Průprava k recepci soudobé hudby v přípravě budoucího učitele

Michal Nedělka

 

            Pedagogické fakulty se ve stále větší míře otevírají zájemcům, jimž zvolené studijní obory často nejsou jediným či dokonce výhradním celoživotním zájmem, nýbrž jsou jen jednou z mnoha eventualit dalšího nasměrování jejich profesionální dráhy. Obor hudební výchova tak přicházejí studovat jedinci bez zvláštního rozhledu v oblasti hudební kultury, o to více však očekávají, že právě studium tento nedostatek vyrovná. Je celkem samozřejmé, že teoretické vybavení přijatých studentů splňuje jen zcela nejnutnější požadavky na přehled o hudební nauce, je však třeba brát v úvahu také skutečnost, že hudba nepředstavuje pro studenty trvalou oblast dosavadního zájmu ani v oblasti posluchačské. Malá zkušenost v poslechu pak vyvolává problémy jak v praktické, tak teoretické přípravě pro dráhu učitele hudební výchovy.

            Takové problémy se začínají zřetelně ukazovat zejména v situacích, kdy se studenti dostávají do kontaktu s hudbou neromantickou. A není to jen ve výuce dějin hudby, nýbrž paradoxně mnohem dříve, než k těmto obdobím dospívají v poznávání hudební historie. Vůbec poprvé se totiž se soudobou hudbou setkávají při výuce harmonie. V této disciplíně již dávno neplatí (alespoň na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy), že je záležitostí ryze teoretickou, neboť míří především do kontaktů s živou hudbou. Veškeré jevy prezentované na teoretické úrovni tedy studenti poznávají též ve zvukové podobě, vždyť právě práce s poslechovými skladbami představuje podstatnou složku hudební výchovy na základní a střední škole. Soudobé učebnice harmonie nabízejí rozmanité příklady ze současné hudby a téměř vzorově demonstrují prezentované jevy, je tedy jistě nutné právě tyto příklady vést v patrnosti. Jsou totiž vybírány z děl osvědčených a většinou již také určitým časovým odstupem prověřených. Zároveň se tu ovšem rýsuje i jedno úskalí. Tyto skladby jsou zpravidla rozměrné, leckdy orchestrální, a k jejich plnému pochopení nestačí vybraná notová ukázka, nýbrž je potřebná skladba celá, nebo alespoň její podstatná část, a to jak v notové, tak ve zvukové podobě. Takováto díla pak staví před nepřipraveného posluchače i pedagoga četné nástrahy. Neromantické pojetí disonance, vedení melodie, rytmus, modalita či dokonce atonalita vyvolávají u studentů nejen nepochopení, ale někdy i úsměšky. Přitom vše pramení z neschopnosti zaměřit pozornost na takovou hierarchii hudebního výraziva, jež navzdory novosti podléhá svébytným zákonitostem a přináší rozmanitá sdělení. Průpravou k porozumění této hudbě se za dané situace může stát řada skladeb zvolených tak, aby splňovaly požadavek přijatelnosti i v případě nepřipraveného mladého posluchače. Základními kritérii výběru tedy jsou:

1. Rozměr, délka

2. Poměrná počáteční srozumitelnost alespoň jednoho z výrazových prostředků

3. Názornost ve vztahu k teoreticky prezentovanému problému

4. Splnění požadavku, aby do poznání skladby bylo zapojeno co nejvíce smyslů

5. Konkretizace hudebního obsahu dalšími druhy umění

Ad 1. Životní styl dnes obecně vede ke stručnosti, rychlému tempu. Mladý člověk je z různých příčin schopen spíše krátkodobé koncentrace pozornosti, v přípravě budoucích pedagogů se proto osvědčují skladby krátké, trvající jen několik minut.

Ad 2. Studenty obklopuje v běžném životě převážně populární hudba většinou jednodušších struktur a srozumitelného výrazu. Je tedy žádoucí, aby alespoň část prostředků v demonstrativních skladbách rovněž nepřekračovala mez srozumitelnosti. To může zvláště dobře splňovat melodie či rytmus.

Ad 3. V mnohých skladbách lze objevit kompoziční princip až při hlubším zkoumání. Např. modální skladby obsahují elementy i jiných modů než jen modu výchozího, seriální skladbu obohacují vložené tóny apod. Je tedy vhodný výběr skladeb, kde je výchozí princip patrný, snáze odhalitelný.

Ad 4. Zásadu, aby se činností spojených s poznáváním určitého jevu účastnilo co nejvíce smyslů, vytyčil již J. A. Komenský a nebyla překonána. K uvedeným účelům se proto hodí skladby obtížné jen do takové míry, aby je student na úrovni mírně pokročilého instrumentalisty dokázal sám také interpretovat. V této souvislosti se nabízí paralela například s rozborem textu: i ten musí být před účelným rozborem nejprve přečten, a tedy interpretován s porozuměním.

Ad 5. Hudební sdělení nejsou tak jednoznačná jako např. prvoplánová sdělení jazyková. Mnohé skladby však nabízejí konkretizaci hudebních obsahů spojením hudby a slova. Soudobí skladatelé tyto prostředky využívají v hojné míře již proto, že je literární díla oslovují, ale i proto, že skladby si nalézají snazší cestu k publiku.

S ohledem na uvedená kritéria tedy volím pro první prezentaci vybraných soudobých kompozičních technik následující skladby.

 

 

 

 

Církevní modalita – Béla Bartók: Tři lidové písně

            Klavírní kusy jako stylizace lidových písní. První z nich v dórském modu se vyznačuje variabilním šestým stupněm, ukazuje tedy tradiční proměnlivost tohoto stupně v uvedeném modu.

 

 

 

Moderní evropská modalita - Béla Bartók: Bagatela, op. 6

            Skladba opřená o kombinaci půltónů a celých tónů s modulací do dalšího modu.

 

 

Bimodalita – Josef Říha: Sanctus z Missy brevis

 

Paralelní kvintakordy postupují ve dvou příbuzných modálních vrstvách: ženské hlasy v dórském a mužské hlasy v lydickém modu.

 

 

 

Septimové souzvuky na vedlejších stupních a akordy neterciové stavby – Béla Bartók: Azt mondják, nem andak…

Nevšední klavírní úprava lidové písně, již známe z nápěvu slovenské státní hymny. Zde ovšem tradiční souzvuky jsou zastoupeny septakordy převážně na vedlejších stupních, jejichž zásluhou zní píseň poněkud bizarně. Před závěrem se objevuje poměrně dobře slyšitelný a především v zápisu zřetelně poznatelný kvartový souzvuk. Kromě toho lze skladbu chápat jako dvouvrstevnou kompozici, kde se druhá polovina realizuje v převratu – melodie se spouští do basu, zatímco vrchní hlasy obstarávají v podstatě nezměněný doprovod.

 

Atonalita – Franz Liszt: Atonální bagatela

            Skladba představuje ukázkovou práci s tradičními prostředky tonální harmonie v nových souvislostech, vlastně ve zpřetrhání tonálních vazeb. Na užitých souzvucích jako např. na dominantním septakordu lze tu dobře demonstrovat jejich tradiční souvislosti v romantických skladbách jejich a nynější izolovanost v uvedené skladbě, která ještě v žádném případě neaspiruje na seriální kompozici.

 

Uvedené skladby nejsou samozřejmě jediné, které studenti jako zástupce konkrétních technik prakticky poznávají. Avšak to, že právě ony vzbuzují zájem, poznávám už podle toho, že si žádají jejich kopie pro studium mimo přímou výuku. A třebaže jsem dosud neprováděl výzkum, jak výuka harmonie s prezentací těchto drobných dílek ovlivňuje další chápání soudobé hudby, posun v této oblasti se ukazuje celkem zřetelně. Zatímco při prvních setkáních s touto hudbou jsem svědkem nepochopení, odporu či úsměšků, další kontakty se soudobými díly se odehrávají v příznivější atmosféře, a to v rámci předmětu komplexní analýza skladeb. V jeho počátcích totiž nechávám na studentech, jaké skladby pro své samostatné analytické výstupy před kolegy vyberou, a z 90% se soustřeďují právě na hudbu soudobou. Přitom první fáze práce se skladbou spočívají právě v poslechu a v rekapitulaci slyšeného na základě vybavování, tedy i v základní charakteristice stylu a kompoziční práce. V této fázi, tedy na samém počátku práce s rozebíranou skladbou se ukazuje, že již první poslech jsou studenti po popsané předchozí průpravě uskutečnit s analytickou intencí, že zpravidla rozpoznají, zda jde o skladbu hierarchickou či nikoli, a že si všímají i slyšitelných, avšak ne nadbytečně výrazných detailů jako například stavby souzvuků. Situace, kdy analytické požadavky jsou kladeny na studenty již na základě poslechu, mají nakonec i význam didaktický (třebaže v bakalářském studiu hlouběji nezohledňovaný): umožňují budoucím pedagogům kritický pohled na možnosti vhledu do poslouchané skladby a na stupně nároků na posluchače, jež jsou při recepci hudby přiměřené.

 

Literatura:

·        KUPKOVÁ, J. Hudobná tvorba pre deti a mládež v kontexte hudobnej kultúry a výchovy. Nitra : KH PF UKF, 2003–2005.

 

 

Summary

The Preparation for the Reception of the Contemporary Music in the Education of Future Teacher.

Contemporary students of music have only little experience with contemporary music. They are not usually able to understanding contemporary music and are not able to use it in pedagogical work. That is why they are prepared to the perception and to the working with this music not only in the subject Music History but also in the framework of the subject Harmony. The compositions, elected by strict standards, are good examples of many composition methods and styles. After this preparation, the students themselves choose musical works for independent analytic work and they are more successful in the perception: they usually recognize style, method etc. and above all they find the way to the aesthetical perception. This process is in the teacher’s preparation very important because it will be transferred into the own students pedagogical work at the school.