Vnímání hudebního díla

Mgr. Veronika Audyová

Dobré odpoledne,

úvodem svého příspěvku bych si dovolila pustit vám tři krátké hudební ukázky, na jejichž základě bych se následně dotkla několika stránek, které řeší i moje disertační práce.

1. ukázka -japonská lidová hudba

2. ukázka - A. Berg - Houslový koncert

3. ukázka -W. A. Mozart - Symfonie g moll - 1. věta

Za předpokladu, že existuje tradiční dělení na hudbu „dobrou" a hudbu „špatnou", kterou z těchto ukázek bychom mohli zařadit k hudbě „dobré" a kterou k hudbě „špatné"? Jsou všechny tyto ukázky stejně hodnotné? Nebo je některá špatně zkomponovaná? Dokázali jsme u všech ukázek odhadnout jejich závažnost, náplň... nebo nám někde zůstává smysl utajen? A pokud ano - proč se tak děje, proč této hudbě nerozumíme?

Ústředním tématem mé disertační práce je skutečnost, že „dobrá hudba", taková, kterou jsme ochotni přijmout a líbí se nám, je obvykle ta, které rozumíne a „špatnou hudbu" pak hodnotíme negativně, protože ji nejsme schopni přijmout, nerozumíme jí.

Příjem hudebního díla a následné porozumění se odehrává v několika rovinách.

První rovinou, ve které probíhá příjem hudebního díla, je smyslový vjem. Výsledný smyslový dojem (zejména široká škála barevných a dynamických kvalit) nesporně ovlivňuje i celkové hodnocení hudebního díla. Souslednost jednotlivých vjemů (např. síla a barva orchestrálního tutti) však nestačí k zapamatování celkového dojmu. Vždyť jak můžeme „slyšet minulé" bez toho, abychom si znějící hudbu uložili do paměti tak, abychom ji mohli nějak vybavit? Jakmile účinek smyslového vjemu pomine, je v našem vědomí nahrazen dalším, aktuálním vjemem. A pokud neumíme vyložit výzam tohoto dojmu, rozšifrovat hudební sdělení, velmi snadno pocit z tohoto dojmu zapomeneme.

Proto je při poslechu hudebního díla nezbytná existence druhé vrstvy, kdy jsme schopni význam hudebního díla dešifrovat, pochopit smysl sdělení. Tento vyšší typ poslechu je nutně vázán na naši hudební zkušenost, jakousi předchozí znalost jazyka určitého typu hudby. Záměrně užívám sousloví „určitého typu hudby", protože neexistuje jeden univerzální jazyk celé hudby, ale každé stylové období, dokonce každý žánr tohoto období mají své normy, které vytváří specifika určitého typu jazyka. Znalost paradigmatu jednoho hudebního období může například usnadit pochopení jiného (např. znalost paradigmatu klasicismu usnadní pochopení romantismu; čím jsou však od sebe jednotlivá paradigmata vzdálenější, tím odlišnější je jejich podoba). Přičemž každý posluchač vnímá každou skladbu „na pozadí“ svých individulních znalostí norem těchto typů, získaných předchozími zkušenostmi. Pochopení hudebního sdělení je rozdílné i z hlediska vztahu artificiální a nonartificiální hudby. Jazyk nonartificiální hudby se jeví jako dostupnější, přestože zkušenosti s tímto jazykem získává každý poslucahč sám, bez odborného vedení. I přes to jsou žáci schopni přijmout skutečnost, že tento typ hudby „má smysl", že je může nějak oslovit a něco sděluje. Rozdíl těchto dvou oblasí spočívá v jejich různých funkcích: nonartificiální hudba má spíše bavit a nenutí posluchače k většímu soustředění, tedy sdělení jsou jednoduššího charakteru. Proces sdílení významu hudby artificiální je výrazně složitější, ke správnému porozumění dochází tehdy, když nastane alespoň částečná shoda s posluchačovou zkušeností.

Pracujeme-li s poslechovými skladbami ve škole, snažíme se, aby studenti vnímali hudbu nejen jako smyslový vjem, pouhý atak na smysly (v tom případě bychom je učili hudbu slyšet), ale klademe důraz i na porozumění hudebnímu sdělení (chceme, aby studenti hudbě rozuměli, aby je hudba oslovila). Snažíme se tedy o to, aby si žáci v co největší míře osvojili způsob, jakým lze hudební dílo vnímat. Jak už bylo výše řečeno, nepostradatelná je hudební zkušenost, kterou posluchači s daným typem hudby mají. Ta je u studentů pěstována různě. Obvyklým způsobem je poslech zkrácených skladeb (tedy 1-2 minutových ukázek), které mají demonstrovat tvorbu konkrétního skladatele. Postup je to zarážející - vždyť srovnáme-li hudbu s jiným druhem umění, literaturou, zde si nikdo nedovolí představit celé autorovo dílo četbou jednoho odstavce textu! Hudba, jako umění, které probíhá v čase, může být pochopena až v okamžiku, kdy je posluchač schopen spojit to, co již zaznělo (minulé), s tím, co právě zní (přítomné) a zároveň předvídá, očekává další vývoj skladby (budoucí). Teprve až se budoucí stane minulým, až zazní celá skladba, až známe celý její průběh, teprve potom můžeme poukazovat na nějaký smysl, odkazovat k hudebnímu sdělení. Bohužel, taková praxe je na našich školách spíše výjimkou. Je prokazatelné, že studenti, kteří mají s artificiální hudbou větší zkušenost (např. aktivní hrou na hudební nástroj) tuto hudbu hodnotí kladněji než studenti, kteří se s ní setkávají pouze v omezeném množství ve škole. Je to bezesporu větší zkušeností prvně zmiňované skupiny.

Cílem mého disertačního projektu je vytvořit u experimentální skupiny studentů alespoň základní hudební zkušenost, která jim usnadní pochopení neznámé hudební skladby ze známého hudebního paradigmatu. Toho dosáhneme pomocí postupné přípravy studentů na členění hudby, na porozumění hudební artikulaci (tím máme na mysli např. rozeznání motivů, oblasti hlavního a vedlejšího tématu, klidového (tónika) a pohybového (dominanta) stavu atp.), tedy na slučování jednotlivých částí do větších celků. Během dvouletého cyklu hudební výchovy na gymnáziu jsou studenti seznamováni s hudebními skladbami a učí se v nich orientovat. Míra schopnosti rozumět hudbě bude závěrem druhého ročníku porovnána se studenty, kteří prošli hudebním vzděláváním bez cíleného zaměření na porozumění hudbě. Toto srovnání proběhne formou poslechového testu.

Poslechový test obsahuje pět skladeb, a to 1. větu z Mozartovy Malé noční hudby, 3. větu z Bachova 4. Braniborského koncertu, 1. větu Mozartovy symfonie g moll, 1. větu Vivaldiho Podzimu a Lisztova Preludia. Vždy se jedná o poslech celé věty, všechny skladby jsou puštěny v rámci jedné hodiny. Studenti na svých počítačích stiskem dvou různých kláves zaznamenávají dva stavy v průběhu jedné skladby: 1) chápu, poslouchám, rozumím, vyznám se (což v druhé rovině samozřejmě zahrnuje i kladný smyslový vjem - líbí se mi) a 2) nechápu, nerozumím, neposlouchám, nevyznám se ve struktuře. Vždy při změně stavu dojde ke stisknutí opačné klávesy, porovnáním všech zaznamenaných stavů vznikne křivka, která zhodnotí míru porozumění celé skupiny. Průběh testu pak bude vyhodnocen a konfrontován s partiturami daných skladeb. Pro ilustraci zde uvádím grafický výsledek z poslechového testu konaného 19. června 2007.

Vodorovná osa x zaznamenává časový průběh skladby v sekundách (čísla jsou psána pod sebou, poslední hodnota řádku je tedy 365 s), osa y zaznamenává stav maximálního zaujetí (hodnota 1) a pozornosti minimální (stav 0). Hlavní téma je téměř vždy vyjádřeno masivnám vzestupem k hodnotě 1 (např. 115. či 125. sekunda). Zajímavý je též průběh finále skladby, kdy studenti vzrůstem pozornosti (zřejmě pod dojmem nadšení, že první skladba již bude končit) zaznamenali postupné vyvrcholení se závěrečnou codou.

V tomto grafu jsou tedy zaznamenány vstupní informace experimentální třídy; tentýž test realizujeme na konci druhého ročníku a výsledky porovnáme mezi sebou. Vzájemně srovnány budou též výsledky experimentální a standardní třídy.

Hudební experiment je teprve ve svých počátcích, přesto se již prokázala funkčnost této ojedinělé metody výzkumu. V průběhu školního roku 2007/2008 se budeme věnovat „posluchačskému vzdělávání“ experimentální třídy, abychom výsledky mohli v červnu roku 2008 porovnat.

Literatura:

FRANĚK, M. Hudební psychologie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0965-7

POLEDŇÁK, I. ABC slovník hudební psychologie. 1. vyd. Praha : Supraphon, 1984

POLEDŇÁK, I. Hudba jako problém estetiky. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1215-1

VOLEK, J. Hudební struktura jako znak a hudba jako znakový systém. Opus musicum. 1981. č. 5, 6, 10.