| Popis |
Až smrt je pro umělce vstupenkou do lepších časů, čítanek, antologií… Čekání na tento okamžik zkrátí a zpříjemní D´N´B domov důchodců pro umělce. Nebojíme se slov jako je konceptualismus a postmoderna. Osmdesátky a devadesátky jsme prožili, na rozdíl od vás se už nemusíme nikam vracet. Jsme svůj vlastní revival. Básník, který umře na klávesnici, vstoupí do poetické Valhally, kde bude pít s Nezvalem, Kainarem a třeba i Šebkem, hlavně sám se sebou. Výtvarník, kterému hlava spadne a propíchne si oko štětcem, tam bude pít Coca Colu s Andy Warholem. Hudebník, který to nikdy nikam nedotáhl, už nemusí ladit svůj nástroj a pilovat techniku. Zvuk končí na ostří břitvy. O staří kdekdo s přibývajícími lety přemýšlí, ale doposud jej nikdo nezkrotil. Možná proto, že stáří je naprostá svoboda a totální ztráta vůle či žádosti. Zachránit už není co a myslet si, že to dobře dopadne, také nemá valný smysl. Smrt přinese uznání. Čekání na to, až „to“ přijde může být různé. Schovávat se do sukní jménem „důstojné stáří“ se do D´N´B domova nehodí. Člověk, který celý život platil daně, nikdy se svým důchodem nevyjde, protože všechno co ho baví, taky něco stojí. Léky došly a ucpaný internet už nikdo neprošťouchne. A víte, proč se Petr Bezruč tak rád stěhoval a stranil se lidí? Protože čím by starší, tím byl protivnější. S námi najdete jinou variantu… Odložení, zapomenutí umělci nenávidí své tělo stejně jako transky před operací. Dobře víme, že v důchodě už nemá přetvářka žádný smyl. Až potkáte partu staříků, jak demoluje navoněný lokál či skáče po cestujících v tramvaji, jsme to my na vycházce. Nebuďte sami, buďte sami sebou. (autoři textu: Karel Škrabal, Dalibor Maňas)
|