Flogistonová teorie

  • Základem flogistonové teorie, formulované G. E. Stahlem na počátku 18. století byla představa o existenci substance zvané flogiston (z řeckého phlox = plamen), která podle flogistonové teorie způsobovala hoření. Každá látka schopná hoření musela dle této teorie obsahovat flogiston. Čím byla látka hořlavější, tím byla bohatší na flogiston. Každá z hořlavých látek byla tedy složena ze dvou částí:
  • • specifické (calx) = ta část, která po hoření zbyla
  • • obecné (flogiston) = ta část, která způsobovala hořlavost a při hoření unikala.
  • G. E. Stahl si flogiston představoval jako něco neviditelného, velmi jemného, co nehoří a je schopno pronikat všemi hmotami.
  • Mezi zastánce flogistonové teorie patřili např. J. J. Becher, J. Priestley a C. W. Scheele.
  • Tvrzení, že při spalování se ztratí část hořlavých látek, odporovalo faktům zjištěných řadou chemiků, např. J. B. van Helmontem v 17. století, že při žíhání kovů dochází ke zvětšování hmotnosti. G. E. Stahl těmto faktům nevěnoval pozornost a jeho následovníci, aby udrželi správnost teorie, připsali flogistonu zápornou hodnotu hmotnosti.
  • Flogistonová teorie poskytla chemikům té doby poprvé možnost shrnout do jednoho systému některé základní chemické pochody (hoření, žíhání kovů, dýchání). Všude tam, kde dnes hovoříme o slučování s kyslíkem či o oxidaci, bylo tehdy předpokládáno uvolňování flogistonu. Obdobně byla považována redukce nebo odnímání kyslíku za přijímání flogistonu. K rozšíření flogistonové teorie přispěla i její jednoduchost, která z didaktického hlediska značně usnadňovala výuku chemie a přírodních věd na univerzitách.
  • Uhlí a dřevo byly chápány jako sloučeniny popela a flogistonu, kovy jako sloučeniny oxidů kovů s flogistonem apod. Výrazným pozitivem této teorie bylo spojení oxidačních procesů při hoření a při dýchání.
  • Hlavní význam flogistonové teorie spočíval v tom, že to byla první teorie, která se pokusila jednotně vyložit velké množství chemických jevů. Tato teorie se sice neosvědčila, ale boj proti ní způsobil oživení experimentální činnosti i vědeckého myšlení a byl proto velmi užitečný pro další rozvoj chemické vědy.
  • Na konci 18. století se flogistonovou teorii podařilo definitivně vyvrátit A. L. Lavoisierovi, který ji nahradil dodnes platnou teorií hoření – teorií oxidace.