Oxidační teorie
- Oxidační teorie (teorie hoření a dýchání) nahradila v roce 1777
flogistonovou teorii. Poprvé s
touto teorií vystoupil A. L. Lavoisier.
-
- Počátkem 70. let 18. století se Lavoisierův výzkum zaměřoval na přírůstky
a úbytky hmotnosti při spalování. Domníval se, že to, co způsobuje pozorované
přírůstky a úbytky hmotnosti, je spíš než oheň pravděpodobně zachycování
a uvolňování kyslíku. Vypočítal, že kyslíku je ve vzduchu jedna pětina a zbytek tvoří dusík.
-
- Oxidační teorie byla výsledkem velké a vytrvalé snahy mnoha vědců
vytvořit experimentálně podloženou chemickou teorii hoření a dýchání.
Přispěla k tomu, že se přestalo věřit, že vzduch je nerozložitelná látka,
a začal se brát jako fakt, že kyslík (složka vzduchu) je základem dýchání
a podporuje hoření.
-
- Jedním z výchozích bodů byla skutečnost, že roku 1774 objevil J. Priestley
zahříváním červeného oxidu rtuťného „deflogistonovaný vzduch“,
který dnes nazýváme kyslík. Tento plyn se podobal flogistonu více než
obyčejný vzduch, předměty v něm hořely mnohem lépe než na vzduchu.
Když se Lavoisier doslechl o Priestlyově objevu kyslíku, uvědomil si jeho
význam a podařilo se mu dokázat, že spalování zajišťuje kyslík a
spalování není ničím jiným, než přijímáním kyslíku.
-