Jan ze Žatce

Jan ze Žatce (něm. Johannes von Saaz nebo Johannes von Tepl) (přibližně 1351-1415) byl městským notářem a rektorem latinské školy v Žatci a od roku 1411 městským notářem v Praze. Náhlá smrt jeho mladé ženy Markéty mu dala podnět k sepsání rozpravy Oráč z Čech (něm. Ackermann aus Böhmen). Jan ze Žatce zvolil pro své dílo formu hádání, oblíbenou ve středověké literatuře. Dialog je rozvržen do 32 kapitol, protagonisty sporu jsou typizované postavy Oráče a Smrti. Ve 33. kapitole Bůh přednesený spor smírčím výrokem rozsoudí, 34. kapitola je věnována závěrečné modlitbě.

Oráč obžalovává Smrt z krutosti, nazývá ji vražednicí všeho lidstva, vytýká jí, že zavinila smrt jeho mladé ženy. Smrt se na rozdíl od Oráče projevuje ve své obhajobě chladně, racionálně, jejím zásadním argumentem je nutnost ukončení lidského života, umírání lidí vnímá jako jev nezbytný pro udržení rovnováhy života na zemi.

V díle se odráží dobový styl uvažování. Oráč reprezentující humanistické názory na svět zdůrazňuje krásu pozemského života, ve kterém má člověk právo hledat štěstí a uplatnění. Smrt jako by svým přesvědčením o nicotnosti lidského života symbolizovala poněkud přehlíživý středověký postoj k životu.

Oráč z Čech patří k vrcholným literárním dílům pozdního středověku. Jan ze Žatce náležel ke kruhu učenců, jehož vůdčí osobností se ještě za vlády Karla IV. stal kancléř Johann von Neumarkt (1310-1380).

Proč je rozprava Oráč z Čech předmětem časté polemiky literárních vědců? Dočtěte se víc o nejznámnějším renesančním díle Jana ze Žatce ve článku Oráč z Čech v časopise Reflex online.

• Obrázek převzat z: http://www.reflex.cz/Clanek5874.html.