Teorie kyselin a zásad
- Arrheniova teorie elektrolytické disociace vedla k definici kyselin
a zásad založené na povaze iontů, vznikajících při autoprotolýze vody
(H+, OH-). Umožnila kvalitativně vyjádřit kyselost a zásaditost vodných
roztoků (zejména poté, co byl zaveden pojem pH S. P. L. Sörensenem roku 1909),
počítat hodnoty disociačních konstant, vysvětlit hydrolytické děje a byla
jako jediná teorie uznávána až do dvacátých let 20. století. Studium
nevodných roztoků kapalných systémů, se kterým se začalo začátkem 20.
století, však vedlo k poznání, že acidobazické vlastnosti látek nejsou
vázány jen na vodu a vodné roztoky, ale lze je dokonce studovat i u
aprotických rozpouštědel.
-
- Nově vyslovené teorie kyselin a zásad vycházejí ze snahy po obecnějším
chápání těchto pojmů, než to umožňovala Arrheniova teorie.
-
- V roce 1923 formuloval dánský fyzikální chemik J. N. Brônsted a
nezávisle na něm i Angličan T. M. Lowry tzv. protolytickou teorii, podle
níž je kyselinou látka uvolňující proton, a zásadou látka, která tento
proton váže. Kyselina a z ní vzniklá zásada tvoří tzv. konjugovaný pár.
Kyselinami a zásadami mohou být jak neutrální molekuly, tak i kladné
nebo záporné ionty. Protolytická teorie rozšířila aplikovatelnost pojmů
kyselina a zásada na všechna protogenní rozpouštědla.
-
- Obecnější teorie je teorie rozpouštědlová, jejíž základy položil roku
1924 Franklin a rozpracovali ji Američané H. P. Cady a H. M. Elsey v roce
1928. Podle této teorie je kyselinou látka zvyšující koncentraci kationtů,
charakteristických pro čisté rozpouštědlo; zásadou je látka, zvyšující
koncentraci aniontů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo.
-
- Jiný typ obecných teorií kyselin a zásad představují teorie elektronové,
vycházející z donor-akceptorních vlastností látek. Podle G. N. Lewise
je možno kyselinu považovat za látku přijímající elektronový pár, zásadou
je látka, která elektronový pár dodává.
-