Integrace hudební a výtvarné výchovy

Petr Ježil

Hudební recepce

Pod výrazem „hudební recepce“ rozumíme příjem, poslech hudby, dělané (provozované) někým jiným. Recepce hudby je ovlivňována řadou činitelů subjektivní i objektivní povahy. Ti i oni činitelé ovlivňují recepci kladně i záporně. Značnou úlohu zde hraje osobnost recipienta hudby, a proto vznikly víceméně zdařilé pokusy rozčlenit recipienty do několika tříd podle jejich postojů k hudbě.

Recepce hudby jedincem má dvě základní fáze: percepci (zde se jedná o prvotní zpracování zvukového podnětu) a apercepci (zde jde o celostní zpracování hudebního podnětu, uskutečňované jedincem s neopakovatelnou hudební i životní zkušeností). Zvlášť hluboké zpracování podnětu s rysy tvůrčího přepracování a výkladu se někdy nazývá interpretační apercepcí hudby.

Vzhledem k tomu, že hudba je uměním, jehož struktura neleží před posluchačem naráz hotová, ale „roste v čase“, sbíhají se v hudební apercepci tři časové roviny (perspektivy): právě slyšené, retrospektivně rekonstruované a předvídané. Schopnost zpětného i vstřícného slyšení závisí hlavně na stupni hudebnosti i připravenosti recipienta.

V procesu hudební apercepce se uplatňují jak různé operace s různými typy představ (představy těsně se přimykající k hudbě, fantazijní představy různého druhu), tak logicko-nenázorné zmocňování se hudby.

K hudbě můžeme přistupovat v zásadě dvojím způsobem: pozorovacím nebo užívacím způsobem; tyto způsoby se nevylučují, naopak se střídají a doplňují. Pozorovací způsob častěji uplatňují hudebníci, užívací častěji běžní posluchači. Pouhé pozorování, jak je co v hudbě uděláno, však ke kvalitní apercepci nestačí, a je-li uplatňováno v přehnané míře, představuje vlastně tzv. profesionální deformaci. Právě tak i běžný posluchač musí umět sledovat hudební proud, rozlišit jeho hlavní momenty atp.; jinak by vlastně při hudbě jen snil.

Vžívání se do hudby se uskutečňuje několikerým způsobem: vtělesňováním (přímo tělesně prožíváme pohyb hudby, jindy zase prožíváme pohyby interpretů hudby), vciťováním (prožíváme citový obsah hudby), vmýšlením (vmýšlíme se do osobnosti tvůrce, do epochy vzniku díla, do myšlenkového plánu díla atp.).

I když je hudba často – a v zásadě nikoli nesprávně – označována jako „jazyk citu“, neměli bychom ji redukovat jen na vyjádření citových stavů. Hudba má bohatší obsah než jen city: vyjadřuje a sděluje i různé ideje, vztah člověka ke světu a životu.

Vzhledem k tomu že hudební projevy jsou čímsi velmi komplikovaným a mají mnoho různých stránek, a vzhledem k tomu, že je recipují různí lidé v různých situacích, neexistuje žádné „jedno nejlepší“ porozumění dané hudbě, které by bylo možné vyjádřit nějak jinak než hudbou (třeba slovně). Cesta k optimální hudební apercepci vypadá zhruba takto: bohatství hudebních, ale i obecných životních zkušeností, pozorný a soustředěný poslech, vlastní tvořivá aktivita při poslechu (domýšlení, konfrontování apod.), vhodné uplatňování různých přístupů k poslouchané hudbě (podle situace, rázu hudby apod.), snaha zafixovat si vyposlechnutou hudbu, pokusy o hodnocení, výměnu názorů apod.

I apercepci se musíme učit. Jednou z hlavních cest je poslech hudby. Má být pojímán jako svébytná hudební činnost, mají být při něm respektovány stěžejní didaktické a psychologické zákonitosti (požadavky přiměřenosti, posloupnosti, zřetele k zájmům žáků atd.), má být vždy dobře metodicky připraven. Každá poslouchaná skladba by měla žákům pootevřít cestu k určitému typu hudby.

Současná estetická výchova učí děti hledat, co říci o světě, ve kterém žijí, a nabízí ji možnost, jak to vyjádřit. Motivací a hledáním myšlenek nebo potřebných vyjadřovacích prostředků je přivádí k aktivizaci smyslového vnímání, estetického cítění i rozumového a citového hodnocení skutečnosti a jevů. Tato tvořivá aktivita jim umožňuje dospět k prohloubenému prožitku poznávání.

Vlastní sebevyjádření a výtvarné i lidské vcítění žákům zprostředkovává estetické výpovědi druhých a přivádí je k porozumění jejich významům. Tím se otevírá nová cesta ke komunikaci, k názorové toleranci a mezi jiným i k citlivému pochopení umění. Učitel pak je tím, kdo děti na dobrodružné cestě za objevováním skryté tváře světa doprovází.

 

Kultura

Tím, že člověk žije ve společnosti, žije automaticky také v určitém kulturním prostředí, neboť každá společnost si vytváří svou kulturu. Latinské slov „cultura“ znamenalo původně jen obdělávání země. Později vyjadřovalo jakési vnitřní úsilí zaměřené na rozvoj i přetvoření lidského myšlení, vzdělání ducha, kultivaci osobnosti.

Kulturu defilujeme jako aktivní tvořivou činnost lidí, která se uskutečňuje ve sféře materiální a duchovní produkce, směřující k osvojení světa. Kultura je tedy lidskou činností, v níž se produkují, uchovávají, rozdělují, vyměňují a spotřebovávají společensky významné materiální a duchovní hodnoty.

Do oblasti kultury patří materiální výrobky, jako je nábytek nebo oblečení stejně jako obyčeje, pověsti a mýty. Proto rozlišujeme kulturu materiální a kulturu duchovní. Jádro kultury tvoří umění, které zařazujeme do oblasti duchovní kultury. Rozlišení materiální a duchovní kultury ale není vždy zcela zřejmé, neboť duchovní kultura nemůže existovat bez spojení s hmotou. Kniha je například typickým představitelem duchovní kultury. Jako hmotný předmět je však zároveň představitelem materiální kultury, která určuje její tvar, velikost, grafickou úpravu, technologické zpracování atd. Lidský duch se „otiskuje“ nejen v předmětech duchovní, nýbrž i v předmětech materiální kultury.

 

Umělecké dílo

Klasická estetika operuje s pojmem minesis – nápodoba; její hlavní představitel Aristoteles považuje umělecké dílo za napodobení skutečnosti. Pud, který člověka vede k napodobování, je podle něj přirozený a vede k poznání. Napodobování však nechápe jako prosté kopírování skutečnosti – umělec (podobně jako filosof) vychází ze smyslového vnímání a postupuje k obecným pojmům, skrze smyslové proniká k tomu, co je obecné a podstatné. Napodobením umělec vyjadřuje nějakou pravdu skutečnosti; umění nezobrazuje jednotlivé předměty, ale jejich ideje – typy.

Původ uměleckého díla je v umělci, v něm se zrodí idea uměleckého díla tím, že se snaží napodobit konkrétní věc. Umělec pak tvoří podle této své ideje, v níž má umělecký výtvor svůj původ. Zjednodušeně to můžeme vyjádřit takto:

 

umělcova idea

 

 

 

 

 

 

 

 


umělecké dílo                                        zobrazovaná věc

 

Vztah napodobené věci a uměleckého díla je zprostředkován skrze umělcovu ideu; umělec se setkává s krásou věci, ve své duši ji přetváří v ideu uměleckého díla, kterému pak svou činností dává hmotný výraz za využití prostředků, jakými jsou barva, tón či pohyb.

Kultura determinuje lidskou psychiku značnou měrou. Ritualizuje (ve smyslu „předepsaných zvyklostí“) lidské chování a tím i myšlení a cítění. Každá kultura má pro různé příležitosti a situace vytvořené tzv. kulturní vzorce, které vymezují, jak se má příslušník dané kultury v určitých situacích chovat.

Integrace hudební a výtvarné výchovy

V nových kurikulárních dokumentech je hudební výchova spolu s výchovou výtvarnou zařazena do vzdělávací oblasti Umění a kultura. Takové spojení dvou estetických předmětů ale potřebuje nový typ pedagoga – pedagoga, pro kterého je umělecké prostředí, které je v centru zájmu, tzn. hudba a výtvarné umění (a popř. i dramatické) známým prostředím, v němž se dokáže pohybovat.

Výtvarná i hudební výchova v sobě skrývají dvě významné složky, které různě ovlivňují utváření osobnosti žáka – složku vzdělávací (hudebně a výtvarně) a složku výchovnou. Ačkoli dnes považujeme oba pohledy za významné, oceňujeme přínos výchovné složky pro osobnostní a duchovní rozvoj žáka, a proto zdůrazňujeme její roli.

Vzdělávací složka výchovy dává dítěti do rukou základní vyjadřovací prostředky oboru. Učí ho zacházet s prvky hudebního a výtvarného jazyka jako jsou linie, barvy, tvary, formy, a poznávat jejich vlastnosti. Přivádí ho i k pochopení vzájemných vztahů jednotlivých prvků a pomáhá mu ocenit jejich výrazové a estetické účinky.

V umění neexistují objektivní kritéria; všechno záleží na subjektivních názorech a momentálních sympatiích. Objektivní a neměnná kritéria existují jen v přírodních vědách, ne však v umění.

Vzdělávací přístupy k látce hudební a výtvarné výchovy se vzájemně doplňují a jsou základem pro důležitou aktivitu – pro pěstování vztahu k výtvarné a hudební kultuře jako k jednomu z vrcholných projevů lidského ducha. Učitel zde překračuje hranice pouhého setkávání s hudební či výtvarnou kulturou a snaží se, aby jeho žáci navazovali hlubší kontakty s uměním prostřednictvím vlastních výtvarných a hudebních činností.

Výchova zprostředkovaná vlastním činnostním uměleckým projevem se obrací k jednotlivci a různými prostředky v něm podporuje schopnost sebeuvědomování, reflexe a sebevyjádření. Staví na jeho individuálním pojímání světa oproti pasivnímu přijímání pravd a proklamovaných hodnot. Vede žáky k vyjadřování pocitů a postojů, pro něž často chybí odpovídající mluvené slovo; využívá při tom smyslové a prožitkové podněty, empatii, vcítění a souznění, zvolna se rodící úvahu.

Hudba je komunikačním aktem, který se podílí na harmonickém rozvoji osobnosti; rozumět jí neznamená jenom znát noty, ale především umět se do ní vcítit, dokázat ji prožít a přetlumočit. Lidé potřebují hudbu právě pro emotivní působení s prožíváním pocitu radosti, štěstí, duševního povznesení s esteticko-emocionálním působením. Hudbu není možné chápat v rámci úzkých hranic kategorií umění. V rozvoji hudebnosti žáka spočívá těžiště v motivaci, aktivizaci a činnostním charakteru procesu vyučování s kreativním aspektem učitele i žáka. Žák je tvořivá bytost, která má být středem výchovně-vyučovacího působení a učitelovou povinností je zajistit jeho dynamičnost. Učitel vytváří aktivizující podmínky pro uskutečňování a průběh procesu vnímání.

Výtvarné výtvory jsou vždy velmi subjektivní, vznikají zpravidla intuitivní, antiverbální myšlenkovou posloupností; při výtvarné výchově bývá fantazie a tvořivost vybičována na mez svých možností. Úlohy ve výtvarné výchově bychom měli zadávat spíše jako úlohy umožňující sebevyjádření na platformě daného námětu než jako úlohy k vytvoření artefaktů, zobrazení předmětů atd. Pro dítě je také průběh výtvarné tvůrčí práce důležitější než její výsledek. Dětem do deseti jedenácti let je výsledek práce v podstatě lhostejný; stejně jako při hudební improvizaci.

Při vnímání uměleckého díla, ať již hudebního nebo výtvarného, se podstatná část tvůrčího procesu neodehrává v umělci, ale v příjemci uměleckého sdělení – v divákovi, v posluchači. Umělec nám totiž předkládá jen jakési inspirace k našemu osobnímu dotvoření díla. Konečná podoba díla tedy ze značné části probíhá v hlavě recipienta při poslechu nebo zhlédnutí díla. Konec konců, něco podobného dnes vidíme kolem sebe stále ve větší míře – viz nejrůznější projekty vícežánrových produkcí, multimediální CD apod. – kde se stále více stírají hranice mezi tvůrci a konzumenty protože ti druzí mají čím dál tím větší příležitost být v každodenním životě mezi těmi prvními.

Součinnost mezi hudební a výtvarnou výchovou je velmi blízká. Děti vyjadřují výtvarně svoje nálady, pocity, vnitřní cítění písní nebo poslechových skladeb. Často právě hudba podnítí v dětech vznik nového nápadu a nové myšlenky, které potom výtvarně realizují. Hudební improvizací potom mohou naopak vyjadřovat pocity a nálady, které v nich vyvolalo výtvarné dílo. Hudba je inspirací pro výtvarné umění a naopak, řada hudebních děl byla inspirována výtvarnými díly. Ve světě i u nás se stále častěji objevují pokusy spojující poslech hudebního díla s improvizovaným výtvarným projevem (kresbou, malbou, různými performacemi atd.).

Nová kurikulární reforma znamená připravovat studenty učitelství na nové pojetí profese. Znamená to především vybavit absolventy takovými profesními kompetencemi, které jsou nezbytné pro novou didaktickou koncepci výuky na ZŠ. Konkrétně to znamená učit studenty vytvářet kvalitní vzdělávací situace a podmínky pro úspěšné učení všech žáků, promítnout cíle výuky do učebních činností, které vedou k přiblížení se cílům, modifikovat a přizpůsobovat obsah i procesy učení vzhledem k individuálním zvláštnostem žáků, učit je motivovat a aktivizovat žákovo učení, vytvářet příznivé sociální, emocionální a pracovní klima ve třídě apod. A v neposlední řadě poskytnout studentům i znalosti a přehled v obou oblastech, kterou vzdělávací oblast Umění a kultura zahrnuje – tedy v hudební i výtvarné výchově. Klíčovým úkolem je pak vést studenty k přijetí plné profesní odpovědnosti za významný podíl na celkové kultivaci dětské osobnosti.

V teoretickém rozpracování principů systému hudebního rozvoje dítěte vycházíme z komplexních kreativních činností v návaznosti na předškolní výchovu a pokračujeme v hudebním rozvoji dětí. Většina hodin hudební výchovy má být integrovaná důmyslně s mezipředmětovými vztahy bez zbytečných formálních prvků. Jednotlivá témata nemusí být rozčleněna do jednohodinových jednotek, ale mohou vytvářet ucelené tématické celky hudebně-výtvarné, hudebně-dramatické, hudebně-literární, pohybově-instrumentální apod.

 

Umění

Položme si na závěr otázku, co je to vůbec umění? Jedna z definic říká, že umění je materiální artefakt vytvořený jako estetický objekt pro estetické osvojování, v němž (na rozdíl od mimoumělecké oblasti) má estetická hodnota dominantní, tedy řídící, organizující postavení. Umění je tedy živý proces, něco, co se neustále mění a přetváří, pomíjí a rodí, něco, co se udává jenom v lidech a lidských společnostech, něco, co záleží jen na jejich neustávající a stále se obnovující činnosti. Jak říká již Platón ve své „Ústavě“, primárním úkolem umění je přivádět publikum k očištění a pozitivním afektům. A Friedrich Schiller k tomu v „Listech o estetické výchově“ dodává, že umění má moc sjednotit lidskou přirozenost, která se jednostranně vyvinula ve směru jedné či druhé základní lidské síly – citu či rozumu. Význam uměleckého díla není v tom, kolik a jak z člověka vyrůstá, ale kolik a jak jeho zkušenost tvoří, jak tvoří jeho vědomí, jak tvoří člověka.

Hodnotné umělecké dílo má svoji estetickou hodnotu, kterou ale ne každý a ne vždy pochopí a rozpozná. Tato hodnota je záležitostí člověka a jeho vztahu ke světu, je výsledkem historicky vyhraněného postoje člověka k věcem a universu jako celku. Je součástí duchovního světa určité společnosti a proměňuje se spolu s vývojem společenské struktury. Jedna z definic hodnoty říká, že hodnota je významový útvar (proces), který spočívá v uvědomění si schopnosti nějaké entity uspokojit potřebu, a to buď bezprostředně, nebo svými důsledky. Hodnota tedy popisuje vztah subjektu k hodnocenému předmětu. Je to vztah subjektivní, nebo když se hodnocení mnoha subjektů shodují, tak intersubjektivní.

Naše poznání je ohraničené a nikdy nezahrnuje vše. Je tu pořád mnoho, co pomíjíme, co nezachytíme. Je tu pořád mnoho, čeho se nemůžeme zmocnit. Náležité vnímání a pochopení hudby i výtvarného umění vyžaduje značnou mobilizaci intelektuálních i emocionálních sil. V případech, kdy člověk nechápe obsah uměleckého sdělení a hodnotí umělecký obraz jako nesrozumitelný, vyvolává u něho kontakt s takovým uměním spíše negativní než pozitivní ohlasy.

Otázka vnímání je do značné míry závislá i na postupném přijímání a osvojování novějších tvarů, barev, linií, tónových seskupení. To vše ovšem vyžaduje velký časový prostor, určitou dobu. I to na první poslech odpuzující, to na první pohled zmatečné, nepřehledné a nesrozumitelné se může časem jevit jako „krásné“. Proto buďme trpěliví a nanejvýš tolerantní. Hledejme především přesvědčivou obsahovou sílu artefaktu.

Základní funkcí umění je sjednocení, harmonizace člověka jako lidské bytosti a vytváření podmínek pro realizaci jeho bytí. A jedním z důležitých předpokladů k tomu, aby umění mohlo plnit svoji funkci v rozvoji osobnosti člověka, je naučit žáky vnímat umělecké dílo jako estetický objekt a kultivovaně reagovat na estetické prožitky. Na mnoha příkladech vidíme, že ztráta vkusu a vulgárnost jsou evidentní, mnoho lidí nerozumí kráse, chybí jim estetické prožitky. Chybí jim kultura. Ale nejen kultura jako umělecký projev, ale kultura v širokém slova smyslu – kultura jako kvalita celého života.

 

Literatura:

·        Kulka, T. Hodnoty uměleckého díl ve světě uměleckého falza. Vesmír, 2001, roč. 80 (131), č.10.

 

Resumé

            In den neuen pädagogischen Dokumenten wird die Musierziehung mit der Kunsterziehung ins Bildungsgebiet Kunst und Kultur eingeordnet. So eine Verbindung von zwei ästhetischen Fächern fordert einen neuen Typ von Pädagogen – einen Pädagogen, für den ist das Kunstmilieu eine bekannte Welt, wo er sich bewegen kann.