Je kreativita vrozená jen několika vyvoleným, nebo ji lze rozvíjet?

leden 2024 Jana Chocholatá

Austrálie je státem, který již desítky let usiluje o zefektivňování svého vzdělávacího systému. Děje se tak mimo jiné prostřednictvím rozsáhlého pedagogického výzkumu, který přispívá ke zkvalitňování výukové praxe i k proměnám kurikula a který by mohl být inspirativní také pro naše zeměpisné délky. Článek se v posledním vydání časopisu Australian Journal of Education věnuje tématu, které je v Austrálii v centru pozornosti výzkumníků i učitelů. Kritické a kreativní myšlení žáků je považované za kros-kurikulární prioritu, kreativita je u dětí i dospívajících pokládána za klíčovou schopnost (angl. „capacity“), díky které budou žáci schopni efektivně reagovat na změny a výzvy, jimž budou v budoucnu čelit.

Každý člověk se sice rodí s určitými dispozicemi, které lze postupně rozvíjet (sem patří i kreativní myšlení), ale aby bylo možné cokoli rozvíjet, je třeba zjistit, čím je a může být daná schopnost ovlivněna. Výzkum pracuje s termínem creative self-beliefs – volně přeloženo jde o přesvědčení jedince týkající se jeho tvůrčích schopností, tedy o to, nakolik jedinec věří ve svůj tvůrčí potenciál a ve schopnost zvládnout výzvy, které vyžadují tvořivé myšlení. Toto přesvědčení dále vytváří jisté nastavení, tzv. kreativní identitu, a předjímá, jak tvořivě bude žák reagovat v různých situacích. Výzkumná šetření ukazují, že se lidé běžně dělí na dvě skupiny: skupina s fixním tvůrčím myšlením věří, že kreativní myšlení je neměnné a je doménou několika geniálních jedinců, kdežto skupina s tzv. růstovým kreativním myšlením je přesvědčena, že kreativu lze rozvíjet.

Výzkumné šetření zkoumající přesvědčení žáků o jejich kreativním potenciálu prokázalo významný vliv dvou osobnostních rysů, a sice otevřenosti k novým věcem a zkušenostem a svědomitosti ve vztahu k úkolům různého typu. Žáci, kteří vykazovali vysokou míru otevřenosti i vysokou míru svědomitosti, bodovali významně více i v oblasti pozitivního přesvědčení o vlastních tvůrčích schopnostech. Toto zjištění může učitelům v praxi napomoci určit, koho z žáků je potřeba podpořit.

Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je využívat úkoly kreativního učení a (sebe)hodnocení, které by se měly zaměřit na formulování osobních cílů (např. vynaložené úsilí, osobní nasazení, rozvoj dovedností, zapojení do týmové práce) a na sledování výstupů, k nimž mají stanovené cíle vést (např. větší výkon či lepší kvalita vypracování konkrétního úkolu). Tyto dílčí cíle pak mají rozvíjející dopad na sebepojetí žáků, potažmo pozitivně ovlivňují jejich kreativní schopnosti.

Autoři článku zmiňují celou řadu konkrétních aspektů, na které je vhodné se zaměřit při budování pozitivního sebepojetí. Žáci například potřebují zažít, že se něco dokonale naučili, že něco beze zbytku zvládli. Úlohy by měly být tvořené pro konkrétního žáka, tedy personalizované. Důraz by měl být kladen na dovednost žáka stanovit si cíle. Učitel by měl poskytovat zpětnou vazbu tak, aby vedl žáka k autonomii a k poznání, že změna je možná a že původcem této změny je žák sám. Cílem není, aby žák „zabral“, ale aby poznal své silné stránky, osvojil si nové učební strategie a byl v případě potřeby schopen požádat o radu či pomoc.

Mgr. Jana Chocholatá, Ph.D.

Katedra anglického jazyka a literatury, Pedagogická fakulta, MU