalita spoluutváří posluchačský vkus a v případě provozování soudobého hudebního umění mohou jejich výkony např. podstatně ovlivnit premiérový úspěch či další osudy kompozic. Nejen z těchto důvodů by mělo být součástí hudební historiografie také dokumentační úsilí mapující životní a tvůrčí osudy významných osobností interpretačního umění, zejména těch, které prožily aktivní éru v době, kdy záznamy jejich výkonů byly pořizovány na technicky méně kvalitní zvukové záznamy, mnohdy s náhodnou dramaturgií a pouze v některých případech na takové technické a interpretační úrovni, která umožňuje jejich dodatečné zpracování.

Významným pěvcem, jemuž nebyla, ať už z jakýchkoliv důvodů, dosud věnována monografická práce, je Jaroslav Jaroš, přestože repertoár, v němž vystupoval zpravidla v hlavní tenorové roli, dosáhl za jeho umělecké činnosti pozoruhodného počtu rolí - celkem přes 130, zahrnoval ztvárnění prestižních úloh jakými jsou Dalibor, Jeník, Lukáš, Vítek, ze světového operního repertoáru pak např. Pinkerton či Cavaradossi. Z uvedených příkladů je zřejmé, že J. Jaroš vládl hlasem, který přesahoval významně za hranice lyrického oboru. V mnohých z těchto postav vystoupil i více než padesátkrát. Počet představení, v nichž zpíval během své operní dráhy, přesahuje úctyhodné číslo 4000.. Byl spoluaktérem řady významných premiér soudobých oper – např. Veroniky Rafaela Kubelíka 19. 4. 1947 v Brně. Na divadelních prknech byly jeho partnerkami např. Emilie Zachardová, Soňa Červená, Marie Podvalová, Libuše Domanínská, Cecílie Strádalová nebo Marie Řezníčková. V roce 1967 byl Jaroslavu Jarošovi za celoživotní plodnou práci pro české a slovenské operní umění udělen titul „Zasloužilý umělec". Jeho profesionální i soukromý život byl z velké části spojen s Brnem; na doporučení místních hudebních znalců v rodných Moravských Budějovicích vyhledal barytonistu brněnské opery Ferdinanda Poura, který se ujal jeho prvého odborného hlasového školení. Následovalo čtyřleté soukromé soustavné studium sólového zpěvu u vynikajícího pedagoga Theodora Černíka, který se zanedlouho stal profesorem brněnské konzervatoře. Již v průběhu těchto studií v letech 1924 - 1928 vystupoval J. Jaroš jako host v opeře tehdejšího Národního divadla v Brně, např. v roli Jeníka v Prodané nevěstě. Po řadě angažmá v českých a moravských operních domech a v Bratislavě strávil léta 1945 – 1961 jako sólista opery brněnské. Vzhledem k této a všem výše uvedeným souvislostem se nabízí otázka, jak významné byly pro uměleckou kariéru tohoto pěvce tenorové postavy oper Leoše Janáčka.

KÁŤA KABANOVÁ

V sezoně 1929/30 Jaroslav Jaroš nastoupil do jednoho ze svých prvních dlouhodobějších angažmá a to do opery Městského divadla v Olomouci. Hned v následující sezóně zde ztvárnil roli Borise Grigorjeviče v Kátě Kabanové. Tato role představovala pro Jaroše první seznámení s Janáčkovým operním dílem a jeho interpretací. Premiéra uvedená 21. listopadu 1931 byla zároveň prvním uvedením této opery v Olomouci. To byla pro tak mladého umělce jistě náročná, ovšem velmi cenná zkušenost pro jeho další pěveckou kariéru. Režie tohoto nastudování Káti Kabanové se ujal Přemysl Pospíšil, premiérové představení dirigoval Emanuel Bastl.

Olomoucký tisk ohodnotil premiérový večer takto:

24. listopad 1931

"… Titulní roli zapěla s pronikavým zdarem bývalá členka naší opery Minářová j.h., tlumočící roli nešťastné bytosti nejen s vybraností pěveckého výkonu, ale i po stránce herecké dominující dramatickým spárem…. V mužských úlohách vynikl v Borisu Jaroš výhodnými podmínkami hlasovými…Orchestr i sbor podaly výkony v mezích možnosti nejlepší. V celku byl to operní večer, jaký jsme již dlouho nezažili. I kvalitou Janáčkova díla, i kvalitou reprodukce."[1]

Novinový článek, ze kterého cituji, se dochoval v pozůstalosti rodiny Jaroslava Jaroše a bohužel se nepodařilo k němu dohledat bibliografické údaje.

Také v bratislavském Slovenském národním divadle Jaroslav Jaroš ztvárnil úlohu Borise Grigorjeviče. Bylo to během jeho angažmá v letech 1935 – 1939, kdy ředitelem divadla byl Antonín Drašar, někdejší olomoucký divadelní ředitel. Režisérem této opery byl Bohuš Vilím, dirigentem pak Karol Nedbal.

V roce 1945 nastoupil Jaroslav Jaroš do brněnského angažmá, ve kterém setrval, jak již bylo řečeno, až do svého odchodu do důchodu, tedy do roku 1961. V roce 1953 se zde opět setkal s Janáčkovou operou Káťa Kabanová, tentokrát však nikoli v roli Borise, ale v roli Tichona Ivanyče Kabanova. Premiéra se uskutečnila 9. října 1953 v Brně, režíroval ji Oskar Linhart, dirigoval Bohumír Liška.

V hlavních rolích se představilo hned několik významných pěveckých osobností této éry brněnského divadla, v titulní roli Káti Kabanové vystoupila Libuše Domanínská, Kabanichu ztvárnila Marie Řezníčková, Varvaru Soňa Červená a Borise Grigorjeviče tentokrát Antonín Jurečka.

Nové uvedení této opery vyvolalo četné reakce v tisku, vyberme z nich alespoň tyto:

13. říjen 1953 – Svobodné slovo

"…Brněnská opera plní důstojně dluh svému mistru… Káťa Libuše Domanínské byla podána s vroucí citovostí i hrdostí ženy, která bojuje za osvobození lidské osobnosti. Zpěvem prokázala, že je přední ozdobou brněnské scény… Varvara Soni Červené se k ní družila s plným pochopením úlohy a skutečně krásného zpěvu. M. Řezníčková jako pravá umělkyně osvědčila se i v úloze Kabanichy a A. Jurečka se opět projevil jako výborný janáčkovský pěvec. Neprávem přezíraný J. Jaroš poutal hlasem jako slabošský Tichon…"[2]

Kritický referát Hudebních rozhledů 1953 (Jan Burjanek)

"…Vidím hlavní klady této brněnské inscenace Káti Kabanové v prosté, nevyumělkované režii Oskara Linharta a ovšem také v celkově dobrých hereckých a pěveckých výkonech…Dirigent B. Liška zaslouží chválu za to, jak usiluje vyzvednout nejenom dramatičnost, konfliktnost, ale ve stejné míře i úchvatnou, nedostižitelnou lyričnost Janáčkovy hudby…Nejdřív ovšem o hlavní roli, již vytvořila Libuše Domanínská jako svůj dosud dojista nejkrásnější a nejzralejší výkon… Také Antonín Jurečka ukázal v Borisovi, že v Janáčkových postavách přesvědčuje… K nim se řadí i velmi pěkný výkon Jaroslava Jaroše jako Tichona…"[3]

Z MRTVÉHO DOMU

V letech 1935 - 1939 se Jaroslav Jaroš zhostil v bratislavském Slovenském národním divadle další janáčkovské role, a to role Luky Kuzmiče v opeře Z mrtvého domu. Dirigentem a režisérem byli opět Karol Nedbal a Bohuš Vilím. Opera se hrála v hudební úpravě Břetislav Bakaly.

Na brněnské scéně se Jaroslav Jaroš setkal poprvé s touto operou v roce 1937, tentokrát ovšem v roli Kedrila. Premiéra se uskutečnila 27. února 1937 a dirigoval ji Milan Sachs.

Podruhé pak v roce 1948, konkrétně 5. května, kdy měla opera premiéru v rámci festivalového cyklu k uctění 20. výročí skladatelova úmrtí. Jaroslav Jaroš se představil již ve třetí roli v rámci této jediné opery, v tomto případě to byla role Skuratova. Režie se ujal Miloš Wasserbauer, dirigentem byl Antonín Balatka.

S operou Z mrtvého domu vystoupila 23. května 1948 Janáčkova opera v Brně na Mezinárodním hudebním festivale Pražské jaro.

Představení dirigoval Břetislav Bakala, režíroval Ota Zítek, choreografii obstaral Ivo Váňa Psota a výpravu František Kaláb. Jaroslav Jaroš znovu vystoupil v roli Skuratova, roli Aljeji zazpívala Libuše Domanínská a např. v roli Čakanova se představil Rudolf Asmus.

O deset let později, v rámci Janáčkova festivalu konajícího se v roce 1958, uvedla brněnská opera několik Janáčkových oper, včetně opery Z mrtvého domu. Jaroslav Jaroš se znovu představil v roli Skuratova, představení 26. června 1958 dirigoval František Jílek v režii Miloše Wasserbauera.

Janáčkův festival a tedy i jednotlivé opery jako jeho součást samozřejmě neušly pozornosti tisku.

28. červen 1958 – Lidová demokracie

" K blížícímu se janáčkovskému festivalu připravilo brněnské divadlo nové nastudování poslední Janáčkovy opery „Z mrtvého domu“. Dirigent Frant. Jílek se svým skvělým orchestrem rozezvučel individuálnost Janáčkovy mluvy ve vynikajícím technickém propracování a v účinné kontrastnosti hlubinné lyriky i otřesného dramatismu. Jevištní obraz byl dokonalou pěvecko-dramatickou syntésou. Režisér M. Wasserbauer ve spolupráci s výtvarníkem Frant. Trősterem, choreografem Rud. Karhánkem, sbormistrem Vil. Rubínkem a v dokonalém porozumění s celým sborovým a sólistickým kolektivem – uveďme aspoň skvěle propracované postavy Ant. Jurečky, Jar. Ulrycha, Ed. Hrubeše, J. Kejře, Jar. Jaroše a dalších – dosáhl nesporných silných, dramaticky soustředěných výsledků…“[4]

Referát v Hudebních rozhledech 1958 (Vilém Pospíšil)

"… Základem brněnského nastudování je samozřejmě jeho hudební složka, již vypracoval František Jílek s obdivuhodnou přesností, plasticitou a kontrastností. Velmi důležitou předností je Jílkova krajní ohleduplnost k pěvcům, jimž je i v nejvypjatějších místech dobře rozumět. Na scéně má dirigent i režisér několik velmi dobrých představitelů nejdůležitějších rolí. Brněnské nastudování Z mrtvého domu je rozhodně representativní představení souboru a jistě na podzim při příležitosti mezinárodního hudebně vědeckého kongresu splní své poslání i vůči cizině."[5]

JEJÍ PASTORKYŇA

S postavou Števy Buryji se Jaroslav Jaroš setkal poprvé Plzni v roce 1943. Premiéra se konala 15. ledna, představení režíroval Ota Zítek, dirigentem byl Antonín Barták.

Po návratu do brněnského angažmá čekala na Jaroslava Jaroše role Števy Buryji hned v roce 1945. Premiéra se uskutečnila 5. října a byla ještě poznamenána nedávno skončenou druhou světovou válkou. Režie se ujal opět Ota Zítek, dirigoval tentokrát Robert Brock, sbory nastudoval Vilibald Rubínek. Scénu vytvořil výtvarník Zdeněk Rossmann, choreografii Josef Judl. V hlavních rolích se kromě Jaroslava Jaroše objevili např. Emilie Zachardová jako Jenůfa, Marie Žaludová jako Kostelnička nebo Antonín Jurečka v roli Laca.

Uvedení Její pastorkyně bylo velkou událostí nejen pro Brno, což je patrné z ohlasů v dobovém tisku.

7. říjen 1945 – Rovnost

"V pátek večer jsme prožili jednu z nejzávažnějších hudebních událostí v osvobozeném Brně: premiéru Její pastorkyně v nově otevřené Janáčkově opeře… Pastorkyňa zazněla v budově, která ještě nese stopy otřesných revolučních dnů. Představila se nám spíše improvizovaně, než ve svém definitivním uměleckém reprodukčním tvaru, zahájena úvodním slovem E. F. Buriana …

Za sólistů vynikla zvláště Kostelnička Marie Žaludové, která se v této úloze již dříve dopracovala k velkorysému pěveckému a hereckému pojetí, unášena strhujícím tragickým pathosem až na samu mez možnosti. Velmi nesnadnou úlohu Jenufy vytvořila Emilie Zachardová, zpěvačka měkce oblého tónu, zdůrazňující především dramatický prvek. Jurečkův Laca strhuje mladistvým temperamentem, lesklým tenorem, poněkud vnějšně líbivé povahy, kdežto Jarošův Števa je zdrženlivější jak v pěveckém tak v hereckém projevu."[6]

V roce 1948 vystoupila na Pražském jaru brněnská Janáčkova opera kromě opery Z mrtvého domu také s operou Její pastorkyňa, která měla v Brně premiéru 9. května 1948.

22. května 1948 dirigoval na Pražském jaru tuto operu Milan Sachs, režisérem představení byl Ota Zítek. Výtvarníkem zůstal Zdeněk Rossmann, choreografem Josef Judl a sbory opět nastudoval Vilibald Rubínek.

Obsazení hlavních postav zůstalo stejné, jen v roli stařenky Buryjovky vystoupila místo Jarmily Winklerové Marie Řezníčková. Jaroslav Jaroš se tedy opět zhostil role Števy Buryji.

VÝLETY PÁNĚ BROUČKOVY

U příležitosti Janáčkova festivalu v roce 1954 byla uvedena také opera Výlety páně Broučkovy. Premiéra se uskutečnila 9. října 1954 a Jaroslav Jaroš ztvárnil role Duhoslava, Vojty od Pávů a Profesora. V dalších rolích se představili např. Josef Kejř v titulní roli Broučka, Libuše Domanínská v alternaci s Jadwigou Wysoczanskou jako Málinka, Etherea a Kunka nebo Míla Ledererová v roli Číšníčka, Zázračného dítěte a Žáka. Představení dirigoval František Jílek, režisérem byl Oskar Linhart, výtvarnou stránku zajistil Josef Šálek.

Bohumír Štědroň ve svém referátu v Hudebních rozhledech píše:

"…Brněnská opera dosáhla vysokého reprodukčního stupně. Její představení Broučků se řadí k nejhodnotnějším a nejprůbojnějším uměleckým činům celého Janáčkova festivalu. Režisér Oskar Linhart dovedl vyrovnat jednotlivé postavy kolem ústředního Broučka s jemným a citlivým vkusem, zdůrazňoval závažné momenty, nedopustil přehánět výraz a dal představení rychlý spád…Pan Brouček Josefa Kejře je postava promyšlená, ale přitom vytvořená nejen mozkem, nýbrž srdcem a uměním…Jaroslav Jaroš představil nejvýrazněji vychloubavého Duhoslava… Obecenstvo, jež s četnými hosty z Prahy, Bratislavy a Plzně zcela naplnilo hlediště Janáčkovy opery, projevovalo upřímnou spokojenost s dílem i provedením, vyvolávalo nejen účinkující pěvce, nýbrž i dirigent a režiséra."[7]

V roce 1958 byla tato opera (stejně jako opera Z mrtvého domu) obnovena k příležitosti dalšího Janáčkova festivalu. Premiéra se konala 26. února, dirigentem byl opět František Jílek a režisérem tentokrát Miloš Wasserbauer. Jaroslav Jaroš opět vystoupil v roli Duhoslava, Vojty od Pávů a Profesora.

Závěr

Jaroslav Jaroš během své pěvecké kariéry vystoupil v osmi z devíti Janáčkových oper. Kromě těchto čtyřech výše a podrobněji zmíněných, ve kterých vystoupil převážně v hlavních tenorových partech vždy více než dvacetkrát, to byly ještě opery Počátek románu, Osud, Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos. Informace o těchto faktech jsou však kusé, pocházejí z rodinného archivu Jarošových a dosud se nepodařilo k nim dohledat podklady v archivech divadelních či jinde.

Pokud jde o operu Počátek románu, 22. června 1954 ji v Brně uvedlo operní studio JAMU, jehož vedoucím byl prof. Ota Zítek. Spoluúčinkoval symfonický orchestr Čs. Rozhlasu v Brně a představení dirigoval Břetislav Bakala. Jaroslav Jaroš vystoupil jako host v roli barona Adolfa.

Podle záznamu pořízeného Jarošovým synem ztvárnil jeho otec roli Živného v opeře Osud na brněnském jevišti. Nepodařilo se ovšem zatím zjistit, zda to bylo během jeho angažmá zde v Brně nebo spíše v rámci hostování jiné české operní scény.

V Olomouci se Jaroslav Jaroš, pravděpodobně také při hostování, představil v roli rechtora v opeře Příhody lišky Bystroušky.

V archivu brněnského rozhlasu je uložen záznam celé opery Věc Makropulos z roku 1955, v němž se Jaroslav Jaroš představil v úloze Vítka. Titulní roli ztvárnila Marie Steinerová, dirigentem byl Břetislav Bakala.

V roce 1948 pořídil brněnský rozhlas nahrávku Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Dirigoval Bohumír Liška, Jaroslava Jaroše můžeme slyšet v roli Skuratova.

Pro úplnost dodávám, že na gramofonových deskách se z janáčkovského repertoáru nedochovala žádná nahrávka, pořízená Jaroslavem Jarošem.

Janáčkovské postavy a jejich interpretace jsou velmi specifické a náročné jak po pěvecké, tak i po herecké stránce. Pro každého pěvce je setkání se Janáčkovým dílem jistě velmi zásadní pro jeho další vývoj a jeho zvládnutí je v  pěvecké kariéře velmi důležitým okamžikem. Nejinak tomu bylo i v případě pěvce Jaroslava Jaroše.

Použité prameny a literatura:

· archiv Moravského divadla v Olomouci

· archiv Národního divadla v Praze

· archiv Národního divadla v Brně

· archiv Slezského divadla v Opavě

· archiv Slovenského národního divadla v Bratislavě

· soukromý archiv Ing. Jaromíra Jaroše, syna Jaroslava Jaroše (článek z olomouckého tisku bez bibliografických údajů)

· Burjanek, J. Brněnské nastudování Janáčkovy Káti Kabanové. Hudební rozhledy, 1953, roč. 6, č. 18-19, s. 865 – 866.

· Dufková, E. Almanach Státního divadla v Brně. Brno : Státní divadlo, 1969. 175 s.

· Dufková, E. Postavy brněnského jeviště. Brno : Státní divadlo, 1989. 784 s.

· Pospíšil, V. Brněnská inscenace Janáčkovy poslední opery. Hudební rozhledy. 1958, roč. 11, č. 13-14, s. 570 -571.

· Štědroň, B. Janáčkovy Výlety páně Broučkovy. Hudební rozhledy, 1954, roč. 7, č.18, s  851–852.

· Velký úspěch Káti Kabanové na brněnské scéně. Svobodné slovo, 1953, roč. 9, č. 219, s. 3.

· Janáčkův tvůrčí epilog. Lidová demokracie, 1958, roč. 14, č. 153, s. 4.

· Její pastorkyňa v novém provedení na brněnské scéně. Rovnost, 1945, roč. 61, č. 153, s. 4.

---

[1] Článek je z rodinného archivu Jarošových , bez bibliografických údajů.

[2] Velký úspěch Káti Kabanové na brněnské scéně. Svobodné slovo, 1953, roč. 9, č. 219, s. 3.

[3] Burjanek, J. Brněnské nastudování Janáčkovy Káti Kabanové. Hudební rozhledy, 1953, roč. 6, č. 18-19, s. 865– 866.

[4] Janáčkův tvůrčí epilog. Lidová demokracie, 1958, roč. 14, č. 153, s. 4.

[5] Pospíšil, V. Brněnská inscenace Janáčkovy poslední opery. Hudební rozhledy, 1958, roč. 11, č.13-14, s. 570-571.

[6] Její pastorkyňa v novém provedení na brněnské scéně. Rovnost, 1945, roč. 61, č. 153, s. 4.

[7] Štědroň, B. Janáčkovy Výlety páně Broučkovy. Hudební rozhledy, 1954, roč. 7, č.18, s. 851 – 852.