Teorie čtyř živlů
- Základem této teorie (5. – 4. století př. n. l.) byla představa, že svět je
složen ze čtyř základních živlů – Ohně, Vody, Vzduchu a Země. Vedle již zmíněných
živlů předpokládal Aristotelés existenci éteru – „božské látky“, která
byla nehmotná a nezničitelná.
- Názvy živlů bylo nutno chápat symbolicky, nikoli doslovně.
- Čtyři vlastnosti – chladný, mokrý, horký a suchý byly spojeny s čtyřmi
živly a charakterizovaly je. Podle Aristotela měl každý živel jednu vlastnost
jako hlavní (primární) a druhou jako vedlejší (sekundární).
- Oheň byl primárně
horký, sekundárně suchý. Voda byla primárně chladná, sekundárně mokrá. Vzduch
byl primárně mokrý, sekundárně horký. Země byla primárně suchá, sekundárně
chladná.
- Uvedené dvojice vlastnosti živlů objasňovaly také jejich vzájemnou
slučitelnost. Například Oheň a Vzduch byly slučitelné, protože
měly společnou vlastnost, že byly oba horké. Kombinace Ohně s Vodou byla
špatně slučitelná, protože neměly žádnou společnou vlastnost.
-
- Symbolické znázornění vztahu čtyř živlů.
- Čtyři pozemské živly byly nedokonalé a pohybovaly se nahoru a dolů.
Přirozený pohyb Země byl sestupný, protože byla velmi těžká. Pohyb Ohně
byl vzestupný, neboť byl velmi lehký. Pohyby Vody a Vzduchu byly v souladu
s relativní tíží a lehkostí.
- Živel Voda v sobě skrýval všechny látky,
které mohly přejít do kapalného skupenství, tudíž i kovy. Ty, které se
mohly vypařovat a byly těkavé, v sobě skrývaly živel Vzduch. Živel Oheň se
vztahoval k látkám, které bylo možné spálit. Byl také nositelem tepla a
světla. Ostatní nespalitelné a ve vodě nerozpustné látky měly
vlastnosti živlu Země.