Na přelomu 19. a 20. století se v britské kultuře projevuje únava a nechuť k dosavadním uměleckým tradicím a pokusy o nacházení nových témat a forem vyjádření. Literatura čerpá impulsy z avantgardních malířských směrů a nových poznatků o lidském vědomí (Henri Bergson, William James). Odklon od viktoriánských hodnot pak zásadním způsobem poznamenaly šokující zážitky z první světové války a pokračující úpadek imperiální moci Británie. Ač dominantní tvůrčí metodou zůstává i nadále realismus, Anglie je svědkem jeho souboje s modernistickými postupy, které ve svých dílech prosazují Angličan amerického původu T.S. Eliot, Virginia Woolfová, Irové James Joyce a William Butler Yeats a do jisté míry také D. H. Lawrence, E.M. Forster a Joseph Conrad. Woolfová, která kolem sebe soustředila tzv. bloomsburský kroužek, obrátila pozornost od vnější reality k vnitřnímu světu postavy a spolu s Joycem uplatňovala metodu tzv. proudu vědomí. Modernisté experimentují nejen s literárními formami a tvůrčími postupy, ale odkrývají ve svých dílech také témata dosud přísně tabuizovaná.
20. století je často nazýváno stoletím americkým. Zatímco Evropa se zmítá v politických zvratech a nepokojích, USA se rozvíjejí a bohatnou. Dvacátá léta v USA jsou spojována s jazzovou hudbou, charlestonem, počátky biografu a rozvojem automobilového průmyslu. Souběžně s prosperitou a obecným uvolněním morálky se ve společnosti rozmáhá korupce a konzumerismus, které tyjí z prohibice. Atmosféru roztančených 20. let popisuje ve svých dílech např. Francis Scott Fiztgerald (Velký Gatsby). Konec této éry je spojen s pádem newyorské burzy roku 1929, která přivedl tisíce lidí ke krachu a živoření. Období hospodářské krize zachycuje ve svých povídkách a románech John Steinbeck. Nejvýraznější skupinu spisovatelů tvoří tzv. ztracená generace, zahrnující autory, kteří sloužili v jedné či obou světových válkách a trávili část života v pařížském exilu. Nejznámějším z nich se stal Ernest Hemingway, autor proslulý svým úsporným stylem psaní.