Flažolety při hře na kontrabas a jejich výuka
Mgr. Martin Hanák
Úvod
Ve svém příspěvku bych se rád zabýval velmi úzkým a zcela specifickým pedagogickým jevem. Jsou jím přirozené a umělé flažolety, které hráči na smyčcové nástroje všeobecně považují za vyšší techniku hry. Na počátku bych rád vysvětlil pojem „flažolet“. Toto označení pochází z italského slova „flagioletto“ a znamená „lehký dotyk struny“. Flažolety vznikají rozdělením kmitající struny na pravidelné (t.j. poloviční, třetinové, čtvrtinové ad.) díly. Tímto dělením na stále menší a menší zlomky se postupně vytvoří řada alikvotních tónů, jejichž skladba a postup jsou zcela pravidelné a zákonité. Tuto zákonitost znali již staří Číňané (v době kolem roku 3000 př. Kr.), částečně Indové a Egypťané. S matematickým vyjádřením této řady propracovali již starořečtí teoretikové. Jejich představitelem byl Pythagoras ze Samu (580 – 496 př. Kr.), který poměrně složitě matematicky odvozoval flažolety z čistých konsonancí, t.j. oktávy (1:2), kvinty (2:3) a kvarty (3:4) a všechny další intervaly.[1]
Problematice kontrabasové flažoletové hry se věnoval zejména německý kontrabasista a pedagog Friedrich Warnecke (1856 – 1931) ve své knize Ad infinitivum – Der Kontrabass, Seine Geschichte und seine Zukunft[2], kde položil teoretické i praktické základy moderní flažoletové kontrabasové hry. Friedrich Warnecke se v této publikaci zaměřil na oblast přirozených flažoletů, kterou velmi podrobně rozpracoval. Uvádí zde následující dělení flažoletů[3]:
a) jednozvučný flažolet je ten, který pevně nebo jako flažolet hraný dá stejný tón. Nachází se ve spodní menzuře (t.j. od středu struny ke kobylce)
b) oktávový flažolet zní o jednu nebo dvě oktávy výše než pevně hraný tón (nachází se na celé menzuře)
c) kvintový flažolet dá vyšší kvintu pevně hranému tónu (na celé menzuře)
d) terciový flažolet dá vyšší tercii hraného tónu (pouze v horní menzuře)
Na Fr. Warneckeho dále navázali: v Německu Theodor Albin Findeisen (1881 – 1936), v Čechách Vojta Kuchynka (1871 – 1942) a Jindřich Piáček (1908 – 1999), který je rovněž autorem podrobné studie s názvem „Studium hry flageoletové na základě akustickém“. Jindřich Piáček zde zkoumal možnosti umělých flažoletů a dvojhlasé flažoletové hry. Tato studie se dochovala pouze v rukopisné podobě.
Vlastní počátky flažoletové hry na kontrabas jsou datovány ovšem mnohem dříve. Již ve druhé polovině 18. století vzniklo několik kontrabasových koncertů, ve kterých skladatelé (např. J. Kř. Vaňhal, V. Pichl) předepisují v sólovém partu pro kontrabas hru flažoletů. V průběhu 19. století se můžeme setkat s celou řadou skladeb pro kontrabas, ve kterých se objevují flažolety. V pedagogické literatuře pro kontrabas se ale s flažolety můžeme poprvé setkat až ve druhé polovině 19. století (např. u Františka Simandla, Gustava Lásky, Františka Simandla ad.). V průběhu 20. století se staly již běžnou součástí každé učebnice hry na kontrabas (např. u V. Borovičky, Fr. Černého, L. Montaga, L. Streichera atd.).
Didaktická část
1. Nácvik přirozených a umělých
flažoletů[4]
V této pasáži bych rád předložil návrh (doporučení), jak nacvičovat přirozené a umělé flažolety při hře na kontrabas:
1. nácvik přirozených flažoletů
a) mít dobře naladěný nástroj, v tomto případě kontrabas
b) cvičit flažolety každý den
c) nenasazovat prst kolmo na strunu, ale bokem ke struně
d) vést správě smyčec, t.j. paralelně ke kobylce
e) cvičit flažolety nad palcovými polohami tak, aby nezaostávaly nad ostatními
f) cvičit flažolety rovnoměrně na všech strunách
g) cvičit flažolety ve spojení normální + palcová poloha
2. nácvik umělých flažoletů[5]
a) čisté ostrunění
b) cvičit s co největším tónem
c) nástroj musí sedět pevně v ruce
d) smyčec musí běžet velmi přesně ve chvění příslušné struny
e) dolní tón se musí pevně stlačit palcem
f) svrchní tón se hraje flažoletem
Tyto didaktické zásady, které jsem zde uvedl, se více méně bez zásadních změn používají při pedagogické praxi již od dvacátých let 20. století. Vycházel z nich i další německý kontrabasista a pedagog Theodor Albin Findeisen (1881 – 1936). I když by se na první pohled mohlo zdát, že jde o zastaralé metodické postupy, tak opak je pravdou. Dnes, téměř po sto letech, jde o velmi aktuální metodický postup. Česká kontrabasová metodika se těchto zásad stále drží, neboť jsou velmi jasné a srozumitelné. K výše uvedenému problému T. A. Findeisen poznamenal: „Při flažoletové hře platí zákon, že tón dělá hudbu. Flažolety, které znějí slabě, bojácně a naříkavě, nepřipadají vůbec v úvahu pro koncertní přednes. Proto je musíme zahrát tak silně, jako bychom měli hrát jiný tón ve fortissimu. Zvláště to platí pro umělé nebo dvojité flažolety.“[6]
Rozbor hodiny věnované přirozeným flažoletům
Typ školy: Konzervatoř
Studijní obor: hra na kontrabas
Rok studia: 5. – 6. ročník (dle pokročilosti žáka)
Týdenní počet vyučovacích hodin: 2/týden (90 minut)
1. Stupnice
a) G dur v rozsahu tří oktáv, včetně tónického kvintakordu s jeho obraty a včetně dominantního septakordu (bez obratů)
b) g moll v rozsahu tří oktáv včetně tónického kvintakordu s jeho obraty a dominantním septakordem (bez obratů)
c) C dur ve dvojhmatech (v rozsahu dvou oktáv)
2. Základní cvičení:
František Hertl: Škola hry na kontrabas, strana 148, cvičení 85 – 90 (probrat pokud možno všechna)[7]
3. Technická cvičení
František Černý: Technické studie pro kontrabas, strana 68 – 71, cvičení 204 – 222 (probrat s žákem pokud možno všechna)[8]
4. Etudy
František Simandl: Gradus ad Parnassum für Kontrabas, Heft I. + II., výběr cvičení dle vlastního uvážení.[9]
5. Přednesová skladba
Alexandr Sergejevič Kusevickij: Koncert fis moll kontrabas a klavír, op. 3[10]
Závěrem
Příspěvek do sborníku s výše uvedeným názvem se zabývá flažolety, které se řadí mezi vysokou techniku při hře na kontrabas. Jejich nácvik je velmi obtížný a v současné době neexistuje žádná odborná publikace, která by se výše uvedenému problému věnovala. Příspěvek je zkrácenou verzí jedné z kapitol mé disertační práce s názvem Česká kontrabasová metodika v evropském a světovém kontextu, která se věnuje všem metodickým problémům hry na kontrabas, vývoji a významu české kontrabasové školy. Problematiku flažoletů se pokouším vysvětlit zejména na notových příkladech jednotlivých kontrabasových pedagogů, které jsem vybral z jejich učebnic s názvem Škola hry na kontrabas. Disertační práce je již hotova a její konečnou podobu pročítá školitel Mgr. Miloslav Jelínek z Hudební fakulty JAMU v Brně. Mohla by přispět k rozšíření znalostí studentů konzervatoří při nácviku této techniky.
Mgr. Martin Hanák
interní doktorand
Katedra hudební výchovy
Flageolet technique at Playing the Double Bass and Its Training
My paper in anthology vith the above mentioned title deals with flageolets which rank among high technique at playing the double bass. Their practice is very difficult and at present there is no special publication about this problem. The article forms part of my doctoral thesis called Czech Double Bass Methodics in the World Context wich deals with methodical problems of playing the double bass school, the developt and the importance of the Czech double bass school. I am trying to explain the problem of flageolets using the music of different double bass teachers which I have chosen from their textbooks called School of Playing the Double Bass.
Mgr. Martin Hanák
Department of Music
Literatura
a)
Prameny
ČERNÝ, Fr. Technické studie pro kontrabas. Praha : Editio Supraphon, 1983
FINDEISEN, Th. A. Der Lehrer des Kontrabasses-Spieles. Heft 1 – 5 . Fr.Hofmeister, 1950
HERTL, F. Škola hry na kontrabas. Praha : Editio Supraphon, 1989
KUSEVICKIJ, A. S. Koncert fis moll pro kontrabas a klavír. Moskva : MUZGIS, 1956
PIÁČEK, J. Studium hry flažoletové na základě akustickém. Bratislava, 1957
SIMANDL, Fr. Gradus ad Parnassum für kontrabass. Leipzig,1953
b) Literatura
BOROVIČKA, Kv. Připomínky k návrhu na nové učební osnovy pro konzervatoře, obor hra na kontrabas. Teplice, 1984
DOBROCHOTOV, B. V. (red.). Kontrabas, metodika i istoria. Moskva : Muzyka, 1974
DUŠEK, B. „Existuje souvislost mezi konsonantními útvary a zlatým řezem?“. Brno : Opus Musicum, 1975, č. 9, s. 263 – 266
FINDEISEN, Th. A. Reforma pedagogické hry na kontrabas. Leipzig, 1929
FINDEISEN, Th. A. Poznámky k flažoletové hře. Leipzig, 1930
GAJDOŠ, M. Metodika kontrabasové interpretace. Kroměříž : BCK, 1992
GAJDOŠ, M. Technika přirozených a umělých kontrabasových flažoletů. Kroměříž : BCK, 1980
HANÁK, M. Přirozené a umělé flažolety při hře na kontrabas. Závěrečná práce DPS na Filosofické fakultě MU v Brně. Brno : FF MU, 2004
JANOUŠEK, I. ABC akustiky pro hudební praxi. Praha: Editio Supraphon, 1979
KMENT, J. Nejhlubší z rodu smyčců. Praha: Editio Supraphon, 1988
NEJEDLÝ, Zd. Všeobecné dějiny hudby. Praha: B. Kočí, 1930
PLANYAVSKI, A. Geschichte der Kontrabasses. Tutzing, 1970
SVOBODA, K. Vývoj antické estetiky. Praha: ORBIS, 1926
ŠPELDA, Antonín: Hudební akustika. SPN, 1978
VOLEK, J. Kapitoly z dějin estetiky I. Od antiky k počátku XX. století. PANTON, 1985
WARNECKE, F. „Ad infinitum“, Der Kontrabass, seine Geschichte und seine Zukunst. Hannover, 1909