cz
de
fr
en
Přehled >> Renesance >> Renesance ve francouzské literatuře >> Pierre de Ronsard

Pierre de Ronsard a francouzská renesanční poezie

Pierre de Ronsard Francouzská renesanční poezie je silně ovlivněna takzvaným petrarkismem. Italský básník Francesco Petrarka (1304-1374) proslul svými sonety věnovanými krásné Lauře. Popisuje v nich platonickou, nikdy nenaplněnou lásku ke krásné dívce. Svými verši inspirovanými francouzskou dvorskou lyrikou a antickým kulturním odkazem položil základ evropské renesanční poezie.

Petrarkovská inspirace je patrná již u autorů tak zvané Lyonské školy, jejíž nejznámějšími představiteli jsou Maurice Scéve a básnířka Louise Labé. Francouzští renesanční básníci píší nejprve verše v italštině či latině, teprve pozvolna přichází na řadu francouzština. Snaha o zrovnoprávnění francouzštiny s těmito vyspělými kulturními jazyky je patrná především v činnosti další básnické školy s názvem Plejáda, která působila při francouzském královském dvoře. Její členové sepsali spis s názvem La défence et illustration de la langue française (Obrana a oslava francouzského jazyka, 1549), ve kterém obhajují názor, že francouzština je vhodným jazykem pro psaní poezie, je však třeba ji kultivovat.

Nejvýznamnějším autorem této skupiny byl Pierre de Ronsard (1524-1585). Potíže se zdravím (špatný sluch) mu zabránily věnovat se diplomatické kariéře, rozvinul tedy své vlohy umělecké a stal se dvorním básníkem krále Jindřicha II Navarrského a posléze Karla IX. Pro oficiální potřeby královského dvora sepsal epopej nazvanou Franciáda (La Franciade, 1572), v níž se, inspirován římským básníkem Vergiliem, pokusil dodat lesku královskému rodu z Valois, tak že jeho původ odvodil od hrdinů antických bájí.

Vlastní význam Ronsardův však spočívá v jeho poezii lyrické. Tento kníže básníků, jak jej nazvaly pozdější generace, je autorem mnoha desítek dodnes živých sonetů především s milostnou tematikou: Lásky (Les Amours, 1553), Pokračování lásek (La continauation des Amours, 1555), Sonety Heleně (Sonnets pour Héléne, 1578), atd. Inspirací mu byly nejen krásné šlechtičny žijící na královském dvoře ale i prosté ženy. Ronsardovy sonety nejsou jen formálními rétorickými cvičeními na dané téma, jak tomu u středověké lyriky a především lyriky dvorské často bylo, ale zobrazují skutečný vnitřní život básníka, jeho prožitky štěstí i žalu a s postupujícím věkem reflektují rozdílnou životní zkušenost.

Po stránce formální je nutno spatřovat Ronsardův význam v cílevědomé kultivaci francouzštiny jako básnického jazyka. Ronsard se rovněž zasloužil o znovu zavedení alexandrínu do francouzské poezie (alexandrín se posléze stal nejpoužívanějším francouzským veršem).

Formální dokonalost Ronsardových veršů spolu s opravdovostí básnického prožitku stojí u zrodu vnímání poezie jako vyjádření stavu duše. Básník přestává být zručným řemeslníkem jazyka - veršotepcem a přeměňuje se ve svébytného umělce.

Zdroje: