Variace
v literatuře pro klávesové nástroje
Mgr. Hana Doležalová
Předmětem mé disertační práce je forma, která je takřka obligátní součástí souborného díla každého skladatele minulých epoch a jejíž základní principy nacházejí své uplatnění i v tvorbě mnoha soudobých autorů – touto formou jsou variace. Konkrétně se zaměřuji na zmapování vývoje uvedeného formového typu od počátků po současnost a na sledování proměn formy vlivem doby. Jak jsem již zmínila, jsou variace velmi užívanou formou, proto jsem se omezila pouze na literaturu pro klavír, s příležitostným přesahem do oblasti ostatních klávesových nástrojů.
Své bádání jsem začala teoretickým studiem formy variací. V odborné literatuře[1] věnované hudebním formám jsou variace obecně rozděleny na kontrapunktické, vyskytující se především v období baroka, a homofonní, které dosáhly své nejčistší podoby a největší rozšířenosti v klasicismu. V následujících stylových obdobích se jednotlivé variace v cyklu začaly více prokomponovávat a tím vzdalovat od své původní podoby tématu. V těchto variacích, označovaných jako charakteristické, je souvislost s tématem postižitelná z hlediska hudební logiky. Hmatatelným prvkem příbuznosti variace s tématem zůstává někdy až okrajová a komplexní analýzou ne vždy snadno zpětně odhalitelná motivická příbuznost. Ve 20. století jde ruku v ruce s narušováním tonálního systému také k rozvolňování forem – uvedený trend se samozřejmě nevyhnul ani variacím. Jedním z cílů mé práce je tedy i vysledování podoby variací v současnosti.
Od teoretického vstupu jsem přistoupila k analýzám jednotlivých
skladeb. Pro ně jsem si vytvořila pět kategorií – 1. forma, 2. tónina a
harmonie, 3. motivicko-tematická práce, 4. tempo, 5. dynamika, na jejichž
základě budu později porovnávat jak skladby jednotlivých období a skladatelů,
tak proměny samotné formy v průběhu vývoje. Pro seznámení se
s charakteristickými znaky formy v její nejčistší podobě jsem začala
klasicistními variacemi. Protože je však množství skladeb tohoto období opravdu
velké a většina z nich se zakládá na podobné kompoziční technice, zvolila
jsem pro analýzu pouze stěžejní variační klavírní díla tohoto období – Andante con variazioni f moll J. Haydna , variace v Sonátě D dur, KV
Postup práce na analýzách uvádím konkrétně v následujícím příkladě:
Joseph Haydn: Andante con variazioni f moll
Tato skladba pokládaná za nejkrásnější Haydnovo klavírní dílo, vznikla roku 1793, tzn. v době, kdy byl Haydn již vyzrálým a uznávaným skladatelem. V těchto variacích se tedy vyskytují prvky již typické pro Haydnovu tvorbu jako jsou lehkost, gracie, vnitřní vyrovnanost a také průzračnost a dokonalost formy.
Forma
Nejedná se o
obvyklou variační formu, ale jak je psáno v úvodu notového vydání skladby
spíše o Andante varié, tedy dvakrát obměněné Andante
uzavřené rozsáhlou codou
(83 taktů). První část tématu obsahuje 12 + 17 taktů, druhá část 10 + 10 taktů. Počet i uspořádání
taktů je stejný také ve variacích.
Tónina a
harmonie
Tóninový plán
vychází z formového uspořádání skladby, tzn. ze dvou kontrastních částí.
První část tématu je napsána v melancholické f moll (viz ukázka č. 1) a
druhá část ve stejnojmenné durové tónině (viz ukázka č. 2). Tento tóninový plán
respektuje autor po celou skladbu, tedy i ve variacích. Závěrečná coda se navrací k hlavní mollové tónině
(viz ukázka č. 3). Harmonický průběh variací přesně kopíruje téma bez jakéhokoli
vybočení.
Ukázka č. 1
Ukázka č. 2
Ukázka č. 3
Motivicko-tematická práce
Témata variací jsou melodicky i rytmicky poměrně dost bohatá, proto se jejich obměny od nich liší jen velmi málo.
V první variaci první části je melodický rozsah motivu od c3 po f2 zachován, ale sestupný rozložený akord z tématu v pravé ruce je nahrazen sekundovými postupy rovněž od c3 po f2. Na tomto úseku autor nezdobí, ale vymýšlí nové melodické linie, které jsou svým rozsahem shodné s analogickým místem v tématu (viz ukázka č. 4). V taktu 25 původního tématu po Ges dur (viz ukázka č. 5) nahrazuje Haydn tečkovaný rytmus ve variaci čtyřmi dvaatřicetinovými notami (viz ukázka č. 6).
Ukázka č. 4
Ukázka č. 5
Ukázka č. 6
První variace druhé části tématu je na začátku totožná, což může fungovat jako prostředek k dosažení pocitu návratu, jenž přispívá ke kompaktnosti formy. V dalším průběhu první variace druhé části autor nahrazuje rozložené akordy v drobných hodnotách řetězovými trylky (viz ukázka č. 7). Trylků využívá autor bohatě ke zdobení i dalšího melodického průběhu shodného s tématem.
Ukázka č. 7
V druhé variaci první části je v levé ruce téměř doslovně použita figura z tématu. Melodická linie je zde reprezentovaná stupnicovými běhy, jejichž struktura nevykazuje žádnou souvislost s průběhem melodie první části tématu. Velká část druhé variace první části tak působí jako technické cvičení (viz ukázka č. 8).
Ukázka č. 8
Druhá variace druhé části je charakteristická několikerým použitím chromatického postupu ze začátku druhé části tématu. Tyto plochy jsou proloženy chromatickými běhy a figurami podobnými standardním ozdobám odvíjejícími se nad harmonickým základem druhé části tématu (viz ukázka č. 9).
Ukázka č. 9
Coda pracuje téměř výhradně s prvky
hlavního tématu f moll. Jedinou souvislost s druhým tématem F dur lze
vidět v tvarové podobnosti v rozložených akordech. Na začátku se coda vrací k původnímu znění první části tématu
naprosto beze změny až po 22. takt tématu, kde autor přechází k poměrně
rozsáhlé ploše, která je vystavěna na základě chromatických postupů
odpovídajících začátku druhé části tématu a zároveň zde autor používá tečkovaný
rytmus jakožto typický rytmický prvek první části tématu
(viz ukázka č. 10). V dalším průběhu se autor vrací ke zmíněným běhům
v rozložených akordech použitých v druhé části tématu a poté se
objevuje návrat k poněkud vyzdobené citaci úseku z první části
tématu. Jediným výrazným motivickým prvkem závěrečné plochy cody
je používání právě tečkovaného rytmu uvedeného také v ukázce.
Ukázka č. 10
Tempo
Tempo napovídá již samotný název skladby. Andante s variacemi probíhá po celou dobu v jednotném tempu bez jakýchkoli náhlých zvratů, stejně jako taktové označení, které je ve 2/4 taktu.
Dynamika
Dynamika témat i jejich variací se po celou dobu drží převážně ve slabších dimenzích, a to obvykle v dynamických vlnách od piana po mezzoforte a zpět do piana s občasnými sforzaty. Dynamický vrchol přichází teprve v codě na rozložených akordech ve 41. taktu a je připravovaný postupnou gradací. Od tohoto vrcholu pak skladba zvukově ustupuje do původní nálady a celá skladba končí v pianissimu.
V nejbližší době hodlám dokončit analýzy výše zmíněných skladeb, vyhledat další variace z 20. století a poté pátrat po variačních skladbách z období barokního a předbarokního. Tehdy se forma teprve utvářela a bude tedy zřejmě obtížné rozpoznat, co je zárodek formového typu a co pouze technická obměna.
Jako součást disertační práce je také plánován seznam variací pro klávesové nástroje v chronologickém sledu, který by měl poskytnout přehled o celkovém množství i jejich četnosti v jednotlivých stylových obdobích. Pro tento účel čerpám z monografií jednotlivých skladatelů a literatury věnované dějinám hudby.
Literatura:
FALTUS, L., ŠTĚDROŇ, M. Formování hudby. 3. vyd. Brno : MU v Brně, PdF, 2000. 126 s. ISBN 80-210-2472-0.
ZENKL, L. ABC
hudebních forem. 2. vyd. Praha : Editio Supraphon, 1990. 256 s.
ISBN 80-7058-174-3.
KOŠUT, M. Kapitoly
z hudebních forem. Brno : PdF MU
v Brně, 2004. 87 s.
ISBN 80-210-3451-3.