| Popis |
Zatímco velká část lidí se tématu smrti vyhýbá a každou diskusi o ní často rychle ukončí, jsou zdravotníci smrti a jejím trajektoriím vystaveni každý den. I přes to, že od sebe obvykle očekávají (očekává i společnost), že se nebojí krve a ani smrti samotné, může být tato expozice pro mnoho z nich traumatizující. Vystavení se utrpení pacientů pro ně představuje každodenní výzvu, jak se vypořádat s faktem, že podobnými cestami půjdou jednou i oni sami. V rámci všech úrovní vzdělávání v medicíně se učíme, jak s pacienty o smrti mluvit, jak sdělovat závažnou zprávu a jak reagovat na otázky, které se konce života týkají. Jen málokdy se však na fakultách a středních zdravotních školách učíme, jak v tom všem zvládat téma vlastní smrti a umírání. Jak pracovat s tou lidskou částí nás samých, která se ozývá, když jako experti uděláme vše potřebné a jdeme domů z práce, když usínáme, když vidíme naše děti a rodiče. Ano, můžeme zapomenout, nevidět, vše popřít a tvářit se, že se nás to netýká. A vlastně to není špatně. Bez částečného popření bolesti a konečnosti života by se nám žilo jen těžce. Popření však nezařídí, že téma zmizí. Jeho úplné opomíjení paradoxně zvyšuje jeho urgenci a nezpracované a neintegrované téma smrti se hlásí o svou pozornost v našich snech, představách a někdy až excesivní touze po bezpečí. Neuvědomovaná a nezpracovaná konečnost tak nečiní život bezpečnějším a šťastnějším, naopak, její odsouvání život umrtvuje, zbavuje ho energie a odvahy rozhodovat se. I přes to, že neexistují univerzální filozofické, psychologické a náboženské návody, jak se se smrtí jednou provždy vypořádat, existují přístupy, jak s tématem konečnosti v každodenním životě zdravotníka pracovat. Jak se tématu otevřít a jak jej vnitřně rozvíjet, aby bylo ve službách našeho života a my se tak mohli spolu s našimi pacienty s moudrostí, odvahou a radostí připravovat na nevyhnutelné. Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR s reg. č. NU22-09-00056. Veškerá práva podle předpisů na ochranu duševního vlastnictví jsou vyhrazena. Práce dále vznikla za podpory Specifického výzkumu Masarykovy univerzity; číslo projektu (MUNI/A/1319/2022).
|