Vývoj chemické symboliky a chemického názvosloví

  • VÝVOJ CHEMICKÉ SYMBOLIKY
  • Ještě v 18. století se používaly v chemii staré alchymistické symboly, kreslené značky, které symbolizovaly jak jednotlivé prvky, tak sloučeniny a dokonce i pracovní postupy. Znaků bylo přes 4000 a navíc se u jednotlivých autorů od sebe lišily.
  • Pokus o vytvoření jednoduššího systému symbolů provedli francouzští chemici J. H. Hassenfratz a P. Auguste v roce 1787 poté, co A. L. Lavoisier zavedl svou klasifikaci chemických látek. Základem jejich návrhu byly kombinace obrazových symbolů a písmen. Nekovy označovali různě položenými čárkami a obloučky a kovy pomocí kroužků, do nichž zapisovali začáteční písmena latinských názvů, sloučeniny zapisovali kombinací symbolů.
  • Podobný zjednodušený návrh pochází od J. Daltona z roku 1808. Pro každý z tehdy známých prvků zavedl zvláštní úpravu kroužku. Sloučeninu označoval takovým počtem kroužků daného prvku, kolik atomů tohoto prvku podle tehdejších znalostí sloučenina obsahovala ve své nejmenší částici. I tak ale byly symboly složité.
  • Již roku 1811 je nahradil J. J. Berzelius začátečními písmeny latinského názvu prvku. V této formě jsou v podstatě chemické značky používány dodnes. Proti dnešním zvyklostem používal Berzelius jiný způsob vyjádření většího počtu atomů ve vzorci. Poslední změnu, která upravila způsob zápisu chemických vzorců do podoby, jak ji známe dnes, zavedli roku 1826 J. Liebig a J. Ch. Poggendorf. Ve stejné době se na návrh francouzského chemika J. B. A. Dumase začalo používal i zápisu chemických dějů pomocí chemických rovnic v podobě používané dodnes.
  • VÝVOJ CHEMICKÉHO NÁZVOSLOVÍ
  • Názvosloví anorganických sloučenin
  • Na reformě chemické nomenklatury pracovala např. francouzská pracovní skupina vedená A. L. Lavoisierem. Základem jejich názvoslovného systému je podvojné názvosloví chemických sloučenin, vycházející ze stejných zásad jako názvoslovné systémy botanický a zoologický. Při tvorbě názvů vycházeli autoři z francouzských názvů chemických prvků.
  • Na návrh J. J. Berzelia bylo názvosloví chemických sloučenin založeno na latinských názvech prvků a k odlišení různých sloučenin téhož prvku byly použity odlišné přípony, eventuálně předpony.
  • Na rozdíl od českého názvosloví nepoužívá mezinárodní názvosloví pro anorganické sloučeniny charakteristický název pro jednotlivá oxidační čísla, rozlišuje pouze nižší a vyšší hodnotu oxidačního čísla daného prvku.
  • Při tvorbě jednotlivých národních názvosloví anorganických sloučenin bylo doporučeno přizpůsobovat tato názvosloví mezinárodnímu názvosloví. Pokud jde o české názvosloví anorganických sloučenin, nezapomenutelná je zásluha profesora Emila Votočka ve spolupráci s A. Sommerem - Baťkem. Je považováno za nejdokonalejší a nejdůmyslnější chemické názvosloví v národním jazyce vůbec.
  • Názvosloví organických sloučenin.
  • První názvy organických sloučenin byly zavedeny dříve, než začalo být cokoli známo o struktuře látek. Byly proto používány tzv. triviální názvy (močovina, olejová kyselina, citronová kyselina, vinná kyselina, chlorofyl,...).
  • Radikálová teorie, formulovaná v 1. pol. 19. stol., vedla k zavedení tzv. radikálových názvů (methylalkohol, methylethylketon, etylchlorid aj.). Pro složitější molekuly ale tento systém nestačil.
  • Proto byl na Mezinárodním kongresu pro reformu chemické nomenklatury v Ženevě roku 1892 přijat nový systém – systematické názvosloví, založený na substitučním principu (základ většiny dnes používaných národních názvoslových systémů). Nový návrh nebyl zpočátku obecně přijatý – námitky byly kvůli délkám názvů a nejednotnosti v pořadí zápisu funkčních skupin. O prosazení tohoto názvoslovného systému se zasazoval i E. Votoček na 2. konferenci IUPAC v Bruselu v roce 1921.