| Popis |
Anna Zemánková nepochybně patří k mezinárodně uznávaným představitelkám art brut. Její imaginativní intuitivní malby a kresby často, ve shodě s medijními tvůrci, nesou florální charakteristiky nebo připomínají skladbu hmyzích těl či stylizovaných krajin. Zejména v sedmdesátých letech pak experimentovala s perforací či výšivkou, později také s novými materiály; různými umělými vlákny, výstřižky látek, vlepovanými nebo všívanými prvky drobné bižuterie. Velmi svobodná expresivní kresba nití je dlouhodobým vyjadřovacím prostředkem také Daniely Mikuláškové. Specifická práce s materiálem (gestická výšivka, pomalost exprese) i její historicky podmíněná kontextualizace (ornament, folklor, gender) se účelně propojují s krajinnými inspiračními zdroji a důrazem na meditativní procesualitu. Název společné výstavy Zemánkové a Mikuláškové, Sentenze, spojuje snovou fantazijní uvolněnost s tenzí, s nekonkrétním napětím, které tvůrkyně žene k novým magickým kompozicím, k chrlení světů v obrysech vystupujících právě až pod rukou, stehem, linií, výstřižkem... A současně, ve spojení snu a tenze odkrývá význam. Výstava Sentenze vznikla jako výsledek intenzivního setkání Daniely s pracemi Anny, když strávila několik dní v ateliéru/archivu, který spravuje Zemánkové vnučka Terezie. Setkání se stalo katalyzátorem nového produktivního směru, kterým se Daniela vydává. Po první fázi příliš popisného napojení na obdivované motivy, začala svobodněji využívat materiál i postupy; odlišně od své předchozí tvorby. Ráda volí materiál darovaný, který už má svoji historii – barevná zašlost, skvrny či samotný vzor látky autorku navádějí k dalším postupům výšivky. „Potom ta ruka šije sama. Je tam záznam života látky a výšivka záznam jen znovuoživuje.“ Pracuje se záclonou vytvářející průhledné vrstvy, které na sebe reagují, prolínají se. „Nic od toho nechci, zjeví se to až později. Zažívám si svobodu tím, že cíl si předem nevytyčuji. A zároveň takto může, dle principu art brut, tvořit každý.“ Anna Zemánková si svými díly přirozeně zdobila interiér bytu, v němž žila; práce často obměňovala, takže návštěva se defakto stávala vernisáží. Kromě toho začala v šedesátých letech pořádat „skutečné“ bytové výstavy. Hranice mezi vybavením interiéru a uměleckou expozicí je tu analogická střetu autorčiny potřeby dekorativního zdobení a sofistikované reflexe moderního umění, který v jejím díle nacházíme. Výstava tuto hranici připomíná prostorovými akcenty – jednak instalací Mikuláškové Věčnosti, krajiny červených stehů, mapy, kůže, tapiserie, jednak DIY „paravánem“ Anny Zemánkové. Paraván tvořený oboustrannými obrázky na malých překližkách je bytovým doplňkem, dekorativní stěnou, jejíž podobu známe z dobové fotografie zachycující jednu z výstav v bytě na Buzulucké ulici v sedmdesátých letech. Pro naši výstavu jsme s nadšením přistoupili k rekonstrukci této unikátní instalace, která, vzdor popularitě díla Anny Zemánkové doma i ve světě, dosud nebyla žádnou institucí realizována. Petr Kovář a Šimon Kříž
|