Modelling individuality but advising universality: ethnography of mentoring pre-service teachers with regard to student diversity
Školní třídy jsou tvořeny žáky s nejrůznějšími individuálními vzdělávacími potřebami, které mohou vyvěrat nejen ze zdravotního postižení či znevýhodňujícího rodinného zázemí, ale rovněž z různé připravenosti žáků, jejich zájmů či rozmanitých učebních preferencí. Žákovská rozmanitost tak představuje velkou profesní výzvu jak pro zkušené, tak zejména pro začínající učitele. Studenti učitelství se učí pracovat s žákovskou rozmanitostí zejména během praxe na základních školách, kde v jejich profesním rozvoji hrají klíčovou roli provázející učitelé - mentoři. Výzkumů zaměřených na téma, jak mentoři připravují studenty učitelství, aby úspěšně diferencovali a individualizovali výuku, však není mnoho. Proto cílem výzkumu bylo zjistit, jak provázející učitelé pomáhají studentům učitelství v průběhu jejich praxe zohledňovat individuální vzdělávací potřeby různých žáků.
Etnografického výzkumu, který probíhal na druhém stupni tří základních škol a na jedné pedagogické fakultě připravující budoucí učitele, se účastnilo osm studentů učitelství a šest provázejících učitelů. Na základě analýzy rozsáhlého datového korpusu a triangulace různých datových zdrojů získaných v různých prostředích, bylo identifikováno sedm mentory používaných strategií, prostřednictvím kterých pomáhají studentům na praxi pracovat s žákovskou růzností. Čtyři z těchto strategií se vztahují k různým typům rad, jak s žákovskou diverzitou pracovat, a prostřednictvím tří strategií mentoři modelují (tj. předvádějí), jak oni sami s různými vzdělávacími potřebami žáků ve výuce pracují a jak o tom uvažují.
Hlavní zjištění výzkumu odhaluje rozpor - když mentoři modelují praxi, mají tendenci zdůrazňovat individualitu žáků, zatímco když dávají studentům zpětnou vazbu k jejich výuce, obvykle doporučují vnímat třídu spíše jako homogenní celek. Výzkum dále doložil, že zpětná vazba, kterou studenti učitelství na praxi od svých mentorů dostávali, na ně měla větší dopad, než modelované jednání a myšlení mentorů. Rady mentorů totiž byly oproti jejich modelování poměrně direktivní a explicitní.
Na základě interpretace výsledků výzkumu a v porovnání s existujícími poznatky o mentoringu v je závěru článku pojmenováno několik doporučení pro praxi provázejících učitelů. Například nezaměřovat pozornost studentů učitelství jen na některé, typicky různým způsobem výrazné žáky (svou nekázní, speciálními vzdělávacími potřebami aj.), nebo kombinovat různé způsoby vedení studentů (např. direktivní versus nedirektivní), které vyžadují různé dovednosti (např. dávání rad versus kladení otázek).