„Cože, Trimégiste, ty říkáš, že Bůh má obě pohlaví?“

„Ano, Asclépie, a nejen Bůh, ale všichni živí tvorové a rostliny...“

(Corpus Hermeticum II, 20, 21)

 

Lidská mentalita, zejména v západních kulturních okruzích Eurasie a Severní Ameriky, je výrazně modulována zjednodušenými binárními vzorci myšlení.

Většinou uvažujeme v syzigických soustavách navzájem separovaných protikladů. Až s fundamentalistickou zaujatostí dbáme na přesná vymezení, pokládajíce je za racionální a dokonce i exaktní formulace. Taková je naše věda zakládající se na logických a filozofických skladbách osudově poplatných tomuto redukcionismu.

Přesto v podprahové poetice mysli, plynoucí jako složité emocionální elixíry v snové realitě polobdění rozumové sféry, jsme si plně vědomi zodpovědnosti za každé naše rozhodnutí svět vnitřní i vnější – zjednodušovat.

Myslíme, prožíváme, sníme a reflektujeme celost bytí v neoddělitelných spojitostech komplikované tkáně protikladů.

V tradici logického uvažování pojem tautologie až do doby Ludwiga von Wittgenstein

znamenal neodpustitelnou chybu kruhového tvrzení i důkazu. Teprve odkrytí „tautologického kruhu“ v jádru „řečových her“, jimiž živě komunikujeme v různých jazykových strukturách a konstruktech, předurčilo jisté omezené možnosti vykročení z prvoplánového tautologického binarismu do jiným dimenzí nekonečného dobrodružství vývoje mysli a lidského vědomí.

Samotná logika, stejně jako poezie je ve svém jádru umělým výtvorem lidské mysli, shlížejícím se v bezedném zrcadle racionality a emocionality, vzájemně se amalgamujících v neurčitosti a nerozlišitelnosti fascinujících vzorců perského koberce náboženských systémů, vědeckých i uměleckých paradigmat.

Jeho mentální neviditelné i vizualizované jsoucno je jen okamžitou geometricky hrou barevných „fraktálních“ kompozic v proměnách šerosvitu, a pokud neporozumí jazyku „ornamentů“, podnikajíc pouhá obdivná estetická cvičení, klouže oklamaná pozorovatelova mysl po kluzkém hadím plášti povrchové textury bez naděje proniknout do nitra struktur koberec utvářejících.

Rozum omezený na komplikovaný interpretační symbolizmus ochotně nabídne abstrakta, vzdalující lidskou bytost od takzvaného přirozeného světa do světů umělých, často velmi reálných pokud jsou sdíleny lidskými komunitami jako „kulturní vzorce“.

Pravdou je, že přirozený i umělý svět splývají navzájem v obtížné rozlišitelnosti. Přitom genetické predispozice, vývojové mutace a krátkodobé kulturace lidských bytostí nejsou ostře a nezvratně limitovány. Pluralitní heterokosmické vize, blouznící o paralelních soustavách i homogenní ritualizované dogma uniformního světa všední skutečnosti jsou zcela legitimní a nelze příkře odmítnout či ironizovat žádnou z byť i sebe absurdnějších variant.

Skutečným Kamenem úrazu a kritickým omezením svobody našeho myšlení v takzvaném bdělém stavu je domněnka, že existence a prokazatelnost primárních a hierarchicky vyšších stavů a forem vědomí je doménou animálního organického jsoucna, vymezenou vyspělostí centrální nervové soustavy s míchou a mozkovým ústrojím.

Zkušenost skláníme pod jho druhového omezení darwinistické teologie. Každé sebelepší vědecké paradigma se posléze stává dogmatem pokud je institucionalizováno a nekriticky a fundamentalisticky respektováno.

V sociálních vědách jsme dospěli až k bizarnímu konstruktu snoubícímu různé varianty modernistického kastovně-třídního marxismu s feministickými teoriemi.

V kauze – muž a žena – je o maskulinní či femininní diferenciaci Darwinovou evolucí dobře postaráno. Autoidentifikace podléhá diktátu druhově a pohlavně fyziologické předurčenosti, jejíž osnovou jsou genové dispozice naší tělesnosti, které nám darovali rodiče a předci předků.

Kulturní vzorce, v nichž se po narození vyvíjíme, jsou pak rámcem velmi obtížně překonatelným.

Nutno podotknout, že to zda jsme vybaveni výhradně ženskými či mužskými pohlavními orgány nemusí být ještě předurčením nezvratným - například nejen pro chování v dětství, ale i k pozdější heterogenní orientaci k opačnému pohlaví. Přiznejme si, že se zde ocitáme na poli iracionálního diskurzu, jehož fazety ještě nebyly vybroušeny, orientovat se v „nevybroušeném Kameni“ je obtížné, zvláště postrádá-li neměnnosti a fixace obvyklé v minerální říši, taví se právě nyní v kotli protikladů, protimluvů, metafor, symbolů a emblematických figur. Jde o Kámen anebo o Elixír?

Starobylá a svatá poetiko chymiků, odpusť zneužití...

Žijeme v nešťastné době.

Hinduismus právem náš věk považuje za čas úpadku.

Kalijuga – věk současnosti se dle indické mytologie vyznačuje naprostou devalvací ducha, mysli i morálky...

Kdesi v hlubinách prostoru a času Brusič démantů otáčí nově objeveným surovým Kamenem před září zraku a v jasu hvězd posuzuje nepravidelný tvar. Pod nejrůznějšími úhly v geometrické imaginaci pátrá po budoucí dokonalosti, k níž v poetice vlastní mysli hodlá vést výbrus, který nelze vrátit zpět v čase, nezadržitelně jako řeka plynoucím z mateřských hor do náručí oceánu.

Přesto čas věčných návratů nepominul.

Voda a iluze jsou spojité nádoby snové představivosti.

Již řecký filozof Hérakleitos vysvětloval teorii neustálých proměn všech věcí na příkladu říčních vod, které nezvratně a vytrvale plynou, takže není možné dvakrát vstoupit do stejné řeky.

I totožnost pisatele těchto řádků podléhá tajemnému mystériu věčné proměny, vlastní integritu vnímá pouze v době bdění a to ještě se značnými výhradami. V paměti stále uchovává vzpomínky na jednotu, kterou tvořil jako dítě i jinoch se svou milovanou matkou. Nezapomíná však ani na svého milovaného otce. I když mezi oběma došlo k dramatické roztržce a rozchodu, i tuto dynamickou proměnu vnímá jako poselství a milost poznání, kterého se mu dostalo již v raném dětství. Láska muže a ženy totiž byla naplněna v jeho stvoření, skrze milující se rodiče byl oděn tělem a ocitl se na tomto světě. V mystériu konjunkce vzájemně se doplňujících a slučujících se protikladů stvořen, ve světě stvoření a tvoření posléze oddělen, rozdělen, rozsápán a ztracen, aby se opět setkal a nalezl a tento cyklus několikrát během krátkého života opakoval.

Neboť co jest paměť dlouhá pouhých šedesát dva solárních oběhů, ledaže se s pocitem mírné závrati nakláníš nad temný otvor studnice paměti prenatální, která vede - kdo z nás může tušit - kam vlastně?

Májá znamená „iluzi“, „klam“ či „přelud“ a hinduističtí učenci tímto slovem označují ono, co běžně považujeme za obraz skutečnosti v naší mysli, získaný prostřednictvím smyslového vnímání. Vpravdě tvrdí, že se jedná o sen, vidiny boha Brahmy, jenž jako Stvořitel a velký mág dal vesmíru vzniknout ve své mysli. O další chod této iluze pečuje Višnu Udržovatel pomocí máji spřádající tkáň reality. Pluralita věcí a dějů, chaos fenoménů jsou pouze proteovské převleky jediného a téhož.

Tyto názory jsou blíže Hérakleitovi nežli Platónovi uvažujícímu o realitě rozdílných idejí – archetypů. O učení Aristotelově již vůbec nemluvě.

Můžeme se setkat s míněním, že západní myšlení je smrtelně protknuto ostnem vágního materialismu a filosofické myšlení zdejších myslitelů je napadeno ustavičným pochybovačstvím o hodnotě transcendentního obratu k uznávání vnitřního poznání jako primárního pramene zkušenosti.

Empirie má být ověřována v laboratoři mysli i přírody.

Esoterická a evropské alchymii, jež někdy může ve své spirituální podobě být považována za matný a zkreslený odlesk tantrické jógy, poplatná vize inteligibilní makrostruktury kosmu je do jisté míry kontrapunktem k indické představě šalebné hry máji, přeludu reality prostředkované k vnějšku obrácenými smysly. Šiva-Šakti tu svůj tanec nepředvádí jako muž-žena v převlecích jing-jangové binární polarity, nýbrž je tu předváděno pravé teatrum mundi.

Mnohost a rozmanitost fenoménů, ukazovaných na jevišti světa není představována Platónovým megaanthroposem či panteonem atributů univerzálního božského principu, hraných davem jednotlivých herců v maskách zdánlivě oddělených božských atributů jako samostatně existující kreativní a destruktivní posvátné mužské, ženské či zvířecí entity.