Mozart, Haydn nebo Beethoven?

Kdysi jsem slyšel otázku: Který skladatel z 1. vídeňské školy je vlastně klasicismus? Odpověď zněla: Haydn ještě ne, Beethoven už ne. Z logiky věci tedy plyne: klasicismus je Mozart. Ale je tomu skutečně tak?

Asi nejtypičtějšími znaky hudebního klasicismu je tíhnutí k homofonní faktuře struktury kompozice, používání typické formy pro tuto dobu tedy sonátové formy, která do hudby přináší nový pohled na princip kontrastu: vedle již známého kontrastu tempového a dynamického využívá též kontrastu materiálu, tedy kontrastu tematického, a konečně snaha o úspornost, ekonomičnost a racionalitu práce spojená s periodičností. Zkusme si tedy malé srovnání v tomto směru – a jistě bude zajímavé k čemu dojdeme.

Všichni tři shora uvedení autoři – J. Haydn, W. A. Mozart a L. v. Beethoven - využívali sonátovou formu především v sonátách, symfoniích a nástrojových koncertech a komorních obsazeních.

Joseph Haydn ve svých sonátách vychází ze situace, jak ji známe na konci první poloviny 18. století. Dá se říci, že v sonátovém oboru nijak výrazně neposunul hranice tohoto vývoje. Haydnovy sonáty jsou brilantně postavené kompozice, které přísluší k vídeňskému klasicismu především tím, že tíhnou k homofonní struktuře. Jejich melodická stylizace často evokuje až pozdně barokní vedení hlasů, spíše než akcent na princip kontrastu při jeho řazení /typické pro sonátovou formu/, materiál přiřazuje za sebou /jako v písňové formě/. Ranější práce /především klavírní sonáty/ svojí stylistikou vycházejí z rokoka, později – inspirován Mozartem a Beethovenem – se jejich stylistika trošku mění. Haydn je spíše spontánním než racionálním skladatelem, což je z jednoduchosti jeho hudby zřejmé.

Haydnův manuskript

Mozartovy sonáty oproti Haydnovým využívají kontrastu témat, ornamentika a stylistika vychází především z tvorby Bachových synů. Na rozdíl od homofonního Haydna najdeme z Mozartových sonátách – především v provedeních – řadu krásných polyfonních míst. Budeme-li si v řadě z nich hrát soprán a bas s vynecháním středních hlasů, v mnohém nám mohou připomínat händelovský dvouhlasý kontrapunkt. Mozartovy sonáty jsou oproti Haydnovým přehlednější, pestřejší a dynamičtější a jistě z hlediska invence materiálu nápaditější. Je v nich oproti Haydnovi vývojový posun.

Mozartův autograf

L. v. Beethoven je v některých ze svých třiceti dvou sonát opravdovým novátorem. Jeho rané sonáty jsou ovlivněny tvorbou Haydna, záhy však tvoří sonáty, které svojí formou a především výrazem dávají základ romantismu. V řadě sonát natolik opouští tradiční sonátové schéma, že spíše můžeme hovořit o fantasiích. Je zajímavé vše, po některých „avantgardních“ počinech se Beethoven opět přiklání k tradičním schématům – a to nejen v sonátovém oboru.

Beethovenův autograf

Haydn je posledním velkým skladatelem symfonií, který se vešel do trojciferného čísla. Sonátový princip kontrastu mu však nijak blízký není a řadu jeho symfonií bychom spíše nazvali suitami. Velké množství symfonií též způsobuje skutečnost, že řada z nich již není aktuální.

Mozart začínal se symfoniemi, které byly blízké suitám, avšak jeho vrcholné symfonie nejen že plně postihují ideál formy symfonie, ale navíc se vyznačují neobyčejnou citovou hloubkou. Ve vrcholných symfoniích na úrovni do té doby nevídané syntetizoval vše, co tehdejší hudební svět mohl nabídnout: homofonii, polyfonii, kontabilitu, formovou přehlednost, kontrast atd. Mozartova genialita tkví v jedinečné invenci a ve schopnosti velmi vkusně využít všech do té doby známých kompozičních technik.

Manuskripty Mozartových symfonií KV297 a KV368

Beethoven, jako by si uvědomil vážnost formy symfonie, pokračoval v duchu velkých Mozartových symfonií jako formy pro nejzávažnější sdělení. Např. v 5. symfonii navazuje na koncept Mozartovy symfonie g-moll /velké/, zároveň však tento koncept rozvíjí o druhé provedení, což je zárodkem postupného rozmělňování a pozdějšího přetavování symfonie do její romantické podoby. V 6. a 9. symfonii je pak už zcela dán základ romantismu.

Beethovenův rukopis – titulní označení 9. symfonie

Nástrojové koncerty Jos. Haydna se vyznačují šikovnou nástrojovou stylizací spojenou s dominancí koncertujícího nástroje. Řada z nich nezapře vlivy pozdního baroka. Mozart přinesl vedle novátorského přístupu především v koncertech pro dechové nástroje novum v podobě zrovnoprávnění koncertantního partu a doprovázejícího orchestru. Beethovenovy koncerty už mají řadu znaků romantismu.

Beethovenův hrob ve Vídni

Avšak abychom se vrátili k naší původní otázce. Z výše uvedeného vyplývá, že zcela jistě nejvíce znaků klasicismu je ve skladbách W. A. Mozarta. Avšak záleží na každé jednotlivé kompozici a na situaci, za jaké byla komponována.

Obrazová příloha:    http://images.google.cz/images?hl=cs&q=Mozart+autograph

Resumé

The author of this contribution is dealing with a personal determination of Classicism here. The content is focused on J. Haydn, W. A. Mozart and L. van Beethoven. Its conclusion is that the most elements characterizing the style of Classicism is in the music pieces of W. A. Mozart.

Tento článek vznikl jako výsledek řešení výzkumného fakultního projektu financovaného PdF MU - č. 22/06, název projektu „Hudba W. A. Mozarta a jeho současníků“.