cz
de
fr
en
Přehled >> Renesance >> Renesance ve francouzské literatuře

Renesance ve francouzské literatuře (1515-1610)

František I, portrét přisuzovaný Jeanu Clouetovi Oproti tvůrčímu prostředí Itálie je Francie již od poloviny 13. století zemí zmítanou válkami. Nejprve dochází k zničení kulturního jihu země v křížové výpravě proti Albigneským (kacířské hnutí potlačené v letech 1215-1244), dále se pak země na 116 let (1337-1453) ocitá ve stoleté válce proti Anglii. Teprve až král František I. se na své válečné výpravě do Itálie (1515-1516) inspiruje bohatstvím, leskem italských šlechtických dvorů. Zve k sobě do Francie věhlasné umělce doby (Leonardo da Vinci, Benvenuto Cellini, atd.) a stojí tak u počátku renesance francouzské, období které potrvá přibližně do roku 1610, kdy umírá král Jindřich II Navarrský). V tomto období dochází k prudkému rozmachu architektury (soustava renesančních zámků okolo řeky Loiry, např. zámek Chambord, nebo královský zámek ve Fontainebleau nedaleko Paříže).

K nejznámějším malířům počátečního období patří například François Clouet či Jean Cousin.

Prudký rozmach vzdělanosti přiláká do Paříže řadu studentů z celé Evropy, vzdělávají se jak na teologické Sorbonně, tak v tak zvané Koleji královských lektorů, která se stala baštou humanistického vzdělání, které hlásalo ideál svobody myšlení a vycházelo ze studia antického kulturního odkazu a z přesvědčení, že úkolem člověka je realizovat své touhy a ideály již na tomto světě a ne připravovat se pouze na příchod království Božího, jak tomu doposud učila scholastická filozofie. Zámek ve Fontainebleau, Galerie krále Františka I.

V poezii je hlavním představitelem Pierre de Ronsard (1524-1585). Byl členem básnické družiny nazývající se Plejáda, která usilovala o pozvednutí dosavadní úrovně francouzského jazyka a o jeho básnickou čistotu, aby se mohl postavit na roveň latině, jazyku nejdokonalejšímu. Jako oficiální básník krále Jindřicha II. napsal epopej nazvanou Franciáda (La Franciade, 1572) oslavující po vzoru antických básníků starobylý původ královského rodu z Valois. Ronsardovo umění tkví ale především v sonetech inspirovaných jeho láskou ke krásným ženám.

Největší postavou francouzské renesanční prózy je François Rabelais (1494-1553). Je autorem cyklu pěti románů o obru Gargantuovi a jeho synu Pantagruelovi (1532-1564). Sžíravý satirický pohled na soudobou společnost umocňují rozměry rodiny obrů, jejichž epikurejství a především touha po svobodném životě a poznání tak o to více kontrastují s líčenou malostí doby a ustrnulostí scholastické filozofie. Rablaisův přínos je patrný i po stránce jazykové. Obohatil dosud chudou a málo rozvitou literární slovní zásobu množstvím novotvarů, regionalismů a často i vulgarismů majících ovšem zároveň symbolický charakter.

Michel de Montaigne (1533-1592) byl význačným šlechticem z kraje Bordeau. Na sklonku své aktivní politické kariéry, kdy častokrát sloužil katolickému králi jako prostředník ve vyjednávání s jeho protestantskými odpůrci, se uchýlil do soukromí, kde se věnoval sepisování svých myšlenek. Montaigne byl již vskutku pravým renesančním člověkem, kterému se dostalo všestranného vzdělání, znásobeného zkušenostmi z cest. Jeho literární pokusy - Eseje (1580-1588) položily základ dodnes velmi živému literárnímu žánru vybízejícímu k vytříbenému formulování myšlenek a jejich následné argumentaci.

Zdroje: