Variační forma
v klavírních sonátách W. A. Mozarta
Jeden z nejoblíbenějších druhů formy v klasickém období představuje téma s variacemi. Právě téma s následující motivicko-tematickou prací se v klasicismu stává základem hudby. Jeho charakter určuje doba sama – ideál prostého života vesnického lidu se odráží v požadavku na jednoduchost, přirozenost, pravidelnost a zpěvnost, tedy na písňový charakter melodické linky. Takové téma je díky své členitosti, kontrastu a jednoduchosti vhodné k obměnám, rozvíjení, obohacování, na rozdíl od tématu baroka, které procházelo celou skladbou téměř beze změn. Formální variace, jež dominují právě v klasicismu, jsou na této motivicko-tematické práci postaveny.
Variace se objevují v období klasicismu nejen jako samostatná forma, ale také v rámci sonátového cyklu, např. v symfonii, koncertu, sonátě apod., a to obvykle na místě pomalé či závěrečné věty.
U W. A.
Mozarta se vyskytují variace v rámci
sonátového cyklu mimo jiné ve
dvou klavírních sonátách –
v Sonátě D dur, KV 284 z roku 1775[1], a
v Sonátě A dur, KV 331 z roku 1778, a to na
místě krajních, tzn. rychlých vět –
v Sonátě D dur ve třetí větě,
v Sonátě A dur
v první větě.
Sonáta
D dur, KV 284
Mozart obměnil téma třetí věty celkem dvanáctkrát. Počet taktů v tématu je 8 + 9, přičemž každý díl autor opatřil repeticí. Formální asymetrie je způsobena tzv. roztržením plochy, tzn. vsunutím pauz do melodického průběhu (viz 2.-3. takt ukázky č. 1), přičemž ve variacích využívá autor tyto pauzy k uvedení motivů typických vždy pro danou variaci. Nesouměrnost výstavby představuje nesmírně zajímavé ozvláštnění formální strukturace celého cyklu.
Uvedené uspořádání taktů je zachováno až do desáté variace. V jedenácté variaci jsou kvůli změnám obě repetice vypsány, tzn. tato část obsahuje 34 taktů. Formální rozsah poslední variace je jen těžko srovnatelný s tématem, neboť zde dochází ke změně metra z dosavadního 4/4 či alla breve na ¾ a navíc ke změně tempa.
Co se týká tóniny, zůstává Mozart ve všech variacích v hlavní tónině kromě sedmé variace, v níž přechází do stejnojmenné moll (minore). Mnohem zajímavější je však harmonický průběh jednotlivých částí cyklu. Již v I. variaci se nachází drobné odchylky, např. hned v prvním taktu zůstává autor na tónice, zatímco v tématu přechází v druhé půli taktu na VI. stupeň. Obdobně je tomu ve třetím taktu – namísto přechodu z II. stupně na subdominantu zůstává ve variaci opět na II. stupni po celý takt. II. variace přináší již větší harmonické diference – zmiňovaný VI. stupeň v druhé půli prvního taktu tématu je ve II. variaci nahrazen mimotonální dominantou k následující subdominantě. Použité harmonické funkce v sedmém taktu tématu (ukázka č. 2) nahrazuje chromatickým postupem bez další harmonizace (viz ukázka č. 3).
K nezvykle četným harmonickým změnám po osminách dochází v prvních dvou taktech III. variace (viz ukázka č. 4).
Po poměrně
bouřlivém harmonickém průběhu ve III. variaci se
IV. variace harmonicky
de facto navrací k tématu. V. variace
přináší obohacení do zachované kostry
vsunutím vedlejších funkcí, např. ve
třetím taktu tak z původního spoje T-II.
stupeň vznikl harmonicky zajímavější T-(D7)-S-II.
V VI. a VIII. variaci zůstává harmonická kostra
naopak prakticky holá, což vyplývá
z efektní stylizace VI. variace a průzračné
oktávové stylizace VIII. variace. Harmonický
průběh VII. variace je vzhledem k přechodu do
stejnojmenné moll s tématem po harmonické
stránce těžko srovnatelný, přesto lze najít
jistou zajímavost v podobě mimotonálního
alterovaného akordu ve třetím taktu.
Z kontrapunktického charakteru v komplementárním
pohybu v IX. variaci vyplývá, že harmonický
průběh můžeme na mnoha místech pouze tušit, ale
harmonickou verzi tématu zjevně příliš
nemění, snad jen s výjimkou sedmého taktu,
v němž původní průběh
D-VI-D (viz ukázka č. 2) je nahrazen (D7)-VI
(viz ukázka č. 5)
A: S- D-T A: II-D7-T
Zajímavý kontrast lze najít uvnitř X. variace, kde první tři takty jsou pouze na základních harmonických funkcích a od čtvrtého taktu začíná velmi pestrý harmonický postup, který je charakteristický nápaditým střídáním harmonických funkcí téměř na každou dílčí dobu. Nepřehlédnutelným harmonickým prvkem ve druhé části X. variace je chromatický sekvenční postup, v němž dochází ke střídání zmenšených kvint a velkých tercií, což je prvek typický pro řetěz mimotonálních dominant. Harmonické postupy použité v závěrečných variacích nejsou z hlediska celého cyklu ničím novým, neboť představují v podstatě shrnutí všech harmonických nápadů použitých v předchozích částech skladby. Srovnávat harmonický průběh tématu s XII. variací je navíc poněkud komplikované vzhledem ke změně metra a tempa, což má za následek výrazně odlišný časový průběh sledovaných ploch.
Co se týká harmonie, lze si všimnout místy až odvážných harmonických výbojů, autor se ovšem vždy pravidelně vrací k původnímu harmonickému průběhu, proto i přes leckdy četné a krkolomné změny je téma ve všech variacích víceméně znatelné.
Tempové označení není dané ani u tématu ani u počátečních variací, ovšem jejich umístění do třetí věty i charakter hudby napovídá poměrně svěží tempo. Pro jedenáctou variaci je předepsáno Adagio cantabile a pro poslední variaci Allegro. Právě v těchto variacích dochází také k již zmiňované změně taktového označení z původního alla breve, jež je společné pro I.-VIII. a X. variaci včetně tématu, do 4/4 taktu v IX. a XI. variaci a do nečekaného ¾ taktu v závěrečné variaci.
Po dynamické stránce klade autor vedle sebe kontrastní plochy v pianu a ve forte. Celé předvětí úvodní periody tématu probíhá v pianu, celé závětí pak ve forte. V druhé části tématu se téměř po taktech střídá forte a piano bez jakýchkoli postupných dynamických přechodů v podobě crescenda a decrescenda. Podobná terasovitá dynamika je s drobnými obměnami ve všech variacích, jen výjimečně se objeví předepsané crescendo či decrescendo.
Souvislost tématu s jednotlivými variacemi je skutečně založena především na příbuznosti harmonické výstavby a s výjimkou poslední variace cyklu na formální shodě. Pouze I. variace do značné míry kopíruje melodický průběh tématu s častým použitím chromatických melodických tónů (viz ukázka č. 6).
V dalších variacích autor s invencí sobě vlastní vytváří charakterově velmi odlišné skladby se zcela novou motivickou strukturou. Vazbu na motivický materiál tématu představují jen opakované tóny (variace V, VIII, X a XII). S jistým nadhledem by bylo možné považovat za motivické pojítko také často používané postupy v lomených terciích, což je však prvek natolik obecně používaný, že jeho motivickou nosnost lze považovat za problematickou.
Z uvedeného popisu harmonického průběhu a stylizace variací je patrný vliv baroka: kontrapunkt v IX. variaci, alterovaný akord tamtéž, rychlý sled akordů ve III. variaci – to vše jsou znaky typické pro barokní hudbu[2]. Otázkou však je, zda se jedná o „ještě“ barokní vliv, či o „již“ vlastní jazyk, k němuž se Mozart při znalosti barokní hudby dopracoval.
Sonáta A dur, KV 331
K tématu Sonáty A dur je připojeno šest variací, přičemž jak téma, tak všechny jeho variace jsou uspořádány do dvou celků po 8 + 10 taktech opatřených každý repeticí. K poslední variaci je připojena osmitaktová coda.
Mozart dodržuje po celý variační cyklus hlavní tóninu, pouze ve třetí variaci přechází do stejnojmenné mollové. Harmonický průběh variací vyjma nepatrných odchylek přesně kopíruje téma. Výjimku tvoří např. V. variace, kde ve čtvrtém taktu druhé části je septakord mimotonálního VII. stupně tématu nahrazen spojem D7-T (srov. ukázku č. 7 a 8).
Drobná harmonická změna se nachází také v předposledním taktu poslední variace, v níž je místo subdominanty na poslední době II. stupeň (srov. ukázku č. 9 a 10).
Předepsané tempové označení pro úvodní větu sonáty ve variační formě Andante grazioso respektuje autor až po pátou variaci označenou Adagio. Celý cyklus končí v tempu Allegro a dochází zde také ke změně dosavadního 6/8 taktu na 4/4.
Výrazný dynamický kontrast představuje použití rozsáhlých ploch v pianu s občasnými „beethovenovskými“ sforzaty. Významným jednotícím prvkem jednotlivých částí cyklu je prakticky bez výjimky respektované vznešené forte použité v závěrečných dvou taktech tématu (viz ukázka č. 9).
Z hlediska aplikované motivicko-tématické práce v průběhu variací autor relativně přísně vychází z melodického průběhu tématu. Používá velké množství melodických tónů (zač. I. variace), polohu a strukturu melodie tématu respektuje i v případě použití značně rozdílné stylizace (např. IV. variace). Linii variačně zpracovávané melodie zachovává do značné míry dokonce i v V. variaci, která je charakteristická tempovou změnou (Adagio). V takovém případě má skladatel velký prostor pro vytváření nových melodických postupů, čehož Mozart tentokrát nevyužívá. Příčinu jistě není vhodné hledat v nedostatečné invenci skladatele, ale spíše v poměrně jednoduchém a s jinými skladbami zaměnitelném harmonickém průběhu tématu. Respektováním melodických struktur tématu je tak dosaženo velké vnitřní soudržnosti celého cyklu, resp. výrazného vztahu jednotlivých variací k tématu.
Obrázek 1: Mladý W. A. Mozart
Literatura a prameny:
KOUBA, J. ABC hudebních slohů. 2. vydání. Praha : Editio Supraphon, 1988. 253 s.
ČERNUŠÁK, G. Dějiny evropské hudby. 3. vydání. Praha : Panton, 1964. 486 s.
ZENKL, L. ABC hudebních forem. 2. vydání. Praha : Editio Supraphon, 1990. 256 s.
FALTUS, L., ŠTĚDROŇ, M. Formování hudby. 3. vydání. Brno : PdF MU, 2000. 125 s.
www.clanfaw.free.fr
Resumé
Zu einer der beliebtesten Formarten in Klassizismus gehört das Thema mit Variationen. Gerade das klassische Thema, das im Unterschied zum Barockthema einfach und periodisch ist, ist zur motivisch-thematischer Arbeit gut geeignet. Die formalen Variationen, die im Klassizismus dominieren, werden auf dieser motivisch-thematischer Arbeit gegründet.
Variationen treten als ein selbständiges Werk oder im Rahmen des Sonatenzyklus auf. Dieser Beitrag ist den Variationen in Klaviersonaten von Mozart gewidmet, konkret dem dritten Satz in der Sonate D-Dur, KV 284 und dem ersten Satz in der Sonate A-Dur, KV 331.
Tento článek vznikl jako výsledek řešení výzkumného fakultního projektu financovaného PdF MU - č. 22/06, název projektu „Hudba W. A. Mozarta a jeho současníků“.