VÁŠ DOTAZ:

Obracím se na vás s dotazem, jak postupovat a jak pomoci chlapci (v srpnu měl 6 let), u kterého přetrvává negativistické chování. Tyto afektivní stavy se podle slov rodičů a učitelek z mateřské školy projevovaly již od narození, ale také ve školce.

Chlapec sedí v první lavici, abych mohla předcházet přicházející negaci. Ve vzdělávání je chlapec šikovný. Vše, co se učíme, zvládá bez větších obtíží. Jen u psaní se objevuje nechuť psát, je vidět, že ho to nebaví a že je to činnost, kterou by úplně vynechal. Když se mu něco nedaří nebo pokud udělá chybu, tak si nadává, nespolupracuje a dlouhou chvíli trvá, než se zase zapojí. Od začátku 1. třídy je velmi negativistický, často říká: „Jsem nejhorší! Nepatřím sem. Zlobím a nezasloužím si to. Zase JÁ dělám chybu a nejde mi to.“ V některých situacích a při výukových aktivitách opakovaně nechce spolupracovat a stěžuje si, že je ve škole nuda, protože on by si chtěl raději hrát, a vyučování je pro něho dlouhé. V družině při volné hře je velmi spokojený a k dětem přátelský. Pokud však paní vychovatelka ohlásí řízenou činnost, tak Kubík řekne, že je to nuda a nebude to dělat.

Podporuji ho, často ho vyvolávám, chválím a mluvíme spolu o proběhlých afektech, jak dále pracovat a co by mu pomohlo. Sám to neví, stále o sobě tvrdí, že je nejhorší. Již ale méně často používá slova, že se zabije nebo že by měl být mrtvý. To byla slova, která používal velmi často na začátku září. I paní učitelky ve školce tato slova od něho často slýchaly. Děti ve třídě jsou podporující a snaží se chlapci vyjít vstříc. I ostatní děti se nové věci učí a učí i mě. Snažím se, aby se děti nebály chybovat a chybu braly jako něco, co nás posune. Prosím tedy o radu, jak chlapci pomoci.

Renata Hriadelová

NAŠE ODPOVĚĎ:

Bouřlivější reakce představují u nejmladších dětí docela běžný jev. Některé dítě se při neúspěchu vzteká, trhá papír s kresbou, hází figurkami hry, obviňuje všechny okolo, jiné naopak vidí absolutní zdroj veškerých komplikací (i jen domnělých) v sobě. Je pak hodně smutné, pláče, na nějakou dobu upadne do pasivity. Nebo se naopak bouřlivě a s mnoha pohyby raduje. Sám pokládám emoce spojené s jakýmkoli průběhem i výsledkem činnosti, tedy i s (ne)úspěchem, za žádoucí. Děti, kterým je všechno jedno, nebo které jsou dokonce apatické, rozhodně nejsou na dobré vývojové cestě. Obavy, radost, nadšení, zklamání a vztek tvoří integrální součást dětského i dospělého života. Je však pravda, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. Proto také odmala, s větším či menším úspěchem, učíme dítě prohrávat, ukazujeme mu, že všechno se ani nám vždycky nepovede. V tomto věku se však dítě obvykle ještě úplně nedokáže radovat nebo být zklamané „potichu“.

Pokud vím, tak neexistují žádné zázračné a zaručené výchovné postupy či fígle, které v krátké době změní osobnost dítěte. Na změnách chování a jednání dobře pracujete, ale i to jde leckdy u některých dětí velmi pozvolna. Probírejte opakovaně s celou třídou, co má vliv na konkrétní dosažený úspěch či neúspěch. Určitě se nevyhýbejte ani štěstí, smůle či náhodě. Ovšem největší důraz klaďte na snahu a vytrvalost, také na zdatnost a vyspělost dítěte. I ochotu učit se. Učte děti začlenit do hodnocení výsledků pokroky, zlepšování i princip, že udělalo, co v dané chvíli mohlo a umělo. Nezanedbatelná otázka k výkladu je, co je vlastně úspěch?

Upozorňujte i na ohleduplnost k druhým dětem. Jaké reakce jsou vhodné a co už může vás i spolužáky obtěžovat. Dokonce i bouřlivou radost mohou ostatní chvíli rádi sdílet, ale pak už je to přestane bavit. To vše vidím jako další podstatný motiv k hovoru. Z toho také vyplývá, že byste sama neměla na jeho projevy příliš reagovat. A požádejte (opakovaně) ostatní děti ve třídě, aby si ho také v podobných situacích příliš nevšímaly. Ono bez diváků to nebývá ono. Když emoce u chlapce pominou, měla byste ho stručně znovu (a znovu) upozornit na to, že ho sice naprosto chápete, ale stejně by neměl svými projevy obtěžovat druhé, ať si jde v podobném případě stranou. A současně mu stručně připomeňte podle pravdy, že rozhodně není nešikovný a že i když něco zatím úplně neumí, určitě se to naučí. A že vy mu věříte. A jestli se mu někdy něco nepovede, tak vy vidíte, že se snažil, což je nejpodstatnější. Na druhé straně, určitě u Kubíka i u všech spolužáků neopominete žádný úspěch ani žádné zlepšení.

Děti v tomto věku jen málokdy vědí, co by jim pomohlo. Zásadní pomoc představuje vaše pochopení, trpělivost, vytrvalost a čas. Píšete, že po pár týdnech už je situace o něco lepší. Kubík je srpnový, dnes je zbytečné spekulovat, jestli by mu býval neprospěl roční odklad. Jistě se chce vyrovnat i všem ostatním a o kus starším ve třídě, takže o to tíživěji nese faktický i domnělý neúspěch. Jeho zrání i dobré zkušenosti s vámi mu určitě pomohou. Věřím, že ho pozvolně naučíte, že existují společensky přijatelné způsoby vyjádření emocí.

PhDr. Václav Mertin

dětský psycholog

VÁŠ DOTAZ:

Chtěla bych se zeptat na radu, jak efektivně přistupovat k řešení problémů s chováním dívenky z 1. třídy. Žákyně má dva starší bratry, je maličká a zvyklá řešit jakékoliv situace velmi razantně, podobně reaguje i doma. Již první den ve škole v motivační hodině, kdy jsme byli sledováni minimálně šedesáti rodiči, zvládla dát facku jinému chlapci. Podařilo se nám, že již fyzicky nikoho neatakuje, ale hrubé připomínky, reakce i obtěžování dětí jsou na denním pořádku. Celá situace je možná o to obtížnější, že ve třídě je také mnoho hodně citlivých dětí, které dívčino chování zraňuje a obtížně ho prožívají. I když na druhou stranu musím říct, že se díky tomu někteří i naučili mluvit o některých nesnázích.

K řešení problémů ve třídě máme nastaveno několik nástrojů – komunitní kruh, řešení konfliktů pomocí semaforu, práce s emocemi, individuální smlouvy sepsané spolu s rodiči i žáky na tzv. tripartitách. Někdy mám ale pocit, že daná žákyně ani přesně nechápe, co od ní očekáváme, když poukazujeme, že její chování ostatním ubližuje. A problémy s jejím chováním řešíme opakovaně.

Protože bych byla velice nerada, aby získala „nálepku“ zlobivé holky a měla problém s přijímáním ostatními dětmi, dětem opakuji, že tak jako se učíme číst, psát a počítat, stejně se učíme i vzájemně se k sobě chovat a spolu komunikovat. A společně vymýšlíme možnosti, jak v různých situacích postupovat. Cítím, že se jedná o velmi delikátní problém, který může ovlivnit další roky ve školním životě holčičky. Proto bych ocenila radu, jak dále postupovat.

Oldřiška Náhlovská

NAŠE ODPOVĚĎ:

Paní Náhlovská,

je zřejmé, že na vztazích ve třídě, slušném chování žáků i jejich spolupráci, vzájemném porozumění a sebepoznání systematicky pracujete, zapojujete i rodiče. S dívkou jste očividně udělala nemalý pokrok.

Bratry dívky ani celou rodinu ovšem v péči nemáte a jejich chování doma ani vzájemné vztahy tedy nezměníte. Z toho pak vyplývá, že v domácím prostředí dívka k obraně i k prosazení vlastních zájmů potřebuje s velkou pravděpodobností diametrálně odlišné způsoby jednání, než si obvykle představujeme, že jsou vhodné ve školní třídě. Je vcelku logické, že je používá i mezi vrstevníky. Pozvolna ji učíte, že ve třídě je jiné prostředí než doma, i její role je odlišná, takže není v jejím zájmu používat dosavadní a doma nezbytné a patrně i fungující postupy. Z domova se však jiné způsoby jednání nenaučila, takže má stále v krizových chvilkách tendenci používat pouze to, co umí a má dobře zažité. Můžeme donekonečna opakovat, že by se dívka, stejně jako ostatní děti, měla veškerému vhodnému chování pro školu i další prostředí naučit doma, ale realita je taková, jakou zažíváte ve třídě. Dítě musí s rodiči jít do restaurace, do divadla, muzea, podrobit se dospělému řešení konfliktů, aby se pozvolna učilo, jak se má kde chovat. Jestliže tyto příležitosti nemá, není se co divit, že to neumí. Myslím, že nemáte šanci stihnout ani během celé první třídy změny v potřebném rozsahu, v příštím roce na ně bude potřeba navázat a ve stejném duchu a stejně intenzivně pokračovat. A pokud chodí do družiny, je třeba, aby i vychovatelky táhly za stejný provaz jako vy, rovněž dozory při obědě. Věřím, že i učitelé ve vyšších ročnících budou pokračovat, pokud bude potřeba, ve vaší práci. Stejně však rodinné prostředí bude i nadále silně působit proti vám.

Základní východisko výuky v této oblasti spatřuji v přesvědčování žáků, že v různých prostředích je žádoucí chovat se přiměřeným a často docela odlišným způsobem. V divadle, na hřišti, ve třídě, doma nebo třeba na audienci u krále. Některé způsoby ovšem nejsou vhodné nikde. Zásadně totiž komplikují vztahy mezi lidmi. Zatímco většině dětí ve třídě a pro většinu situací vaše výuka vcelku dostačuje – je totiž v zásadě kompatibilní s působením rodičů – dívka potřebuje mnohem víc vašeho úsilí i času, aby alespoň ve třídě (větší ambice bych neměl) fungovala přijatelněji. Je to stejné jako když dyslektikovi nestačí běžné vyučování ani standardní doučování, ale k rozvoji čtení potřebuje mnohem víc času a současně kvalifikovanější pomoc než ostatní. Navíc v tomto případě vám rodinné prostředí patrně příliš nepomůže, nanejvýš planě verbálně.

Je zřejmé, že prostý zákaz nevhodného jednání představuje jen zcela zanedbatelný a velmi málo funkční dílek nápravy. Podobně dopadají tresty – musely by být neúměrně přísné, aby dítě alespoň ve škole (snad) zatlačily do absolutní pasivity. Vysvětlování je sice zapotřebí vždy, bývá však málo účinné. Spolupráce s rodinou v tomto případě asi také posun nepřinese. Zcela určitě by však vždy mělo zaznít, že se takové chování nikomu ve třídě nelíbí. Ještě mnohem podstatnější je učit dívku (i spolužáky), co jiného má dělat v krizových situacích, o což, jak jsem pochopil, se snažíte. To však jistě nelze ve chvíli, kdy dá sousedovi facku a on se stejně vehementně brání. Je možné se k situaci vrátit později i se všemi žáky, když akutní emoce opadnou. Ono to neuškodí ani ostatním dětem. Většina sice nemá stejné problémy, ale efektivní způsoby jednání v konfliktní situaci asi také příliš neovládají. Nebo mohou sdílet vlastní dobré zkušenosti i nápady, jak kolizní situace řešit. Jen nesmíme zapomínat na to, že učení těchto dovedností je dlouhodobá záležitost a vyžaduje mnoho času, trpělivost a mnohá opakování.

S dětmi je třeba mluvit, například na třídnických hodinách, které vytvářejí větší prostor. Na prvním stupni bývají možnosti pro zařazení rozmanitých aktivit dostatečné. Cílem by mělo být nejen lepší porozumění dívce, ale i obrana ostatních před jejím jednáním. Debata by měla být vedena v její přítomnosti (pokud to situace umožňuje) – vždyť se to týká právě jí a ona je hlavní hrdinka řady probíraných situací. Měla byste mírnit případné radikální názory – málokdy nechávají prostor pro konstruktivní řešení. Je však třeba spolužákům jasně říct, že v určitých krizových situacích mají dívku ignorovat, protože jakýkoliv zájem (pozitivní i negativní) její chování posiluje. Pokud by snad někoho napadla a nebyl přítomný žádný pedagog, měli byste nacvičit, jak jí ostatní žáci mohou v útoku fyzicky bránit – postavit hráz, zadržet, oddělit, ne však tlouct. Časově omezená izolace je v určitých situacích a v rámci třídy také vhodná (někdy se používá termín vymístění). Je nezbytné dívce opakovat, že se její jednání spolužákům nelíbí, že si takové jednání nepřejí. Ve chvíli, kdy se chová přátelsky, je třeba veškerá opatření ukončit. I předčasně. Posilovat je třeba všechny její vstřícné kroky či kooperativní chování. Měla byste jí pomoct, s ohledem na její možnosti, vymyslet činy, ve kterých může udělat něco pěkného. Vhodné jsou také praktické nácviky modelových situací. Již jsem zmínil, že slova jsou možná, leč ještě vhodnější je nácvik efektivního řešení modelových situací.

Jedna z přijatelných cest také je, že dívka bude pod permanentním dohledem. Je žádoucí, aby i učitelé v dalších ročnících byli co nejvíc ve třídě. Na záchod, kde je přece jen možnost dohledu menší, by neměla chodit společně s ostatními. Nejde o vydělování z kolektivu, ani o trest, jde o prevenci možných konfliktů. Tak je třeba to vysvětlovat dívce, spolužákům i dospělým. V současné době není s to zvládnout všechny situace sama. Je třeba jí také opakovat, že ke změně vašeho přístupu dojde, až i ona změní svoje chování, až okolí přesvědčí, že se jí dá věřit. To je proces dlouhodobý a vyžaduje z vaší strany velkou trpělivost a důslednost.

Zmínila jste řadu mechanismů, které máte ve třídě nastaveny k řešení problémových situací. Je to správné pro budoucnost dětí. Přesto bych některé problémy rozhodoval vlastní autoritou sám. Nelze totiž očekávat, že by žáci tohoto věku v takové situaci zvládali všechny konflikty sami bez vaší pomoci.

Ještě s jednou věcí bychom měli počítat. Dítě samo a někdy následně i jeho rodiče přicházejí s pohledem, že spolužáci i učitelé si na ně zasedli, že jsou zaujatí. A že problémy žáka jsou dané právě přístupem učitele a spolužáků. Při setkání je proto třeba rodiče i dívku upozornit na to, že jsou to její způsoby chování, které spolužákům brání s ní kamarádit, případně je přesně popsat. Zvolené postupy nápravy a prevence je nutné dopředu sdělit dívce i rodičům.

Dívka už nálepku získala. K tomu stačí málo. Zkusme si představit, jak například probíhá domácí komunikace. To je která? Jo ta, co dala spolužákovi tu facku a jak vykřikuje? Půjde jen o to, jak bude intenzivní a jak bude trvalá. Pokud se vám, potažmo dívce, bude dařit, je pravděpodobné, že nálepka se časem oslabí. Přeji vám hodně štěstí, trpělivosti a nápadů, jak s dívkou v konkrétních situacích jednat.

PhDr. Václav Mertin

dětský psycholog

VÁŠ DOTAZ:

Ve třetí třídě mám žáka Toníka. Je živý, nesoustředěný, a hlavně všechno všude zapomene. Nenosí pomůcky ani úkoly, a když už si nějakou učebnici dá do tašky, nosí ji pak nejméně celý týden. Jeho maminka zastává názor, že mu nebude nic připomínat, nechce ho kontrolovat, protože jedině tak ho prý naučí samostatnosti a zodpovědnosti. Zatím se jí to vůbec nedaří a já nevím, jak mám reagovat. Přece mu nemohu pořád psát upozornění, dávat pětky nebo jen trpně čekat na zlepšení, když si osobně myslím, že problém je v přístupu maminky.

Jana Voráčková

NAŠE ODPOVĚĎ:

Kdyby k podobné situaci došlo dvakrát, třikrát a pak nastalo výraznější zlepšení, mohli bychom mamince přitakat, že to stálo za to. Jenže se zdá, že její metoda v případě Toníka nefunguje. A nejen pár měsíců ve třetí třídě, ale určitě už i v první a druhé, což je poměrně dlouhá doba. Je proto zapotřebí postupovat odlišně.

Kdyby maminka praktikovala tento postup doma, byla by to výlučně její věc. Jenže dítě ve třídě není ostrov sám pro sebe, vedle něho je v ní dalších dvacet pět dětí a paní učitelka, na které je třeba rovněž brát ohledy. Vše, co narušuje průběh hodiny (chybějící úkol, pomůcky), zdržuje, rozptyluje a současně odebírá učitelce energii a čas, a proto je vysoce žádoucí takové okolnosti odstraňovat. Hodina má probíhat co nejplynuleji, bez vyrušování, a tedy bez přerušování. Je povinností všech dospělých vytvářet dětem takové podmínky, aby se ve škole mohly soustředit výlučně na učení.

Jakkoli si přejeme, aby se ke každému dítěti ve škole přistupovalo s maximálním možným ohledem na jeho individualitu a jeho aktuální možnosti, maminka se rozhodla uplatnit svůj výchovný postup bez ohledu na schopnosti syna, paní učitelku i ostatní spolužáky. Je sice vždy vhodné krátkou dobu vyčkávat – každé dítě se učí různým tempem – ale pokud se pozitivní posun neobjevuje, je třeba zvolit efektivnější přístup. Školní třída není vhodné místo pro rodičovské výchovné experimenty. Navíc ve třetí třídě už maminka patrně musí mít nasbírané celé množství jiných, asi stejně negativních zkušeností s chováním svého syna.

Rodiče i učitelé někdy vycházejí z toho, že dítě v konkrétním věku „už by mělo“. Jenže tak psychika nefunguje. Nepochybně i z vlastního dospělého života bychom našli příklady, že některé dovednosti se prostě učíme velmi dlouho a obtížně. Pak nám nezbývá než hledat způsoby, jak se dovednosti vyhnout, obejít ji, nahradit… Dítěti musí někdo pomoct, přece i v dospělosti někdy využíváme pomoc druhých lidí.

Rozumím tomu, že Toník chodí do školy už třetím rokem, takže nás to všechny svádí k pohledu, že už by se měl o svoje věci postarat. Jenže některé děti jsou v těchto směrech fakticky velmi odolné a bez naší pomoci přípravu do školy nezvládají ani v pozdějším věku.

Osobně proto doporučuji tento přístup: pomáhat dítěti tak dlouho, dokud konkrétní dovednost nezvládá bezpečně samo bez pomoci. Velmi často pak už ani pomáhat nechce, protože je přece velké! Naše pomoc také dítěti ukazuje, jaký postup je vhodný.

Nemusíme řešit, jestli snad chlapec netrpí ADHD a jestli by tedy nepomohl asistent. Osobně jsem přesvědčený, že vhodná cesta vede přes intenzivní domácí pomoc maminky, stejně intenzivní dohled a toleranci (ani dospělí neuhlídají všechno) paní učitelky.

Jsem přesvědčený, že mamince je třeba říct na plnou pusu, že její postup nefunguje, je pro školu nevhodný a Toníkovi komplikuje život.

PhDr. Václav Mertin

dětský psycholog

VÁŠ DOTAZ:

V mé třetí třídě se údajně odehrál následující dialog mezi žákem a jeho spolužačkou, který vylíčila dívka doma mamince a ta ho následně přetlumočila mně.

„Chceš sex?!“

„????“ (autentickou reakci dívky neznáme)

„Tak roztáhni nohy a já ti ho tam strčím.“

Jak se k tomu postavit? Mám to nějak řešit a případně jak?

Eliška Kupsová

NAŠE ODPOVĚĎ:

Před léty by z toho asi bylo pozvání rodičů do školy, případně třídní důtka, asi by se uvažovalo, jestli chlapce neposlat do poradny nebo na psychiatrii. Také by patrně padly otázky, kde k tomu chlapec přišel, jestli domácí výchova není příliš liberální, jestli náhodou nesleduje porno nebo jestli neměl příležitost vidět něco v reálu. Dívka by dostala radu, aby si takových řečí nevšímala, možná i aby neprovokovala.

A co dnes? V současnosti mohou mít děti z oblasti sexu bohaté, byť útržkovité znalosti. Taková je realita, byť ve třetí třídě jde o znalosti nepatřičné a v osnovách je tato látka probírána až mnohem později.

Určitě bych se ve třídě nevracel ke konkrétní události. Myslím, že zejména dívka by se mohla cítit trapně. Také by mohla ztratit důvěru k mamince, že prozradila její tajemství cizí osobě, a tím pádem vlastně všem.

Doporučuji mít uši nastražené a pokud byste sama něco zaslechla, tak máte dobrý podnět ke konkrétnímu hovoru s dítětem, případně ještě lépe s celou třídou. S dětmi je však třeba o těchto věcech mluvit otevřeně i bez takového konkrétního podnětu, a to od první třídy. Vlastně už od mateřské školy a s obecným souhlasem rodičů – je třeba jim dopředu sdělit, že s dětmi budeme mluvit o všem, co se ve třídě přihodí, a co bude proto potřeba řešit.

Hovory s dětmi na téma sexu nám nebývají úplně příjemné. Ve chvíli, kdy však přijmeme skutečnost, že jde sice o velmi intimní záležitost, leč patřící k normálnímu životu, může to být o něco jednodušší. Vždy přece záleží na tom, jaké podrobnosti dětem sdělujeme. Jako učitelka máte výhodu, že i o těchto otázkách můžete mluvit věcně a kultivovaně, tedy bez případných vulgarit, které často provázejí vrstevnické poučování.

Je žádoucí s dětmi opakovaně probírat rozmanitá životní témata – stáří a staří lidé, namlouvání, rozcházení, řešení nesouladu mezi lidmi, rovnost žen a mužů, plánování času. Aby žáci byli zvyklí, že i ve škole se mluví o životě. Jestliže je pro děti běžné vyjadřovat se svobodně, ptají se, a když jejich otázka není zesměšněna, nebudou se tolik stydět mluvit ani o intimních záležitostech. Důležitá jsou také zavedená pravidla: Takto kluci s holkami nemluví. Nedělej druhému něco, o čemž dává najevo, že to nechce. Vulgární slova do hovoru nepleteme.

Důležité je zdůraznit, že ve třídě podobné chování ani komunikaci nebudete tolerovat. Protože u vás ve třídě jsou dámy a gentlemani, kteří se k sobě chovají s úctou a respektem. Machovským způsobům je třeba přistřihávat křidélka od útlého věku. Naopak je žádoucí dát najevo osobní potěšení, když si všimnete čehokoliv pozitivního. Matematika nebo biologie či jiný předmět neutrpí, když učitel z hodiny věnuje dvě minuty pochvale.

PhDr. Václav Mertin

dětský psycholog

P.S.: Vždy trochu záleží na odvaze učitele i na tom, aby náhodou nenarazil u některých rodičů. S nimi bych probral na první třídní schůzce, že se budeme věnovat konkrétním otázkám buď preventivně, nebo když dojde k události.

VÁŠ DOTAZ:

Ve třetí třídě se každou chvíli něco hledá, jenže obvykle se to vzápětí najde zastrčené v tašce, na vedlejší lavici, výjimečně zapomenuté doma. Takže když zmizely tři figurky koníků z třídní „sbírky“, jednak jsme si to hned neuvědomili, posléze jsme je nějaký čas hledali. Když jsem následně pochopila, že opravdu ve třídě nejsou, vyptávala jsem se dětí, hledali jsme i mimo třídu. Později jsem oslovila i rodiče. Za dva dny se ozvala jedna maminka, že mezi dceřinými koníky (má jich doma desítky) objevila tři podezřelé. Následně se ukázalo, že to byli skutečně koníci ze třídy. Asi to nebyla jediná její krádež. Jak se mám postavit k takovým přestupkům?

Petra Hermanová, Praha

NAŠE ODPOVĚĎ:

Zde vybírám jen část dopisu, ve kterém dále píšete, že se dívčini rodiče před rokem rozešli, a hlavně že maminka má zhruba poslední tři čtyři měsíce tak časově náročnou práci, že sotva stíhá domácí povinnosti a připravit s dívkou úkoly a věci do školy. Nabízelo by se tedy vysvětlení, kde by mohl být zdroj problému malé žačky. Každé dítě na podobné situace reaguje odlišně. Navíc máma opravdu vůbec nemusela zaregistrovat neznámé hračky, když si s dívkou nemá ani čas pohrát.

V potaz musíme vzít i věk dívky. Ve třetí třídě sice už úplně nepředpokládáme, že dítě nemá ujasněné hranice mezi vlastním a cizím, ale připouštím, že někdy může být věc natolik lákavá, že zapomene na dobré vychování. Zkušenost dívky s krádežemi již patrně pokročila, protože kdyby se jednalo o nedopatření, tak by figurky děvče další den přineslo. Jenže ono je pro dítě velmi těžké přiznat chybu a koneckonců se rozloučit s pěknou hračkou. Taková situace by byla obtížná pro každého.

Mnohem podstatnější než pátrat po příčinách je však přemýšlet, jaká vhodná opatření zvolit doma i ve škole. Dívce je třeba připomenout (i opakovaně), že si musí dát pozor, aby omylem neodnesla něco, co jí nepatří, aby se situace neopakovala. Je třeba jí rovněž znovu připomenout, že cizí věci nebereme a že když si něco půjčuje, tak by se měla vždy nejdřív dovolit – čímž také zvyšuje pravděpodobnost, že kdyby zapomněla věc vrátit sama, bude ji to připomenuto.

Mamince je třeba doporučit, aby – v rámci svých možností – věnovala dceři co nejvíc volného času. Nepíšete, jak je zapojený táta, ale i on by se měl dceři věnovat. Možná by dívka mohla odčinit chybu tím, že příštího koníka, kterého dostane nebo si koupí, věnuje do třídní sbírky.

Ovšem stejně podstatné je, co lze dělat ve škole. Mohu mít pro holčičku velké pochopení, nicméně odezva je vždy zapotřebí. Osobně bych ji netrestal. Bez ohledu na to, co si myslíte, bych doporučoval zůstat u vstřícné interpretace vzniklé situace: stalo se to omylem, neuvědomila si, zapomněla vrátit. To není psychologické slovíčkaření. Laskavý (ale důsledný) přístup zvyšuje pravděpodobnost nápravy, vytváří prostor pro přiznání i pro hledání vhodných řešení v případné budoucnosti. Odsuzující slova jako lež či krádež bych při výchově zejména menších dětí vypustil ze slovníku. Zahánějí dítě zbytečně do pochopitelné, silné a někdy zcela nepřekonatelné obrany.

Rovněž je třeba výrazně zesílit dohled a kontrolu a se souhlasem dívky jí při každém odchodu prohlédnout tašku. Nejde o žádný trest ani ponižování, divadlo pro třídu, ale prevenci větších problémů spojených s případným nevrácením cizí věci. Je také důležité, aby si dívka nemohla zvyknout, že jí takové přestupky prochází bez povšimnutí. Koneckonců neosobní dotaz, jestli děti všechno uklidily, jestli vrátily všechny zapůjčené věci, se může týkat celé třídy.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie

Filozofická fakulta UK

VÁŠ DOTAZ:

Žák v osmé třídě vytvořil facebookovou stránku, na které sděloval názory na vyučující. Někdy i velmi nepěkné, urážející. Aktivních účastníků (možná i iniciátorů a tvůrců) bylo víc, ovšem pouze tento se přiznal, další jsme neidentifikovali. Jde jinak o výborného žáka bez kázeňských problémů. Má dobré rodinné zázemí, takže rodiče s chlapcem okamžitě po odhalení vše smazali, komunikaci i účet, chlapec se omluvil a nabídl vlastní práci k odčinění přestupku. V tom ovšem hlavní problém není. Chlapec si vysoutěžil stipendium na studijní zahraniční pobyt. Potřeboval k němu rovněž doporučení školy. Ve sboru jsme se dlouze dohadovali, a nakonec jsme mu doporučení nedali. Můj dotaz se týká toho, zda jsme udělali správně.

Marie Kořínková

NAŠE ODPOVĚĎ:

Dřív jsme si stížnosti na učitele jako žáci mohli nanejvýš sdělovat po cestě ze školy. Pěkně v soukromí a beze svědků. A také jsme to zhusta dělali. A leckdy notně peprně. Dnes ovládají už i docela malé děti nebývalé technické prostředky, takže je využijí ke stejnému účelu. Občas přitom něco nedomyslí. Zveřejňují leccos, co není vhodné. Příkladů bychom mohli uvést víc než dost, často tak jednají i dospělí. Chlapec tedy jednoznačně udělal průšvih a měl by přijít následek.

Nevím, jestli byl autor odhalen nebo se přiznal po nějakém školním zjišťování. Měli bychom však také jemu i ostatním vyslat jednoznačný signál, že případné přiznání je polehčující okolnost.

Osobně jsem přesvědčený, že na cestě dětstvím děláme chyby všichni. Podstatné je, abychom se učili, že chybu je možné odčinit. Omluva a smazání účtu jsou v tomto případě samozřejmé, nicméně zcela nedostačující. Trestání pokládám za zbytečné. Měli bychom učit děti, že k nápravě činu je zapotřebí něco učinit, něco udělat. Vést je zkrátka k tomu, že přečin je vhodné smazat činem. Jestli chlapec nabídl aktivitu (někdy je k tomu musíme ponouknout a následně ještě sami vymyslet, co je vhodné a možné a současně přiměřené závažnosti provinění), tedy svůj volný čas, aby odčinil chybu, měl by po jejím provedení dojít odpuštění. Odpuštění, a tedy i smíření, představují nedílnou a důležitou součást naší výchovy dětí pro budoucnost. Myslím, že ani jako dospělí příliš postupy vedoucí k odpuštění ani samotné odpuštění neovládáme. Přitom jako dospělí docela dobře víme, že neodčiněnou a následně neodpuštěnou křivdu si v sobě často neseme v silné podobě dlouhou dobu.

Odebrání výhod, tedy zbytných věcí i aktivit, pokládám za možnou nedílnou součást následků. Odebrat tablet, omezit přístup na mobil, zakázat kino se mi proto jeví jako legitimní. Vzdělání však považuji za klíčový úkol dětství a dospívání. Omezovat jakkoli přístup ke vzdělání pokládám za nevhodný. A že by si chlapec lépe zapamatoval, že se některé věci nedělají? Jestli je, jak píšete, slušný kluk ze slušné rodiny, pak už si bude tuto událost pamatovat dlouho. Myslím, že dokonce ani nehrozí nebezpečí, že by něco podobného zopakoval. A kdyby byl „padouch“, tak trest a získanou zkušenost využije stejně pouze k tomu, aby se na přestupek příště nepřišlo.

Respektuji vaše rozhodnutí, nicméně z mého pohledu chlapec doporučení dostat měl. Škola by měla rozlišovat věci skutečně podstatné a méně podstatné. Těmi méně podstatnými se jistě také musí zabývat, ale neměla by je klást na roveň těm zásadním. Vaše rozhodnutí asi už nejde zvrátit. Takže pokud by to bylo v možnostech rodičů, tak bych jim doporučil, aby chlapci stipendium, a tedy i pobyt uhradili sami.

PhDr. Václav Mertin,

dětský psycholog

Vaše náměty a dotazy pro poradnu zasílejte na e-mailovou adresu komensky@ped.muni.cz.

VÁŠ DOTAZ:

Učím na pedagogické fakultě, kde připravujeme studenty na jejich budoucí roli učitele. Považujeme za důležité pěstovat a rozvíjet jejich diagnostické dovednosti, aby byli schopni pozorovat žáky, vést s nimi rozhovor, analyzovat výsledky jejich činnosti, a tak získávat informace o jejich znalostech, dovednostech a zejména o jejich potřebách. Vedeme studenty k tomu, aby hledali cesty, jak podpořit jednotlivé žáky na jejich individuální vzdělávací cestě. Chceme, aby se nezaměřovali jen na obsah učiva, ale také na samotné žáky, aby ke každému přistupovali individuálně a přemýšleli, jak pro něj vhodně diferencovat výuku a učivo. Učíme je, že mají k dispozici podporu odborníků, o kterou si mohou ve svých školách říci, případně se mohou obrátit na poradenské zařízení. V terénu se však studenti při svých praxích často setkávají s názorem, že role učitele jako diagnostika je vedlejší, že není důležitá a že je lepší tuto oblast přenechat odborníkům. Proč je podle Vás role učitele jako diagnostika důležitá? V čem spočívá význam pedagogického diagnostikování a jaký to má přínos pro žáky?

Jana Kratochvílová, Brno

NAŠE ODPOVĚĎ:

Neumím si představit učitele, který by při své práci nevyužíval vlastní diagnostické údaje o žácích i o třídě. Možná tomu tak neříká, mluví o poznávání, porozumění, snad i o pochopení žáků a ve své mysli může mít oblast diagnostiky spojenou výlučně s odborníky mimo školu a možná i s psychologickými testy a dotazníky. Jenže tak tomu ve skutečnosti není. Když učitelé říkají, že v září nové žáky ještě dobře neznají, nevědí, co od nich mají očekávat, tak jak jinak, než právě diagnostickým poznáváním dospějí k lepšímu porozumění svým svěřencům? A k čemu slouží zkoušení, písemky, testy? Může vůbec dnešní učitel bez údajů z těchto zdrojů efektivně vyučovat? Pravda, vyučovat lze v zásadě i bez znalosti aktuálních znalostí a dovedností žáků, jenže pak jsou dosahované výsledky závislé výlučně na samotném žákovi, učitele bychom k tomu vlastně ani nepotřebovali. Bez znalosti úrovně žáků nelze tedy cíleně vyučovat.

Dnes se však diagnostika neomezuje na vzdělávací výsledky, učitel se zajímá o sociální vztahy ve třídě ‒ například v podobě sociometrie ‒, o klima třídy, o spokojenost žáků a podobně. I na nich jsou totiž závislé vzdělávací výsledky žáků. Učitelská pedagogická diagnostika se tak ve škole jeví jako klíčová. Pravda, nemůže sloužit k formálním opatřením, „pouze“ k hledání vhodnějších, optimálních způsobů učení. A nezapomínejme, že učitel vedle didaktických postupů musí maximálně rozumět i psychice žáků, jejich zdravotnímu stavu, dopadům sociální situace rodiny včetně vlivu turbulencí ve společnosti. A to i přesto, že ani v jedné oblasti nebude nahrazovat specializované odborníky. Jenže učitel ví, že všechny tyto komponenty se podílejí na výkonnosti i chování žáků, takže by měl mít ve všech uvedených oblastech co největší znalosti a alespoň orientačně se na ně zaměřovat a provádět diagnostiku.

Učitel totiž má na rozdíl od dalších profesí výhodu, že vidí dítě opakovaně a dlouhodobě. Může tedy lépe vnímat i drobné změny. Tím, že o svých žácích mluví s ostatními učiteli, rozšiřuje své porozumění. Co by za to psycholog dal! Něco se doví přímo (dítě nebo rodiče mu to řeknou), něco nepřímo (všímá si žáků o přestávce, po cestě do divadla, na třídnické hodině), využívá informací z písemných prací, sleduje ústní projevy žáků, bere v potaz jejich mimoškolní aktivity.

Získat data je pro učitele důležité, ovšem teprve vyvozením konkrétních opatření nabydou diagnostická data na významu a mohou sloužit edukaci dítěte.

 

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

 

VÁŠ DOTAZ:

Mám ve druhé třídě žáka Fandu, který je šikovný, v látce je velmi napřed, učení mu jde samo. Je trochu drobnější, rodina je podnětná, přiměřeně ambiciózní. Vlastně s ním není vůbec žádný problém, jen rodiče trochu tlačí na přeskočení ročníku. Váhám, co by pro něho bylo nejvhodnější, a také, jak nejlépe ve stávající třídě rozvíjet jeho nadání.

Veronika Krejčová

NAŠE ODPOVĚĎ:

Vím, že se někde začít musí. V českém školství se desetiletí věnujeme dětem se zdravotním postižením a oslabením. Teprve postupně uznáváme, že mimořádnou péči vzdělávacího systému potřebují i děti s nadáním. Ty také patří do kategorie žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, jenže reálné aktivity škol jsou v tomto ohledu zatím spíše slabší. Věřím, že si dnes už nikdo nemyslí, že veškeré nadání se stejně dříve či později prosadí samo i bez naší podpory. I nadaným dětem musíme vytvářet adekvátní prostor, podporovat je v různých aktivitách, využívat rozmanité cesty podpory a rozvoje nadání.

Vy kladete otázku ve dvou směrech. Na první pohled má přeskočení ročníku logiku. Jestliže jsou děti nezralé (až 25 % z populačního ročníku dostává odklad školní docházky) a děti neúspěšné (několik procent dětí opakuje ročník), pak musejí být i děti na opačném pólu spektra, tedy děti výrazně šikovné, inteligentní. Je však otázkou, jestli přeskočení ročníku ve stávajícím systému školství je výhrou. Rozumím tomu, že dítě, které je v některých oblastech vepředu, může ztratit motivaci, když by muselo donekonečna opakovat to, co už velmi dobře ovládá. Z hlediska kognitivního rozvoje to patrně problém nebude, chlapec zřejmě bude dosahovat i ve vyšším ročníku stejně dobrých výsledků jako dosud. Možná ho to jen bude stát trochu větší úsilí a trochu více času. Alespoň tak bude využívat svou kapacitu na vyšší procento. Jenže nejde jen o školní učení a výsledky, ale také o sociální vztahy a začlenění mezi vrstevníky, volnočasové aktivity, dostatečné zažití věkově odpovídajících podnětů. Doporučuji uvažovat spolu s rodiči i v tomto směru a položit si otázku: Co všechno dítě získá přeskočením ročníku, co bude, až ukončí vysokou školu místo ve 24 letech o rok dřív? V mých očích nejsou dlouhodobé zisky přeskočení ročníku příliš velké.

A tím se dostáváme k tomu, jak podněcovat rozvoj schopností chlapce dostatečně i ve stávajícím ročníku. Existují rozmanité soutěže, olympiády. Můžete vytvářet prostor k vlastním aktivitám. Vést chlapce k samostatnému naplnění individuálních cílů. Tak jako existuje doučování a případně speciálně pedagogická podpora pro žáky s poruchami učení, stálo by možná za to udělat ve škole podobné aktivity i pro šikovné děti, pokud zatím v rámci školy podobný volnočasový kroužek neexistuje. Někdy stačí být trpělivý a dítě neotrávit a ono si skutečně s pomocí rodičů najde samo další cesty rozvíjení. Klíčem je domlouvání se mezi učitelem a rodiči dítěte, rodiče bývají velmi často ochotni věnovat se mu nadstandardním způsobem.

Je asi zřejmé, co bych preferoval já. Ponechat chlapce ve stávajícím ročníku a hledat ve spolupráci s ním a jeho rodiči i ostatními učiteli cesty, jak mu umožnit co nejširší rozvoj.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

VÁŠ DOTAZ:

Učím na druhém stupni matematiku. Mám kolegyni, která vynikajícím způsobem dokáže připravit část třídy na přijímací zkoušky na gymnázia. Bohužel nehezky mluví o těch slabších, jejichž neúspěchy vykládá nedostatečnou pílí a snahou. Sděluje to nejen jim, ale i rodičům. Nedávno jsem se dozvěděla od jedné maminky, že se jejich syn v sedmé třídě začal počůrávat, nejspíš právě v souvislosti s matematikou, protože když je na rozvrhu matematika, nechce jít do školy. Vzhledem k tomu, že jde o kantorku s dlouholetou praxí, je velmi obtížné se s ní domluvit. Už jsme to řešili na poradě, snažila se paní ředitelka, ale kolegyně trvá na svém přístupu. Existuje nějaké řešení?

Helena Sulkovská

NAŠE ODPOVĚĎ:

Je spousta dospělých, kteří jsou přesvědčeni o své pravdě. Na druhé straně žáky vedeme ke kritickému posuzování poznatků, které jim předáváme. Faktem je, že skutečnost života je komplikovaná a nejednoznačná. Existují rozmanité vhodné ‒ někdy i nepatrně méně vhodné ‒ cesty k cíli. Objevují se nové, jiné, někdy překvapivé možnosti přístupu, a tak i výkladu situací, které se dříve zdály „jasné“. Skutečně stabilních, absolutně nezpochybnitelných poznatků najdeme jen málo. Zároveň přístup, že vůbec nic nevíme, že nic není jisté, že všechno může být úplně jinak, není v běžném životě udržitelný.

Učitel není ve škole kvůli sobě a pouze za sebe, ale kvůli dětem. Je v roli učitele a jeho úkolem je učit všechny žáky, byť jistě ne všechny stejně. Učit některé žáky je radost, s jinými je to těžší. Jenže základní škola má zabezpečit úspěch a radost z něho všem dětem. Rozumím přístupu vaší kolegyně, že úsilím a delším časem stráveným přípravou, lze výsledky zlepšit. Rozumím i potřebnosti trénovat paměť a rozmanité dovednosti. Asi znáte příběh, jak žák po letech navštívil svého učitele a za jeho náročnost mu poděkoval. Pro učitele to pak je argumentem, jak na svém přístupu nic neměnit. A může být i hrdý, že se o něm říká: „Je přísný, ale naučí.“ To ovšem má určité limity. Z psychologického hlediska je podstatné, že se dítěti jakž takž daří, což znamená, že hledáme způsoby, jak je motivovat. Povzbuzujeme je, pomáháme mu, aby látku úspěšně zvládlo. Jen se musí vždy jednat o přiměřenou a slušnou formu. Když se však žákovi z jakýchkoliv příčin nedaří, tak ten „přísný“ přístup nefunguje a lze jej pokládat za špatný. Proč? Škola nemá jen co nejvíc naučit, ale má také rozvíjet osobnost dítěte. Má pěstovat ‒ nebo alespoň neničit ‒ jeho duševní zdraví, a tak podporovat jeho touhu celoživotně se vzdělávat. Výsledky tedy nemají být dosahovány strachem a obavami. Řekl bych, že ve třídě této paní učitelky se ale nemohou cítit dobře ani jedničkáři či dvojkaři.

Žádné řešení nebude, bohužel, v tuto chvíli moc dobré. Pro takové, které by paní učitelce pomohlo změnit přístupy, nevytváří zatím české školství podmínky. Jednalo by se např. o specifický sebezkušenostní výcvik a supervizi. Nepatrně by snad mohlo pomoci její další vzdělávání v psychologii dítěte. Zároveň by ředitelka školy z pozice své odborné autority měla důsledně hájit zájmy a duševní zdraví svých žáků a vyžadovat od učitelky změnu přístupu. Pravdou však je, že dokud rodiče chlapce „nezveřejní“ problém (např. rozhovorem s ředitelkou), nelze přímo argumentovat. Rodiče by to měli udělat, jenže musejí mít absolutní jistotu, že to nikdo nepoužije proti jejich dítěti. Pokud by se tak stalo, je třeba zasáhnout nekompromisně. Pro samotného chlapce a jeho rodiče by bylo nejjednodušším řešením přejít do jiné školy. Jenže to je možné jen někdy a někde.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

VÁŠ DOTAZ:

Prospěchové zhoršení žáka během online výuky.

Jenda nikdy nepatřil k excelentním žákům. Co ho znám, má na vysvědčení více dvojek, někdy dostane i trojku. I během online výuky však pracoval velmi přijatelně. V posledních týdnech u něj došlo ke skutečně výraznému zhoršení. Stěžují si kolegové prakticky ve všech předmětech. Působí dojmem, jako kdyby úplně zhloupnul. Všichni chápeme, že ve čtrnácti letech nemusí hrát škola dominující roli pro každého žáka, ale stejně bychom mu rádi pomohli.

Věra Šťovíčková, Teplice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Chlapec určitě nezhloupnul. Kognitivní předpoklady se sice mohou v průběhu doby mírně měnit, ale zpravidla se tak děje v delším časovém horizontu. Máte-li žákovi pomoci, je žádoucí prozkoumat nejběžnější možné příčiny, po možném důvodu začít pátrat. Někdy je jasné, že zjištěnou příčinu sice neodstraníte, ale budete lépe rozumět chlapcovým problémům.

Kde byste tedy měla hledat? Pro lepší porozumění problémům ve škole je také důležitý širší kontext: přestal se zajímat i o volnočasové aktivity? Změnilo se jeho chování ve škole či doma? Určitě nás napadnou komplikace v rodině. Děti ve věku puberty sice často s rodiči bojují, ale pořád jsou na rodině velmi závislé. Rodiče se tedy mohou rozcházet, některý vážně onemocněl, ztratil práci, dítě s nimi má opravdu velké konflikty... Samotné dítě může mít nejrůznější zdravotní nebo osobní problémy. Puberta je období, kdy se objevují závažné existenciální otázky, ale také rozmanité psychické i zdravotní poruchy. Vidět za každým zhoršením prospěchu závažnou psychickou poruchu je jistě nesmysl, ale zcela vyloučit nemůžeme depresi ani některé vážné duševní onemocnění. Učitel nestanovuje diagnózy, ale neměl by některou možnou příčinu vynechat. Zdrojem mohou být též neurovnané sociální vztahy ve třídě či zhoršení vztahů s některým učitelem.

Jak zjistit, která okolnost by mohla tak nepříznivě působit? Vhodné je promluvit si se samotným žákem. Někdy mohou poskytnout informace spolužáci, jen musíte postupovat velmi opatrně, aby neměli pocit, že jsou „udavači“. Rozhodně je zapotřebí promluvit s rodiči – pokud se možný zdroj problému týká právě rodiny, měli by vám to sdělit – ze zkušeností však vím, že se tak stane jen někdy. S rodiči je třeba mluvit také proto, že bez jejich vydatné podpory je menší pravděpodobnost, že následně dojde k opětovnému zlepšení.

S rodiči, se žákem i s kolegy je třeba mluvit o konkrétních krocích vedoucích ke zlepšení. Když spolu učitelé (i na druhém stupni) komunikují, pak roste šance, že si výraznějšího zhoršení všimnou brzy. Je důležité, aby pomoc všech byla koordinovaná – není nic horšího, když se žák naučí na jeden předmět a dostane pětku z druhého, který zatím nebyl na pořadu dne při doučování. Důležité je, abyste žáka nastartovali opakovanými úspěchy. Nedoporučuji nechat řešení na samotném žákovi a jen ho obecně povzbuzovat, že se musí sebrat, že na to má, že takhle se nedostane na vhodnou střední školu.

Počítat je třeba také s tím, že žádnou věrohodnou příčinu neodhalíte, že možná žádná taková jasně vymezená ani neexistuje. Neměli bychom se zcela vyhnout samotnému chlapci. Puberta není nemoc, ale v tomto období se mohou objevit výraznější pochybnosti o smyslu školního vzdělávání, či života vůbec. Podobnou nepříznivou sílu mohou mít vztahové problémy – s vrstevníky, s opačným pohlavím.

U některých příčin je velká naděje, že se vše v rozumném čase samo srovná, stačí vaše mírná tolerance, pochopení, podpora a trocha trpělivosti. A samozřejmě i přiměřená důslednost. Těžké na situaci je to, že nevíme dopředu, jak dlouho bude toto špatné období trvat.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

 

VÁŠ DOTAZ:

Mou čtvrtou třídu navštěvuje skoro jedenáctiletý chlapec. Měl odklad školní docházky, takže patří k nejstarším ve třídě. Docházel do anglické mateřské školy a anglicky umí velmi dobře, ale vyjadřovat se v češtině mu dělá potíže, je na úrovni první, druhé třídy. Má studijní problémy prakticky ve všech předmětech. Ve třídě nemá kamaráda. Rodiče, zejména maminka, odmítají připustit, že chlapec požadavky nezvládá. Jak se k tomu mám postavit?

Mgr. Alena Hrdá, Jeseník

NAŠE ODPOVĚĎ:

Pohledy rodičů a učitelů se někdy neshodují. Zejména vzdělaní rodiče mohou někdy být nekritičtí k možnostem vlastního potomka. Zároveň je třeba připomenout, že o něco vyšší očekávání, než odpovídá aktuálním výsledkům dítěte, se ve výzkumech ukázalo jako prospěšné a přispívalo ke zlepšení faktických výsledků. Podle teorie zóny aktuálního a nejbližšího vývoje L. S. Vygotského (1896‒1934) bychom dítě alespoň občas měli zatěžovat úkoly, které jdou nad jeho aktuální úroveň. Problém může ale nastat, když rodiče vidí, že dítě dělá neustálé pokroky, ač zůstává poněkud pozadu za spolužáky. Tyto pokroky posilují jejich naději, že dítě požadavky zvládne, byť o něco později. To samozřejmě naráží na ročníkové standardy – učitel zatím nemůže pouze na základě svého rozhodnutí a případné domluvy s rodiči měnit požadavky na žáka. Posoudit předpoklady dítěte je obtížné – aktuální výkony sice představují velmi silné vodítko, ale někdy nás svedou na scestí.

Jistě se dá rodičům doporučit smíření se se situací a přehodnocení ambiciózních nároků na syna, jenže jde o doporučení jednoduché jen zdánlivě. Rodiče chtějí pro dítě určitě jen to nejlepší a nemohou přestat usilovat o co nejlepší výsledky. Doporučoval bych pozvat maminku ‒ a ještě lépe oba rodiče ‒ do hodin. Aby viděli váš přístup ke všem žákům, a tedy i k jejich synovi, aby vnímali jeho reakce, projevy, zapojení do výuky. Někdy se lépe mluví, když obě strany uvidí totéž. Samozřejmě i v této chvíli se může lišit interpretace: nehlásí se, neodpovídá, protože se stydí, všechno ve skutečnosti doma uměl. 

Hledejte oblasti, ve kterých chlapec dosahuje dobrých výsledků, v ostatních realisticky a důsledně vycházejte z toho, co aktuálně zvládá. Pokud rodiče chtějí spolupracovat, ať s chlapcem doma cvičí látku, která je vhodná a která rozvíjí chybějící dovednosti.

Smiřte se s tím, že situace je taková, jaká je. Vaše možnosti jsou omezené – věcně i časově. K plnému a spokojenému životu nevede jen jedna jediná cesta. Vzdělání nekončí ve věku ukončení základní nebo střední školy – důležité jsou ochota i vůle se vzdělávat, nejen ve škole.

PhDr. Václav Mertin

katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

 

VÁŠ DOTAZ:

Mám v 7. třídě dva chlapce, jejichž pracovní morálka v čase domácí výuky ve všech předmětech je dlouhodobě velmi slabá. Pravda, ani v čase docházky do školy (učím je od šesté třídy) nepatřili k vynikajícím žákům, ale šlo to. Nechci volit razantní opatření např. propadnutí. Jak mám nejlépe a hlavně efektivně postupovat?

Petra Hermanová, Liberec

NAŠE ODPOVĚĎ:

Pro mnohé třináctileté kluky opravdu nemusí školní vzdělání patřit mezi priority. V běžných časech chodí sice pravidelně do školy, ještě si netroufnou jít za školu, úkoly jakž takž plní, výsledky nemívají na propadnutí. Jenže využijí každé příležitosti, aby mohli hodit školu za hlavu. Domácí vzdělávání k tomu dává dosud netušené možnosti. Často ovládají techniku lépe než my, snadno tedy nasimulují problém. Rovněž rodičovskou kontrolu lze poněkud oddálit a někdy pro ni mohou být složitější podmínky.

My, dospělí, často vycházíme z toho, že děti, zejména pak dospívající v určitém věku už by měly respektovat povinnosti, dodržovat pravidla a bez připomínání si udržovat ve svých věcech pořádek.  Rovněž slovo samostatnost se v posledním roce skloňuje při vzdělávání ve všech pádech. Jsme přesvědčeni, že děti by měly být více samostatné (a samozřejmě i zodpovědné). Jenže v řadě případů je přání otcem myšlenky. Samostatnost je třeba dlouhodobě systematicky cvičit, podporovat, a hlavně dohlížet na naplňování toho, co má dítě samostatně udělat. V případě vašich žáků se bude potřeba dohledu ze strany všech příslušných dospělých blížit 100 procentům. Jinak nelze očekávat přijatelné výsledky. Důležitá je důslednost a vytrvalost, tedy tvrdošíjné vymáhání všech předepsaných povinností. A to tak dlouho, dokud je nesplní.

Zásadním předpokladem úspěchu je intenzivní kontakt a spolupráce s rodiči. Je třeba jim jemně anebo i silně připomenout, že za vzdělávání vlastních dětí mají odpovědnost oni. Jistě máte pochopení pro složitosti současného života, rodiče musí do práce, nemohou se vždy věnovat synům ve stanovený čas, někdy opravdu nemusí technika naplnit všechny naše požadavky. Na druhé straně, oni mají povinnost zajistit podmínky i samotné učení do školy. Nemohou jednoduše říct, že oni jsou v práci a nemohou dohlížet na takhle velkého kluka. Je třeba hledat kompromisy na obou stranách.

Pokud by někdo namítal, že zcela opomíjím vnitřní motivaci chlapců, vzbuzení a využití jejich zájmu o učení a orientuji se výlučně na vnější podporu, dohled, nátlak, kontrolu, tak má pravdu. Jenže v této mimořádné situaci nelze čekat na samovolné zlepšení. Nejsou podmínky ani čas. Sklízíme, co jsme zaseli.

Hledejte spolu s rodiči i žáky, jak situaci řešit, co je možné. Nabízejte pomoc a podporu. Vymáhejte realistické vstřícné kroky od rodičů a trochu i od samotných kluků. Je žádoucí domluvit „individuální vzdělávací plán“ dohánění zameškané látky. Vaše požadavky jistě nebudou přemrštěné, ale nemůžete zcela rezignovat. Do konce roku je ještě několik měsíců, dá se stihnout mnoho práce. Důležitá je snaha na straně rodičů a žáků, výsledky až na druhém místě. Vaše pochopení však nemůže jít proti zájmům chlapců. Vyložte tedy karty na stůl: co bude dál a co se bude dít, když se nedostaví spolupráce, když dohodnutý a odsouhlasený plán nápravy nebude naplňován. Opakování ročníku není pedagogicky příliš přínosné, ale v tomto případě bych se mu nebránil. Pokud by ani rodiče nespolupracovali, mohlo by se jednat o zanedbání péče a měla byste nahlásit problém na OSPOD. Důležitý je pravidelný kontakt a zpětná vazba v krátkých intervalech, aby se vnější motivace rodičů i žáků (i vaše) udržovala na potřebné úrovni a nevyšuměla do ztracena. Hodně zdaru!

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

 

VÁŠ DOTAZ:

Jsme městská škola. Petra k nám přestoupila ve třetí třídě z venkovské školy jako nejlepší žákyně třídy. U nás měla od počátku o něco slabší výsledky. Velmi špatně se s nimi smiřovala. Stejně obtížně navazovala kontakty s novými spolužáky, takže denně chodila domů s pláčem. Je poněkud obézní, což bylo od začátku terčem posměchu a vedlo k Petřinu absolutnímu odporu k tělocviku. Nyní je Petra v osmé třídě. Odmítá komunikovat a je často agresivní vůči spolužákům i učitelům. Rodiče vše omlouvají a velmi jí vycházejí vstříc, řekla bych, že ji až rozmazlují. Jak v této situaci postupovat?    

Mgr. Ivana Nováčková, Klatovy

NAŠE ODPOVĚĎ:

Téma odmítání vrstevníky se neustále vrací a představuje vážný zdroj osobních problémů dítěte. Jednou to je chudoba, podruhé zápach (cigaretový, alkoholový, tělesný), nadváha či nějaký jiný nedostatek. V případě, který popisujete, by možná pomohlo, kdyby dívka zhubla. Jenže to většinou není tak snadné a také to asi nebude jediná ‒ byť patrně nejnápadnější ‒ okolnost, která komplikuje sociální vztahy a přijetí děvčete spolužáky. Hlavní komplikace totiž spočívá v tom, že nevíme, jak se která okolnost podílí na vzniku a trvání problému. Klíč k řešení často tkví ve výchovných přístupech rodičů a z nich vyplývajících společenských projevech dívky, ač se na první pohled zdá, že příčinou je obezita či nezvládání školních neúspěchů. 

Doporučoval bych získat ke spolupráci rodiče. Rodina má veliký vliv a může přispět ke zmírnění problému, byť by šlo jen o dílčí změny v přístupu k problému.

Také bych se zaměřil na spolužáky. Za poslední dva školní roky se možná nedá docílit zásadních změn ‒ vztahy se utvářely několik let ‒ přesto není dobré nechávat vzájemné chování žáků bez povšimnutí. Ve hře zde totiž je i jejich budoucí chování v dospělosti. Můžeme využít třídnických hodin, zaměřovat se na rozvíjení pozitivních vztahů, na sebepoznání, vést děti ke spolupráci, zvyšovat jejich toleranci k odlišnostem. Jestli žáci nejsou zatím na podobné aktivity zvyklí, doporučuji začít pozvolna, aktivitám „na tělo“ se zpočátku vyhnout. I při samotném vyučování lze zařazovat vhodné společné činnosti, vytvářet příležitosti, kde bude Petra moci být přínosným členem skupiny.

A je třeba začít pracovat se samotnou Petrou, postupně zvyšovat její odolnost a sociální dovednosti. To může třídní učitel, výchovný poradce nebo jiný učitel, který má dívčinu důvěru. Pokud máte ve škole psychologa, pak je dívka indikovaná pro jeho péči. Nezmiňuji zde školské poradenské služby, protože ty jsou v posledních letech stále více zaměstnané „úřadováním“, tj. vyřizováním odkladů zahájení školní docházky, žáky se speciálními vzdělávacími potřebami aj.; na zde potřebnou intervenci jim zbývá málo času.

České školství podle mého soudu nutně čekají změny právě v oblasti osobnostního rozvoje žáků. Na dnešní děti, přestože vyrůstají v hmotném blahobytu, číhá řada zdrojů nepohody a mohou trpět skutečně vážnými problémy, které bychom neměli bagatelizovat ani přehlížet. Petra patrně vychodí školu dřív, než ke změnám dojde, přesto je třeba, aby škola a její nejbližší okolí věnovaly vztahům mezi dětmi pozornost. Bez dobrých vztahů totiž přicházíme o potenciál řady dětí. A to je škoda.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

 

VÁŠ DOTAZ: 

Do deváté třídy naší základní školy přestoupil žák z jiné školy. Jeho prospěch, chování i celkový přístup ke studiu byly bezproblémové, zejména v matematice měl vynikající výsledky. Uvedl se velmi dobře, jenže po relativně krátké době přestal spolupracovat, začal být verbálně agresivní vůči učitelům, zpochybňuje každou druhou vyučovanou látku, sabotuje veškeré společné činnosti. Ani jeho pozice ve třídě není dobrá. Ráda bych mu pomohla. Ale jak?

Mgr. Jana Havránková, Přerov

NAŠE ODPOVĚĎ:

Vůbec nepochybuji o tom, že pro patnáctiletého mladého muže je mimořádně důležité, aby se ve škole co nejrychleji začlenil do kolektivu vrstevníků. Dokonalé zvládnutí látky nemívá prioritu. Jestliže nastoupil do fungující třídy, je jasné, že na to, aby si našel přiměřené místo, nemá stejný čas ani prostor, jako měli spolužáci. Musí volit výraznější přístupy. Kdyby měl štěstí, tak se mu může podařit získat přiměřenou pozici akceptovatelným způsobem – velmi přitom záleží na jeho osobnostních a sociálních charakteristikách, na specifických dovednostech (např. hraje na kytaru, ovládá počítačové hry), na složení třídy, na podpoře ze strany učitelů. Někdy stačí poměrně málo a skupina nového člena přijme, jindy však nepomáhá skoro nic. Chlapec se může rovněž „rozhodnout“ pro role solitéra, šaška, drsňáka, sabotéra. Ve vašem případě patrně nastala právě tato nepříznivá varianta. Nemohu vyloučit, že je vše jinak, ale určitě se nejedná o nedostatek studijních předpokladů. Nestalo se něco doma, není nemocný nebo nešťastně zamilovaný? Bohaté a pozitivní socioemoční vztahy se spolužáky i učiteli jsou nesmírně důležité pro fungování každého žáka. Aby se však vytvořily, potřebují určitou dobu. Co tedy můžeme dělat?

Promluvit s rodiči. Neděje se něco nepříznivého? Jak si oni vykládají změnu, všimli si jí také? Možná by syna mohli povzbudit, aby pozval některého spolužáka na návštěvu. Mohli by mu pomáhat s učením – argument pro to je jasný: momentálně se ti hodně nedaří, měli bychom to společně překonat.

Promluvit s chlapcem. Nejen o tom, co je vidět, tedy o jeho chování a jednání, ale i o jeho přáních a plánech do budoucna, snad i o aktuálních životních radostech. Od nich bývá někdy možné odrazit se k nápravě. Je jasné, že chlapec nebude mluvit s každým. K takovému hovoru je třeba důvěra a vstřícné naladění. Ale je hodně nepravděpodobné, že by se ve škole nenašel nikdo vhodný – a nemusí to být jen výchovný poradce nebo psycholog.

Promluvit s ostatními vyučujícími. Ti mohou odpor chlapce svými reakcemi zesilovat i zeslabovat.

Je žádoucí využít třídnické hodiny ke stmelovacím aktivitám. Podobný význam mohou mít společné třídní projekty. Důležité přitom je, aby učitel nenápadně podpořil chlapcovo začlenění.

Pozitivní roli rovněž sehrává úspěch. Jenže dnes se už chlapec jako žák zacyklil a jeho jednání nepředstavuje dobrou cestu k úspěchu. Bezpodmínečně je zapotřebí najít něco, v čem je dobrý a čím by mohl získat respekt učitelů i spolužáků. Přišel jako dobrý žák, byla by škoda, aby se jeho cesta k dalšímu stupni vzdělávání zkomplikovala.

 

PhDr. Václav Mertin

katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

 

 

VÁŠ DOTAZ:

Jedenáctiletý Jindra ve třídě i ve škole (v šatně) krade – mobily, tužky apod. Nic nejspíš neprodává, jen se mu líbí a chce je mít. Víme o tom, že krade rovněž doma sourozencům i pěstounům, na kroužcích, na florbalu. Jindra je od předškolního věku v pěstounské péči v dobré rodině s dalšími dvěma dětmi. Pěstouni spolupracují, všechny škody hned nahradí. Co dělat? Jindra je vcelku šikovný kluk, je ho škoda.

Jitka Neradová, Olomouc

NAŠE ODPOVĚĎ:

Můžeme spekulovat o Jindrově složité minulosti, o vlivu doby strávené v komplikované biologické rodině či později v ústavu, a rozhodně bychom nad ní neměli mávnout rukou. Předškolní věk je nesmírně důležitý pro pozdější rozvoj dítěte, silně ovlivňuje i jeho aktuální situaci, leč pro vás je důležitá pouze přítomnost. Možná tedy můžeme mít pro Jindru lidsky pochopení, ale omlouvat přítomnost minulostí nelze.

Můžeme myslet na pozitivní působení Jindrovy dnešní rodiny, ve které je láska, klid, bezpečí i důslednost, kde má Jindra přiměřený dostatek všeho. A můžeme doufat, že dříve – nebo spíše později – snad vyhraje nad nepříznivým vlivem minulosti. Jenže Jindrovy problémy musíme efektivně řešit teď. Protože jinak se výrazně zvyšuje pravděpodobnost velmi nepříznivého vývoje.

Nepochybuji, že všichni dospělí už mnohokrát Jindrovi vysvětlili, že brát věci druhých bez jejich souhlasu je nepřijatelné, patrně byl i potrestán. A přesto to nepomáhá. Takže tudy cesta nepovede. Je možné, že Jindra je v pravidelné péči psychologa. Ovšem to je rovněž na dlouhé lokty. Represi si Jindra rovněž nezasluhuje. Jen by podpořila jeho pohled na svět a lidi, který má patrně v sobě zakódován. A hlavně represe nenaučí nic lepšího.

Takže nezbývá než neustálý dohled. Nejedná se o trest (tedy jen jinou formu represe), jde o vcelku přirozený následek minulého Jindrova jednání a současně prevenci před opakováním krádeží. Jindrovi znovu vysvětlíme, že si nikdo nepřeje, aby kradl, patrně ani on sám se nechce dostávat do opakovaných nepříjemných situací. Zatím se mu nedařilo problém zvládnout vlastními silami. Proto je třeba mu pomoci tím, že se pokusíme omezit příležitosti ke krádežím. Vlastně se k němu budeme v tomto směru chovat jako k hodně mladšímu dítěti. Stejně je třeba se s Jindrou (i s pěstouny, ale s nimi určitě nebude žádný problém) domluvit, že při odchodu ze školy mu učitel zkontroluje tašku.

Možná se nám to nebude příliš líbit a někdo by to mohl chápat jako další omezování osobní svobody a soukromí, ale o všech přestávkách by měl být Jindra neustále na dohled.

Ještě složitější bude práce se spolužáky. Je potřeba je informovat. Jedním dechem však je třeba v nich podpořit pozitivní pomocný přístup k Jindrovi. Neuslyším od nikoho, že mu říká zloděj. Nicméně Jindra tuto nálepku má, protože odpovídá skutečnosti. Musíme jen dát pozor, abychom jakýkoli podobný prohřešek automaticky nespojovali s Jindrou. Dítě něco založí, nebo dokonce ztratí: Určitě mu to ukradl Jindra. V těchto případech je třeba Jindru bránit. Pokud se Jindrovi podaří, aby byl nějakou dobu bez maléru, je možné pomaloučku opatření zmírňovat. A je třeba současně dál pokračovat v individuální práci s Jindrou.

Jde o velmi obtížnou práci, protože primární úkol učitele není hlídat Jindru a vyšetřovat všechny ztráty. Na druhé straně , Jindra je lidská bytost, a je třeba mu – i v našem vlastním zájmu – pomáhat, dokud je čas.

PhDr. Václav Mertin

katedra psychologie FF UK

 

 

 

VÁŠ DOTAZ

Dcera Iveta velmi často odmítá usínat a spát sama a chce, abych spala s ní. Problém spatřuji v tom, že už jí je třináct. Netýká se to jen víkendů nebo dne, kdy je hodně unavená, to usne a spí sama. Nepomáhá přítomnost šestiletého bratra v pokoji. Myslím, že situace se výrazně zhoršila poté, co před půl rokem zemřel její milovaný strýc. Nejsem si jistá, jestli je to ještě normální.                    

Barbora Šímová, Ostrava

NAŠE ODPOVĚĎ

Tento dotaz vznesl rodič a jde o soukromý problém. Do školního fungování dívky se patrně nijak nepromítá. Učitelé (podobně jako pediatři) jsou však pro rodiče nejdostupnější odborníci, takže se na ně leckdy obracejí s žádostmi o radu nebo alespoň o názor na nejrůznější problémy osobního a rodinného života. Učitel pak s nimi řeší otázky, zda a do jakého věku mají dítěti pomáhat s úkoly, kdy a zda vůbec mu koupit mobil a jaký čas povolit na hraní, kolik kroužků představuje optimum, ale i jak pohlížejí na střídavou péči, tělesné tresty atd. Učitel by měl odpovídat alespoň do určité míry s ohledem na aktuální odborné přístupy.

I ten nejbanálnější problém má řadu souvislostí, které je dobré znát a alespoň částečně jim rozumět. Příčiny patrně spolehlivě nevypátráme, ale je žádoucí vnímat okolnosti, které mohou hrát roli. V tomto případě určitě nepříznivě působí úmrtí blízké osoby, způsobuje smutek a zesiluje životní obavy. Podobně bychom měli vzít v potaz věk puberty, který sám o sobě přináší zvýšenou citlivost, až přecitlivělost, obecnou nejistotu a labilitu. Současně působí i zpravidla nelehké úvahy o smyslu života, vlastním místě dítěte ve světě, vztazích k druhým lidem, nároky školy atd. Navíc musíme počítat s obrovskými rozdíly mezi dětmi v prožívání i projevech a reakcích na úplně stejné události.

A jak je to se společným spaním? Dnešní pohled na společné spaní rodičů s dětmi souvisí i s dílčí změnou přístupu ke spánku a významu citových vztahů mezi rodiči a dětmi. Uznáváme, že klidný a dostatečný spánek hraje podstatnou roli i při zvládání požadavků školy. Hledáme podmínky, za kterých se dítěti bude spát dobře. Lépe rozumíme tomu, co kvalitu spánku ovlivňuje. V době před desítkami let akcentovali pediatři (dětských psychologů bylo minimum) především hygienické a bezpečnostní aspekty výchovy, a tedy i spánku. Malou pozornost věnovali emocím, prožívání. A protože hledali obecné zákonitosti, nevěnovali pozornost zcela normálním odlišnostem mezi dětmi. Takže společné spaní rodičů s dětmi nebylo pokládáno za vhodné. Dobré, tedy klidné spaní dítěte, mělo být zajištěno vhodným režimem a podmínkami.

Dnes si uvědomujeme, že klidné spaní u dětí je spojeno s pocitem bezpečí, což u některých dětí zajistí právě přítomnost rodičů. Samotné spaní totiž nemusí být pro dítě vůbec jednoduchá záležitost. Dítěti se honí hlavou nejrůznější myšlenky, prožívá obavy z dalšího dne, bojí se usnout, má strašlivé sny, probudí se a vidí nejrůznější příšery, znovu se bojí, a tak hledá pomoc. Pro dítě jsou rodiče (častěji maminka) nejbližší a nejdůvěrnější osoby, na které se spoléhají, když je život příliš bolí – pro řadu z nich dokonce i ve věku puberty a adolescence.

Pokud tedy nepomůže přesvědčování, meduňkový čaj, noční lampička, pak nevidím důvod, proč neužít tuto „terapii“.  Jaká je alternativa? Lékař může předepsat prášek. Polykat prášky na spaní ve třinácti? Zastávám zásadu, že máme volit nejjednodušší prostředek, který účinkuje. Takže jsem pro společné spaní i ve třinácti. Není to každou noc. A nebude to na věky. A snížený komfort patří občas k rodičovství.  

PhDr. Václav Mertin,

katedra psychologie Filozofické fakulty UK

 

Přecitlivělost, nebo citlivost?

Dnes uvedu poradnu jinak. Představuji si, že jsem desetiletá dívka, chodím do čtvrté třídy a spolužačky čas od času utrousí poznámku, že jsem tlustoprdka a že ty prášky, které viděly, že mi na škole v přírodě dává paní učitelka, jsou na to, abych nebyla blbá. Jak zareaguji? Já už do té třídy nechci chodit! Já už ty prášky brát nebudu a zabiju se.

V dobách mého dětství byla takovým situacím málokdy věnována pozornost, společensky akceptovatelný postoj byl asi takový: „Taková situace nestojí za řeč. Toho si nesmíš všímat. Jsou to jen hloupé holky. Nesmíš být taková citlivka!“ Zkrátka tehdy se myslelo, že jde více o přecitlivělost oběti než o surovost agresora.

Jenže tehdy jsme nevěděli, co víme dnes. Že za některými závažnými psychickými problémy dětského věku mohou stát právě takové „nevinné“ zlomyslnosti vrstevníků. Že někdy může právě taková „maličkost“ ovlivnit směřování dítěte až do dospělosti. Že v dospělosti si často uvědomujeme, jak moc jsme tehdy byli nešťastní a jak nepřiměřeně jsme tenkrát reagovali. Zejména proto, že jsme nic jiného neuměli. V deseti letech už může být hodně důležité, jak dítě vypadá, co má na sobě, jaký má mobil a současně narůstá význam toho, jak je hodnotí vrstevníci. Víme, jak nepříznivě působí vyčlenění dítěte z kolektivu spolužáků. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale realitu života ani psychiku dítěte nepřeměníme. Dítě potřebuje ke svému rozvoji zažívat pocit bezpečí a jistoty. Podstatní jsou důležití dospělí (doma rodiče, ve škole učitelé), se vzrůstajícím věkem dítěte i vrstevníci. Ke zvládnutí popsané situace nestačí, že je dítě zdravé, dobře se učí, nemá žádné vzdělávací problémy, je úspěšné v mimoškolních aktivitách a žije ve spořádané rodině. Je třeba uvádět dítě do reality komunity, což s sebou nese společenské kontakty a střety, ne vždy příjemné. Ve škole bychom však měli vytvářet klima bezpečí a pohody a důsledně dbát o jeho udržování.

Co tedy má dělat ona dívka, její rodiče a učitelé?

Dívka je nejslabším článkem, a potřebuje největší pomoc. Její síla vzdorovat uvedeným posměškům je velmi slabá. Zejména když skutečně není nejhubenější (ovšem k obezitě má hodně daleko) a prášky má předepsané na depresi. Je třeba ji „otužovat“, podpořit například výběr kamarádek, které budou stát za ní. Osobně bych dívce doporučil, aby se bránila stejnou mincí, jakou používají agresorky. Nejde o to, aby překročila hranice a přisvojila si nežádoucí agresivitu. Spíše hledat nadhled nad situací tím, že pojmenuje slabiny druhé strany. A ukázat, že se umí bránit.

Paní učitelka by měla vzít informaci o tom, co se děje, naprosto vážně. Učitel je garant bezpečí v době vyučování (i o přestávkách) pro úplně všechny žáky. Neměla by podlehnout vlastnímu strachu či nejistotě a věc začít bagatelizovat (například tvrzením, že dívka je přecitlivělá). Měla by za problém převzít zodpovědnost a hledat možné způsoby, jak změnit klima ve třídě (například si promluvit s iniciátorkami) či opakovaně věnovat problematice lidské rozmanitosti části vyučování.  Měla by zaujmout pozici zralé a laskavé autority, která dokáže poměry sil přeskupit a zamezit ubližování.  

Rodiče by se měli za své dítě postavit a promluvit s paní učitelkou, požádat ji o pomoc. Dohodnout se na plánu řešení a počkat, jak se bude situace vyvíjet. Pokud by ale náprava nepřicházela, nedoporučuji nechat dítě trápit. V takovém případě doporučuji hledat novou školu.

 

PhDr. Václav Mertin,

katedra psychologie Filozofické fakulty UK

 

VÁŠ DOTAZ

Na informativní schůzce v červnu 2018 jsme požádali rodiče budoucího studenta naší střední školy, který měl ze základní školy potvrzení o dyslexii, aby si zajistili rediagnostiku ve spádové pedagogicko-psychologické poradně. Rodiče tvrdí, že se okamžitě na poradnu obrátili. Zde jim odpověděli, že se ozvou. Jenže nějak to vázne (je květen 2019 – pozn. VM). Jak máme k chlapci přistupovat, když má evidentně problémy, původní zprávu má propadlou a měsíce ubíhají bez reakce poradny?

                            Hana Hádková

NAŠE ODPOVĚĎ

Chlapec, jeho rodiče ani vy jako škola nemůžete za nečinnost poradny. Jestliže stát uloží povinnost rodičům i školám, a nezajistí možnost naplnění v řádném termínu, nesmí na tuto neschopnost doplácet dítě ani škola. Určitě tomu není tak, že by v poradně zapomněli nebo nepracovali. Kapacity poradenské služby jsou v současnosti nedostatečné. Poradny jsou přetížené „papírováním“ (jednu stejnou skutečnost písemně zachycují třikrát až čtyřikrát). Objektivně nestíhají reagovat na potřeby škol a klientů, mohou mít problém dodržet lhůtu tří měsíců. Přetížení je v rozporu s charakterem poradenské služby i s posláním odborných pracovníků, ale taková je v posledních letech realita. Jde o patovou situaci. Poradny tak někdy odmítají klienty z jiných regionů a odkazují se na spádovost. Rodiče jim věří, protože model spádovosti funguje při přijímání dětí na základní školu. Jenže u poradenských služeb nic takového neexistuje – rodiče si mohou zvolit poradnu podle vlastního rozhodnutí. Je to jejich právo. Klient z jiného regionu je formálně úplně stejný klient jako domácí.

Jestliže je chlapec dyslektik a má odpovídající starší posudek, nelze předpokládat, že by se na jeho stavu něco dramaticky změnilo. Velmi nevhodné by proto bylo, aby se učitelé přestali k chlapci chovat v duchu předcházející zprávy. Pokud tedy snad není možné požadovat pomůcky (asi žádné mimořádné zapotřebí nebyly) nebo výraznější zohlednění, tak individualizace a podpůrná opatření prvního stupně jsou absolutně nezbytná i možná. Vzhledem k tomu, že jsou plně v kompetenci školy, není v tom vůbec žádný problém. Slova: nemáš platný posudek, nemohu tě zohledňovat, nejsou důstojná poslání pedagoga.  

Věc má odborný a lidský rozměr. Z odborného hlediska je zřejmé, že původně stanovená diagnóza nemůže zmizet. Může dojít ke zmírnění (zesílení) obtíží, což nesmí vést k opuštění modifikací. Jinak hrozí nebezpečí opětovnému zhoršení stavu. Rediagnostika má smysl, protože může specifikovat aktuální požadavky chlapce a z nich vyplývající potřebné modifikace novým způsobem vzhledem k charakteru střední školy.   

Doporučoval bych postupovat podle staršího doporučení poradny, které dodali rodiče. Pokusit se dohodnout se v poradně a urychlit tak rediagnostiku. Rodičům bych doporučoval, aby si službu objednávali prokazatelným způsobem. A v případě, že nejsou ani přibližně dodržovány zákonné termíny, aby okamžitě žádost urgovali a uvědomili zřizovatele poradny.

 

PhDr. Václav Mertin

katedra psychologie Filozofické fakulty UK

VÁŠ DOTAZ

Na konci školního roku nám odešla z tercie jedna žákyně a 3. září do kvarty nastoupil nový žák. Přitom to je stále stejné dítě. Jak se s tím mám vypořádat? 

                             Dagmar Jiskrová

NAŠE ODPOVĚĎ

Zatím se s takovým případem setkáváme vzácně a soudím, že tomu tak bude i nadále, byť možná nepatrně častěji než doposud. Tento názor vychází z toho, že jsem si myslel, že k podobným změnám dochází až u starších jedinců, tedy ve věku pozdní adolescence nebo vynořující se dospělosti. Ale ani já, ani vy realitu neurčujeme, takže se vždy musíme postavit čelem tomu, co nám život přinese.

V podobných případech je žádoucí, aby tuto skutečnost předem oznámili rodiče dotčeného žáka nebo žákyně, aby se s ní v první řadě mohli vyrovnat všichni vyučující. Při této příležitosti by měli rodiče i samotný dospívající sdělit vlastní představy, jak novou situaci komunikovat se třídou a domlouvat se na nich s učitelem. Učitel by měl být seznámen s tím, co dotyčné dítě bude případně potřebovat jinak než dosud. Rodiče by měli zároveň informovat o všem, co by mohlo způsobit nedorozumění a komplikace. Je naivní představa, že je všechno evidentní nebo že existuje jakýsi univerzální návod pro tyto případy, který všichni samozřejmě znají. Neexistuje patrně žádný univerzální návod. Učitel by neměl jít proti přáním a představám rodičů. Na druhé straně je zodpovědný za všechny žáky ve třídě a musí dbát o jejich nejlepší zájem. Je totiž zřejmé, že není možné tvářit se, že se nic nezměnilo. Učitel by měl třídu připravit a i během roku pozorně naslouchat možným disharmoniím a citlivě na ně reagovat. Vždyť pro žáky (vlastně i pro učitele, rodiče spolužáků i pro samotné přeměněné dítě a jeho rodiče) jde o situaci, se kterou se patrně ještě v životě nesetkali. Zejména v období puberty (pro méně zralé jedince to platí i v pozdějším období) mohou být reakce spolužáků, ale i dalších žáků ve škole velmi silné a zraňující. Oblast sexuality je pro ně nová, řada z nich se s ní vyrovnává obtížně, neumí se ještě pohybovat ani v té tradiční, takže uvedená proměna spolužáka je pro ně znejišťující na druhou. Pro tuto věkovou kategorii stále ještě platí spíše černobílé vidění světa. Takže tolerance vůči odlišnostem může být velmi malá. Na druhé straně nás děti mnohdy překvapí, jak bez problému přijmou lecjakou neobvyklost. Někdy můžeme zkomplikovat situaci z nevědomosti v dobré víře, z obyčejné zvědavosti, paradoxně i ze snahy pomoci. Existuje i řada logistických záležitostí – záchod, tělocvik, šatna, plavání a další, které si ani neumím představit. Problém může nastat i proto, že si pleteme oslovení.

Záleží vždy na vyspělosti dětí. Ale také na tom, jak otevřeně s nimi dosud škola (pochopitelně nejprve rodiče) jednala, jaká témata probírala, případně, jak tolerantní postoje k nim zaujímala. Nejenom tento problém nám ukazuje, jak má škola od první třídy podporovat tolerantnost k odlišnostem. Když se pak dítě setká i s takovým ojedinělým případem, jde jenom o specifikaci situace, protože obecnější tolerantnost mu pomůže.

Za nejvhodnější opatření bych v tomto případě pokládal, kdyby žák mohl změnit školu. Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké i pro učitele, aby se přizpůsobili novým okolnostem, zejména když dotyčného žáka učili nějakou dobu. Pokud dítě přejde do zcela nového prostředí, je třeba pečlivě zvažovat nezbytnost informování školy a možných přínosů a zejména rizik, ke kterým by takový krok mohl vést.

Zároveň učitel musí vždy upozadit své osobní postoje k dané otázce, být profesionál a hledět na prospěch dotyčného dítěte a koneckonců i celé třídy.  

PhDr. Václav Mertin, katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

VÁŠ DOTAZ

Pětiletý Filip vybočuje svým chováním i jednáním z běžných norem, které předškolní děti v naprosté většině už docela respektují nebo alespoň jsou ochotné si je osvojovat. Jenže v tomto případě maminka praktikuje tzv. nevýchovu a vyžaduje, aby školka respektovala individualitu chlapce. Když jsme ji např. upozorňovali, že Filípek odmítá zkoušet jíst příborem, tak nás ujistila, že je to v pořádku, že ona doma jí také lžící a že bychom to měli akceptovat i u chlapce. Jak se máme k tomuto problému postavit?                                                                                                      Hana Pospíšilová, Hradec Králové

NAŠE ODPOVĚĎ

V posledních letech mnohem více apelujeme na školy všech stupňů, aby se přizpůsobovaly potřebám a možnostem jednotlivých dětí, rozšiřuje se přijetí odlišností. Máme na mysli především vývojové odlišnosti, rozmanité poruchy a zdravotní důvody. Když dítě špatně tráví lepek, dokáže dnes školka rodičům vyjít vstříc. Složitější situace nastává, pokud rodiče mají jiný životní styl či odlišný výchovný přístup. Když se v rodině programově nejí maso, mohou v krajním případě dítě do školky neposílat (a věřit, že do doby, než začne chodit do školy, se řešení objeví). Nebo najdou zařízení, které vyhovuje jejich přesvědčení a přístupu. Další možností je, že dítě dostává jídlo jako ostatní a jí pouze část, případně některou složku nedostává. To však může být lákavé pro ostatní děti, aby také něco nejedly, protože příklady táhnou. Někdo by řekl, že jde o maličkost, kterou nestojí za to se zabývat. Jenže situace, kdy by i ostatní děti chtěly jíst lžící nebo nejíst maso, může učitele docela zaměstnat. Osobně jsem pro to, aby škola akceptovala úpravy jídelníčku ze zdravotních důvodů. Maličkostí ale není, když dojde na naplňování výchovy v rodině. Některé děti jsou zvyklé, že se jim veškeré dění v rodině přizpůsobuje. To ale ve skupině mimo rodinu není možné. Dítě svými požadavky a chováním narušuje soužití ve třídě a strhává na sebe pozornost učitelky, která mu musí věnovat více pozornosti než ostatním dětem. Nastavení podmínek a zavedení pravidel je důležité pro budoucnost dítěte, které se tak učí přizpůsobovat vnějšímu světu. Doma jednáme podle toho, jak nám to vyhovuje, mimo domov většina z nás akceptuje požadavky konkrétního prostředí, ať už je to u babičky ve škole, v kostele nebo v divadle či na hřišti. Pro dítě je prospěšné, když je vedeme k tomu, aby se učilo respektovat podmínky prostředí, ve kterém se pohybuje. A jestli se v dospělosti rozhodne, že mu některé podmínky nevyhovují, bude to svobodné rozhodnutí dospělého. Uplatňování nevýchovy u malých dětí jejich budoucí schopnost zrale se rozhodovat nerozvíjí. A v určitém věku je pro dítě náročné a zatěžující, když se odlišuje od vrstevníků. Pokud má jinakostí více, může to vést až k vyčlenění ze skupiny. A taková zkušenost brzdí vnitřní zrání, které se projevuje v osobní odpovědnosti, včetně respektu k odlišnostem.

PhDr. Václav Mertin, katedra psychologie Filozofické fakulty UK

 

VÁŠ DOTAZ

Martin chodí do sedmé třídy. Učím ho druhým rokem. Jsem přesvědčená, že jde o velmi inteligentního kluka, nicméně výsledky nemá v žádné oblasti prakticky žádné. Nezlobí, je slušný, sport ho nijak nebere, nemá ani jiné mimoškolní zájmy. Myslím, že se velmi podceňuje. Ráda bych mu pomohla.

Karolína Nechvátalová, Plzeň

NAŠE ODPOVĚĎ:

S podobným jevem se setkáváme i v běžném životě dospělých. O některých lidech si myslíme, že problematice příliš nerozumějí, že snad nejsou ani úplně chytří, přitom se chovají suverénně a prodají i to, co moc neznají a působí navíc dojmem, že jsou velmi inteligentní. Naopak jiný člověk při bližším soukromém kontaktu překvapí množstvím znalostí, rozhledem, postřehy, přitom ve třídě, na hřišti, na táboře, v pracovním kolektivu se vlastně vůbec neprojevuje, jeho výsledky jsou zcela průměrné. Přeceňování nemáme také rádi, ale ve výzkumech se ukázalo, že vede k lepším učebním výsledkům než podceňování. Někteří žáci se jen silně ostýchají. Ruku sami nezvednou a o možnost projevit se nederou. Na vyzvání sice odpovídají, ale jen když jsou si stoprocentně jistí. Vždy si přitom necháme proběhnout hlavou, zda se u nich nejedná o nějaký chronický problém v rodině, o šikanu. Některé děti se stydí za i drobnou vadu řeči, nadváhu. Žák může mít rovněž problém s učitelem. Zde nám může pomoci jednoduchá diferenciálně diagnostická rozvaha. Choval se stejně na prvním stupni? Reaguje na všechny učitele stejně? Co o přestávkách, ve volnočasových aktivitách? Jaká je rodinná situace a výchova? Ještě jednu okolnost je třeba vzít v potaz. Inteligence vždy nekoresponduje s výkonností. Takže někdy žáci s vynikajícími výsledky v testech nedosahují odpovídající výsledky ve škole. Navíc škola postihuje pouze malý, byť důležitý, výsek životních kompetencí.

Co máte dělat? Měla byste chlapce podporovat, povzbuzovat. Dobré je připomínat mu dosažené výsledky v minulosti, upozorňovat na pokroky, kterých už dosáhl. Samotné chválení je v pořádku, je však důležité, co budete chválit. Určitě bych mu občas připomněl, že vím, že je šikovný, bystrý. Pozitivní rekce by měla následovat vždy, když je sám aktivní, kdy se projeví, snaží se prosadit. Neměla byste zapomínat na nevtíravý zájem o jeho osobu i o to, co dělá. Nemusíte se bát trošinku přehánět a věnovat mu pozitivní pozornost o něco více, jen musíte dát pozor, abyste byla stále věrohodná a abyste nevzbudila nepříznivou odezvu ostatních.

Nejsem si jistý, že byste měla být nervózní, jestli budete mít i dále pocit, že se nedaří. Někteří lidé se podceňují celý život. Někdy mám pocit, že si z toho postupně mohou vytvořit obranný mechanismus. Jako kdyby tím žádali o povzbuzení, pochvalu a chránili sebe samotné před neúspěchem. Raději dopředu nic nečekám, nejsem z neúspěchu zklamaný, mohu být jen příjemně překvapený. Lidé se vyvíjejí různě. Některým skutečně sebepodceňování vydrží celý život. Jiní si najdou časem svoji oblast, ve které jsou dobří i komunitu spřízněných duší, jejichž uznání akceptují a projevují se v ní docela aktivně. Někdy dítěti schází životní cíl. Ve chvíli, kdy ho nalezne, je vyhráno. Uznávám však, že ne vždy se tento cíl přímo dotýká školy. Pak je třeba přežít ve zdraví školní docházku a dospívající nebo mladý dospělý si sám najde cestu. Škola není celý život a celý svět.  Na druhé straně ani vy nemůžete všechno. Dělejte, co můžete, a zbytek nechte na jiných důležitých osobách i na samotném chlapci.

PhDr. Václav Mertin, katedra psychologie, Univerzita Karlova

VÁŠ DOTAZ

Tomáš propadl v osmém ročníku. Vzhledem k nevhodnému přístupu a chování (neomluvené absence, silný nezájem o učení) mu nebude povoleno absolvování devátého ročníku. Měl by se tedy jít učit. Jenže když zjistil, že učební obor, který akceptoval, nebude pro něho dostupný, razantně prohlásil, že půjde pracovat do McDonald´s. Až bude dospělý, chce jezdit autobusem. Co máme dělat? Petra Kucharská

NAŠE ODPOVĚĎ:

Opakování osmého ročníku má obecně jen minimální přínos pro vzdělávání žáka. Když už však bylo nutné toto opatření přijmout, bylo třeba zároveň bezpodmínečně a okamžitě naplánovat podpůrná opatření minimálně prvního nebo druhého stupně. Zcela klíčová je docházka do školy a motivace chlapce k dalšímu směřování vzdělávání. Pochopitelně přitom záleží i na tom, jestli a jak velkou spolupráci lze očekávat od rodiny.

Někteří autoři zastávají názor, že takhle dospělého žáka už nemůžeme násilím držet ve školním vzdělávání. Může tedy říct, že už se nechce dál vzdělávat. A my prý máme povinnost všechno mu vysvětlit, poukázat na souvislosti, ale pak už by se měl rozhodnout sám. Jde přece o jeho život. Jakkoli uznávám, že je podstatný rozdíl v psychické vyspělosti mezi pěti a patnáctiletým chlapcem, je mi výrazně proti mysli představa, že Tomáš opustí vzdělávací cestu. Jeho představy a přání jsou vedeny aktuálním (nebo spíše letitým) nezájmem o vzdělávání, zklamáním, otráveností, naštváním, ale určitě si neuvědomuje všechny relevantní souvislosti, budoucnost vidí v horizontu několika měsíců, nanejvýš málo nejbližších let. A to si skutečně umím představit, že bude podávat hamburgery v Mekáči. Vůbec si nemyslím, že manuální práce je něco špatného. A bylo by to zcela v pořádku, kdyby se pro tuto práci rozhodl jako dospělý v další vývojové etapě života. Takhle si kladu otázku, co bude dál? Se vzděláním si může přece jen trochu vybírat na trhu zaměstnání. Jinak na něho zbydou pomocné nekvalifikované práce. A kdyby byl dívka, tak uklizení nebo mytí nádobí. Přece my dospělí máme za děti zodpovědnost. Musíme strpět, že naše rozhodnutí vyvolají někdy odpor. Kdybychom od útlého věku vždy akceptovali, co chce dítě, budeme mu jednoznačně ubližovat.

Co tedy dělat? Osobně bych v první řadě hleděl zajistit, aby chlapec chodil do školy. Jakkoli jde o povinnost rodičů, evidentně se jim to nedaří. Můžeme jim domlouvat ve škole, na OSPODu, dávat pokuty, patrně to nebude příliš úspěšné. Navíc chlapec nemůže být trestán za rodiče. Nepochybuji proto o tom, že mezi podpůrná opatření by patřilo, že ho někdo ráno vyzvedne a dovede do školy. Vím, že je to velmi vzdálené od poslání školy, rozhodně to není náplň práce učitele, ale soudím, že máme eminentní zájem na vzdělání všech dětí. Chlapec patrně ztrácel motivaci po celou dobu školní docházky. V běžné látce devítiletky zcela určitě vhodné podněty nenajde. Udělal bych mu individuální plán, aby studium osmého ročníku zdárně dokončil a nejraději bych ho pustil do devítky. Možná bychom pak našli dílčí podněty pro výuku v jeho zájmu o profesi řidiče autobusu. Z látky osmé třídy bych v jednotlivých předmětech vybral příhodná témata a domluvil se s ním, že se je naučí. Když zavřu oči a vidím ho jezdit v linkovém autobuse, řeknu si to je bezvadné. Nemohu se ovšem vyhnout ani méně příznivé verzi, která vyjádří, že jsme ho totálně otrávili a on nic neumí a nic nedělá.

Nevím, jestli je to možné, ale nenamítal bych proti prázdninové brigádě ve zmíněném podniku. Možná by s ním byla v září lepší řeč.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

VÁŠ DOTAZ:

Všimla jsem si, že se děti ve třídě při hodinách běžně hladí. Po rukou nebo po zádech. Ne všichni a ne pořád, ale dost často. Nejde o partnerské vztahy. Hladí se spolužáci tak, jak sedí vedle sebe. Dávají při tom pozor, spolupracují, odpovídají na otázky. Nechovají se přitom nijak neslušně. Starší kolegyně to pokládají za nepřijatelné a říkají, že to do školy nepatří. Jak se na to díváte? Jana H., Brno

NAŠE ODPOVĚĎ:

Každý člověk má za léta svého života vytvořenu celou řadu stereotypů. Týkají se života obecně, chování druhých lidí, pracovních návyků, také poměrů při školním vzdělání. Vytváří si je jednoduše tak, jak jde životem. S řadou událostí nemáme jiné zkušenosti než ty, které jsme sami zažili. Když se navíc některý postup mnohokrát zopakuje, tak se může stát naší integrální součástí. Jestliže nejsme souběžně vedeni k toleranci, zastáváme pak pevný názor, jak má něco probíhat, jen tak to je správné, a vlastně to ani jinak být nemůže. Jenže z toho také vyplývá, že pak všechny změny, ke kterým dochází, posuzujeme prizmatem právě těchto jedině správných stereotypů. Změny sice připouštíme, ale musejí být velmi pozvolné. Ani tak je často nepřijímáme vstřícně. Ve škole tak sice dnes nemusejí děti sedět s rukama za zády, nicméně se očekává, že se budou věnovat výlučně výkladu a další školní práci. Budou při tom mlčet, sedět na místě, nebudou si s ničím hrát.

Jenže dnes často proklamujeme, že ve škole se dítě učí též sociálním dovednostem a že jde o důležité kompetence pro život. Velmi se nám tento argument hodí, když chceme namítat proti domácímu vzdělávání, při kterém údajně sociální kontakty scházejí. Co všechno ve škole patří do této oblasti? Běžně provozovaná neřízená verbální komunikace o přestávkách, sankcionovaná komunikace při hodinách, občas vyžadovaná spolupráce při hodině, kontakty při společných činnostech, společné cesty do školy a domů. Řada škol pořádá adaptační kurzy, učitelé využívají třídnické hodiny, někdy i suplované hodiny k tomu, aby nastavili ducha třídy, podpořili poznání druhých i sebepoznání, zlepšili komunikační dovednosti. Není to málo pro dnešní dobu? Neměli bychom děti učit i o něco víc? A navíc systematičtěji, podobně jako je učíme např. větný rozbor? U dospělých velmi často vidím, jak postrádají dovednost komunikace. Občas konstatujeme, že jsme nastaveni na negativní hodnocení, že neumíme ocenit, pochválit, že jsme k sobě málo přátelští.

A učíme tedy děti pozitivním sociálním dovednostem? Někteří středoškolští učitelé tak činí spíše intuitivně, jiní mají pocit, že to není jejich úkol, že mají hlavně učit, nebo že to neumí. Jenže skutečnost, že nebyli v těchto otázkách vzděláváni, nemůže znamenat, že se je nedoučí a že se jim nemohou věnovat. Podobně je dnes už zcela nepřijatelné, když učitel odděluje výuku od ostatních aspektů edukace.

Stěžujeme si, že děti se k sobě nechovají pěkně, přitom je málo učíme, jak se mají k sobě chovat hezky. A když se tak chovají, tak vymýšlíme, co je na tom špatně.

Jenže patří dotyky a hlazení do školních sociálních dovedností? Nejde o příliš intimní záležitost, která je vyhrazena spíše pro rodiče a děti, eventuálně pro intimní partnery? Záleží na normách společnosti. Například u nás si obvykle podáváme ruce, neklaníme se a běžně se při setkání nelíbáme. Jenže co není, může časem být.

Vidím tedy na uvedené aktivitě středoškoláků něco špatného? Přiznám, že je to pro mě neobvyklé, ale nic, nad čím bych se znepokojoval. Nemusíme tedy podněcovat děti, aby se hladily, stejně jako je nevyzýváme, aby se líbaly. Na druhé straně, jestliže tímto způsobem navzájem projevují pozitivní city, nebo možná podporu, snížení tenze, obav, nechal bych je na pokoji. A tiše bych jim záviděl, že se k sobě chovají tak pěkně.

 

VÁŠ DOTAZ:

Do první třídy mi nastoupil chlapec, kterého provázela pověst již z mateřské školy, ze které byl „vyloučen“. Od prvního zářijového dne s ním jsou problémy. Je se vším rychle hotový (už umí číst, počítá zpaměti v oboru do dvaceti), náročnější úkoly zadané učitelkou však nechce vypracovat. Když se mu něco nelíbí, tak křičí, kope, sprostě nadává. Ve třídě je asistentka, ale ta není s to situaci vyřešit. Jediný, kdo ho zvládne, je maminka, která na zavolání okamžitě přijde do školy. Jednou v náročné situaci jsme zavolali rychlou lékařskou pomoc. Co dělat do budoucnosti? Květa V, Praha

NAŠE ODPOVĚĎ:

Velmi dobře si uvědomuji, že pro některé mladší děti představuje velké trauma, když někdo jiný vedle nich křičí a chová se i jinak agresivně. A to přesto, že jich se to přímo nedotýká. Je vždy otázkou času, než si přijde stěžovat některý rodič, protože slyší opakovaně od svého dítěte, že Pepík zase dneska zlobil, křičel a kopal paní učitelku. Rodiče mají strach, že Pepík ublíží jejich Ivance. Paní učitelka se má zabývat dětmi, které potřebují v některé vzdělávací oblasti pomoc a podporu (a že takových dětí od je začátku první třídy dost), a ne aby v téměř výlučném centru pozornosti byl jeden žák a jeho výchovné problémy. Takže podobné situace je třeba urgentně řešit, než se zapouzdří a žádné řešení nebude dobré. Jaké jsou však možnosti?

Vrátit chlapce zpět do mateřské školy, tedy dát mu dodatečný odklad. Toto řešení by vycházelo z názoru, že se jedná o psychickou nezralost a že dítě za rok dospěje natolik, že bude lépe zvládat požadavky hromadného vyučování. Např. že bude v klidu přesto, že ho úkol nebaví a má ho hned hotový, že se bude lépe ovládat v náročných situacích. Jenže v tomto případě se spíše jedná o následky nerovnoměrného vývoje, jeho školní dovednosti jsou výborné, školku bych proto neviděl jako prospěšnou.

Nabízí se rovněž možnost individuálního (domácího) vzdělávání. Jenže v ČR nelze tuto možnost nikomu vnucovat, protože je povinná docházka do školy. Navíc stát postupně převzal odpovědnost za úplně všechny děti a žádné ze školní vzdělávací příležitosti nevylučuje, jako tomu bylo dřív (děti nevzdělavatelné). Lze tedy rodiče poprosit, aby tuto možnost zvážili, a nabídnout jim veškerou součinnost ze strany školy i školského poradenského pracoviště. Pokud by to bylo v jejich silách a zároveň uznali, že by se mohlo jednat o opatření v zájmu chlapce, jde o řešení dobré i perspektivní, protože za jasně stanovených podmínek lze doma absolvovat celou povinnou školní docházku.

Jestliže se ukázalo, že maminka na chlapce působí dobře, tak bylo možné vyzkoušet její permanentní přítomnost ve třídě. Vlastně by mohla plnit úlohu nehonorovaného druhého asistenta. Toto řešení je možná netradiční a nevím, jestli a jak s ním počítají předpisy. Soudím, že spíše nepočítají. Záleží tedy jen na tom, co „riskne“ paní ředitelka i paní učitelka.

Vypadá to, že zcela opomíjím fakt, že byste situaci měla řešit sama přímo ve třídě. Mám zkušenost, že k některým dětem neumíme v určité vývojové etapě najít klíč, případně pro efektivní pomoc nejsou ve třídě podmínky. Učitelé nejsou psychoterapeuti, a ani to nemají v popisu práce. Jde tedy o to najít takové okamžité řešení, které umožní vypořádat se situací tak, aby nevznikly nevratné škody. 

Vhodná by samozřejmě byla i souběžná intenzívnější poradenská pomoc, tedy např. hledání efektivnějších cest ke zvládání náročnějších situací. Jenže poradenství má dnes jiné starosti, než aby rozvíjelo oblast tolik potřebné intervence. Možná, kdyby byl ve škole zaměstnaný psycholog. Jenže i v tomto ohledu jsou zatím posuny českého školství stále jen nesystémové.

VÁŠ DOTAZ:

Třináctiletý syn neustále vysedává u tabletu nebo u chytrého telefonu. Když ho chci vylákat k nějaké činnosti nebo ven, odmítá. Argumentuje tím, že úplně stejně to dělají všichni spolužáci. Už přinesl i poznámku, že ve škole si hraje při hodině s tabletem.  Petra M.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Nové technologie bývají v souvislosti se vzděláváním vždy spojovány s řadou nadějí, ale na druhé straně i obav. Neplatí to pouze pro přítomnost. Už v minulosti „nahrazovali“ někteří nadšenci technického pokroku učitele televizí, videem, pak počítači, nyní tablety. Je třeba přiznat, že množství bezvadných výukových aplikací, didaktických her pro všechny segmenty populace je skutečně neuvěřitelné. Prakticky není informace, kterou bychom nevyhledali během pár vteřin. Obavy se týkají nebezpečí odosobnění vzdělání, navíc se často zmiňuje, že děti údajně přestávají komunikovat naživo, že hrají jen hry, že technologie jsou pro ně tak lákavé, že se na nich stávají až závislé a tráví s nimi čas, který by měly věnovat odlišným aktivitám.

Pro mě je nemyslitelné, že bychom se ve školství mohli postavit proti technologickému pokroku, který tolik ovlivňuje i život nás dospělých, a vrátit se zpátky do minulosti, výlučně k tabuli a křídě. A to přesto, že přínos některých nových technických pomůcek se může jevit jako skutečně problematický nebo přinejmenším nejasný. Většina z nich je dnes velmi atraktivní pro mladé i dospělé, lze však předpokládat, že časem budou vstřebány vzdělávacím systémem a využívány jako běžná záležitost a že nám budou skutečně sloužit ke zjednodušení a obohacení i zpříjemnění života.

Uznávám, že je někdy komické sledovat skupinu dospívajících, ve které každý drží mobil a zabývá se nějakou komunikací a o sobě téměř nevědí. Bylo by to ještě komičtější, kdyby totéž neplatilo pro mnohé dospělé. Může být rovněž nepříjemné, když starší studenti během výkladu hlídají přicházející smsky a sledují nové zprávy na některém informačním portálu. Určitě už na druhém stupni se setkávají učitelé s využitím postupu ctrlC a ctrlV. Na druhé straně chybějící znalost lze okamžitě vygooglovat, a ne nad ní mávnout rukou.

Pro mladé lidi je zapojení do některé ze sociálních sítí už dávno samozřejmostí, na youtube vyhledávají videa pro zábavu, někdy i pro poučení (rozmanité návody), písničky. Jde většinou o krátké sekvence, což samozřejmě nemá samo o sobě velký význam, kdybych to nevnímal jako součást obecnějšího trendu, který lze v posledních pár desetiletích pozorovat. Zkracuje se vše dlouhé, namáhavé, obtěžující, tedy „nudné“ apod. Platí to pro články v novinách, kapitoly v učebnicích. Hlavně hodně obrázků, aby se žák nenudil. Jenže jsou oblasti, kde tento „instantní“ přístup nefunguje. Abychom lépe pochopili nesmírně komplikovaný celek přírody, člověka nebo mezilidských vztahů, musíme investovat mnoho času a energie, hledat v různých zdrojích, přečíst mnoho balastu, nestačí vstřebat stručnou informaci na wikipedii. Specifickým fenoménem dnešní doby jsou dětští youtubeři a jejich výdělky. Určitě nelze bránit rodičům (a patrně ani dětem) v této aktivitě, ale osobně ji nepodporuji.

Z psychologického hlediska však nejsem principiálně znepokojený. Samozřejmě u každého fenoménu se vyskytnou jedinci, kteří jej nadužívají, stanou se „závislí“, nechají se svést příkladem apod. Je na nás dospělých, abychom děti učili rozumnému zacházení. Jenže to bychom se sami museli vyznat. Z neznalosti necháváme věcem volný průběh nebo častěji zakazujeme. Máme totiž pocit, že neznalost nám poněkud oslabuje autoritu. Zákaz nebo lamentování jsou pak jednodušší než osvojení znalosti či dovednosti.

Důležitá je kontrola toho, co dítě provozuje na sociálních sítích. Jistě bych běžně nezaváděl sledovací systémy, i kontrola může mít odpovídající úroveň. Za vhodné pokládám komunikovat s dítětem a taktně sledovat jeho chování na sítích. Jestliže zachytím signály nevhodného chování, měl bych znova připomenout, co očekávám. Současně bych měl zesílit kontrolu. Tato kontrola nepředstavuje trest, ale reakci na nedospělé jednání dítěte. Asi nemusím uvádět, že dobrou prevencí závislosti na hrách je množství dalších přitažlivých aktivit.

Ve škole se mi zdají být pravidla jasná. Při hodině lze tablet/notebook použít pouze tehdy, dá-li učitel pokyn. Jsem však proti zákazům vnášení mobilů a tabletů do školy. I když by se samozřejmě jednalo o nejjednodušší variantu.

VÁŠ DOTAZ:

V září nastoupilo do první třídy šest Číňánků. Přestože zde žijí většinou od narození, dosud se pohybovali výlučně v čínské komunitě a neznali prakticky ani slovo česky. Tři během krátké doby školu opustili, nicméně zbývající tři i nadále zůstávají a představují výrazný problém. Jak se co nejlépe s touto situací vypořádat? Eva K.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Vzrůstající počet cizinců představuje nemalou výzvu pro české školství. Je nepochybné, že bez znalosti jazyka mohou znamenat takoví žáci pro učitele i pro další žáky zásadní komplikaci. Chce-li je učitel něco naučit, musí jim věnovat mimořádnou pozornost a energii, kterou nevěnuje v takové míře ostatním žákům. První předpoklad pro integraci takových žáků je proto intenzívní výuka českého jazyka. Pokládám za zcela nepřijatelné, aby děti navštěvovaly českou školu bez sebemenší znalosti češtiny. Neznalost jazyka představuje v základní škole (ne ve škole mateřské) zásadní bariéru nejen pro podstatný díl výuky, ale většinou i pro sociální kontakty. České školství stále ještě není na tuto situaci dostatečně připraveno. Výkonové nastavení české školy nedovoluje, aby dítě vrůstalo do školního vzdělávání pozvolna a tak, jak se rozšiřují jeho jazykové dovednosti. Analogická situace vzniká, když má být do třídy vřazen žák s výraznými speciálními vzdělávacími potřebami, např. s lehkou mentální retardací, s autismem nebo s poruchami chování. I v těchto případech je třeba ve třídě vytvořit takové podmínky, aby se dotyčný žák i jeho spolužáci mohli vzdělávat nerušeně a efektivně.

Optimistické verze multikulturní výchovy ve škole kladou důraz na poznávání jiných kultur a na lepší porozumění odlišnostem, na posilování sounáležitosti. Jenže škola byla zřízena především proto, aby se všechny děti co nejvíc naučily, a připravily se tak na požadavky vyšších ročníků nebo stupňů vzdělávání a pochopitelně částečně i na požadavky dospělosti. Spektrum školních znalostí i dovedností je dnes nesmírně široké a jejich dobré osvojení vyžaduje množství soustředěné a nerušené práce i podpory ze strany učitele. Pro učitele k tomu ještě přistupuje, že by měl v omezeném čase co nejvíc naučit všechny žáky. Pokud příslušnost k jiné kultuře nebrání naplnění těchto cílů, nemusíme se příliš obávat, že by samotné děti měly s cizincem velký problém.

Děti zpravidla nemívají principiální problém s vrstevníky, se kterými si mohou povídat, kteří rozumějí jejich přáním a se kterými si mohou hrát. Zejména u předškoláků stačí, když si spolu hrají, ani si moc povídat nemusejí. Ve škole už to je nezbytný požadavek. Menší děti nemívají problém s přijetím postiženého nebo „nemluvícího“ spolužáka. To je nadějné pro děti, které mají dostatek sociálních kontaktů a jsou sociálně zdatné.

Přitom je však třeba maximálně podporovat neformální sociální vztahy dítěte s vrstevníky jak při učení, tak při hře a ve volném čase. Pokud se zmínění Číňánci budou držet pohromadě, budou jejich znalosti češtiny po roce docházky do školy jen o málo větší, než jsou dnes.

Velmi záleží na okolnostech, nicméně pokud škola není s to zajistit žákům nemluvícím česky kvalitní tlumočení, pak je žádoucí, aby se dítě alespoň jeden rok věnovalo spíše praktickému osvojování jazyka než vlastní výuce. Ročník si zopakuje a může efektivně zúročovat své schopnosti i případné vzdělávací talenty. Za samozřejmé pokládám, že v takové třídě bude asistent pedagoga. Jen nevím, jestli v podmínkách inkluze, jak jsou dnes nastavené, na tuto pomoc škola dosáhne.

Rovněž je třeba mluvit s rodiči všech žáků ještě před začátkem školního roku nebo v případě nepředvídané situace hned po jeho začátku. Samozřejmě se tím vytváří prostor pro případný otevřený nesouhlas rodičů. Zatímco učitelé mají povinnost strpět inkluzi, a tedy i zařazení šesti cizinců bez ohledu na osobní názor, rodiče mohou vyslovovat jakýkoli názor. Je na učiteli a vedení školy, aby rodičům vysvětlili, jaký mají plán řešení. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

U některých žáků ve třídě vidím, jak se komplikovaná rodinná situace promítá do jejich chování a prospěchu. Jak moc se může učitel plést do rodinných záležitostí? Nerada bych se dočkala toho, že mi řeknou Co je vám do toho, to je naše soukromá věc. Marta

NAŠE ODPOVĚĎ:

Učitel skutečně nemůže vstupovat do rodinných vztahů, určovat, jak se mají doma stravovat, jak dlouho a jestli vůbec má dítě sedět u tabletu, moralizovat nad tím, že maminka (tatínek) se po deseti letech oboustranně přijatelného manželství s dvěma syny nechala okouzlit mladším mužem a rychle se k němu snaží přestěhovat, diagnostikovat mentální anorexii dívky, hodnotit, jak rodina tráví dovolenou, za co utrácí peníze. Podobně není v jeho gesci řešení chudoby rodiny. Dnes je zřejmé, že škola musí s rodiči domlouvat mnohem intenzivněji než dřív i některá vzdělávací témata, např. rozsah a formy sexuální výchovy, některé prvky etické výchovy, ale i specifické výchovné postupy. 

Současně však má učitel za úkol žáka co nejvíc naučit a zároveň dbát a chránit jeho tělesné i duševní zdraví. Jestliže tedy víme, že při školním vzdělávání je dítě ovlivňováno mj. právě okolnostmi rodinného zázemí, je jeho povinností probírat s rodiči i tyto záležitosti a pokusit se je ovlivnit ve prospěch dítěte. Tedy každá událost mimo školu, která má dopad na školní vzdělávání, se může stát předmětem oprávněného zájmu a intervence ze strany učitele. Škola by se v takových situacích neměla vymlouvat, že nemá právo zajímat se o soukromí. Je ovšem pravda, že její pravomoci v tomto směru jsou minimální. Vždy ovšem záleží na způsobu, jakým to dělá. Těžko se setká s pozitivní odezvou přímý „útok“. Učitel musí sondovat, kam až s rodičem může zajít. K tomu využívá minulé zkušenosti a současně sleduje bezprostřední reakce rodiče. Vždy musí být zřejmé, že mluví o dítěti a že má na srdci jeho prospěch. Rozhodně nevyzvídá. Volí otevřené otázky, které dávají rodiči svobodu odpovídat podle vlastního rozhodnutí. Nepospíchá s doporučeními nebo závěry. Důležitá je rovněž odvaha nebo chcete-li angažovanost, se kterou je ochotný bránit nejlepší zájmy dítěte. V neposlední řadě je důležitý čas, který může této aktivitě věnovat.

Velmi opatrně musíme zacházet s informacemi, které nám vědomě nebo i mimoděk poskytne samo dítě. Riskujeme totiž, že případné rozčílení rodičů nad „prozrazeným tajemstvím“ a „pomluvami“ dopadne následně na dítě. Dobře si v takových případech musíme rozmyslet, jak se budeme přibližovat k jádru problému. Dobré jsou již zmíněné otevřené otázky a dostatečný prostor k hovoru, které podnítí rodiče k souvislejšímu hovoru, při kterém může sám sdělit nebo alespoň naznačit informace, které už známe od dítěte. Tím je vlastně zlegalizuje a my už pak reagujeme na to, co řekl rodič. Právě v těchto situacích se jasně ukáže, jakou pozici a vztah si učitel vybudoval v předcházejícím období. Vlastně v takových chvílích učitel sklízí plody svého předcházejícího přístupu k rodičům i k dětem. Některý se skutečně může dočkat výše zmíněné odmítavé věty. Jsou však učitelé, kteří jsou s to dovést rodiče ke změně pohledu na dítě, k posunům výchovného přístupu. Musíme počítat s tím, že někteří rodiče jsou ovlivněni věkem učitele (je mladý, nemá zkušenosti, co mi má co povídat; je starý, nemá pochopení), pohlavím (co mi bude ženská vykládat), ale třeba i nepříznivým vztahem k instituci škola.

Učitel by měl přijmout, že nemůže vyřešit všechny problémy, že jeho zásahy mívají omezenou působnost. Na druhé straně by se neměl vzdávat a měl by si uvědomit, že právě on je vrcholný odborník na vedení dítěte. Když je dítě ve špatné kondici, doplácí na to samo dítě, ale zpravidla i on a ostatní děti ve třídě. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Náš Roman navštěvuje 2. třídu. V poradně mu diagnostikovali nadprůměrnou inteligenci, ADHD, dyslektické a dysortografické obtíže, má neobratnou ruku. Vzhledem k složité rodinné situaci byl svěřen do péče nám, prarodičům. My mu někdy se školní prací ani neumíme pomoct. Stalo se, že z jednoho školního úkolu dostal pětku, z domácí opravy opět pětku (my jsme úkol nepochopili), za další úplně stejné cvičení ve škole přišla opět pětka. Občas si úkol zapomene zapsat. Pravda, stalo se také, že jsme zapomněli i my doma. Paní učitelka hodnotí každé přetažení linky, každý nepěkný háček, nepřesné písmeno. Doma je většinou hodný a ani ve škole nezlobí nijak moc. Největší problém tak je, jak ho motivovat. Špatná známka není tak zlá, horší je, že je otrávený, říká, že to stejně nemá cenu, škola ho přestala bavit. Je mi ho líto a nevím, jak mu mám pomoct. Dana – babička

NAŠE ODPOVĚĎ:

Velmi dobře vím, že dítě zvídavé, dychtivé poznávat, ochotné podrobit se našemu edukačnímu působení představuje poloviční úspěch při jakémkoli učení. Při chybějící motivaci totiž musejí nejprve učitel i rodiče překonat odpor dítěte a teprve pak se jakž takž mohou věnovat učení. Tyto „boje“ doma trvají desítky minut, ve škole, která je omezena koncem hodiny, se může stát, že dítě úkol nesplní, nedokončí, odbyde nebo vůbec nedává pozor.

Motivace je ovlivněna vztahem učitele k žákovi, tedy jeho chováním a jednáním, zajímavostí probírané látky, ale samozřejmě i pokroky a úspěchy žáka. Viděl jsem jak chlapcovy sešity, tak žákovskou knížku. Dostat z jednoho typu úkolu tři pětky dost brzy za sebou, znamená pro malé dítě marnost nad marnost. Paní učitelka opravdu odhalila každou chybičku i nepřesnost a náležitě je ohodnotila. Takže výsledné špatné známky patrně odpovídaly skutečnosti. Jenže z hlediska vztahu k učení byla tato „spravedlnost“ silně kontraproduktivní.

Ve hře jsou totiž dvě podstatné okolnosti, které poněkud znevažují tento „objektivní“ přístup. Paní učitelka má chlapce naučit. Proto také chodí Roman do školy. Jestliže z výsledků učitelka vidí, že dítě úkol nechápe (a dvě stejně špatně vypracované odpovědi to jasně dokládají, třetí to stvrdila), musí mu zadání vysvětlovat tak dlouho, až ho pochopí. A jestli mu neumějí pomoci rodiče nebo v tomto případě prarodiče (a ti skutečně nemají povinnost zvládat domácí úkoly), tak to musí naučit samotného chlapce. A to ještě nechávám stranou, že pětka z řádně vypracovaného domácího úkolu je v tomto případě jasná pětka do branky paní učitelky. 

Druhá okolnost tkví v tom, že učitel nemůže ke všem dětem přistupovat stejně. Nemám na mysli protekci nebo „zasednutí“. Myslím na to, že u každého dítěte jsou některé cíle podstatné, zatímco jiné méně podstatné. Jestli Roman má dnes problémy s motivací, tak je poněkud nefunkční zesilovat jeho pocit neúspěšnosti ještě tím, že bude mít červeně označený každý méně vzorný háček nad písmenem nebo písmeno přetažené pod linku, a kvůli tomu i sníženou známku.

Jestliže má chlapec diagnostikovanou ADHD, tak je větší pravděpodobnost, že bude mít problémy právě s úkoly a s pomůckami. Učitelka se tomu musí přizpůsobit a musí hledat realistické způsoby, jak zajistit naplnění požadavků. Psaní „informací“ prarodičům má jen omezený význam. Sešity i žákovská knížka současně napovídají, že paní učitelka nerespektuje doporučení poradny.

Škola není neosobní úřad, který je určen k vymáhání daní. Je to lidská instituce, která musí vzít v potaz jedinečné okolnosti na straně dítěte a jeho rodinného zázemí, specifickou vývojovou úroveň dítěte.  Děti, které mají i velmi mírné problémy, mají od září nárok na specifickou podporu ze strany školy. Vzhledem k tomu, že tato opatření prvního stupně jsou v gesci samotné školy, je žádoucí o ně požádat. Dětem, jako je Roman, bude muset jednoznačně pomáhat učitel. A platilo to již v minulých letech. A dnes to je nezpochybnitelné poselství inkluzivního školství. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V deváté třídě máme žáka Romana, který prakticky permanentně odmítá pracovat. Sedí v poslední lavici, na hlavě má pravidelně kapuci, a když je vyzván k jakékoli aktivitě, tak nereaguje nebo všem sdělí, že je to k ničemu a že to stejně nebude potřebovat. Všichni učitelé už rezignovali a čekají, až ukončí povinnou školní docházku. Rodiče jsou rozvedeni, ani jeden vlastně nespolupracuje. Potíže započaly nejpozději v šestém ročníku (z předcházející doby nemám informace) a celou dobu spíše narůstají. Dá se vůbec v takovém případě něco dělat? Karolína

NAŠE ODPOVĚĎ:    

Jestliže chlapec má za tři měsíce ukončit školu, pak bych skoro doporučoval neinvestovat příliš energie a do konce roku se pokusit přežít v relativním klidu všech zúčastněných. Motivace chlapce změnit chování v tomto období bude minimální, takže pravděpodobnost případného zklamání učitelů bude vysoká. Otázka ale je, co škola dělala v předcházejících třech čtyřech letech a vlastně na celém prvním stupni? Nikdy nemáme všechny informace, ovšem podle analogie lze uvažovat, že dílčí problémy byly i v tomto případě od první třídy nebo nejpozději od doby, kdy se rodina rozpadla. U menšího dítěte mohou mít veškerá pedagogická opatření preventivní charakter. Rozhodně není vhodné čekat, že se situace změní sama, byť k tomu někdy skutečně dojde. Neměli bychom také oslyšet výsledky výzkumů, které ukázaly na to, že efektivní a méně efektivní učitelé se lišili mj. právě v kvalitě preventivních opatření ve třídě. Naproti tomu zásahy po prohřešku žáka byly u obou skupin učitelů velmi podobné.

Když rodina alespoň minimálně nespolupracuje, je práce školy mimořádně náročná. Jenže i v takových případech je nutné konat profesionálně. Učitelé nejsou sice psychoterapeuti ani sociální pracovníci, nicméně jsou zodpovědní za školní výsledky všech žáků. Těch lze dosáhnout pouze v případě, že dítě je přiměřeně ukázněné a spolupracuje s učitelem. Jestliže je dítě bezproblémové a rodina funkční a přiměřeně spolupracující, pak je úloha učitele jednodušší. Pokud tomu tak není, nezbývá učiteli, aby nasadil veškerý pedagogický um a řemeslné dovednosti, aby žáka i rodinu získal pro spolupráci.

Je zřejmé, že taková práce učitele je nanejvýš psychicky i fyzicky náročná a nedá se uskutečnit pouze ve vyučovacích hodinách. Jsou to opakující se formální i neformální rozhovory, ve kterých učitel naplňuje emocionální vztah s žákem, hledá vhodná opatření a zajímá se o jejich plnění. Musí být připravený i na chvíle, kdy se nedaří. Netýká se to pochopitelně pouze třídního učitele nebo výchovného poradce. Participovat musí úplně každý vyučující, a navíc je nezbytné, aby táhli za jeden provaz.

Řada opatření, která učitel uskutečňuje, není specifická, není tedy cílena pouze na konkrétního žáka. Jde například o pravidla platná pro všechny žáky, rutinní postupy, které vedou např. k tomu, že výuka ve třídě je plynulá. Důležité je trpělivé vymáhání plnění pravidel. Žáci by měli vědět, že nemají úniku, že učitel nerezignuje tak, jako se to stalo v tomto případě.  Součástí prevence je i větší naléhání na rodiče – zejména u mladších dětí bývají o něco ochotnější ke spolupráci.

Podstatnou roli při řešení výchovných problémů hraje vztah s žákem. Jakkoli je to někdy obtížné, věřím, že učitelé uvěří výsledkům výzkumů, které signalizují, že u žáků s problémy v chování, pozitivní vztah učitele snižuje jejich výskyt. Možná už velmi brzy po zahájení šestého ročníku mohl být vytvořen individuální výchovný plán, který přece jen zesiluje nátlak na všechny zúčastněné, možná měly probíhat pravidelné pohovory s chlapcem i s jeho rodiči. Někdy se totiž čeká na výraznější průšvih a to už bývá poněkud pozdě. Vím, že v životě neplatí „kdyby“, ale kdyby orgány péče o dítě byly nastaveny na pomoc v nezávažných případech, nemusely by pak řešit neřešitelné problémy závažné. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Do naší školy chodí žák, jehož rodiče se rozhodli pro střídavou péči. Otec bydlí 200 km od našeho městečka, tvrdí, že syn bude navštěvovat dvě školy, ve kterých se bude střídat po 14 dnech. Je to vůbec možné? A je to vhodné? Neumím si to vůbec představit.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Ano, je to možné. Podle školského zákona (§49, odst. 4) může dítě navštěvovat souběžně dvě základní školy. Z psychologického hlediska však jde podle mého soudu o nevhodné a neodborné rozhodnutí a nechápu, jak někdo může tímto způsobem hájit zájmy dítěte. Toto opatření je podle mého přesvědčení v neprospěch dítěte.

Ve škole přece dítě nepřijímá jen hotové poznatky, ale navazuje vztahy s učiteli a spolužáky, zvyká si na specifický režim i klima školy, učí se v něm pohybovat, hledá si pozici, učí se podle vzoru spolužáků, někdy s nimi i spolupracuje. Poznatky nepředává stroj, ale živá osoba, takže každý učitel má svá specifika.

Když někdo argumentuje proti domácímu vzdělávání, často namítá, že dítě nemá hodnotné vztahy s vrstevníky. A když jiné dítě pravidelně „pendluje“ mezi dvěma školami, může si je vytvořit? Víme velmi dobře, jak se někteří žáci obtížně integrují po přestěhování do existujícího třídního kolektivu, jak se zde cítí špatně, mají pocit, že jsou vyčleňováni, že nemají žádného kamaráda. Jestliže žák nežije pravidelně se třídou, je v každé třídě spíše hostem. Může se stát, že se s jednou třídou identifikuje a druhou musí přetrpět. Navíc školy mají odlišné ŠVP. Rovněž nemluvím o tom, že každý učitel má svůj specifický přístup. Netvrdím, že dítě se s touto skutečností nevypořádá, ale proč ho máme vystavovat další zátěži, když už trpí rozvodem?

Možná je pro nás prioritou, aby dítě bylo ve sféře vlivu obou rodičů, jenže vzdělávání, které patří k hlavním úkolům socializace v celém tomto období, by mělo být v jednom období poskytováno pokud možno jednotně.

Učitelé se ve své praxi budou se střídavou péčí setkávat stále častěji. Osobně jsem pro toto řešení porozvodové péče rodičů o dítě, protože jej pokládám za principiálně nejméně škodlivé, když už se rodiče rozejdou. Soudy se k ní časem jistě budou přiklánět jako k první možnosti po rozvodu rodičů. Vůbec však netvrdím, že jde o ideální řešení, ke kterému by mělo směřovat pojetí rodiny.

Oponenti uvádějí, že dítě tím, že žije ve dvou domácnostech, nemá žádný domov. Přestože toto tvrzení pokládám za přehnané a podložené pouze jednotlivými zkušenostmi, musím uznat, že jde o komplikaci. Vyžaduje po dítěti podstatně větší flexibilitu a odolnost, předpokládá i větší spolupráci a podporu ze strany rodičů a rozhodně není tak komfortní jako jeden domov. Ovšem zkušenosti ukazují, že pro rozvoj dítěte je důležitější přítomnost alespoň jednoho rodiče a už méně materiální stránka života. A faktickou přítomnost a působení obou rodičů (byť střídavě) pokládám většinou na základě poradenských zkušeností za vhodnější než péči pouze jednoho rodiče.

Pokud se tedy na mě obracejí rodiče s žádostí o radu, jak uspořádat péči o děti po rozvodu, střídavou péči doporučuji. Současně však apeluji na to, aby další podmínky zůstaly tak, jak byly. Možnost dvou škol se naštěstí vyskytuje skutečně vzácně, většinou nepřekročí prvotní nápad. Pokud je vzdálenost mezi oběma bydlišti větší než přibližně deset, dvacet kilometrů (a nejde např. o vesnici a okresní město nebo dvě místa ve velkém městě), pak tuto vzdálenost pokládám za vážnou kontraindikaci střídavé péče zejména u školního dítěte. Řešení není jednoduché, protože spočívá v takovém přiblížení bydlišť obou rodičů, aby pro dítě zůstalo zachováno co největší procento původních podmínek, což v některých případech je nemožné. Není však možné všechny nepříznivé dopady rozvodu dospělých přenést na dítě! PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, v osmé třídě máme velmi problematického žáka, který verbálně napadá své spolužáky i učitelku, občas ve třídě rozbíjí různé předměty (nádobu na tužky apod.), konstantně ruší výuku (například tím, že se začne pohybovat po třídě a vydávat u toho zvuky). Přitom na něj nic neplatí, ani po dobrém (domlouvání, motivace), ani po zlém (napomenutí, poznámky). Situací trpí celá třída, protože na výuku v ní se s kolegy vždy chystáme spíš ve válečné náladě, navíc zde většinou probereme méně než jinde. Žák ale samozřejmě nemá splněnou povinnou školní docházku. Za jakých okolností je možné, abychom jej vyloučili? Kateřina

NAŠE ODPOVĚĎ:

Dobrý den, nelze vyloučit, že se tento masivní problém objevil v posledních dnech, týdnech. Mnohem pravděpodobnější však je, že jde o problém přetrvávající delší dobu a  kontinuálně narůstající s  věkem žáka. Pak je ale na místě otázka, jaká opatření uskutečňovala škola v předcházejícím období, kdy přestupky byly asi drobnější. Podle zkušeností i výzkumů domlouvání, napomenutí a poznámky působí snad na žáky, kteří mají jednorázový mírnější výchovný problém, nikoli však na ty, kteří mají problémy chronické a současně výraznější. V českém vzdělávacím systému nelze vyloučit ze školy žáka, který plní povinnou školní docházku. Pokud vím, tak pro toto období institut vyloučení není u nás vůbec zaveden. Zřejmě je pro nás nepřijatelné slovo vyloučit, přestože absence při vzdělávání kvůli chřipce nebo bolení břicha nám přijde jako samozřejmá, a dokonce nutná. Jenže jaký je rozdíl mezi klasickým onemocněním těla a  závažnějšími akutními psychickými problémy?! Osobně hájím názor, že i  v  jasně indikovaných případech, např. agrese vůči učiteli, by dítě mělo okamžitě absolvovat domácí ošetření. V uvedeném případě bych doporučoval několik opatření. Vzhledem k tomu, že ve škole asi není školní poradenské pracoviště s etopedem či psychologem, domluvil bych se s vedením školy, že v případě výraznějšího narušování výuky se bude chlapec učit v ředitelně. Současně bych doporučoval intenzivně jednat s rodiči. Oni sice nemohou přímo ovlivnit projevy chlapce při vyučování, ale zodpovědnost mají i v této době. Důležité je domluvit, co bude následovat, pokud se chlapec bude projevovat popsaným způsobem. Jestliže něco zničí, musí to automaticky nahradit (finance zřejmě v první fázi dodají rodiče, nicméně chlapec by je měl nějak odpracovat). Když se pohybuje po třídě, patrně nepracuje podle instrukcí učitele. V tomto případě by skutečně neměl pracovat a  měl by povinnosti splnit ve svém volnu – asi nejlépe doma. Některé přestupky jsou nepřijatelné v každém případě. Jestliže žák učiteli nadává, nebo ho snad dokonce napadne, měl by mít učitel právo neučit takového žáka. Na základě domluvy by si pro něj měli rodiče okamžitě přijít. Současně bych upozornil na koncept individuálního výchovného programu, který je určen pro práci se žáky s problémy v chování. Pokud jsou problémy masivní, měla by se škola obrátit se žádostí o pomoc i na OSPOD. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, jako učitelka prvního stupně se setkávám s tím, že to, zda jsou děti připraveny na školní docházku, chtějí posuzovat jejich rodiče. Protože rodiče nejsou vyškolenými odborníky v zjišťování školní zralosti, chci se zeptat, na základě čeho se mohou ohledně nástupu jejich dítěte do první třídy rozhodnout. Zajímalo by mě také, jaký hlas by měli v této věci rodiče mít a jak by měla vypadat jejich spolupráce s odborníky. Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Základní otázkou, kterou řeší rodiče budoucích prvňáčků, je, zda je dítě dostatečně připravené na požadavky první třídy a  zda má tedy nastoupit letos, nebo o  rok později (menšina rodičů také zvažuje dřívější nástup) a  jak zajistit, aby dítě v první třídě uspělo, aby se mu tam vedlo dobře. Na základě čeho se má rodič rozhodovat? Kdyby byla škola absolutně jednotná a  konstantní (třeba tím, že by v ní učily počítače), bylo by jednodušší i naše rozhodování. A pokud by byli stejně unifikovaní i rodiče, byla by odborná úvaha o školní zralosti ještě snadnější a odvíjela by se výlučně od vlastností a dovedností dítěte. Jenže obrovská rozmanitost dětí se potkává se stejně obrovskou různorodostí učitelů a rodičů i  podmínek, ve kterých se vzdělávání realizuje. To všem značně znesnadňuje rozhodování. Když se šikovné, avšak sociálně nesmělé a váhavější dítě dostane k paní učitelce, která je rázná, rychlá, náročná, asertivní, může dojít k problémům, aniž bychom konstatovali nezralost dítěte. Když se stejné dítě dostane k paní učitelce, která je klidná, mateřská, tak k problému nedojde. Rodiče zpravidla chtějí, aby dítě při jakékoli činnosti, do níž se pustí, uspělo a dosáhlo dobrých výsledků. Platí to i pro docházku do školy. Proto se také snaží uzpůsobit podmínky tak, aby zvýšili pravděpodobnost takového úspěchu. Intuitivně cítí, a navíc mají obdobnou zkušenost i z dosavadního života dítěte, že čím je starší, a tedy zralejší, tím je s ním lepší řeč, víc vydrží, a tím také lépe zvládá srovnatelné požadavky. Navíc i psychologie přináší přesvědčivé doklady pro to, že prosté zrání zlepšuje výkon v konkrétní oblasti. Přestože hájím názor, že rodiče znají nejlépe své dítě, protože zažívají jeho vývoj, snímají jeho projevy v různých souvislostech, tak musím připustit, že nemusejí dobře odhadnout všechny oblasti relevantní pro úspěch ve škole. Jenže o tom, jestli má pravdu učitelka mateřské školy, psycholog poradny nebo rodiče, neví dopředu s jistotou skutečně nikdo. Ukáže se to teprve, až se dítě fakticky začne vzdělávat ve škole. Někdy rodiče rozhodnou proti přesvědčení odborníků, a mají pravdu – dítěti se ve škole daří dobře, zvládá veškeré požadavky. S jistotou tedy můžeme prohlásit, že dítě vykazuje fyzické a psychické parametry, které jsou obvykle spojovány se školními výsledky. Vše ostatní je ve hvězdách. Proto také rozumný psycholog pracuje s pravděpodobností. Na základě toho, co jsem zjistil, je velká pravděpodobnost, že… Vzhledem k  tomu, že dlouhodobou odpovědnost za dítě mají rodiče, dal bych na jejich názor. Jako psycholog je upozorním na všechno, co jsem zjistil, ukážu možné klady i  případná úskalí jejich rozhodnutí, nicméně konečné rozhodnutí musí učinit ten, kdo má odpovědnost, což jsou v mém chápání rodiče, i když samozřejmě vím, že formální rozhodnutí vydává ředitel základní školy. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Jsem třídní učitelkou žáka 7. třídy a mám podezření, že je tento žák šikanován. Šikana se však neodehrává ve třídě ani v prostorách školy. Naše škola se nachází na malém městě, a tak se tu leccos proslechne. Chtěla bych se proto zeptat na Váš názor, jak by měl učitel v takovém případě postupovat. Marie

NAŠE ODPOVĚĎ:

Děti mezi 6. a 15. rokem tráví ve škole nezanedbatelnou část svého času. Je proto logické, že značný počet antisociálních projevů se odehrává právě ve škole v čase vyučování. Existují však ještě další místa, která jsou pro děti riziková. Jde zejména o cesty do školy a ze školy, z různých mimoškolních aktivit. Některé přestupky se ve větší míře týkají rovněž míst, kde se děti častěji shromažďují – např. parků, laviček na návsi, čekáren autobusů i samotných dopravních prostředků. Podstatné pro realizaci nevhodného jednání je, že děti nejsou pod přímým dohledem dospělých. Řada učitelů si neumí představit, že by dopoledne vedla žáky ke slušnému chování a odpoledne nad případnými stejnými přečiny dětí jednoduše mávla rukou a tvářila se, že je to nezajímá. Jenže nesmíme zapomenout, že učitel a žák mají své specifické role. Výkon obou rolí je dnes spojen téměř výlučně se školou a jejich práva a povinnosti jsou upraveny předpisy. Proč vykládám takové banality? Protože tomu tak vždy nebylo. Učitel uplatňoval dříve svůj vliv podobně jako např. farář – časově i místně neomezeně. Ve škole byl učitel téměř neomezeným pánem nad dětmi, ovlivňoval i některá rozhodování rodičů. Škola například zakazovala žákům sportovat mimo školu, určovala, které divadelní představení smí student gymnázia vidět ve volném čase se svými rodiči, trestala žáka podle svých zvyklostí. Naštěstí tato doba, kdy škola přesně určovala, co dítě smí dělat i mimo školu, je nenávratně pryč. Dnešní pravomoci školy se tedy týkají především školního areálu a času. Mimo školu má učitel stejná práva i povinnosti jako kterýkoli jiný občan. Pokud se tedy setká s nepravostí mimo školní prostory, záleží na jeho občanské angažovanosti a statečnosti, jak zareaguje. Pokud ovšem nejde o takovou nepravost, u které nám všem zákon ukládá ohlašovací povinnost. Víme, že současná doba příliš nepřeje angažovanosti cizích lidí při výchově dětí. Učitel má však ve vztahu k žákovi přece jen poněkud výhodnější pozici než běžný občan v tom, že dítě přijde druhý den do školy a je na něm značně závislé. Učitel také mívá lepší přístup k informacím – leccos se může dovědět od žáků, někdy i od rodičů. Tím, že žáky docela dobře zná, může zachytit i drobné náznaky změn projevů. Ovšem přenášet řešení přestupků uskutečněných mimo školu do školy stejně nemůže. Jestliže tedy někomu ubližují děti odpoledne na hřišti, nemůže je za to škola potrestat napomenutím třídního učitele. Učitele by podezření na ubližování některému žákovi mimo školu mělo vést k tomu, že zvýší bdělost a ostražitost ve škole. Je pravděpodobné, že zachytí podobně nevhodné chování nebo alespoň jeho náznaky i o přestávce nebo při cestě na oběd, do tělocvičny. Pak by naopak zasáhnout měl, protože má povinnost chránit fyzické i duševní zdraví všech svých žáků. Učiteli také nikdo nemůže bránit, aby např. v třídnických hodinách nebo při jiné vhodné příležitosti probíral konkrétní témata mezilidských vztahů a podporoval slušné chování. Podobně může mluvit i s rodiči – pokud se např. budou víc zajímat o to, jak jejich děti tráví volný čas, mohou získat cenné podněty k jejich ovlivnění. PhDr. Václav Mertin 

VÁŠ DOTAZ:

Proč v posledních dvaceti letech trvale narůstá počet dětí se specifickými poruchami učení? Zejména problémy se čtením začínají představovat závažný problém. Nejde o následek toho, že rodiče s dětmi málo mluví, že jsou děti zvyklé víc koukat než poslouchat a že škola věnuje výcviku čtení a psaní malou pozornost? A také toho, že školství věnuje těmto poruchám mnohem větší pozornost? Milan Š.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Podle mého názoru všechny čtyři důvody přispívají k porozumění aktuálního stavu. Nicméně nepředstavují dostatečný klíč k plnému porozumění problému. Nemyslím si totiž, že by se situace v uvedených důvodech oproti minulosti dramaticky změnila. Snad jedině pozornost poradenství i samotného školství je dnes oproti minulosti výrazně větší a tento zájem se nepochybně na zvýšení počtu žáků s SPU podílí. Podstatnou příčinu však spatřuji v tom, že se neustále zvyšují nároky na kvantitu i kvalitu uvedených dovedností. Nikdy jsme nebyli nuceni přečíst a napsat tolik materiálů, jako je tomu dnes. A netýká se to jen několika procent nejvzdělanější části populace, ale prakticky celého národa. Z toho vyplývá, že zejména naučit se kvalitně číst musí každý. A těmto požadavkům neodpovídají dovednosti žáků. Nemyslím si, že rozvoji čtenářských dovedností věnujeme takovou pozornost, abychom skutečně všechny děti číst naučili. A u těch, kterým to zcela nejde, hledáme vysvětlení, částečně i omluvu pro vlastní nedostatečnost. Platí to jak to pro rodiče, tak bohužel i pro učitele. Vše nasvědčuje tomu, že jsme se také před lety vydali nevhodnou cestou při výkladu slabých výkonů žáků v některé oblasti vyučování. Nedostatečné nadání a chabou píli i malou podporu ze strany dospělých jsme z větší části nahradili výkladem specifickými poruchami učení. Zvolili jsme na první pohled vcelku logicky jako základ pro vzdělávání zdravotní postižení, ze kterého měl automaticky vyplývat speciální vzdělávací přístup. Dnes však vidíme, že to neplatí v plném rozsahu pro prakticky žádné postižení (výjimku tvoří mentální postižení). Pokud jsme totiž s to modifikovat podmínky, za kterých se žák s postižením vzdělává, uzpůsobit mu tempo, formu, dodáme mu odpovídající pomůcky…, pak můžeme konstatovat, že není třeba takového žáka vyčleňovat a že zvládne zhruba stejnou látku jako jedinec intaktní. Není třeba uvádět, že v řadě případů to umíme zatím jen velmi nedokonale. A tento přístup platí i pro žáky se specifickými poruchami učení. Přestože není třeba pochybovat o tom, že čtení, psaní i počítání souvisí s fungováním mozku, nejsou žádné doklady o tom, že by lidé, kteří se naučí mluvit, nebyli s to tyto dovednosti zvládnout. Jen někteří je zvládnou jednoduše, zatímco jiní s obtížemi. Takže u nich je třeba výcviku věnovat přiměřené množství času (někdy zřejmě enormní) a musíme položit důraz na poznávací jiné procesy než u běžných žáků. Cest z tohoto civilizačního problému vidím pochopitelně víc. A doporučuji hledat jednoduché cesty. Je třeba přesvědčovat rodiče, že jsou s to naučit dítě číst i psát jen tím, že se mu budou dostatečně věnovat, že si s ním budou povídat, že mu budou předčítat, že budou rozvíjet jemnou motoriku, logické myšlení. Že mu budou v běžném životě prakticky ukazovat, jak jsou uvedené tři dovednosti důležité pro jeho život. Ovšem podobně velký úkol čeká na školu. Měla by přijmout, že dokud nenaučí konkrétního žáka pořádně číst (tedy dostatečně automatizovaně, s porozuměním a kriticky), tak musí pokračovat ve výuce. I když už žák chodí do osmé třídy! A dosavadní nedostatky žáka ve čtení musí do té doby kompenzovat – nemůže se tvářit, že žák už to má umět. S dílčími modifikacemi to platí i pro psaní a počítání. PhDr. Václav Mertin 

VÁŠ DOTAZ:

Ve škole, kam chodí naše dcerka, bylo zvykem, že při vánoční besídce každý žák přinesl jeden dárek pro kamaráda a jeden dárek neadresný, který se pak losoval. Každý tedy dostal alespoň jeden dárek od spolužáků. Nově se ale dávají dárky jen kamarádům, několik dětí tak nedostalo žádný dárek. Důvodem je, podle učitelky, že nemůžeme děti stále ochraňovat před životem, že je potřeba, aby děti poznaly, jak si v životě stojí, a bude to pro ně cenná zkušenost. Získají zpětnou vazbu, jaké je jejich místo v kolektivu, a mají šanci to změnit. Martina K.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Možná někdo řekne, že jde o maličkost, kterou se ani nemá smysl zabývat. Dnes mají děti tolik věcí, hraček, knížek, technických zařízení i sladkostí, že ani nevědí, co s nimi. Takže o jednu víc nebo méně… Jenže psychika se neutváří jen v jakýchsi objektivních podmínkách, jelikož ty se vždy „lomí“ přes subjektivní vnímání jedince. Dítě chce dostávat dárky a přijímá je velmi rádo. Dárek však není jen věc, ze které má radost, ale nevědomky se skrze něj dozvídá leccos i o sociálních vztazích. Jsem jako ostatní, nejsem vyloučený, někdo na mě myslí, má mě rád. Do určitého věku se dítě chce podobat ostatním ve všem – já jediný nemám mobil, já jediný nemám tričko s …, jako jediný jsem nedostal dárek. Tedy už jen samotný fakt, že dítě nedostane dárek, je alespoň v té chvíli traumatizující. Dítě ještě nemá tolik životních zkušeností, aby si uvědomilo, že v životě jsou vedle příznivých i nepříznivé události, že i zklamání, smutek patří k životu, neumí připustit příznivější vysvětlení. Takže v té chvíli může být subjektivní neštěstí absolutní. Chápání toho, co je spravedlivé, je u dětí poněkud odlišné od toho, jak běžně chápeme spravedlnost my dospělí. Paní učitelka má pravdu, že dítě tím také může získat zpětnou vazbu. Nechme stranou, že nevíme, jaký je význam této informace. Nikdo ve třídě s ním nechce kamarádit nebo jen dobrý kamarád nezvládl dárek obstarat nebo ho dokonce zapomněl doma? Učitelka by neměla zapomínat na to, že zatímco pro dospělého to může být drobný kamínek v mozaice nepřeberného množství rozmanitých zkušeností, dítě pracuje se dvěma variantami. Buď je všechno úžasné, nebo špatné. Nerad bych přeháněl, dítě se za nějakou chvíli vrátí do dobré pohody, ale stopa zůstane. Nevím, jestli se tyto stopy sčítají, umím si představit, že dítě, které má víc podobných zkušeností jdoucích ve stejném směru, je mnohem více poznamenané takovou drobností než dítě, pro které jde o jediné trauma v řadě pozitivních událostí. Dítě bez dárku asi nezvažuje, že o ně nikdo nestojí, asi by to tak ani většinou nedokázalo vyjádřit, pro ně je na prvním místě fakt, že nic nedostalo. Ale to vůbec neznamená, že sociální rozměr nehraje roli při utváření sebehodnocení, vztahu ke světu a k druhým dětem. Osobně zastávám názor, že děti musíme ochraňovat po celou dobu dětství. To pokládám za nejlepší přípravu na dospělost. Život přináší dítěti přirozeně tolik náročných události, že nemám nejmenší strach, že by odešlo do života bez dostatečných zkušeností. I já samozřejmě vím, že chránění nemůže být ve stejné intenzitě po celou dobu dětství, že postupně ubíráme dohled, ochranitelství, ale připraveni na podporu dítěte bychom měli být stále. U novorozence nám to přijde samozřejmé. Jenže kdo rozhodl, že v první třídě už má dítě převzít zodpovědnost za spoustu věcí? Je nepochybné, že vnímáme, jak dítě vyspívá, jak se samo chce starat o mnohé záležitosti vlastního života, jak nechce, abychom je dělali za ně. Takže samotné dítě chce být samostatné. Ale chránit bychom je měli pořád. Jsem přesvědčený, že paní učitelka rozhodla špatně. Ostrakizace (vyloučení ze skupiny) je velmi silný faktor nepříznivě ovlivňující pohodu i rozvoj dítěte. Neměla by ji dopustit u žádného žáka. Rodičům doporučuji, aby požádali paní učitelku, aby děti před nepříznivými událostmi ochraňovala. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V jakých případech je ze strany školy nutné kontaktovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, resp. kdy je to povinné, kdy doporučené a v jakých případech to nutné není?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Existují-li ze strany školy či školského zařízení pochybnosti, zda konkrétní věc s orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) řešit, či nikoliv, vhodnějším se jeví aktivní přístup, založený na vzájemné komunikaci, která je základním úskalím spolupráce. Vždy je lepší variantou, jsou-li případné úkony ze strany OSPOD na základě podání či oznámení shledány jako nedůvodné, tj. že se na nezletilého nevztahuje ustanovení § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Oproti tomu zanedbání nebo podcenění situace může mít nevratné a závažné následky, kterým by v některých případech bylo možné zabránit právě včasným oznámení a následným řešením situace. Na druhou stranu je však nutné mít na paměti, že případy některých žáků a studentů mají školy a školská zařízení možnost řešit v rámci svých pravomocí a kompetencí. Jedná se zejména o oblast některých výchovných problémů. OSPOD by měl nastoupit až v případě, kdy škola vyčerpala všechny své možnosti, jak danou věc řešit. Rovněž je nutné si uvědomovat, že OSPOD nefunguje jako represivní orgán. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jak postupovat v případech, kdy ze strany školy či školského zařízení je podezření na zanedbávání nezletilého žáka či studenta ze strany rodičů? Jak rozpoznat hranici, kdy je věc třeba nahlásit orgánu sociálně-právní ochrany dětí?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Rozpoznat hranici možného zanedbávání výchovy a péče o nezletilého, je individuální. Je proto nutné rozlišovat, o jakou formu zanedbávání se jedná a v případě nejasností věc s OSPOD konzultovat. Do pravomoci OSPOD rozhodně nespadá například špatná domácí příprava či špatné hygienické návyky (nejedná-li se o extrémní případy). Často však dochází k tomu, že tyto projevy působí sekundárně. Oproti tomu jsou naprosto odlišné případy, kdy je dítě ze strany rodičů vystavováno týrání a nevhodnému zacházení. Zde je bez jakýchkoliv pochybností, aby věc byla OSPOD oznámena. Je-li tedy ze strany školy či školského zařízení jednání rodičů vyhodnoceno jako zanedbávání či nevhodná nebo nedostatečná péče, má škola povinnost, a to i v případě podezření, věc oznámit OSPOD, a to ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona. Oprávnění upozornit na chování rodičů je možné i ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákona. Na OSPOD pak je posouzení, zda se jedná o dítě, na které se vztahuje ustanovení § 6 zákona. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jaká je možnost zpětné vazby ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí vůči škole či školskému zařízení jako oznamovateli problémového chování nezletilého žáka či studenta? Existuje lhůta, ve které se má orgán sociálně-právní ochrany dětí začít zabývat oznámením ze strany školy?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Povinnost OSPOD sdělovat informace vyplývá z ustanovení § 51 zákona, ve kterém jsou taxativně vymezeny subjekty, kterým OSPOD sděluje informace o nezletilém a o práci s rodinou. Oproti tomu povinnost spolupráce ze strany škol a školských zařízení je upravena v ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) a d) zákona. Možnost zpětné vazby je pak upravena ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona, kdy kromě dalších subjektů, mají školy a školská zařízení právo požadovat informace, zda se v případě jejich žáka či studenta jedná o nezletilého, na kterého se vztahuje ustanovení § 6 zákona, či nikoliv. V tomto smyslu se OSPOD k žádosti o zpětnou vazbu vyjádří, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne jejího obdržení. Zpětná vazba v podrobnějším rozsahu spíše závisí opět na vzájemné komunikaci mezi školou či školským zařízením a OSPOD. Jestliže OSPOD vyhodnotí, že se na základě oznámení školy jedná o nezletilého, na kterého se vztahuje § 6 zákona, vypracovává v souladu s ustanovením § 6 odst. 5 zákona individuální plán ochrany dítěte, a to nejpozději však do jednoho měsíce od zařazení dítěte do evidence OSPOD. Do jednoho měsíce by tedy OSPOD měl mít k dispozici odpovídající množství podkladů, na jejichž základě je možné individuální plán ochrany dítěte vypracovat. Mezi tyto podklady patří pochopitelně i informace získané od nezletilého, jeho rodičů, případně osob zodpovědných za jeho výchovu. Zároveň platí, že při řešení a projednávání jednotlivých věcí, postupuje OSPOD vždy s ohledem na akutnost daného případu, kdy přednost mají z pochopitelných důvodů ty případy, kdy je reálně ohrožen život a zdraví nezletilého. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Kdo je oprávněn vstoupit na půdu školy a provádět pohovory s nezletilými žáky či studenty a za jakých podmínek?

NAŠE ODPOVĚĎ:

OSPOD je v souladu s ustanovením § 52 odst. 1 zákona oprávněn v souvislosti s plněním úkolů podle zákona navštěvovat nezletilé mimo jiné i ve škole a školském zařízení. V souladu s ustanovením § 52 odst. 2 zákona je OSPOD oprávněn pořizovat obrazovou, video a audio dokumentaci, je-li to třeba pro účely ochrany práv nezletilého. Při pohovoru pracovníků OSPOD s nezletilým, realizovaným ve škole nebo školském zařízení, není nutná přítomnost pedagoga či zástupce vedení školy nebo školského zařízení. Pracovníci OSPOD jsou vzhledem ke své kvalifikaci a s odkazem na výše uvedený § 52 zákona oprávněni vést pohovor s nezletilým samostatně bez přítomnosti další osoby. Navíc ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona má nezletilý právo se pro účely sociálně-právní ochrany dětí svobodně vyjádřit ke všem skutečnostem, které se jej dotýkají, a to i bez přítomnosti dalších osob, včetně rodičů či pedagogů. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jakým způsobem reaguje orgán sociálně-právní ochrany dětí, jestliže škola upozorní na vysokou absenci nezletilého žáka či studenta?

NAŠE ODPOVĚĎ:

OSPOD si nezletilého v doprovodu rodičů, případně osob zodpovídajících za jeho výchovu, předvolává k projednání vysoké absence. Samotné projednání má podobu pohovoru, záleží na tom, zda se jedná o nezletilého, který je OSPOD znám z dříve projednávaných věcí, či nikoliv. V případě, že se jedná o první takto řešenou věc, zjišťuje se kompletní anamnéza, včetně rodinného prostředí, školní docházky, trávení volného času a zájmů, spolupráce s odbornými zařízeními a podobně. Dále je pohovor zaměřen na projednávanou věc, přičemž se rozlišuje, zda se jedná o vysokou absenci omluvenou rodičem, případně lékařem nebo o absenci neomluvenou. Pohovor probíhá zpravidla zvlášť s nezletilým a zvlášť s jeho rodiči, resp. osobami zodpovědnými za jeho výchovu. Po jeho skončení a vyhodnocení rozhodne OSPOD o vhodném opatření. Jedná se zejména o další sledování výchovy, doporučení psychologického, případně psychiatrického vyšetření, doporučení či nařízení ambulantního či pobytového terapeutického programu ve středisku výchovné péče. V krajním případě je možné i podání návrhu k místně příslušnému soudu na uložení výchovného opatření, včetně nařízení ústavní výchovy. Tomuto by však mělo přecházet vyčerpání všech mírnějších opatření a prostředků. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jak postupovat v případech, kdy někteří žáci nebo studenti dlouhodobě do školy nedocházejí, veškerou absenci mají od rodičů, popřípadě lékařem, řádně omluvenu, avšak rodiče se nedaří kontaktovat a nedostavují se ani na třídní schůzky? Postup ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí se jeví jako pomalý. Existuje i jiná možnost řešení takové situace?

NAŠE ODPOVĚĎ:

V souladu s Metodickým pokynem MŠMT ČR k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví, č.j. 10 194/2002-14 ze dne 11. 03. 2002 (dále jen „metodický pokyn“) může škola ve smyslu ustanovení článku II. odst. 2 požadovat doložení nepřítomnosti nezletilého z důvodu nemoci ošetřujícím lékařem, resp. praktickým lékařem pro děti a dorost, a to jako součást omluvenky vystavené ze strany rodiče či jiné osoby zodpovědné za výchovu nezletilého. Tento postup lze uplatnit tehdy, je-li absence rodiči opakovaně omlouvána pro nemoc a nepřítomnost nezletilého ve škole přesáhne tři dny školního vyučování. Pokud dle názoru školy častá absence nezletilého nasvědčuje zanedbávání školní docházky, může škola ve smyslu ustanovení článku II. odst. 4 požadovat výše uvedené doložení ošetřujícího lékaře, resp. praktického lékaře pro děti a dorost, i v případě, že tato nepřítomnost nedosahuje délky uvedené v ustanovení článku II., odst. 2. Co se týče postupu ze strany OSPOD, tento může být komplikován a de facto i mařen jak ze strany rodičů či jiných osob zodpovědných za výchovu, tak ze strany samotného nezletilého. OSPOD v takových případech využívá možností, které mu zákon nabízí, přičemž tyto možnosti mají rovněž zákonné lhůty. V souvislosti s tím se postup ze strany OSPOD může jevit jako pomalý. Škole či školskému zařízení samozřejmě nic nebrání v tom, aby v rámci spolupráce bylo jednáno se zařízením, specializujícím se mimo jiné i na problémy související se záškoláctvím. Není podmínkou, že  například ambulantnímu či terapeutickému programu v rámci střediska výchovné péče musí nutně předcházet doporučení ze strany OSPOD. K řešení touto formou se mohou rozhodnout i sami rodiče, či osoby zodpovídající za výchovu nezletilého. OSPOD pak bývá zpravidla kontaktován ze strany zařízení, které s nezletilým pracuje, a to za účelem projednání dosavadní koncepce případu. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Má škola hlásit orgánu sociálně-právní ochrany dětí vysokou absenci nezletilých žáků a studentů i v případech, že je tato omluvená?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Posouzení vysoké omluvené absence je individuální. Jsou pochopitelně případy, kdy vysoká absence je důvodná (např. z důvodu operace, dlouhodobějšího onemocnění apod.). Existují však i případy, kdy se jedná o tzv. skryté záškoláctví. V takovém případě je postup totožný jako v případě záškoláctví zjevného, tzv. pravého. Škola by tedy měla konkrétní případy zvlášť posuzovat. V případě, že škola vyhodnotí, že vysoká absence je omluvena nedůvodně, má povinnost celou věc oznámit OSPOD, a to v souladu s metodickým pokynem a současně i Stanoviskem MPSV k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech záškoláctví, čj. 2014/11306-231 ze dne 14. 03. 2014 (dále jen „stanovisko“). OSPOD pak řeší věc popsaným způsobem a v souladu s platnou právní úpravou. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Do jaké míry má škola řešit důsledky situace, ke kterým dochází v době, kdy jsou žáci mimo školu?

NAŠE ODPOVĚĎ:

V tomto bodě je přístup ze strany škol a školských zařízení značně individuální. Záleží na konkrétním posouzení jednotlivých aspektů věci. Některé školy odmítají případné situace řešit s tím, že tyto se nestaly v době školního vyučování, v prostorách školy či v její blízkosti. Jiné školy mají naopak tendence se zabývat i situacemi, ke kterým došlo mimo školu. Obecně platí, že v době, kdy nezletilý je mimo školu, zodpovídají za péči o něj a výchovu jeho zákonní zástupci, popř. osoby zodpovědné za jeho výchovu. Pokud však dojde k situaci, že událost z doby, kdy nezletilý byl mimo školu, má dohru v době, kdy se již nachází ve škole, měla by za této situace škola věc řešit v souladu se školním řádem. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jak postupovat v případě, kdy žák nebo student je uživatelem marihuany, dosáhl zletilosti, odmítá se podrobit testům na přítomnost omamných či psychotropních látek a stejně tak nesouhlasí s informováním rodičů?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Nachází-li se ve škole žák či student, který je zjevně pod vlivem omamných či psychotropních látek, odmítá jakkoliv spolupracovat, je dezorientován, popř. má jiné závažné příznaky, jeví se jako jediná možnost kontaktovat zdravotnickou záchrannou službu s poukazem na podezření, že žák či student je v souvislosti s požitím omamné či psychotropní látky v ohrožení zdraví, popř. života. Tento postup by měl být uplatněn jak v případě nezletilých, tak i zletilých žáků a studentů. V případě, že se jedná o zletilého žáka či studenta, není jakýkoliv zásah ze strany OSPOD možný, a to vzhledem k věcné působnosti OSPOD. Je však v pravomoci školy postupovat ve smyslu školního řádu, tj. proti žákovi či studentovi, který jej takto výrazně porušil, využít některého z možných kázeňských opatření. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ: 

Má škola možnost získat informace, jakým způsobem jednat a zacházet s nezletilým žákem či studentem v případě, že tento byl z důvodu psychiatrické diagnózy dlouhodobě hospitalizován na psychiatrii?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Informace o tom, jak s nezletilým pracovat po skončení hospitalizace, případné jaké jsou příznaky jeho nemoci, mohou škole sdělit rodiče nezletilého, případně osoby zodpovědné za jeho výchovu. Teoreticky je možné pokusit se obrátit s dotazem případně i na zařízení, ve kterém hospitalizace probíhala. Zda však budou požadované informace poskytnuty a především v jakém rozsahu, nelze předem říci. Záleží na konkrétním posouzení případu, kdy je nutno mít na paměti přední hledisko lékařského tajemství. Škola však musí rozhodně dbát na to, aby v souvislosti s hospitalizací nezletilého nedošlo k jeho případné stigmatizaci. Co se týče informací o zdravotním stavu nezletilého, které může mít OSPOD k dispozici, tyto není z jeho strany možné sdělovat třetím osobám, resp. subjektům. Lékařské zprávy jsou součástí spisové dokumentace nezletilého. Možnost poskytování informací, resp. nahlížení do spisové dokumentace, se řídí ve smyslu ustanovení § 55 odst. 4 a 5 zákona. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Z jakého důvodu má být v souvislosti s dlouhodobou hospitalizací nezletilého žáka či studenta předáván ze strany školy školní vzdělávací plán, když v zařízení, kde hospitalizace probíhá, není tento dodržován s odůvodněním, že zařízení postupuje podle vlastního vzdělávacího plánu?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Školní vzdělávací plán se poskytuje nejen v případech hospitalizace, ať už z jakéhokoliv důvodu, tedy nejen z důvodu psychiatrické diagnózy, ale například i v případech, kdy je nezletilý zařazen do terapeutického programu pobytové formy ve středisku výchovné péče. Toto zařízení zpravidla rovněž požaduje, aby školní vzdělávací plán byl předložen při nástupu nezletilého do zařízení. Je zřejmé, že jak v případě střediska výchovné péče, tak v případě zdravotnického zařízení, neprobíhá z logických důvodů školní výuka totožným způsobem jako ve škole, kterou nezletilý běžně navštěvuje. S ohledem na případné nejasnosti je vhodné se s konkrétními dotazy obrátit na zařízení, ve kterém nezletilý pobýval, a to ať už z důvodů výchovných či zdravotních. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, jako učitelka prvního stupně se setkávám s tím, že to, zda jsou děti připraveny na školní docházku, chtějí posuzovat jejich rodiče. Protože rodiče nejsou vyškolenými odborníky v zjišťování školní zralosti, chci se zeptat, na základě čeho se mohou ohledně nástupu jejich dítěte do první třídy rozhodnout. Zajímalo by mě také, jaký hlas by měli v této věci rodiče mít a jak by měla vypadat jejich spolupráce s odborníky. Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Základní otázkou, kterou řeší rodiče budoucích prvňáčků, je, zda je dítě dostatečně připravené na požadavky první třídy a  zda má tedy nastoupit letos, nebo o  rok později (menšina rodičů také zvažuje dřívější nástup) a  jak zajistit, aby dítě v první třídě uspělo, aby se mu tam vedlo dobře. Na základě čeho se má rodič rozhodovat? Kdyby byla škola absolutně jednotná a  konstantní (třeba tím, že by v ní učily počítače), bylo by jednodušší i naše rozhodování. A pokud by byli stejně unifikovaní i rodiče, byla by odborná úvaha o školní zralosti ještě snadnější a odvíjela by se výlučně od vlastností a dovedností dítěte. Jenže obrovská rozmanitost dětí se potkává se stejně obrovskou různorodostí učitelů a rodičů i  podmínek, ve kterých se vzdělávání realizuje. To všem značně znesnadňuje rozhodování. Když se šikovné, avšak sociálně nesmělé a váhavější dítě dostane k paní učitelce, která je rázná, rychlá, náročná, asertivní, může dojít k problémům, aniž bychom konstatovali nezralost dítěte. Když se stejné dítě dostane k paní učitelce, která je klidná, mateřská, tak k problému nedojde. Rodiče zpravidla chtějí, aby dítě při jakékoli činnosti, do níž se pustí, uspělo a dosáhlo dobrých výsledků. Platí to i pro docházku do školy. Proto se také snaží uzpůsobit podmínky tak, aby zvýšili pravděpodobnost takového úspěchu. Intuitivně cítí, a navíc mají obdobnou zkušenost i z dosavadního života dítěte, že čím je starší, a tedy zralejší, tím je s ním lepší řeč, víc vydrží, a tím také lépe zvládá srovnatelné požadavky. Navíc i psychologie přináší přesvědčivé doklady pro to, že prosté zrání zlepšuje výkon v konkrétní oblasti. Přestože hájím názor, že rodiče znají nejlépe své dítě, protože zažívají jeho vývoj, snímají jeho projevy v různých souvislostech, tak musím připustit, že nemusejí dobře odhadnout všechny oblasti relevantní pro úspěch ve škole. Jenže o tom, jestli má pravdu učitelka mateřské školy, psycholog poradny nebo rodiče, neví dopředu s jistotou skutečně nikdo. Ukáže se to teprve, až se dítě fakticky začne vzdělávat ve škole. Někdy rodiče rozhodnou proti přesvědčení odborní- ků, a mají pravdu – dítěti se ve škole daří dobře, zvládá veškeré požadavky. S jistotou tedy můžeme prohlásit, že dítě vykazuje fyzické a psychické parametry, které jsou obvykle spojovány se školními výsledky. Vše ostatní je ve hvězdách. Proto také rozumný psycholog pracuje s pravděpodobností. Na základě toho, co jsem zjistil, je velká pravděpodobnost, že… Vzhledem k  tomu, že dlouhodobou odpovědnost za dítě mají rodiče, dal bych na jejich názor. Jako psycholog je upozorním na všechno, co jsem zjistil, ukážu možné klady i  případná úskalí jejich rozhodnutí, nicméně konečné rozhodnutí musí učinit ten, kdo má odpovědnost, což jsou v mém chápání rodiče, i když samozřejmě vím, že formální rozhodnutí vydává ředitel základní školy. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Doporučili jsme rodičům žáka 7. ročníku, který má výrazné problémy v chování, návštěvu střediska výchovné péče. Rodiče slíbili, že se postarají o nápravu sami. Když nějakou dobu nedocházelo ke změně, opět jsme je požádali, aby navštívili odborné pracoviště. Tentokrát odmítli s odůvodněním, že doma s ním problémy nemají, a že si tedy musíme poradit sami. Co máme dělat? Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Je pravda, že na tento problém si stěžují učitelé velmi často. Totéž se týká i toho, že rodiče brání odborníkům, aby informovali školu o výsledcích odborného vyšetření. Z věcného hlediska je záležitost jasná. Jestliže odborník (učitel) vyhodnotí potřebnost konzultace, tak ji doporučí a následně chce vědět, k  jakým závěrům jiný odborník (psycholog, lékař) došel a jaká doporučení z nich pro učitele i žáka vyvozuje. Jestliže rodiče s  dítětem na konzultaci nejdou nebo neposkytnou informace, pak učitel dál „hraje na náhodu“. Buď vhodný postup trefí, nebo ne. Řeč práva pro tento případ hovoří podle interpretace právníků jednoznačně. Bez souhlasu rodičů opravdu nelze provést poradenské vyšetření ani odeslat zprávu z poradny do školy. Aby bylo jasno, ani v nejmenším nezpochybňuji právo rodičů rozhodovat, vždyť jsou to právě oni, kteří mají ze zákona zásadní zodpovědnost za všechny aspekty rozvoje dítěte. Musejí mít tedy i pravomoci. Přesto mi absolutizace tohoto přístupu přijde z  psychologického hlediska jako velmi mechanické uplatnění práva a  současně postup myšlenkově zastaralý a  ve svých důsledcích škodící dítěti. Důvod je jednoduchý. Jestliže se dítě vyvíjí tak, že plní plus mínus požadavky vzdělávací instituce, přiměřeně prospívá a rozvíjí se, neobjevují se žádné závažnější nebo trvalé problémy a ty, které se objeví, rodiče v rámci svých možností efektivně řeší, spolupracují s učiteli, tak by je skutečně škola neměla obtěžovat svými požadavky. Jenže co když se problémy vyskytují, rodiče slibují ná- pravu, ale k  té nedochází? Jestliže odborná instituce škola vyhodnotí situaci tak, že využila možné prostředky (pravda, bývá tomu jen málokdy, ale to teď není podstatné), rodiče se rovněž snažili a problémy se nemírní, pak je vcelku legitimní požadavek ze strany školy, aby rodiče s dítětem navštívili specializovanou odbornou instituci. Rodiče pochopitelně nemusejí souhlasit, nicméně musejí konat tak, aby došlo k efektivnímu řešení situace. Pokud ke zlepšení nedochází, měla by být obecná pravidla v  českém školství nastavena tak, aby rodiče byli nuceni strpět tuto externí pomoc. Jenže tomu tak dosud není. Učitelé pak mají oprávněný pocit, že v situaci, kdy rodiče nesouhlasí, jsou zcela bezmocní. Vždy však také velmi záleží na tom, jak učitel rodičům potřebnost vyšetření vysvětlí, jak přesvědčivě jim nastíní, že bez pomoci odborníka bude zbytečně tápat při pomoci dítě- ti. Jestliže rodiče vědí, že škola chce papír z poradny a stejně s dítětem nijak nepracuje, tak se nedivím, že odmítají podí- let se na této hře. Totéž platí, když doporučení vznikne na výchovné komisi, která na rodiče působí jako trestní tribunál. Ovšem pak jsou rodiče, kteří prokazatelně zanedbávají péči, slíbí, že na vyšetření půjdou, a stejně nejdou. Zde velmi často cítím zcela absentující důslednost ze strany učitelů, a místo toho, aby opakovaně naléhali a postupně zesilovali nátlak, časem rezignují s tím, že ono to nějak dopadne a že to vlastně není jejich zodpovědnost. Škola by rovněž měla rodičům jasně sdělit, jaké kroky budou následovat po odmítání. Naopak za principiálně špatné pokládám pokusy nastavit pravidla předpisů tak, aby poradenská zařízení měla prá- vo (nebo dokonce povinnost) vyšetřit dítě na žádost školy i bez souhlasu rodičů a následně zaslat zprávu o vyšetření škole. Poradny nejsou represivní, ale poradenské instituce. Pracují s  důvěrou klientů. Pokud ta bude narušena, ztrácí se podstatná část odborné kompetence psychologů i speci- álních pedagogů. Teplota se dá změřit, i když je klient v bezvědomí, ale psychologická pomoc se bez důvěry a  aktivní spolupráce klienta realizovat nedá. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V předškolní třídě jsme se setkali u jednoho chlapce s tím, že v  šatně opakovaně předváděl holčičkám svou mužskou chloubu. Rodiče, které jsme na to upozornili a požádali je o pomoc, celou záležitost bagatelizovali s tím, že na tom nevidí nic špatného. Nevíme, jak na situaci reagovat. Kamila

NAŠE ODPOVĚĎ:

S  analogickými situacemi se setkáváme i  u  starších dětí. Z nedávné doby si vybavuji, že o něco starší chlapec poslal několika dívkám mailem svou fotku s  odhalenými intimními partiemi a  požadoval, aby mu poslaly stejnou. Jeho rodiče to velmi zklamalo a cítili se znejistěni v tom, jak ho mají dále vychovávat. Jde zřejmě o  vcelku běžné situace, které se vyskytovaly i dříve, jen tehdy děti více cítily, že jde o věc nepatřičnou, za kterou by byly potrestány, takže se s ní lépe schovávaly a rodičům ani případně nepříjemné zážitky nesdělovaly. Myslím, že bych mohl dodat řadu dalších „minipříběhů“, které nás starší mohou šokovat. To když se osmiletá holčička zeptá, jestli „pindík musí být v pipince celou noc“, nebo starší dívka se zeptá u  oběda rodičů, jak často souloží. Za podstatné pokládám, že s námi mluví i o těchto záležitostech. Bez objasnění širších souvislostí dnešních přístupů k výchově však nemohu dobře odpovědět. Liberalizace vý- chovy je u  nás v  posledních desetiletích trvalá. Rovněž se mění vztahy mezi rodiči a dětmi. Dnešní děti jsou mnohem otevřenější, nebojí se zeptat, a  není se co divit, vždyť my je k  tomu sami povzbuzujeme, někdy dokonce i  ve škole. Chceme, aby byly aktivní, samostatné, kritické, aby se co nejvíc naučily. Navíc mají snadný přístup prakticky ke všem informacím a také je využívají. Pro děti neexistují zakázaná témata. Není žádná oblast, o kterou by se nezajímaly. Teprve postupem času se učí, že není vhodné ptát se zvonivým hláskem mámy v  autobuse na to, proč ten pán má tak velké břicho, jestli bude mít miminko, a jestli ta paní je ježibaba, když má takovou velkou bradavici a velký nos. Otázkám spojeným s pohlavím se vě- nují stejně jako jiným. Teprve přístup nás dospělých zvýší atraktivitu některých témat. Současně je svými reakcemi vedeme někdy k tomu, že už se v těchto otázkách neobracejí na nás. Děti se dnes programově i  zcela náhodně seznamují s  velmi intimními záležitostmi. Bylo to tak vždy, jen dnes nám už tolik nepřijde, že se jedná o něco nepatřičného. Ani se nebojíme, že si dítě znalostmi z této oblasti pro budoucnost pokazí potěšení ze sexu. Naopak se domníváme, že pozitivní důsledky převažují. Posuzování jednotlivých dětských „přečinů“ v sexuální oblasti je velmi ošidné. Děti získávají v řadě případů útržky znalostí, které pro ně nemají „ani hlavu, ani patu“. Přitom my je zpravidla posuzujeme očima dospělých a připisujeme jim úplně stejné významy, jako mají u nás. Nikdy bychom neměli dospělými zkušenostmi mechanicky vysvětlovat slova a činy dětí. Ani bychom neměli hledat dospělou odpověď na dětskou otázku. Takže na první otázku odpovězte stejně jako má kolegyně: „Nemusí.“ a naberte si další lžíci polévky a na druhou: „Podle toho, jak máme chuť.“ A nepřemýšlejte o tom, jakého máte zvrhlíka. Nedá se nic dělat, musíte opakovaně vysvětlit rodičům a samozřejmě i všem dětem, že na některých věcech nevidíte sice skutečně nic špatného, ale přece jen chcete děti naučit, že se nedělají na veřejnosti. Rozhodně bych nedoporučoval označovat chování chlapce za nějakou úchylku, jen bych ho požádal, aby se podobným způsobem ve školce nechoval a o totéž bych poprosil jeho rodiče. S jejich případným zlehčením situace bych souhlasil, leč bych trval na tom, že ve školce máme nastavená pravidla, a ta je třeba respektovat. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V 7. ročníku máme žáka, který už delší dobu velmi často narušuje průběh výuky. Při hodinách vykřikuje, neustále má vhodné i méně vhodné otázky nebo poznámky, někdy i chodí po třídě. Nepere se, ale pořád má s někým ve třídě konflikty. Po téměř každé přestávce řeší vyučující nějaký problém s tímto chlapcem. Atmosféra ve třídě je špatná, když L. chybí, zdá se mi, že je to o něco lepší. Z poradny má diagnózu ADHD. Jarmila

NAŠE ODPOVĚĎ:

V každém společenství dětí vznikají problémy a konflikty. Platí to i pro školní třídu, ve které spolu žáci tráví spoustu času v uzavřeném prostoru, mají plnit množství vnucených úkolů, ve skupině, kterou si nezvolili podle svých preferencí. Mezi dětmi jsou obrovské rozdíly ve všech charakteristikách a projevech. Jsou dané temperamentem, rodinnou výchovou, dosavadními zkušenostmi dítěte. Je tedy zřejmé, že některé se odchylují od norem chování ve třídě výrazněji. Problém spatřuji v tom, když tyto odchylky od běžné normy máme tendenci označovat jako abnormality či poruchy. V průběhu historicky krátké doby se zóna normality v některých oblastech velmi zúžila a oblast poruch rozšířila. Živé chování dítěte ve školním období, které dříve bylo vysvětlováno věkem (malé děti jsou živé), nevychovaností, slabou rukou dospělého vychovatele, dnes označujeme diagnózami jako hyperaktivní syndrom nebo ADHD. Problém však není v samotném pojmenování, spíš v tom, že se velmi často s označením uspokojíme, místo aby nás vedlo k aktivitě a pomoci samotnému dítěti i celé třídě. Podobně má v některých případech diagnóza zakrýt nedostatečné vedení ze strany rodičů nebo učitele. Řešení školních problémů zpravidla nelze nacházet mimo třídu. Pouze učitel a jeho případní školní asistenti (včetně výchovného poradce či školního psychologa) mají v rukách klíč k nápravě. Uznávám, že samotný chlapec si nepomůže. Na dálku mu nepomohou ani rodiče. Na pomoci se musí podílet všichni, kteří se s chlapcem stýkají. Vlastně nemusí, ale je to v jejich zájmu. Učitel chce co nejlépe vyučovat, spolužáci se potřebují co nejvíc naučit – za dva roky budou usilovat o přijetí na střední školu. Komplikaci představuje, že ve vašem případě už žáci chodí do školy sedmý rok. Po celou tuto dobu si mohou posilovat určité způsoby chování. Neřešíte tedy jen aktuální problém, ale sedmileté „historické“ vrstvy. V bodech uvádím kroky, které by bylo vhodné realizovat. Obrátit se o konzultaci na výchovného poradce nebo poradnu. Promluvit s rodiči – jakkoli nemohou přímo ovlivnit chování žáka v hodině, mohou podpořit snahu učitelů. Požádat o asistenta. Uplatňovat pravidla managementu třídy. Při vyučování zařazovat pro celou třídu krátké relaxační chvilky. Učitelé by měli být co nejblíž žákovi, aby mohli bezprostředně pomoci či zasáhnout při problému. O přestávkách by chlapec neměl být ve třídě – ne za trest, ale aby nedošlo ke zbytečnému přestupku. Chlapec by se měl dovědět, že nikdo nemá právo narušovat učiteli výuku a žákům učení. Diagnóza ADHD pouze sděluje, že to má těžší než ostatní, ale přizpůsobit by se měl i on. Lze vytvořit i individuální výchovný plán. Jedna zásadní odpověď je: i tento „zlobivý“ chlapec má právo vzdělávat se s ostatními, ovšem současně vždy musíme hájit ostatní jednotlivé žáky a současně i vztahy a klima ve třídě. Existuje totiž zkušenost, že s některým žákem se jednoduše nepodaří pracovat tak, aby zvládnul nároky hromadné výuky. Pak bychom měli hledat způsoby, jak takového žáka dočasně vzdálit z vyučování. Školství však stále není na takové problémy zařízeno, a vypomáhá si tím, že při závažnějších problémech využívá hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení. PhDr. Václav Mertin