Impresionismus – počátek modernismu
K integraci mezipředmětových vazeb v hudební výchově
Lucie Kunovová
Problematika recepce hudby a receptivní výchovy je předmětem zkoumání mnoha badatelů, důležitým tématem odborných konferencí a zdrojem diskusí aktivních pedagogů. Svědčí to o tom, že je tato problematika stále aktuální a že je v edukačním procesu důležité, a zároveň mnohdy i obtížné, správně, zajímavě a nenásilně přibližovat hudbu, která pro adekvátní porozumění vyžaduje výklad, komentář a explanaci.
Receptivní výchova je nedílnou součástí předmětu hudební výchova vyučovaného na českých základních školách. Poslech konkrétních hudebních ukázek by měl být základem výkladu dějin hudby, ne jeho ilustrací. Studenti se tak setkají se znějící hudbou a i když je to pro ně zkušenost poměrně abstraktní, mělo by být úlohou učitele vysvětlení znějícího umění a jeho základních principů vedoucím v ideálním případě k hlubšímu porozumění hudbě. Podstatou předmětu je vychovat milovníky hudby a budoucí návštěvníky koncertů. Žáci se však k tomu nedopracují sami, je třeba zpřístupňovat tam, kde se hudba jeví jako složitá, ale stále ještě dětské mentalitě pochopitelná.
Pro důkladnější porozumění uměleckému dílu je zapotřebí orientovat se v jeho systému, mít alespoň základní představu o prostředcích a formách, jež dané umění používá. To nám pak pomáhá dílo lépe uchopit, pracovat s ním a déle si jeho strukturu a uměleckou hodnotu uchovat. Také je důležitá předchozí posluchačská zkušenost, jež jednak tříbí intenzitu a soustředěnost vnímání a jednak nabízí možnost srovnání.
Pro lepší pochopení hudebního díla slouží tzv. poslechové činnosti, jejichž příklad ke konkrétní skladbě nabízíme v tomto příspěvku zaměřeném na hudební impresionismus, konkrétně hudební kompozici Moře francouzského skladatele Clauda Debussyho. Výběr tématu není náhodný – impresionismus jako zásadní styl nadcházejícího modernismu je základem a katalyzátorem mnoha uměleckých směrů 20. století.
Debussyho Moře je vhodné včlenit do poslechového učiva 8. ročníku základní školy, kdy většinou jsou do školního vzdělávacího programu zařazeny dějiny světové hudby nebo alespoň jejich část. Samozřejmě lze skladbu zařadit i v jiném ročníku, jen je třeba přizpůsobit její výklad mentální a hudební vyspělosti konkrétních žáků. Zatímco v nižších ročnících je možné zaměřit se spíše na příběh, jeho ztvárnění skladatelem a rozvoj obrazotvornosti a fantazie, při poslechu na gymnáziu se lze více věnovat formě skladby a jednotlivým vyjadřovacím prostředkům.
Není nutné žákům předem říkat, jakou skladbu a od jakého autora budou poslouchat. Je dobré vytvořit si ve třídě příjemnou atmosféru, dobře se na poslech hudby naladit a pozitivně žáky motivovat. Poté se žáci zaposlouchají do hudby a nechají se unášet jejím hudebně estetickým proudem. Během poslechu přemýšlí, co by mohla hudba znamenat, co naznačuje a jestli si ji dokáží spojit s nějakými konkrétními myšlenkami, vzpomínkami a zážitky. Po zaznění skladby nebo alespoň jedné z jejích částí je důležité, aby pedagog rozpoutal diskusi, ve které žáci hovoří o svých zážitcích z této hudby, sdělují, co v ní spatřovali, jaká jim hudba připadala a co si z ní zapamatovali. Lze doporučit posadit žáky do kruhu. Odpovědi v této rozpravě nelze dělit na správné a nesprávné. Na základě shod v názorech se pak subjektivní připomínky dostávají do obecnějšího povědomí a mohou se stát objektivními. Zde je nezastupitelná úloha učitele – nabídnout dětem možnosti výkladu (pokud toho samy nejsou schopny) a provést je skladbou.
V další části diskuse je třeba se věnovat objektivním elementům hudebního díla, tedy pokládat žákům dotazy týkající se dynamiky jednotlivých částí, nástrojů v orchestru, také typu skladby, popř. formy. Pedagog nastíní formu jednotlivých částí Moře a při opakovaném poslechu s partiturou ji důkladněji vysvětlí.
Obsazení orchestru je následující: 2 flétny, pikola, 2 hoboje, anglický roh, 2 klarinety, 3 fagoty, kontrafagot, 4 lesní rohy, 3 trubky, 2 kornety, 3 pozouny, tuba, tympány, triangl, činely, velký buben, tam-tam, zvonkohra (nebo celesta), 2 harfy, housle, violy, violoncella a kontrabasy.
Moře se skládá ze tří částí: Od jitra do poledne na moři, Hra vln a Rozhovor větru s mořem. Gradace jsou rozmístěny v souladu s programními názvy jednotlivých částí, v první části přichází na konci, kdy polední slunce zalije svou září oblohu a vodní hladinu, ve Hře vln je vrchol umístěn v určitém odstupu před závěrem a mořské vlny se pak rozplývají do neurčita. Rozhovor větru s mořem má vrcholy dva. „Je to nejdříve tklivá melodie, nastupující na počátku druhého oddílu v hoboji a je dále stupňována, a pak je ještě vyvrcholením celého díla. Vyznívá v nadšenou oslavu moře, oceánu – symbolu lidských osudů. Ovšem tato osudovost není pochmurná v romantickém pojetí, nýbrž latentní v samotné síle přírodního živlu, který autor vidí v různých časových, náladových i podnebních situacích.“[1]
Učitel vybírá charakteristické motivy, které jsou z hlediska skladby významotvorné či jinak zásadní. Provede žáky skladbou tzv. průběhovou analýzou, kde poukáže na zajímavé kompoziční řešení. Je vhodné si pro tyto účely vytvořit orientační analýzu, jež by mohla vypadat tak, jak je popsáno v odstavcích níže. Z této analýzy učitel vybírá zásadní momenty (s opatrným použitím odborné terminologie, které by žáci měli rozumět), vysvětluje je a přibližuje.
První část skladby – Od jitra do poledne na moři – se skládá ze dvou hlavních úseků, které jsou uvozeny introdukcí a codou. V úvodu se v nenápadném pianissimu ozve charakteristický rytmus ve violoncellech (viz př. č. 1), který se pak navrací i v jiných nástrojích.
př. č. 1
Po úvodní pasáži se v trubkách a anglickém rohu vynoří hlavní motiv (viz př. č. 2).
př. č. 2
Taktem 31 začíná první úsek, v něm smyčce anticipují pentatonické téma, jenž v druhém hlavním úseku (druhý úsek počíná t. 84) dále rozpracovávají flétny, klarinety a lesní rohy. Nové téma pak přichází v dělených violoncellech (viz t. 86; př. č. 3).
př. č. 3 (takty 84 – 88)
S tématem se pak dále pracuje (augmentace, dělení; viz od t. 98), přechází i do jiných nástrojů, ve smyčcích však zůstává charakteristická rytmická figura. Původní téma z introdukce uzavírá tuto část a vytváří přechod ke codě (od t. 132). Coda v sobě spojuje všechna tři témata. V závěru se rytmus i dynamika oživuje, ve zvuku to připomíná pohybovou charakteristiku velké mořské vlny, které se vzedmula na původně klidném ranním moři a připravila tak prostor pro druhou orchestrální skicu, pro hru vln.
Hra vln je v podstatě scherzem. Je to část velice hravá, plná zvukomalby. Hned v počátku harfa naznačuje šplouchnutí vln, zvukomalebné jsou i následné chromatické běhy prostupující celým dílem (viz př. č. 4).
př. č. 4
Formálně se jedná o díly A – B – A s introdukcí a codou. Část začíná dialogem dřevěných dechových nástrojů rozvíjejících své téma nad tremolem smyčců. Díl A charakterizovaný tématem v houslích (od t. 36) je následován dílem B s vedlejším tématem v anglickém rohu (od t. 62). V taktu 163 se opět v dřevěných nástrojích vrací část A. Repríza dílu A je následována codou (od t. 219) charakterizovanou redukcí témat na nejzákladnější prvky, část končí v pianissimu. Celkově se v impresionismu nejčastěji objevuje právě třídílná forma (viz i Hra vln) nebo forma dvojdílná s náznakem trojdílnosti. „V případě rozměrnějších děl vítězí sklon k fantazijní výstavbě volně přiřazovaných zvukových obrazů. Převažuje snaha o jedinečnost, decentnost, diskrétnost a stručnost všech tvarů. Těžiště výrazového koloritu tkví v jemném zvuku, dynamice v rozmezí ppp – mf, v čistých zvukových barvách nebo v jejich nezvyklejším individualizovaném míšení.“[2]
Forma třetí části – Rozhovoru větru s mořem – je poměrně komplikovaná. V živém tempu se v ní prolínají témata z předchozích dvou částí s novými. Část začíná v pianissimu připomínajícím mlžný opar nad mořem. Do tlumeného tremola smyčců v t. 36 rázně zazní se svým tématem trubka con sordino (viz př. č. 5).
př. č. 5
Rozezní se smyčcové běhy, ale jsou přidrženy melodií v hoboji. Ta svým malým intervalovým rozpětím navozuje vnitřní neklid. Melodie pak se zeslabováním dynamiky odezní. Po nástupu pozounů zaznívají lesní rohy con sordino naznačující vznešenou oslavu moře. Závěrečná coda, v níž se objevují všechna důležitá témata Moře, je jen potvrzením cyklického principu, na němž je tato skladba vystavěna.
Cyklický princip byl do francouzské hudby uveden Césarem Franckem jako dědictví středověkých tradic (viz mše) a klasické sonátové formy. Tento trend dále rozvíjel Vincent d´Indy, ředitel scholy cantorum navazující na odkaz Césara Francka, a použil jej (vedle jiných kompozičních principů) ve své II. symfonii. V Debusyho Moři pak můžeme spatřovat pokračování této tradice.
Moře hudebně vyniká především svojí barevností, instrumentací, použitím pentatonických řad a častého triolového rytmu. Harmonie je tu povýšena téměř na roveň hudebního motivu a stává se pojícím prvkem. Debussyho Moře je jedním z nejčistších děl impresionismu, premiérováno bylo 15. října 1905 v Paříži.
K řešení otázky, jak se skladba jmenuje a kdo ji složil, mohou jako indicie dobře posloužit obrazy Clauda Moneta, zejména pak Imprese, jejíž původní název je Pohled na Le Havre. Jak moc se tento obraz hudbě podobá? Co znamená imprese?
Pak je žádoucí vysvětlit pojem impresionismus, zaměřit se pokud možno i na výtvarné umění a hlavní představitele (za pomocí obrazových ukázek) a přejít ke znakům impresionismu hudebního.
Přívlastek „impresionistický“ byl z počátku nejen v malířství ale i v hudbě chápán jako hanlivý, označoval hudbu, která údajně přeháněla důraz na cit a zanedbávala formu. Jako samostatný vyhraněný styl, v němž zvuková barva převládá nad melodií, je impresionismus chápán přibližně od roku 1920.
Pro větší pochopení kontextu skladby (jejích vnějších souvislostí) je vhodné osvětlit okolnosti jejího vzniku, a také se blížeji zaměřit na historický vhled do dané doby a do skladatelova uměleckého života. Text je samozřejmě třeba upravit podle ročníkového a věkového zaměření žáků. V mladším věku je třeba vybírat zajímavé momenty ze skladatelova života, ve starším již text zaměřit odborněji.
Francie 70. let 19. století byla velmi silně ovlivněna Wagnerovským kultem, jeho hudba zahltila umělecké salóny a stala se předmětem diskusí a duševních blažeností. Mladému Debussymu však byl mnohem bližší proud mladých francouzských malířů objevujících krásu světa a zachycujících ne konkrétní předměty, nýbrž náladu a atmosféru, které tyto předměty obklopují. V dubnu roku 1874 uspořádali tito malíři vlastní výstavu. Kritik Louis Leroy celou malířskou skupinu napadl a podle obrazu Clauda Moneta Nálada – Východ slunce je hanlivě označil za náladáře (les impressionistes). Impresionisté se snažili zobrazit chvění vzduchu, třpyt vody, námětem se jim často stávalo moře, krajiny a zábavy v zahradách. Debussy tyto dojmy zachycoval ve své hudbě. Jasně ukázal nové možnosti kompoziční práce, jeho způsob zacházení se zvukem a barvou ovlivnil celou řadu skladatelů a škol 20. století.
Claude Achille Debussy se narodil v městečku Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže v srpnu 1862. Vyrůstal v chudých poměrech a bez většího zájmu rodičů, zásadní vliv na něj měla až otcova sestra, jež jej v podstatě od jeho 10. roku sama vychovávala. Ve společnosti tety poznal elegantnější a noblesnější prostředí, dostalo se mu hudebního vzdělání a také v její přítomnosti poprvé spatřil moře. Teta u svého svěřence rozpoznala hudební talent a dala ho studovat k Mauté de Fleurville, bývalé Chopinově žačce, hru na klavír. Od roku 1873 se stal posluchačem pařížské konzervatoře. Nebyla to však léta šťastná, Debussy porušoval klasická hudební pravidla spojování akordů, místo cvičení etud mnohem radši improvizoval, což nebylo po vůli jeho profesorům.
I přesto byl konzervatoří vyslán ke známé mecenášce umění Naděždě von Mekk, aby učil její děti a hrál s ní skladby pro čtyřruční klavír. Roku 1880 tedy pobývá ve Švýcarsku v kultivované společnosti a bez hmotných starostí. Naděžda Mekková však zprvu nebyla z Debussyho nadšená, častokrát Čajkovskému psala, že se pařížští pianisté nedají srovnávat s ruskými. Postupně si jej ale oblíbila a velmi obdivovala jeho hru z listu, i proto vyhověla jeho přání přijet příští prázdniny do Moskvy a o rok později též. V roce 1882 to už však bylo Debussyho léto v Moskvě poslední, odvážil se požádat dceru Naděždy von Mekk o ruku, čímž překročil jistou kastovní hranici a jeho další setrvávání nebylo žádoucí.
Debussy se roku 1884 stal laureátem Římské ceny, obdržel ji za kantátu Marnotratný syn komponovanou v uhlazeném massenetovském duchu. S cenou byl spojen i tříletý pobyt v Římě a kompozice skladeb pro francouzskou akademii. Ta však označila jeho skladby za neproveditelné a bizarní. Po návratu do Paříže žil bohémským životem, v bídě, ale svobodný, ovlivněn nově se rodícím malířským impresionismem a básnickým symbolismem (viz např. jeho díla Pět básní na slova Baudelaira, Preludium k Faunovu odpoledni podle Mallarmého či Galantní slavnosti na slova Verlaina). Postupně si začal získávat přízeň publika, nejprve skrze První smyčcový kvartet (prem.1893), jehož klasický rozvrh do čtyř vět formálně splňoval tehdejší požadavky Společnosti národní hudby, nicméně na tomto tradičním půdorysu už Debussy pracuje s novým materiálem, užívá nezvyklých harmonických spojů, nechává hudbu plynout.
Dalším velkým úspěchem bylo symfonické Preludium k Faunovu odpoledni, dokonce autor básně Stephan Mallarmé přiznal, že ji hudba předstihla. Při premiéře roku 1894 se celá skladba musela ještě jednou zopakovat.
Velký vliv na Debussyho měla hudba Richarda Wagnera, jeho opery poznal osobně v Bayreuthu v letech 1889 a 1890. Počáteční obdiv však vyústil v kritický vztah. Podle Debussyho byly Wagnerovy opery zřetelné a okázalé, kdežto Debussyho hudba měla vystihnout nevyslovitelné a neurčité. Dramatem vhodným k tomuto účelu se mu stalo Pelléas a Mélisanda belgického básníka Maurice Maeterlincka. Opera probíhá ve formě recitativu, který nedovoluje plněji rozvinout melodii, intimní prožívání postav je doprovázeno bohatým orchestrem. Právě barevnost instrumentace a harmonie jsou typickým znakem Debussyho hudby.
Významnými a známými jsou také klavírní cykly Obrazy, Rytiny, Dětský koutek a zvláště dva svazky Preludií.
V posledních letech svého života byl finančními důvody nucen častěji vystupovat jako klavírista či dirigent, dlouhými odloučeními od rodiny však velmi trpěl. Claude Debussy zemřel 25. března 1918.
Debussy byl ve své tvorbě mimo jiné ovlivněn i gamelánem, javánským orchestrem, s jehož hudbou se poprvé setkal na světové výstavě v Paříži roku 1889. Odtud se do jeho hudby dostaly celotónová stupnice, pentatonika a bohatě členěná rytmika. K nim pak ještě ovlivněn nově se rodícím směrem přidal nezvyklé hudební barvy a přinesl nové pojetí orchestrální hudby.
S mořem se Debussy poprvé setkal v šesti letech, stalo se tak v Cannes na francouzské riviéře za doprovodu své tety a strýce. Moře ho očarovalo a stalo se jeho celoživotní láskou a inspirací. Částečně se tato vášeň projevuje už v Sirénách nebo v opeře Pelléas a Mélisanda. Sirény jsou třetí částí Nokturn (1897 – 1899), k orchestru je přibrán ještě ženský sbor, jenž rozšiřuje zvukovou barevnost orchestru a navozuje melancholickou scenérii nekonečného pohybu moře ladícím se stříbřitými odlesky měsíce a tajemným zpěvem Sirén. Dílo vzniklo jako inspirace malířskými plátny Jamese Whistlera.
Až v roce 1903 se Debussy rozhodl věnovat obdivovanému moři celou skladbu, dokončil ji roku 1905 v anglickém městě Eastbourne, ležícím na jižním pobřeží. Jedná se o tři symfonické skici, které svou výstavbou mohou připomínat sonátovou formu, rondo a volnou fantazii. Každá část má svůj vlastní „motivický materiál, s nímž, a to je pro imprese typické, pracuje autor způsobem nesčíslného opakování, střídání v nástrojových barvách, kde se zvlášť uplatní dřevěné dechové nástroje v sólistických partech v čistém zvuku, s dvěma harfami, sordinovanými tóny a mnohokrát dělenými smyčci“[3]. Setkáváme se tedy i s návratem některých myšlenek, které dílo prostupují a přispívají tak k soudržnosti tektoniky, jíž tato skladba oplývá. Melodické linie jsou rytmicky výrazné a ladně klenuté.
Z výše zmíněného je třeba dle aktuální situace ve třídě akcentovat určité pasáže a pořídit zápis do sešitu.
V příští vyučovací hodině je vhodný další opakovaný poslech skladby a zopakování hlavních znaků hudebního impresionismu. A také je možné využít mezipředmětových vazeb a zaměřit se na porovnání vyjadřovacích prostředků jednotlivých druhů umění právě v zpracování tématu moře.
Ze světové literatury můžeme použít novelu Ernesta Hemigwaye Stařec a moře, konkrétně líčení moře (viz ukázka), jež překypuje barvami a jejich odstíny, nicméně o impresionistické dojmové zachycení objektu se už nejedná. Navíc moře starci slouží nejen jako prostor k zamyšlení ale i jako zdroj obživy.
„Oblaka nad pevninou se teď nakupila jako hory a pobřeží se změnilo v dlouhou zelenou čáru, za kterou se zvedaly šedomodré kopce. Voda teď měla barvu temně modrou, tak temnou, že byla skoro fialová. Když se podíval do hloubky, viděl v tmavé vodě jakoby prosátý červený plankton a zvláštní světlo, vrhané teď sluncem. Pozoroval své šňůry a hleděl, jak splývají přímo dolů, až ve vodě zmizely z dohledu, a byl rád, že vidí tolik planktonu, protože to znamenalo ryby. Zvláštní světlo, kterým slunce, teď když stálo výše, prozařovalo vodu, znamenalo pěkné počasí, právě tak jako tvar oblak nad pevninou.“[4]
„Myslel na moře vždycky v ženském rodě,
jako na la mar, jak mu lidé říkají ve španělštině, když je milují. [...]
Stařec na tu vodní spoustu myslil vždycky jako na ženskou bytost, která člověku
věnuje nebo odpírá velikou přízeň, a jestliže provádí divoké či zlomyslné
kousky, je to jen proto, že nemůže jinak. Měsíc na ni působí jako na ženu,
myslel si.“[5]
Z oblasti výtvarného umění můžeme srovnávat s obrazy francouzského malíře Gustava Courbeta (1819 – 1877), s jeho krajinami s mořským příbojem a především s obrazem Vlna (The Wave) (viz obr. č. 1).
Obr. č. 1: G. Courbet – Vlna
Při srovnávání jednotlivých druhů umění je potřeba zdůraznit, že hudba může velmi dobře vystihnout pohybové charakteristiky (např. pohyb vlny) a zvukomalebné procesy, tedy jedny z důležitých znaků impresionismu.
DOPLŇUJÍCÍ OTÁZKY K POSLECHU:
Jaké představy ve vás Debussyho hudba během poslechu vyvolala?
Zažili jste nějakou konkrétní situaci, kterou by vám tato hudba připomněla?
Jaký vnitřní pocit ve vás při poslechu Moře převládal?
Co je to pentatonika?
Jaké další Debussyho skladby znáte?
Který z Debussyho současníků bývá taktéž řazen do impresionismu?
Kdo je představitelem impresionismu v malířství? Podle čeho dostal tento směr svůj název?
Ve kterém dalším druhu umění se impresionismus projevuje?
LITERATURA:
DEBUSSY, CLAUDE. La Mer. Leipzig: Edition Peters, 1972. 176 s.
HEMINGWAY, ERNEST. Fiesta (I slunce vychází). Stařec a moře. Praha: Odeon, 1985. 287 s.
HOLZKNECHT, VÁCLAV. Claude Debussy. Praha: SNKLHU, 1958. 209 s.
KOHOUTEK, CTIRAD. Hudební kompozice. Stručný komplexní pohled z hlediska skladatele. Praha: Supraphon, 1989. 519 s.
Mistři klasické hudby. Debussy. Muzikus. 23/2000. Praha: WillMark cz. ISSN 1212-6160.
NAVRÁTIL, MILOŠ. Nástin vývoje evropské hudby 20. století. Ostrava: Montanex, 1993. 190 s. ISBN 80-85300-26-5.
PINTZKEROVÁ, SVATAVA. Claude Debussy – Moře (ukázka práce s poslechovou skladbou). In Teoretické reflexe hudební výchovy, Brno: MU, 1, 1. 2007.
SCHNIERER, MILOŠ. Svět orchestru 20. století I. 1. vyd. Brno: M a M, 1995. 464 s.
Summary:
Impressionism – The Beginning of Modernism: To Integration of Interobjective
Contextures in the Musical Education
The article deals with the questions
to listening and explanation of musical work, specific to one of the most
important compositions of impressionism – The Sea by Claude Debussy. It
emphasizes the primary working with the composition in the lessons of musical
education, it is focusing on its form, means of expression and the larger
cultural and historical background. Below are elaborated suggestions for
interconnection and confrontation the theme of the sea in music, literature and
visual art.