Fulbrightova stipendistka Elisabeth Hladik hovoří o podpoře inkluze a významu mezinárodní spolupráce

Mohla byste vysvětlit své současné zaměření? Čím se zabýváte?
Můj výzkum se zaměřuje na přístupnost a inkluzi dětí se zdravotním postižením. Mám zkušenosti jako ergoterapeutka a doktorát zaměřený na zapojení osob se zdravotním postižením do komunity a zajímám se zejména o kulturní instituce, jako jsou muzea a knihovny. Moje předchozí kariéra divadelní umělkyně také ovlivnila můj přístup k ergoterapii a přístupnosti veřejných zařízení.
V současné době se můj Fulbrightův projekt zabývá úpravou pomůcek pro děti s autismem tak, aby byly kulturně vhodné pro české publikum. To vyžaduje, abych poznala místní kulturu a porozuměla potřebám rodičů a dětí s vývojovými poruchami. Během podzimu jsem se seznamovala s těmito kulturními aspekty a na jaře plánuji vypracovat strategie pro muzea zaměřená na děti, abych zlepšila jejich inkluzivitu. Mé funkční období trvá od září 2024 do června 2025.

Proč jste se rozhodla pro Fulbrightův program? Co vás motivovalo?
Vždycky jsem se zajímala o kulturu a měla jsem k tomu osobní motivaci - můj manžel je Čech, což je důležitá součást tohoto příběhu. Navíc se několik kolegů z mého oddělení v USA účastnilo Fulbrightových programů, což mě inspirovalo. Při podávání přihlášky si musíte vybrat konkrétní zemi a mně Česká republika připadala jako ideální volba. Spolupráce se zdejším Institutem inkluze se shodovala s mými výzkumnými zájmy, takže to byla přirozená volba.

Jaká byla úskalí procesu podávání žádostí?
Nejnáročnější bylo najít správnou hostitelskou instituci. Žadatelé o Fulbrightovu stipendium jsou zodpovědní za vyhledání a zajištění partnerství, což může být náročné. Zpočátku jsem se spojila s komunitním partnerem, který byl ergoterapeutem v Integračním centru Zahrada v Praze, ale potřebovala jsem také akademického spolupracovníka. Po vyhledání relevantních prací v České republice jsem našla články prof. Karla Pančochy, prof. Sheri Kingsdorfové a proděkanky Heleny Vaďurové z Institutu inkluze. Oslovila jsem je, vysvětlila jim svůj projekt a oni nadšeně souhlasili se spoluprací. Skvěle to zapadlo a jejich podpora byla neocenitelná.

Proč jste se rozhodla spolupracovat s naší fakultou?
Naše výzkumné zájmy se úzce shodují. Zatímco moje ergoterapeutické vzdělání se zaměřuje na léčbu, moje současná práce klade důraz na sociální začlenění ve veřejném prostředí, jako jsou muzea, což přesahuje tradiční ergoterapeutickou praxi. Spolupráce předčila má očekávání, protože se v ní spojil můj přístup s odbornými znalostmi fakulty a vytvořily se smysluplné výsledky.

Jaké jsou Vaše dojmy z České republiky a Masarykovy univerzity?
Stále se učím česky a život zde je pro mě úžasnou zkušeností. Moje rodina a já jsme zjistili, že atmosféra je neuvěřitelně vstřícná a přátelská. Vědci a studenti, které jsem poznala, jsou skvělí a my si hluboce vážime české kultury. Upřímně řečeno, možná se nám ani nebude chtít odejít!

Co Vás během působení zde nejvíce překvapilo?
Překvapilo mě, jak je Masarykova univerzita mezinárodní a jak špičkové jsou její programy. Než jsem sem přijela, slyšela jsem spíše o Karlově univerzitě jako o největší české instituci, ale Masarykova univerzita na mě zapůsobila svými inovativními programy, zejména těmi, které podporují studenty s postižením. Toto zaměření silně rezonuje s mým výzkumem a cílem. Mým konečným cílem je pokračovat ve spolupráci s touto univerzitou a podporovat příležitosti pro české vědce k návštěvě mé domovské instituce v USA.

Jak si zvykáte na život v České republice?
Pocházím z Illinois na středozápadě, takže podnebí je tu podobné, což mi usnadnilo přechod. Obzvlášť se těšíme, že letos budeme slavit české i americké vánoční tradice, což slibuje jedinečný a nezapomenutelný zážitek.