Pneumatická chemie
- V 17. století nastupuje další fáze vývoje chemie. Hovoříme o období
tzv. pneumatické chemie nebo také pneumochemie. Název pochází z řeckého
pneuma = vánek, dech, vzduch. Nutno podotknout, že vznik pneumatické chemie
je velmi významným mezníkem rozvoje chemie jako vědy. Mezi její zakladatele
patří J. B. van Helmont
- Pneumochemie se zabývala vlastnostmi plynů. Podnětem pro zkoumání
vzduchu byl objev hmotnosti vzduchu, vakua, vývěvy a nového způsobu jímání
plynů v pneumatické vaně, kterou vynalezl S. Hales. Ten kromě jiného dokázal,
jak lze připravené plyny zachycovat nad vodou a měřit jejich objem.
- Uplynula dvě tisíciletí od doby Aristetolovy, než bylo možno začít s experimentálním
zkoumáním plynů. První krok učinil G. Galilei, když zjistil, že vzduch má hmotnost,
věřil však nadále v nemožnost vakua. Jeho žák E. Torricelli prováděl experimenty,
které jej přivedly v roce 1644 k objasnění pojmu barometrického tlaku, k vynálezu
rtuťového barometru a k důkazu existence vakua. Magdeburský starosta O. von Guericke
vynalezl vývěvu, kterou při svých experimentech využíval hojně i R. Boyle. Ten např.
dokázal, že za nepřítomnosti vzduchu se nemůže šířit zvuk, na světlo a magnetismus
vakuum nepůsobí. Také vyslovil názor, že život a spalování ve vakuu nejsou možné.
Tento poznatek byl jedním z východisek k velké chemické a fyziologické revoluci v 18. století.