MgA. Michal Vajda
V hudební
tvorbě 20. a 21. století se stále častěji počítá s účastí technicky
vyspělých sborů. Plněním těchto uměleckých úkolů opouští dětský sborový zpěv
úzké hranice školního vyučování a stává se novým samostatným oborem hudebního
umění. Moderní dětský sborový zpěv jako umělecký obor, stejně jako ostatní
obory hudební interpretace, považujeme za záležitost náročného profesionalismu.
Ten se týká jak dirigenta a jeho spolupracovníků, tak všestranně přísného
výběru dětí i provozních podmínek, v nichž dochází k umělecké
spolupráci dětí s dospělými. Avšak i při nejvyšší umělecké úrovni zůstává
dětský sborový zpěv především výchovnou záležitostí, ve které převládají formativní
prvky.
Vzhledem
k tomu, že v naší přetechnizované době je estetická výchova
zanedbaná, je třeba využít každé možnosti, jak zušlechtit dětský život krásou a
novým estetickým projevem. Takovou možnost poskytuje právě zpěv, jako
nejpřirozenější lidský projev.
V široké
míře právě sborový zpěv přispívá k prožívání hudebních krás. Každý sbor,
jako skupina jednotlivců, tvoří celek, který realizuje určitou představu
sbormistra. Tím se tříbí i vkus, který platí rovněž pro jiné, někdy nepříbuzné
obory lidské činnosti. Vnějším smyslem činnosti sboru je především veřejné
provádění sborových skladeb. Vazba na veřejnost však dává této činnosti i
vnitřní smysl, a tím je opět výchovná hodnota. Citlivé a účelné vyvažování
uměleckých cílů cíli výchovnými a jejich integrace pak tvoří hlavní
problematiku vedení dětského sboru.
Mezi
školním pěveckým kroužkem a uměleckým dětským sborem nalézáme množství
přechodných typů, lišících se především
umělecko-výchovnými cíli[1], ale také provozními možnostmi a
jinými předpoklady činnosti.[2] Pro úspěšnost kteréhokoli typu je
ovšem nezbytné, aby jeho umělecko-výchovné cíle byly s jeho provozními
možnostmi i ostatními předpoklady činnosti v naprostém souladu.
Hlavními
předpoklady pro úspěšnou činnost uměleckého dětského sboru jsou:
a) kvalifikované vedoucí síly
s možností nerušené koncentrace odborného snažení
b) široký výběr talentovaných dětí a
jejich efektivní příprava pro uměleckou práci
c) prostorové a administrativní zajištění
plynulého provozu na odpovídající organizační a technické úrovni
d) finanční zajištění provozu
Specifické zvláštnosti,
jíž se dětské sbory podstatně liší od pěveckých sborů dospělých, je periodická
fluktuace členů. Za děti, které každoročně odcházejí ze sboru, protože vlastně
přestávají být dětmi, musí přijít technicky vyspělí nováčci. Výchova těchto
nováčků je existenční podmínkou uměleckého sboru, a proto se organickou
součástí každého dětského sboru stává přípravný sbor či sbory. Efektivní
činnost přípravného sboru je možná jen na základě přísného respektování
věkových zvláštností dětí, jako jsou:
1) celkový stupeň duševního vývoje
2) schopnost soustředit se na práci
3) rozsah, barva a síla hlasu
Právě na těchto věkových
zvláštnostech závisí volba forem, metod, obsahu i struktury přípravného sboru:
ad1) celkovým stupněm duševního vývoje dítěte je
určen repertoár přípravného sboru, formy práce i kontroly jejich výsledků
ad2) schopností soustředit se na práci je určena
délka pracovní doby zkoušky
ad3) rozsahem, barvou a intenzitou hlasu jsou
určeny metody pěveckého nácviku, a také technická náročnost repertoáru
Z toho
všeho vyplývá, že má-li přípravné oddělení uměleckého sboru respektovat
základní požadavky pedagogiky a psychologie, nemůže být pro 8-11tileté děti
jednotným sborovým kolektivem, nýbrž soustavou sborových kolektivů, uspořádanou
v návaznosti na věk dětí. V opačném případě nejen že nemůže být
efektivní, ale navíc odrazuje samotné děti, aniž by přinesla tvůrčí uspokojení
pedagogovi - sbormistrovi.
Z hlediska
hudební estetiky se dětský sbor odlišuje od sborů dospělých především zvukově.
Témbr dětského sboru je proto jeho základní hudební kvalitou. Kultura dětských
hlasů musí být tedy jedním z prvních zájmů dirigenta dětského sboru.
Hlasové ústrojí dítěte považujeme za choulostivý orgán, jehož nesprávné
používání pří zpěvu, zvláště sborovém, může vést až k trvalému narušení
jeho funkce. Zároveň na způsobu používání dětského hlasu zcela závisí i
estetická kvalita zpěvu, takže péče o hlasovou kulturu zpívajících dětí je
současně záležitostí hygienickou i uměleckou. Jinými slovy, i u dětí je zpěv
schopnost dobře ovládat svůj hlas, kterému jsou nuceni se učit.
Proto
v posledních dvaceti letech patří znalost práce s lidským hlasem k základnímu
profesionálnímu vybavení sbormistra. Účinnou kontrolu hlasových funkcí značně
ztěžuje kolektivní charakter. Možnost individuálního a systematického školení
dětí je proto jedním z hlavních předpokladů umělecké činnosti dětského
sboru. Znamená to tedy, že tam, kde jde o elementární výcvik hlasových funkcí,
bude nutnost individuálního přístupu nejnaléhavější (přípravný sbor či sbory) a
tam, kde jde o nároky umělecké, bude individuální pěvecký výcvik nutný
z hlediska estetického (koncertní sbor).
Jak
jsem již uvedl, umělecký sbor se stává nevyhnutelně záležitostí výchovnou,
neboť jde o dětský kolektiv. A čím náročnější je umělecká činnost dětí, tím
více se tu jeví potřeba její protiváhy, kterou může být doplňková činnost.
Touto doplňkovou činností se teprve vytváří z dětského sboru kolektiv a
realizuje se účinněji výchovná hodnota jeho umělecké práce. Děti totiž
poznávají společenskou hodnotu této práce přes její všestranné aktivní doplnění
různými činnostmi pomocnými a oddechovými.
V době,
kdy může tato doplňková činnost časově převládat, jako například na
prázdninovém soustředění nebo delších uměleckých zájezdech, je velmi náročná na
pedagogický takt, všestrannou vyspělost a pohotovost svých organizátorů.
Poskytuje totiž možnosti pro vznik uvědomělého postoje dětí ke společné práci a
tím i pro vznik smysluplných tradic sboru. Využití těchto možností vyžaduje
citlivého pedagoga s bohatými, všestrannými znalostmi, který je náročný
sám k sobě, dovede v danou dobu žít životem v kolektivu a být mu
ve všem živým příkladem. Funkce takového pedagoga - organizátora je u vyspělého
kolektivu nezastupitelná, neboť vyplývá ze samotného smyslu práce tohoto
tělesa.
[1] V hodnocení vyspělosti sborů vládne terminologická neujasněnost, která je nejčastěji způsobena momentálními potřebami řídících institucí, vedením festivalů a přehlídek. Například v 80. letech minulého století se přecházelo od přibližné charakteristiky: sbory školní, výběrové, vyspělé, špičkové, k rozdělení na: sbory základní, pokročilé, vyspělé. Kritéria pro jednotlivé atributy jsou zatím nejasná a proměnlivá. Rozdíl mezi výběrovým a vyspělým sborem je v tom, že vyspělý sbor je na základě dlouhodobých výsledků své činnosti kategorizován nejvyšším orgánem pro amatérskou činnost u nás, zejména jsou to sbory, které se umístily např. ve zlatém pásmu celonárodních a mezinárodních soutěží. Ke špičkovým sborům patří dnes Bambini di Praga, Kühnův dětský sbor, Kantilena, Severáček, Permoník, Jitro atd.
[2] Srov. Burešová, Alena. K některým otázkám současné české sborové tvorby pro děti. Svátky písní Olomouc, 1984, s. 37.