cz
de
fr
en
Přehled >> Středověk >> Francouzská středověká literatura

Francouzská středověká literatura (9.-15.stol.)

Počátky literatury na francouzském umění jsou spojeny s literaturou latinskou, která se v Galii vyskytuje od 3. století našeho letopočtu. Literatura latinská existovala na území dnešní Francii po celý středověk a byla především pěstována v klášterech, kde vznikala díla hagiografická, filozofická či historická. Latina byla rovněž po dlouhou dobu jazykem úředním. Tuto skutečnost změnil až v 16. století král František I., který ustanovil francouzštinu oficiálním jazykem království.

Tapiserie z Bayeux, 11. století znázorňující vylodění Viléma Dobyvatele a bitvu u Hastingsu

Počátkem 9. století, v době vlády Karla Velikého, se na bývalém galském území začíná hovořit jazykem románským, který se vyvinul z lidové latiny. Prvním dochovaným textem v tomto jazyce jsou takzvané Štrasburské přísahy (Serments de Strasbourg) z roku 842, diplomatický text, ve kterém se dva z Karlových vnuků Ludvík Němec a Karel Holý zavazují vzájemně si pomáhat v boji proti vnukovi třetímu Lotharovi.

Další památky, jsou psány ve dvou hlavních dialektech, langue d'oil [lang doijl] a langue d'oc [lang dok]. Langue d'oil a její jednotlivá nářečí byla používána na severu a východě země a byla v nich, v 11. až 12. století, tvořena především hrdinská epika. Langue d'oc byla používána na jihu země a byla v ní ve 12. a 13. století tvořena dvorská lyrika.

Hrad Beynac v kraji Périgord

Hrdinské epopeje (chansons de gestes - písně o činech) vznikají přibližně v 11. století a ve století 12. jsou rozšiřovány a přepracovávány. V pozdějších opisech se jich dochovalo přibližně osmdesát. Vyprávějí o hrdinských činech královských rytířů, kteří věrni králi a bohu bojují s nepřáteli země. Původně byly zpívány žakéry za doprovodu strunného nástroje niněry. Byly určeny jak pro široké publikum, tak pro feudální dvory.

Nejznámější epopejí je Píseň o Rolandovi (La chanson de Roland). Dílo pocházející z konce 11. století vypráví příběh založený na skutečné události, která se odehrála v 8. století, kdy Karel Veliký při vítězném tažení proti Saracénům ztratil při zákeřném přepadení zadní voj své armády.

Dvorská (kurtoazní) lyrika byla pěstována na šlechtických dvorech jižní Francie ve 12. až 13. století. Bohatá, všemi vymoženostmi zhýčkaná šlechta si vytváří nový literární model. Z hrdinského rytíře se stává rytíř dvorný, nadále oddaný svému pánu, následně však i jeho ženě. Krása a ušlechtilost pánovy manželky nutí rytíře k statečným činům, zároveň je však jeho srdce zasaženo marnou a nenaplněnou láskou. Po zániku jihofrancouzských honosných šlechtických sídel (francouzský král pod pláštíkem očisty země od kacířství uspořádá na jih Francie křížovou výpravu) se kult milostné poezie opěvující nedostupnou ženu postupně rozšířil do Evropy a stal se spolu s antickým odkazem jedním ze základů italské renesanční lyriky.

Dvorský román je přímým pokračovatelem dvorské lyriky. Vzniká ve 12. století pro potřeby vysoké společnosti. Inspirován antickými příběhy, líčí hrdinské skutky hrdinů inspirovaných láskou. Román (znamená psáno v jazyce románském) je zpočátku psán ve verších, k jeho převodu do prózy dochází až později. Antická témata jsou přizpůsobena dobovému vkusu a jsou brzy oblíbena v celé Evropě. K nejznámějším antickým románům patří Román o Alexandrovi velikém (Le Roman d'Alexandre le Grand, 1137) či Román o Troje (Le Roman de Troie, 1165).

Korunovace krále Ludvíka X

Román bretaňský zase zpracovává tematiku krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Nejznámějším autorem románů s bretaňskou tematikou je Chrétien de Troyes (1135-1190). K jeho nejznámějším dílům patří například Lancelot neboli Rytíř na káře (Lancelot ou le Chevalier á la charette), Yvain neboli Rytíř se lvem (Yvain ou le Chevalier au lion) či Perceval neboli Příběh svatého grálu (Perceval ou le Conte du graal).

Nejznámějším příběhem s touto tématikou je Román o Tristanovi a Isoldě (Le Roman de Tristan et Iseut). Příběh osudové lásky byl zpracován mnohokrát a mnoha autory. Ve svém Lejchu o zimolezu (Le lai du Chévre-feuille) zpracovala ve 12. století jednu epizodu i první francouzská básnířka Marie de France.

Měšťanská literatura se začíná rozvíjet s rostoucím ekonomickým a společenským významem měšťanské třídy koncem 12. století. Snaha napodobit vznešenou společnost však naráží na odlišnou životní zkušenost. Výsledkem je vznik satirické a všednímu životu více otevřené literatury. Jejím ztělesněním je karikatura rytířského eposu a dvorského románu, cyklus příběhů se zvířecími hrdiny nazvaný Román o lišákovi (Le Roman de Renart). Původní inspiraci cyklu lze spatřovat v antických bajkách. Skládá se z mnoha epizod, které vznikaly v průběhu dvou století a jejichž autoři jsou vesměs neznámí.

Román o Růži (Le Roman de la Rose, 1240 a 1280) jehož autory jsou Guillaume de Lorris a Jean de Meung je sice rovněž inspirován dvorskou lyrikou, jedná se však již o dílo ryze měšťanské inspirace, jež až do Renesance představovalo jakýsi encyklopedii měšťanské vzdělanosti.

Během stoleté války (1337-1453) dochází ke stagnaci rozvoje kultury i celé francouzské společnosti. Od 14. století jsou až do renesance v oblibě básnické a písňové formy s tzv. pevným uspořádáním (balada, rondel, motet. atd.).

Nejvýraznější básnickou osobností 15. století je François Villon (1431-kolem roku 1463). Jeho odkaz je rozsahem nevelký, ale mimořádně působivý a dodnes živý. Villon je geniálním básníkem městské chudiny, vzdělaný, ale nespoutaný duch, dávající přednost syrovosti potulného života před pohodlností služby mocným. Jeho poezie je formálně velmi vytříbená, rafinovaná a hluboce muzikální (Já u pramene jsem a žízní hynu). V ostrém kontrastu se pak nacházejí témata čerpaná z každodenního života chudých studentů, spodiny společnosti a nepříliš bohatých měšťanů (Balada o oběšencích, Balada o jazýčku Pařížanek). Villonovo dílo bývá řazeno do tří celků Velký testament (Le Grand Testament), Malý testament (Le Petit testament) a Různé básně (Les Poésies diverses).

Zdroje: