Česká a slovenská klavírní literatura 2. poloviny 20. století
„Způsob motivace
klavíristů k interpretaci soudobé hudby“
Mgr. Věra Chmelová
Druhá polovina 20. století představuje v dějinách lidstva dobu velkých převratů, pokroků, objevů a neustálých změn, zvláště v oblasti techniky. Tyto změny se nevyhnuly ani hudebnímu vývoji, především však hudební tvorbě jakožto nejvyššímu stupni hudební tvořivosti. Jedním z úkolů hudebního skladatele všech epoch je reagovat na dění kolem sebe a podávat ostatním lidem, včetně budoucích generací, svědectví o prožitcích jedince a charakteru doby, zakódované do notového textu. Hudební kompozice se tak stává zrcadlem doby, ve které její autor žije.
Pro interpreta je vzrušující odhalovat tyto prožitky, hledat souvislosti mezi dobou vzniku díla a historickými událostmi, které vedly skladatele k vytvoření dané kompozice. Zatímco interpretaci děl z období baroka, klasicismu a romantismu se věnuje naprostá většina klavíristů, skladby z období 2. poloviny 20 století znějí na koncertech jen velmi zřídka, většinou v podání několika málo pianistů věnujících pozornost soudobé tvorbě. Tato situace nás vede k otázce „čím to je, že se soudobé skladby provozují tak zřídka?“ V tomto příspěvku se pokusíme najít příčiny tohoto stavu a řešení, jak klavíristy k interpretaci soudobé hudby více motivovat, a podíváme se na stručnou analýzu soudobé kompozice a některé její typické rysy.
Prvním závažným důvodem, proč mladí klavíristi nevěnují pozornost soudobým skladbám, je jejich nepřipravenost na způsob hudebního vyjadřování současných skladatelů, který je odlišný od způsobu myšlení a komponování skladatelů předchozích staletí. Pokud je klavírista vychováván řadu let pouze na skladbách v dur-mollovém systému a není mu už od počátku klavírního vzdělávání umožněn kontakt se soudobou tvorbou, ať už formou poslechu či vlastního hraní, naučí se chápat skladby pouze skrz melodii, často umístěnou ve vrchním hlase, pravidelný rytmus a harmonii typickou pro většinu děl vzniklých do poloviny 19. století. Pokud je svým pedagogem vychováván 4-5 let pouze na klasicko-romantickém repertoáru, může mu 6. rok např. i skladatel C. Debussy připadat jako velmi moderní autor, pro kterého nemá pochopení. Za tuto nepřipravenost nesou do značné míry odpovědnost pedagogové klavírní hry. Ti však mnohdy též nebyli vedeni k interpretaci děl svých vrstevníků, navíc jim chyběl odpovídající instruktivní notový materiál pro žáky. Porovnáme-li množství instruktivních skladeb, jaké vyprodukovali významní skladatelé minulosti, s dneškem, zjistíme, že v dnešní době převažují instruktivní skladby od tzv. instruktivních skladatelů, zatímco současní autoři významných klavírních kompozic se instruktivní tvorbě zpravidla věnují jen okrajově nebo vůbec. Je pravda, že začínající klavírista musí být vzděláván i pomocí skladeb s jasnými harmoniemi, aby se mezi nimi naučil cítit napětí a dokázal je správně prožít, musí hrát skladby s výraznou melodií, aby ji dokázal odlišit od doprovodu, zvlášť když na těchto principech stojí velká část klavírního repertoáru. Žák by se měl přesto záhy setkat i se skladbami, obsahujícími moderní technické a výrazové vyjadřovací prostředky. Jedině tak bude psychicky i čistě technicky připraven na interpretaci závažnějších a rozsáhlejších soudobých děl[1].
Často se stává, že žák má během svého studia možnost slyšet na koncertě či jinde některou ze soudobých kompozic, ale většinou z ní není nadšen. Pomineme-li fakt, že důvodem je jeho nepřipravenost vnímat tuto hudbu nebo jiné rušivé elementy, jež mu nedovolily hudbu soustředěně poslouchat, nalezneme další důvod vedoucí k nechuti interpretovat soudobá díla. Je jím žákův osobní vkus. Skladba se mu nelíbí, ne proto, že je soudobá, nýbrž z důvodu absence některého pro žáka významného výrazového prvku, či odlišného způsobu pojetí tématu, které dalo popud ke vzniku skladby. Jindy žákovi nemusí vyhovovat tempo a charakter skladby. Ze stejného důvodu se takovému studentovi nemusí líbit např. Smetanovy polky či Mozartovi sonáty (i když tam bývají důvody ještě jiné…).
Ačkoliv žák slyšel pouze jednu nebo dvě soudobé skladby, které ho nezaujaly, dojde k názoru, že všechny soudobé skladby jsou „takové“. Tím dojde k „zaškatulkování“ soudobých skladeb. Žák už nemá chuť chodit na koncerty soudobé hudby, neboť podle jeho názoru jsou všechny soudobé skladby stejné nebo podobné a tudíž pro něj nezajímavé. Přitom právě ve 2. polovině 20. století vznikla v klavírní literatuře díla tak rozličného charakteru za použití rozmanitých kompozičních postupů a technik, že nelze tyto skladby z kompozičního hlediska začlenit do jednotného stylu jako např. skladby klasicismu či romantismu.
Jak se výše jmenovaným negativním vlivům vyhnout? První krok již učinili někteří skladatelé, kteří věnovali pozornost soudobé dětské klavírní tvorbě. Řada z nich přijala nabídku na setkání s klavírními pedagogy. Spolupráce mezi pedagogy a skladateli je důležitá, neboť skladatel potřebuje mít zpětnou vazbu, musí znát reakce pedagogů a žáků na své dílo, jejich nápady, náměty, pochvaly. Jsou pro něj nejen motivací do další práce, ale i zdrojem informací, např. jaké skladby by pedagogové pro rozvoj svých žáků potřebovali.
Velmi důležitý je osobní kontakt hudebního skladatele s interpretem. Skladatel má příležitost sdělit interpretovi své dojmy z jeho hry, opravit nepřesnosti, povzbudit hráče či zdůvodnit, jaké pohnutky vedly autora k vytvoření díla či některé jeho části. Setkání bývá obohacující i pro skladatele, neboť poznává různé možnosti způsobu interpretace svých kompozic a dojmy a názory klavíristů.
V neposlední řadě je velmi důležitá komunikace mezi pedagogem a žákem. Pedagog může jít svému studentovi příkladem, tj. poslouchat s ním nahrávky soudobých děl a upozorňovat na pěkná a zajímavá místa, hrát soudobá díla na koncertech apod. Silným zážitkem pro studenta může být možnost „otáčet“ svému pedagogovi na koncertě.
Jak bychom tedy měli vést současné studenty klavírní hry k pozitivnímu vztahu k soudobým kompozicím a jejich interpretaci? V první řadě musí mladí klavíristé vědět, v čem je pro ně interpretace soudobých skladeb přínosná a příjemná. Největší výhodou hry soudobých děl je značná svoboda v interpretaci. Zatímco u klavírních děl 16. až počátku 20. století musí klavírista přemýšlet, jak dílo hrát, aby znělo „stylově“, tedy pokud možno tak, jak se hrálo v době svého vzniku, u soudobých kompozic tento problém mizí. Obrovskou motivací pro klavíristu je možnost osobního setkání a poznání hudebního skladatele. Soudobá díla často nutí klavíristu myslet a vynalézat např. nové prstoklady nebo jiná technická zjednodušení či řešení klavírního partu, neboť díla často ještě nepodlehla revizi nebo existují jen v rukopise. Klavírista se rovněž může těšit na novinky v oblasti zvukové stránky skladeb. Využívá se i hra ve strunách, ťukání na dřevo či různé pomocné předměty vložené do strun klavíru, které zapříčiní změnu barvy zvuku – v takovém případě mluvíme o tzv. preparovaném klavíru. Velkou výhodou je malá „obehranost“ skladeb na veřejnosti, čímž se značně mírní pocit přehnané zodpovědnosti při veřejné produkci. Publikum soudobé skladby moc nezná a případná pódiová kolize nevede interpreta k obavám, že „to všichni poznali“.
Studium soudobých kompozic má i další přínos pro klavíristy. Kromě toho, že si rozšíří repertoár, je možné předpokládat, že u vnímavějších jedinců dojde při soustavném studiu soudobých děl k posunu ve vnímání hudby. Na moderní způsob vyjadřování si postupně začnou zvykat, což bude mít dopad na vnímání děl vzniklých již dříve. Skladby z období impresionismu a expresionismu se pro ně stanou více „klasické“ a u skladeb z období baroka, klasicismu a romantismu dokáží více ocenit jejich krásu, spočívající v tomto případě ve vedení melodie, střídání klidu a napětí v oblasti harmonie a pravidelné pulsaci těžkých a lehkých dob.
A v čem spočívá krása soudobých kompozic? Tuto otázku jsme položili našemu pedagogovi, klavíristovi a přednímu odborníkovi na soudobou klavírní tvorbu doc. Mgr. Petru Halovi, Ph.D.: „Kompoziční techniky používané ve skladbách 2. poloviny 20. století i ve skladbách vysloveně soudobých jsou velmi rozmanité a v mnohém odlišné od tradičního jazyka předchozích epoch. Úkolem interpreta je dešifrovat významy skryté ve strukturách jednotlivých ploch a navíc hledat sémantické vztahy mezi jednotlivými pasážemi skladby, což je jediná možná a správná cesta ke kvalitnímu interpretačnímu ztvárnění celé kompozice. Uvedený moment hledání a následného objevování představuje pro interpreta velkou výzvu. Na straně interpreta však musí být přítomna schopnost porozumět neobvyklým prvkům soudobé hudby, úkolem skladatele je vytvořit takové dílo, které skutečně něco skrývá – zde je nutno uvést, že tato podmínka nebývá splněna vždy beze zbytku.“
Pokud se rozhodneme vést své studenty k interpretaci soudobého klavírního díla, musíme si nejprve ujasnit šíři existující literatury. Od padesátých let minulého století do dneška vznikly v ČR a SR stovky kompozic, z nichž jen pár se občas uvede na koncertě, ostatní jsou stejně jako jejich autoři zapomenuty nebo dokonce nikdy nedošlo k jejich provedení na veřejnosti. Proto v současné době vzniká soupis těchto skladeb s dalšími údaji o roku jejich vzniku a případném vydání či pořízení zvukové nahrávky. Kromě soupisu děl se systematizují časté výrazové a technické charakteristiky soudobých skladeb. Českou a slovenskou klavírní tvorbu 2. poloviny 20. století[2] reprezentují stovky kompozic, které se svým charakterem a zpracováním navzájem velice liší. Obsahují však i určité typické prvky, jež se ve skladbách vzniklých před rokem 1950 vyskytují jen zřídka nebo je vůbec nenalezneme. Jedná se především o zvukově nezvyklé souzvuky, často se objevující v podobě širokých a obtížně hratelných hmatů, náročné skoky, technicky a prstokladově těžko řešitelné pasáže, hru v krajních polohách nástroje, složité rytmické členění zvukového materiálu či moderní notaci. Dochází k propojení různých žánrů, jednotlivé prvky se navzájem mísí, čímž vznikají nové výrazově a technicky zajímavé kompozice. Zvláště technická stránka soudobých klavírních kompozic nebyla dosud detailně probádána a systematizována, přestože soudobá díla obsahují řadu nových technických problémů, se kterými by se žáci ZUŠ a studenti konzervatoří měli postupně za pomoci lehčích variant těchto technických obtížností seznamovat již v instruktivní literatuře.
Zatímco některé skladby obsahují jen malou část z výše jmenovaných prvků,
jiné jsou naopak na jejich výskyt velmi bohaté. Oba typy kompozic mají své
kouzlo a uměleckou hodnotu. Pro názornou prezentaci některých typických prvků
klavírních skladeb 2. poloviny 20. století se nyní podívejme na dílo
s názvem „Prelúdiá pre klavír“ od slovenského soudobého autora Miroslava
Bázlika. Téměř sto stránkové dílo, rozdělené do dvou sešitů, obsahuje celkem 24
drobnějších kompozic opatřených programními názvy. Autor jej vytvořil
v letech 1981-
První preludium nese název „Promenáda“. Bázlik se inspiroval dílem M. P. Musorgského „Obrázky z výstavy“. Promenády obou autorů mají akordický charakter, avšak liší se zvláště svou harmonickou strukturou. Zatímco Musorgskij začíná jednohlasou fanfárou, Bázlik již od počátku pracuje s akordickými čtyřzvuky v obou rukou. Jeho promenáda je melodicky postavena na vzestupných a sestupných durových stupnicích, které však v akordickém pojetí působí dojmem majestátnosti a zvukové bohatosti. Po technické stránce nás nejvíce zaujme časté křížení rukou při hře čtyřhlasých, později tříhlasých akordů v rozsahu nóny. Střídání hmatů v rychlém tempu, občas spojené i se skoky, vyžaduje vysokou technickou zdatnost.
takty č. 4-6
Velmi zajímavý je po technické stránce takt č. 18. Na první pohled se zdá být nehratelným, neboť pravá ruka má dvěma prsty trylkovat a ostatními hrát poměrně vysoko nad trylkem dvojhmaty. Totéž, avšak zrcadlově, činí i levá ruka. Klavírista s větší rukou může udržet tempo, avšak trylek bude odpovídat šestnáctinám předcházejícího taktu, klavírista s menší rukou bude muset při interpretaci tohoto místa více pracovat s agogikou.
Takty č. 16-18
Velmi neobvyklé a obtížně hratelné jsou i skoky od sebe v akordech ze zkřížených rukou ve velkých hmatech v taktu č. 36.
Takty č. 34-36
Preludium „Rozbouřená řeka“ zvukomalebně evokuje tok vody. Charakteristickým rysem tohoto preludia je polyrytmus 5:4 a 6:4 a časté střídání taktů.
Takt č. 6
Poměrně často se v soudobých skladbách objevuje notace pomocí třech notových osnov. Autoři ji zpravidla používají ke zpřehlednění zápisu ploch, které jsou složeny z více relativně samostatných vrstev.
Takty č. 16-17
Preludium „Zvony“ obsahuje lomené oktávy s přehozením ruky do polohy o oktávu níž a zpět. Tento technický prvek není zcela nový – nalezneme ho již v etudě F. Liszta „La campanella“. Bázlik jej však podložil jinou harmonií, odpovídající cítění 20. století.
Takty č. 44-48
Poslední dvě strany preludia jsou technicky náročnější – objevují se oktávové skoky obou rukou od sebe proložené akordy.
Takty č. 57-59
Osmé preludium „Tiché rozloučení“ obsahuje velké hmaty – velmi častý typický rys soudobých skladeb. Hratelnost místa vyřešíme v případě menších rukou např. vhodně zvoleným prstokladem – střídající se šestnáctiny pod drženou osminou budeme hrát palcem.
Takty č. 27-30
K velmi nezvyklému prstokladovému řešení nás přivádí jedenácté preludium „Tancující víla“. V 19. taktu se v pravé i levé ruce objeví tříhlasé akordy, do toho pravá ruka hraje opakované oktávy. Nezbývá než část akordu z pravé ruky převést do levé ruky za použití speciálního prstokladu 5-4-2-1-1 – tóny dis-fis tedy zahrajeme nataženým palcem levé ruky.
Takty č. 19-20
K těžko hratelným Bázlikovým preludiím patří akordická vsuvka
v preludiu „Vítr a listí“, kterou v případě vlastní volby lze hrát
mezi takty č.
Vsuvka mezi takty č. 19-20
Posledním uvedeným příkladem je 25. takt preludia „Žebřík do nebe“. Dílo je postaveno na vzestupných sekvencích, znázorňujících výstup po žebříku. Místo obsahuje velké množství akordů vyžadujících nezvyklé a komplikované hmaty, k tomu mezi jednotlivými akordy v obou rukou dochází ke skoku.
Takt č. 25
Z uvedených příkladů vyplývá, že soudobé skladby si zaslouží zvláštní pozornost jak klavíristů, tak i publika. Interpret v nich má příležitost objevovat nové zvukové možnosti nástroje a řešit zvláštní technické problémy, u posluchačů se může dostavit nevšední umělecký zážitek, pokud je skladba zahrána se zaujetím a pochopením. V neposlední řadě se v českých a slovenských soudobých skladbách uchovává národní kulturní dědictví, které si zaslouží, aby nebylo zapomenuto. Proto zároveň s badatelskou prací vzniká nahrávka několika skladeb českých a slovenských skladatelů, žijících v 2. polovině 20. století.
Literatura:
Bázlik, Miroslav. Preludiá pre klavír. Bratislava: Slovenský hudobný fond,
Padrta, Karel. Hudební události v datech. Praha: Encyklopedický dům, 2002. 381s.
Bázlik, Miro. Preludes, hraje Dano Buranovský. Hudobný fond, SF 00362131.
Wikipedie – Otevřená encyklopedie [online]: Béla Bartók. Poslední revize 24.8.2007 [cit. 2.9.2007]. Dostupné z www: http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A9la_Bart%C3%B3k