Úřední rozhodnutí je sice nezbytnou, ale zdaleka ne postačují podmínkou k tomu, aby se žáci vrátili do škol – obnovili vztahy se svými pedagogy, mezi spolužáky, k učení. Zkušenost s „distančním rokem“ znamenala pro některé vážnou sociální izolaci, jakou provází i změna životního stylu, nezřídka i rozvoj symptomů, spjatých s frustrací. Řada členů školních společenství prošla i seriózními traumaty. Uplynulý rok předefinoval téměř všem jejich tradičních role: u mnoha lidí se mísí role učitele a rodiče, žáci ztrácejí oporu a zázemí ve škole a v kolektivu spolužáků, učitelé se stávají navíc i experty na udržení vzdáleného kontaktu technickými, organizačními a didaktickými prostředky, ale stále více i na psychiku žáků, kolegů, rodin.
Povědomí o potřebách odpovídajících věku, o projevech frustrace a deprivace, o možnostech stmelování kolektivů, kompenzace následků „distančního roku“ a vyhledávání opory se stává stále důležitější součástí profesní vybavenosti pedagogů.
Jak udržet ve ztížených podmínkách příznivé klima, kvalitní výuku i komunitního ducha školy? Příklady dobré praxe přispějí:
Mgr. Simona Pokorná
Ředitelka Základní školy a mateřské školy Jana Amose Komenského Brno, Náměstí Republiky 10. Škola má dlouhou tradici v práci s různorodým kolektivem dětí od nadaných po znevýhodněné, pedagogický sbor s posilou asistentů a zázemím úplného školního poradenského pracoviště. Při distanční výuce se nemohla spoléhat jen na technologickou podporu, a přesto se dařilo udržovat s dětmi z velmi různorodého prostředí, s různou úrovní nadání, motivace i s odlišným mateřským jazykem dobrý kontakt, zachovat kontinuitu výuky a připravit sebe i žáky na návrat do učeben.
Mgr. Ruth Konvalinková
Ředitelka církevní školy Filipka (Brno). Filipka nese přídomek „škola příběhem“ a nepříznivá epidemické situace do jejího příběhu zasáhla už v prvním roce existence. Místo tříd zde najdeme planety, jejich trajektorie ale nadlouho mířily do neznámého vesmíru a až v posledních týdnech se zase usazují na svých oběžných drahách. Velkým i malým poutníkům při tom pomáhá důraz na formativní hodnocení, vrstevnické učení a projektovou výuku, jejíž část plánovitě probíhá venku a ani distanční výuka neznamenala jen sedět u monitoru.
Mgr. Tomáš Kohoutek, Ph.D.
Psycholog, sedm let působí na Katedře psychologie Pedagogické fakulty MU v Brně, kde vyučuje především vývojovou psychologii a pedagogicko-psychologickou diagnostiku a věnuje se podpoře pedagogů v programech celoživotního vzdělávání. V minulosti působil jako školní psycholog, výzkumný pracovník a učitel psychologických oborů pro pracovníky různých pomáhajících profesí, externí spolupracovník Národního ústavu pro vzdělávání a České školní inspekce.
Odborně se zabývá otázkami zvládání stresu a mimořádných událostí (monografie o dopadech povodní – Psychologie katastrofické události, 2009), tvorbou diagnostických metod pro evaluaci školy různými členy komunity (Ankety pro žáky, rodiče a učitele – NÚV, 2010-11) nebo otázkám profesní vybavenosti a zázemí učitelů v České republice (spoluautor monografií o bázích moci ve škole – Z posluchárny za katedru, 2016, o profesní spokojenosti a perspektivách začínajících učitelů – Chtějí zůstat, nebo odejít?, 2018, nebo o strategiích řízení třídy Řízení třídy: studenti učitelství a jejich provázející učitelé, 2020).