Joe Provisor o poradních kruzích jako o prastarém a užitečném způsobu otevřené komunikace mezi žáky a učiteli

11. 5. 2020 Eva Dittingerová, Veronika Rodová

Ve školách se setkáváme s kruhovým uspořádáním stále častěji, ať už během výuky jednotlivých předmětů nebo v rámci ranních či komunitních kruhů. Jak v rozhovoru upozorňuje Joe Provisor, i kruh může být místem, kde se realizuje tradiční školní hierarchie a frontální vyučování. Nebo naopak může při zvýšené kvalitě pozornosti, kterou věnujeme sobě i druhým v kruhu, poskytnout příležitost zapojit do života školy naše vlastní zkušenosti a společně budovat kulturu, kde má každý hlas svůj význam. Své zkušenosti s využitím kruhu ve školách, jak ve třídách, tak učitelských sborech a širších komunitách, předává na svých seminářích pro pedagogy i během opakovaných návštěv Evropy, Českou republiku nevyjímaje. Opírá se přitom o významně formalizovanou podobu kruhového procesu – poradní kruh (v angličtině council). Poradní kruh nabízí možnost využívat různé formy kruhové práce v závislosti na způsobech, jak je v kruhu předáván tzv. mluvicí předmět, nebo jak je uspořádán jeho prostor – kruh v kruhu atd. S kruhem je možné pracovat nejen v rámci třídnických hodin, ale i v jednotlivých vyučovacích předmětech (např. při přípravě a podpoře čtení a psaní, při zkoumání očekávání, postojů, mylných představ o předmětu, při přenosu teorie do praxe, jako podpora spolupráce mezi učitelem a žákem, při stanovování cílů a akčních plánů, při utváření třídních norem – chování, očekávání, integrity, podpory vzájemných vztahů, budování komunity a porozumění).

 

Joe, věnuješ se poradním kruhům a rozvíjení této praxe už po mnoho let, jak bys je představil našim čtenářům? Co jsou poradní kruhy a jak je používáš?

Narodil jsem se v kultuře, které měla pro společenství a otevřený způsob komunikace, jak je buduje a podporuje kruh, pramalé pochopení. Moje výchova byla postavená na tvrdém individualismu, a obzvláště v případě mužů se věřilo, že žádat pomoc nebo radu od někoho jiného je známkou slabosti. Ve Spojených státech amerických se nejprve objevily ženské kruhy – v 70. letech 20. století – a v 80. letech je následovalo takzvané mužské hnutí. K účasti v kruzích jsem se dostal na „mýtopoetických“ setkání mužů, která byla inspirována dílem básníka Roberta Blye[1]. Setkávali jsme se v kruhu jednou za dva týdny v našich domácnostech, vedení jsme si předávali. Jeden z nás pokaždé vybral mytologický příběh, pohádku, sen nebo báseň a poté, co byla přednesena, poslal ve skupině „mluvicí předmět“, aby každý člen mohl promluvit o tom, jak archetypální prvky daného příběhu rezonují s naší osobní žitou zkušeností. Tento postup mne oslovil natolik, že jsem jej začal nabízet svým žákům na hodinách angličtiny na druhém stupni veřejné školy[2]. Poté, co jsem viděl jejich nadšené reakce na tento způsob přístupu k práci s poezií, jsem se rozhodl, že tuto zkušenost budu žákům nabízet na všech svých hodinách.

Tou dobou jsem se dostal do kontaktu s Ojai foundation[3], retreat centrem, které svedlo dohromady učitele nejrůznějších tradic ze všech částí světa[4]. I tam se kruh stal klíčovou součástí naší práce. Všichni učitelé využívali mluvicí předmět, aby zjistili, jak předané informace odpovídají skutečným zkušenostem každého z účastníků. Společná letitá zkušenost z těchto setkání v Ojai foundation i jinde je zachycena v knize Cesta poradního kruhu Jacka Zimmermana a Virginie Coylové[5].

 

Takže co je poradní kruh (council)? 

Pojem „council“ obecně odkazuje ke komunikačním praktikám, které jsou vlastní všem kulturám (nikoliv pouze původním obyvatelům Ameriky, jak se mnozí domnívají), každá kultura má pro tento smysluplný způsob rozhovoru vlastní jméno a daný postup, pět věcí je však všem společných: kruhové uspořádání, střed (centrum), zahájení, zakončení a záměry. Poradní kruh zahajujeme a zakončujeme, protože to, co během něj děláme, vyžaduje věnovat zvýšenou pozornost sobě samým i druhým. Cesta poradního kruhu klade důraz na čtyři záměry: naslouchat ze srdce, sdílet ze srdce, sdílet spontánně a úsporně (s ohledem na množství času a počet účastníků).  „Centrum“, které je často označeno něčím krásným (například květinou, rozsvícenou svíčkou, pozn. redakce), symbolizuje, že celek je víc než součet jeho částí. V případě poradního kruhu centrum představuje společný záměr skupiny. Sdílet a naslouchat ze srdce znamená upřímně naslouchat a vzdát se posuzování toho, co jiný vypráví. Zkusit naslouchat nejen slovům ale celému projevu, včetně řeči těla. A také naslouchat celému kruhu ‒ společně sdílené myšlence či příběhu jako celku. 

Já obvykle představuji poradní kruh tak, že uspořádám místnost do obvyklých řad s lektorem vepředu, a poukážu na to, jak tato frontální „trojúhelníková kultura“ vytváří předpoklad, že mluvčí něco ví a posluchači zde jsou proto, že to neví a jsou tak odsouzeni do role těch, co jen pasivně přijímají. Načež přesuneme židle do kruhu a sledujeme, jak se změnily naše pocity a tím i naše očekávání, např. že jsme všichni ve stejné pozici a že se každý má plně zapojit.

 

V čem jsou poradní kruhy specifické oproti jiným formám práce v kruhu?

I do kruhu je možné vnést rysy frontálního vyučování. Děje se tak v případě, když je učitel nebo facilitátor ten, kdo vede výklad, a tak klade většinu otázek, což způsobí, že ostatní účastníci kruhu k němu směřují svou pozornost, své odpovědi, komentáře a otázky.  Já však upřednostňuji způsob, kdy se učitel stává rovnocenným účastníkem a sdílí příběhy (volené s ohledem na věk i potřeby žáků) s ostatními členy skupiny jako jeden z nich. Může fungovat jako určitý vzor pro žáky a jejich práci v poradním kruhu. Vyžaduje to něco, co Paolo Freire[6] nazývá postoj „učitel ‒ žák“, kdy učitel neuplatňuje žádné hierarchické postavení, jedná s ostatními členy skupiny jako s rovnocennými a hotovými osobnostmi, chová se jako lidská bytost mezi jinými lidskými bytostmi. Joseph Chilton Pierce[7] říká, že vzdělávání zůstane navždycky rozvrácené, dokud se nepřestaneme k pětiletým dětem chovat jako k nehotovým šestiletým. V jiných fázích vyučování může učitel dávat „přímé instrukce“, ale v poradním kruhu naslouchá. Zde mě napadá citát súfijského básníka Háfize:[8] „...jako kdyby každý byl mým mistrem a každé jeho slovo, které ke mně pronáší, bylo posvátné.“

Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl přenést praxi poradních kruhů do školního prostředí?

Prvotním impulsem byla, jak jsem už říkal, reakce mých žáků. Myšlenka na studium poezie se jim hnusila. A já jsem si uvědomil, že nechtěli číst poezii, protože s básní se nakládalo jako s hlavolamem. Cílem bylo přijít na učitelův předem určený výklad. Tři nebo čtyři roky jsem tedy používal poradní kruhy pro výuku poezie, až se osvícené vedení naší školy rozhodlo tento postup rozšířit i do jiných tříd, aby žákům umožnilo sdílet své kulturní příběhy a hodnoty. Předcházely tomu ale tragické události. Byli jsme velice různorodá škola, kulturně i socioekonomicky. Když bylo v Los Angeles v roce 1992 šest policistů zproštěno obvinění ze zbití černošského motoristy Rodneyho Kinga[9], vypuklo násilné povstání s obětmi na životech a majetku. Řetězovou reakcí byl nárůst nedůvěry a podezření mezi žáky. „Program poradních kruhů“ na Palms Middle School by chápán jako způsob, jak na tyto interpersonální problémy reagovat.

Později jsem začal vnímat kruhy nejen jako cestu ke zlepšování sociální a emocionální spokojenosti, ale jako nedílnou součást vzdělávání. A protože mnoho našich škol nemůže žákům poskytnout hodinu týdně navíc, aby seděli v kruhu, museli jsme hledat cesty, jak integrovat tento způsob práce do tradičních předmětů jako výuka jazyků, společenské vědy, matematika, přírodní vědy atd. Tím, že jsme kruhy využívali napříč celým spektrem vzdělávání, a tak je i prezentovali, umožnili jsme dalším učitelům z Los Angeles zařadit kruhy do svých hodin.

 

V čem je práce v kruhu ve škole specifická oproti jiným způsobům vyučování? A jak se poradní kruhy ve škole liší od kruhů pro dospělé?

Kruhy podporují rozvoj schopnosti žáků vybavit si a ocenit význam jejich vlastní přímé zkušenosti. Příliš často totiž dáváme žákům najevo, že vlastně nemají nástroje k porozumění tomu, čím procházejí. Poradní kruh umožňuje vytvořit silný vztah mezi prožitými zkušenostmi žáků a koncepty, které se snažíme předávat v osnovách. Také podporuje v žácích ocenění něčeho, čemu říkáme „braided knowledge“, neboli kolektivní moudrost kruhu.

Poradní kruhy s dětmi a mládeží musí zohledňovat jejich úroveň vývoje, věkovou přiměřenost témat, skutečnost, že kruhy jsou vedeny v rámci školy. Je také velmi důležité upozornit žáky na limity důvěrnosti v rámci kruhu, třeba, že když se objeví téma ubližování nebo sebepoškozování, musí učitel dostát nahlašovací povinnosti. Jinak není žádný rozdíl mezi kruhy s mládeží a s dospělými. Postupem času se žáci naučí sami kruhy vést a řídit a když absolvují školu odnášejí si dovednost svolat skupinu, vyhodnotit její potřeby a podnítit smysluplné kroky k jejich uspokojení.

Musím zdůraznit, že dospělí musí zakusit kruh na vlastní kůži a vnímat jeho přínos pro svůj vlastní život, aby jej mohli přinést mezi žáky, a mohli při jeho vedení uplatnit jak potřebnou autenticitu, tak dostatečnou autoritu. Pokud učitel například nenaslouchá a nesdílí „ze srdce“, a přitom o to žádá žáky, ti to vycítí a nebudou procesu důvěřovat. V každé škole, která chce takto pracovat, školíme všechny zaměstnance, nabízíme systémový program. Trváme na tom, aby vedení školy uvolnilo čas pro pravidelná setkávání poradního kruhu pedagogického sboru, která jsou věnována aktuálním potřebám zaměstnanců; říkáme tomu „učitelské záhady“. Další nepostradatelnou částí systémového programu jsou kruhy rodičů a komunitní kruhy, které zahrnují další ve škole zainteresované osoby.

 

Jaké nároky klade praxe poradních kruhů na osobu učitele/facilitátora?

Učitel musí být schopný přepnout ‒ v mém případě z „Mr. Provisor” na „Joe” ‒ z instruktora na obyčejného člověka, který umí vyprávět a je schopen s ostatním sdílet své příběhy. Mnoho učitelů má z takového vykročení ze své pozice strach, ale dle mých zkušeností si žáci s touto změnou role skvěle poradí. Stejná dynamika se uplatňuje, pokud se vedení školy účastní kruhů se svými zaměstnanci. Říkám tomu „pohybovat se po vertikální a horizontální ose autority“, přesunout se z pozice „nad“ na stejnou úroveň s druhými, aniž bych tak rezignoval na závazky a povinnosti, které se vážou k mé funkci.  Vyžaduje to dostatečné sebevědomí a důvěru. Stejně jako učitel psaní musí psát nebo jako učitelka přírodních věd musí mít ráda svůj předmět, musí se facilitátor poradních kruhů sám poradních kruhů účastnit.

Když děláme výcvikové workshopy, zaměřujeme se tři oblasti: na školní obsah (osnovy), na sociálně-emocionální klima skupiny a na potřeby žáků. A protože neexistuje žádný návod krok za krokem, učíme učitele, jak techniku poradního kruhu uplatnit ve svém předmětu a jak ji používat v konkrétních sociálních a emocionálních tématech ve třídě a ve školní komunitě (jako jsou např. šikana, genderová témata, nedostatek motivace, klimatické a společenské změně, ztrátách a obavách). Na závěr se učíme, jakým způsobem může učitel zjišťovat, která témata jsou pro žáky nejzajímavější, jaké jsou jejich aktuální potřeby, a jak strukturovat poradní kruh právě o nich. 

A konečně, facilitátor poradních kruhů musí být s to unést svědectví vnitřních životů dětí. To často obnáší slyšet příběhy o jejich bolesti, o ztrátách a strachu, stejně jako o tom, co je povznáší, poskytuje jim útěchu a inspiruje. Krátce řečeno, musí se naučit, jak dovolit svému srdci zlomit se.  A potom čelit otázce, jak se zlomeným srdcem naložit. Já považuji za dobré řešení spojit se s dalšími, kteří jsou ochotni nechat svá srdce zlomit, a pak odvážně hledat způsob, jak společným sdílením vytvořit větší srdce, které toho dokáže unést více.

 

Jaké formy podpory nabízíte ve vaší organizaci Circle ways učitelům, kteří s poradními kruhy ve škole pracují?

Nabízíme dvě úrovně výcviku, úvod do použití kruhů ve vzdělávání a úvod do restorativní praxe[10]. Od sebe je dělí období jednoho roku z důvodů, které ještě zmíním později. Nabízíme také další vzdělávání, obvykle 90minutové lekce, které zahrnují např. práci se žáky se zvláštními potřebami nebo žáky z jiného jazykového prostředí. Také podporujeme „výbor pro circle ways“, obvykle skupinu zaměstnanců (a někdy i rodičů a studentů), kteří se pro účast sami rozhodli a tvoří jádro poradních kruhů na škole a jsou oporou pro další zaměstnance. Tuto skupinu školíme, aby vedla kruhy zaměstnanců, rodičů a celé komunity školy, reagovala na krizové situace a také používala kruh k oslavám úspěchů, milníků a přechodů (například dokončení studia).

 

Jak vypadá implementace poradních kruhů do školního prostředí?

V ideálním případě nabízí školní rozvrh hodinu týdně na práci v kruhu. Často v době, kdy mají školy „poradenskou“ nebo „rozšířenou třídnickou hodinu“. Na některých soukromých školách jsou kruhy nabízeny jako součást programů pro rozvoj osobnosti nebo wellness. Některé školy mají dokonce specializované učitele těchto programů. Pokud není k dispozici čas v rámci rozvrhu, nabízejí ochotní učitelé prostor jednou týdně v rámci jejich hodin. Na prvním stupni je jednoduché vyhradit si čas, protože učitelé jsou se stejnou skupinou žáků celý den. Na vyšších stupních si zodpovědnost za každý ročník bere konkrétní oddělení – např. jazykové vzdělávání v 9. ročníku, sociální vědy v 10., zdravověda v 11. – tak, aby každý student ve škole měl soustavně a pravidelně nejméně jednu hodinu poradního kruhu týdně. Často je snaha vynechat kruh, když žáky například čeká velký test nebo kolektiv prochází krizí, ale jak se ukazuje, v těchto okamžicích má kruh o to větší význam.

 

Na poradních kruzích je postavena i restorativní praxe, které se také věnujete, můžeš nám ji stručně přiblížit?

Restorativní praxe má co dělat s uzdravením ze zranění.  Všechna porušení důvěry nebo norem jsou považována za poškození vztahů, a ty je třeba obnovit a znovu navázat. Poradní kruh je základem víceúrovňového intervenčního přístupu. Žáci se učí samoregulaci, osobním restorativním praktikám, potom dovednostem, jak zvládat konfliktní situace, takže si potom často svolávají své vlastní poradní kruhy, když mezi sebou řeší nějaký problém. Nejvyšším stupněm intervence je formální restorativní konference, které se účastní všichni dotčení, obvykle v případě nějakého mimořádného poškození nebo závažného narušení důvěry.

A teď to nejpodstatnější: restorativní praxe je odkazem a darem těch, kteří žili v úzkém sepětí se zemí a přírodou a měli blízko jeden druhému. Znali to, co my jsme už my mohli zapomenout: patříme k sobě navzájem, nikdo není postradatelný. Když dojde k újmě, musíme spíše pomáhat a uzdravovat než trestat. Na mnoha školách přijímají restorativní protokoly, aniž by pochopili, že to vyžaduje zásadní změnu v jejich přístupu. Přístupu ke světu, přístupu k sobě navzájem. Tam, kde nejsou žádné vztahy, tam není co napravovat.[11] Proto v Circle ways klademe důraz na zavedení praxe poradních kruhů po dobu jednoho roku předtím, než začneme školit restorativní praxi. Kruhy jsou základem, na kterém stojí další stupně intervence.

 

Joe, už jsi navštívil Českou republiku třikrát, nabízel jsi zde workshopy pro pedagogy i veřejnost, dvakrát jsi byl na Pedagogické fakultě MU v Brně. Jak vnímáš situaci v České republice a jaké jsou podobnosti a rozdíly, které vidíš mezi Českou republikou a USA?

V tuto chvíli je v České republice už celkem dost lidí, kteří se nadchli pro poradní kruhy. Doufám, že v České republice vznikne nezávislá organizace podobná Circle ways, která bude rozumět místním potřebám a specifikům při zavádění poradních kruhů do škol. Já mám v úmyslu tyto lidi podporovat. Nejlepší by bylo, kdy instituce jako pedagogická fakulta nabídla studentům hodiny poradních kruhů nebo dialogického způsobu výuky, takže by budoucí učitelé mohli nastupovat na profesní dráhu s hlubokou zkušeností kruhového způsobu práce jako se součástí své profesní výbavy.

Mezilidské problémy, kterým ve školách čelíme ve Spojených státech, se nijak neliší od těch v jiných zemích. Současně je ale každá země různou měrou svázána se svým historickým vývojem a kulturními tradicemi. V České republice vnímám obrovskou potřebu zapojit marginalizované populace, jako např. Romy, do spolupráce s ostatními skupinami. Separace a odcizení mi v mnohém připomíná situaci s jinými utlačovanými a marginalizovanými skupinami u nás. 

 

Jaké jsou vize Circle ways v oblasti poradních kruhů ve školách? Co připravujete?

Budeme dál sloužit a pomáhat tam, kam jsme pozváni. A dobrá zpráva je, že těch, kteří nás zvou, je hodně. Chceme náš tým posílit o další školitele a kouče, abychom byli schopni reagovat na vzrůstající potřebu. Už poznáváme, že máme-li přežít, musíme se obrátit jeden na druhého, tak jak se to děje v poradních kruzích.

 

A jaká je tvoje osobní vize?

Chtěl bych dokončit svou knihu Circle ways: Pedagogy in the round, kterou jsem začal psát v roce 2004. Doufám, že v roce 2020 bude hotova. Představuje částečně mé paměti (smích), ale je to i můj osobní manifest a mapa mé cesty s poradními kruhy. Chci zde ukázat výchovné a vzdělávací možnosti pedagogiky „postavené na kruzích“. Budu také pokračovat v šíření praxe poradních kruhů, jelikož jsem přesvědčen o potřebnosti tohoto způsobu komunikace a řešení problémů. Budu pracovat s těmi, kteří mne ve svém kruhu přijmou jako účastníka. Přijmu tolik pozvání ke školení a společné práci, kolik jich jen budu moci v této své životní etapě zvládnout. Toužím vidět, jak druzí čím dál více využívají tuto metodu ve své pedagogické práci a stávají se těmi, kdo budou svolávat poradní kruhy v příštích generacích.

 

Děkujeme za rozhovor.

 

Literatura

Bly, R. (1990). Iron John: A Book About Men. Addison-Wesley.

Bly, R. (2005). Železný Jan. Praha: Argo.

Zimmerman, J. & Coylová, V. (2016). Cesta poradního kruhu. Umění otevřené komunikace. Praha: DharmaGaia.

Joe Provisor je spoluzakladatel sdružení Circle ways (2017), Council in schools (2005) a Palms council project (1992).  Dvacet čtyři let působil jako učitel na veřejných školách, sedm let se věnoval vzdělávání učitelů v Los Angeles Unified school district (co do počtu žáků největšího systému veřejných škol ve státu Kalifornie a druhého největšího ve Spojených státech). Práci v kruhu používá ve svých třídách od roku 1986, od roku 1994 působí jako lektor a školitel poradních kruhů v The Ojai foundation, kde vzdělává učitele, terapeuty i lidi z podnikatelského prostředí. Je autorem příběhů, vzdělávacích osnov, plánů školních hodin využívajících práci v kruhu.  V současné době pracuje na přípravě knihy Teaching and learning in circles.

 

[1] Robert Bly (nar. 1926) je americký básník, esejista, aktivista a vedoucí mýtopoetického mužského hnutí. Jeho

  nejznámější knihou je Iron John: A Book About Men (1990), česky Železný Jan (1999).

[2] Middle-class ve Spojených státech věkově odpovídá zhruba druhému stupni naší základní školy.

[3] U zrodu The Ojai foundation stála v r. 1979 antropoložka Joan Halifax (nar. 1942). Neziskové retreat centrum dnes

   nabízí programy s přechodovými rituály, výcviky poradních kruhů, přírodní pobyty v ústraní apod. Více viz

   https://ojaifoundation.org/.

[4]  Zde má Joe na mysli nejen pedagogy v běžném slova smyslu, ale jakékoliv další osobnosti, které pracují se

   skupinami, například ve vězení, v zenových centrech nebo také domorodé starší a šamany přírodních kmenů a národů.

[5]     Česky vydala DharmaGaia v r. 2016, v orig. The Way of Council (1996).

[6]     Paulo Reglus Neves Freire (1921–1997), brazilský pedagog a filozof, byl předním obhájcem tzv. kritické pedagogiky, autor Pedagogiky utlačovaných (Pedagogia do oprimido, 1974).

[7]     Joseph Chilton Pearce (1926–2016), americký autor publikací věnovaných vývoji dětí.

[8]     Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz (asi 1320–1390 Šíráz, Persie), známý především jako Háfiz, byl perský lyrický básník. V Íránu je dnes nejpopulárnějším básníkem a soubor jeho díla (běžně označován jako díván) má své místo v domovech většiny Íránců. Jeho básně se dodnes často učí zpaměti, používají se také jako přísloví a pořekadla, jsou zhudebňovány nebo slouží jako zdroj inspirace pro vizuální umění a kaligrafii.

[9] Šlo se o sérii vážných nepokojů spojených s rabováním a žhářstvím, ke kterým došlo na konci dubna 1992. Šest dnů trvající násilí vyvolalo osvobození policistů, kteří byli obviněni z užití nepřiměřené síly při policejním zásahu na silnici. Jednalo se o největší nepokoje v USA od šedesátých let.

[10] Každá škola v USA má program restorativní justice. Restorativní praxe se spíše než na represi zaměřuje na obnovení

rovnováhy a souladu. Namísto důrazu na potrestání se upřednostňuje aktivní zapojení všech zúčastněných do narovnání

vztahů, jsou zdůrazňována jejich práva, pachatelům se pomáhá převzít odpovědnost za své činy, napravit škody a

odškodnit oběti za způsobenou újmu.

[11] Where there is no relationship, there is nothing to restore.