O moderním pojetí tradičního časopisu Komenský s Veronikou Rodovou

1. 8. 2019 Gabriela Zelená Sittová

V létě 2016 ses stala vedoucí redaktorkou časopisu Komenský. Jak se ti psal první editorial?

První editorial se mi psal dobře. Až mě to samotnou překvapilo. V posledních letech se mi totiž stala zajímavá věc a může za to třeba i to, že jsem měla možnost pracovat v redakci Deníku Dětské scény. Objevila jsem v sobě talent pro psaní. Nebo alespoň nějakou dovednost psát. Já jsem se nikdy předtím nepokoušela psát a nenapadlo mě, že takovou schopnost mám. A v Deníku Dětské scény jsem překvapivě zjistila, že mě psaní baví, že mi samo jde a že jsem s výsledkem nakonec spokojená. Naplňuje mě to. A v této době přišla nabídka být šéfredaktorkou časopisu Komenský. Tak jsem si řekla, že to zkusím.

 

S jakou vizí jsi nastoupila do čela redakce? Co sis stanovila jako své redakční cíle? Kam s časopisem míříš?

Vize se formuluje postupně. Stala jsem se šéfredaktorkou v situaci, kdy má kolegyně Jana Kratochvílová obhájila docenturu a přihlásila se do konkurzu na pozici vedoucího katedry pedagogiky (pozn. red.: katedra pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) a vyhrála ho. V tu chvíli bylo jasné, že redakci dál nemůže zvládat. Ze všech redaktorů si vybrala mě. Já jsem tím byla překvapená. Ptala jsem se, proč vybrala mě. Já osobně bych vybírala jinak. Ale Jana byla přesvědčená o tom, že to mám být já, protože věděla, jak pracuju. Já jsem nikdy nic nevedla, ale řekla jsem si, že to zkusím. Teď se ale více než šéf cítím být někým, kdo tomu časopisu dělá službu. Snažím se udržet věci, co v tom časopise fungovaly.

V roce 2012 hrozilo, že Komenský zanikne. Vycházel pod Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity a vedení se rozhodovalo, zda bude jeho vydávání dále finančně podporovat. Školy jej odhlašovaly a budoucnost vypadala špatně. Tehdy se šéfredaktorování ujala mladá asistentka Zuzana Šalamounová, která měla zkušenost s prací v redakci periodika Studia Paedagogica (pozn. redakce: odborný časopis vydávaný Ústavem pedagogických věd na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity). Pod Zuzčiným vedením se vytvořila stávající koncepce časopisu Komenský. Vznikly rubriky, které existují doteď, a hlavně časopis dostal novou grafickou podobu, Zuzka mu celkově vlila do žil novou krev. Přesvědčila vedení fakulty, že má cenu pokračovat. Podle mého to byl významný čin, protože časopis představuje určitou historickou hodnotu. Jeho zrušení by možná bylo snadné, ale nenávratně by se ztratila ta historická kontinuita, kterou považuji za určitý zázrak: v roce 1873 časopis založil v Olomouci Jan Havelka. Časopis vydával vlastním nákladem. Některé roky vycházel, někdy ani ne. Řízením osudu se pak dostal na Pedagogickou fakultu. Zuzka mi nabídla, abych se stala členkou redakce a mě nová koncepce časopisu oslovila. Práce v redakci mě moc bavila. A to je ten důvod, proč nemám potřebu koncepci měnit, ale chtěla bych ji rozvíjet a pokračovat.

 

Nastaly s tvým vstupem do vedení redakce i přesto nějaké zásadní změny? Vnesla jsi do časopisu nějaké novinky?

Zásadní změny v koncepci nenastaly. Jednu změnu, která je spíš skrytá a o které vím z doslechu, si pochvaluje moje kolegyně Blanka Pravdová. Opravdu důkladně pracuji s autory textů a údajně jsou teď texty dobře připravené ke korekturám.

Novinkou tedy je, že se věnujeme autorům. Texty, které do redakce přijdou a nejsou ještě v hotové podobě, se snažím neodmítat, ale vracíme je autorům s připomínkami. Dáváme jim zpětnou vazbu a snažíme se, aby své texty dovedli do podoby, která je potom pro redakci dobrá – ve smyslu přijatelná bez větších výhrad, připravená.

Za Zuzky Šalamounové se psaly anonymní posudky na texty. Recenzní řízení běželo tak, že text dostal k posouzení buď někdo z kolegů z redakce, nebo z fakulty, vyplnil formulář, který byl obdobný jako u recenzovaných časopisů, a výsledkem bylo, že určitá skupina textů spadla do skupiny „nepřijatelný text“. To se teď změnilo. Bylo to kontraproduktivní. Už to tedy nepoužíváme. Je to hodně práce pro mě a pro mou kolegyni, zástupkyni šéfredaktora Kateřinu Lojdovou, protože my dvě texty čteme, připomínkujeme a snažíme se motivovat autory, aby je dále přepracovávali, dotahovali do přijatelné podoby.

 

Časopis Komenský má ale široké spektrum témat. Jak zvládáte takový záběr?

Kdyby šlo o vědecký časopis, u některých témat bych nebyla schopna posoudit kvalitu do důsledků. Ale tím, že jde o časopis určený především pro učitele základních škol, tuto otázku snad posoudit zvládáme. Jde hodně také o formální a stylistickou podobu textu. Z tohoto úhlu pohledu je zajímavá rubrika Z výzkumu. Největší práci v tomto případě dá „překlad“ odborného textu do „srozumitelného“ jazyka. V této rubrice bývají zajímavá témata, ale jazyk, kterým se o nich mluví, je někdy až moc zatížen cizími slovy a odbornými pojmy a je méně čtivý. Pochopitelně nejde o to, aby se snížila odborná kvalita textu. Autoři většinou úpravy textů přijímají s povděkem. Ona je to pro ně někdy nová zkušenost. Často bývají až zaslepení potřebou vyjadřovat se pro akademickou obec, pro ty, kdo posuzují jejich vědeckost a odbornost. Ale potom ty své originální vědecké myšlenky musí přeložit do jazyka čtenářů Komenského – to jsou „normální“ učitelé. Někdy jsou takoví autoři sami překvapeni, že hodnota jejich myšlenek neztrácí na kvalitě, i když se podaří je sdělit jednodušším a srozumitelnějším jazykem.

Další novinkou je to, že jsme navázali kontakt s lidmi z jiných fakult. Některým jsme nabídli členství v redakční radě a ve většině případů se to ukázalo jako velmi šťastné řešení. Zejména si musím pochválit spolupráci s dr. Annou Tomkovou, která je výrazným obohacením. Poskytuje nám zajímavé texty, které vznikají na katedře primární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Další novinkou je rubrika Z prací studentů. Tento nápad vznikl za éry Jany Kratochvílové, ale začali jsme ho uskutečňovat až teď. Impulzem bylo to, že studenti píší bakalářské a diplomové práce a řada z nich je velmi kvalitní a zajímavá pro praxi. A přestože jsou tyto práce veřejně dostupné, při tom množství, které každoročně roste, logicky nejsou všechny čtené. A hlavně případný čtenář se jen velmi těžko zorientuje v tom, co si přečíst. A tohle vidíme jako způsob, jak na vynikající práce upozornit.

 

Je časopis Komenský periodikum spíš tradiční, nebo spíš moderní?

Je otázka, co je to tradiční a co je to moderní. Tak třeba už jen ten název může řadě lidí znít velmi tradičně, možná i odpudivě. Dílo Jana Amose Komenského by měl každý učitel číst a možná to mnoho z učitelů nedělá. Naopak kdo si z něj něco přečte, bývá překvapen jeho moderností.

K tomu se mi vybavuje jedna vzpomínka. V roce 2016 se chystaly oslavy stočtyřicátého výročí časopisu a my jsme připravili pod vedeném Jany Kratochvílové výstavu, která byla nejdříve u nás na fakultě a potom v M uzeu Komenského v Přerově. A chystali jsme jubilejní číslo. Já jsem si vymyslela, že s dětmi z páté třídy, s nimiž jsem v té době pracovala, zkusím udělat dílnu tvůrčího psaní a budeme psát limericky na téma Komenský a Jan Havelka. A když jsem si sama zkoušela psát limericky, tak jsem se nemohla přenést přes rým: „Komenský / skákal z okna na ženský“, a myslím, že tenhle rým v sobě zahrnuje určitou povrchnost, vyprázdněnost, kterou s sebou nese označení Komenský. Je to podobné jako s Karlem IV. Všichni ho znají, ale málokdo ho zná skutečně a do hloubky.

Ale zpět k té otázce modernosti a tradičnosti. Ano, máme velmi tradiční název, který odkazuje k tradičně uznávané hodnotě evropského školství, ale celková koncepce, složení rubrik a také grafická podoba usilují o to, aby byl časopis současný a pro čtenáře přitažlivý.

 

Časopis Komenský má webové stránky (www.ped.muni.cz/komensky). Proč vůbec vychází papírově? A jak spolu web a časopis korespondují?

Webové stránky jsou dnes nutností. To byla součást nové koncepce po roce 2012. Doposud to bylo tak, že se s novým číslem dávalo na web předchozí číslo elektronicky, abychom podporovali tištěnou podobu. Mimochodem tištěný časopis je finančně ztrátový. Když jsem nastoupila do redakce, tak proděkan, docent Tomáš Janík, který je členem redakce, garantem rubriky Didactica viva, a hlavně řešitelem grantu, z něhož je časopis financován, přišel s tím, že bychom měli posílit elektronickou verzi časopisu. Přiznám se, že se mi to moc nelíbilo, protože já osobně nejsem příliš velkým konzumentem elektronických dokumentů, mám raději hmotnou podobu textu. Možná jsem v tom konzervativní. Ale dohodli jsme se na koncepci elektronické verze, která mě začala zajímat. Tedy že některé rubriky, konkrétně Rozhovory, Reportáže a Didactica viva, budou mít svou vlastní stránku, a tak čtenáři budou moci číst časopis v elektronické podobě a některé texty budou moci sdílet na sociálních sítích atp. Doufáme, že se tím časopis dostane více do povědomí dalších lidí a případných čtenářů a možná i předplatitelů.

 

Má časopis Komenský svůj facebook?

Má. Tam se to snažíme rozhýbat. A hledáme podobu, jak by to mělo vypadat.

 

Hodí se časopis Komenský do praxe?

Doufám, že ano. A děláme všechno pro to, aby praxi pomáhal, aby podněcoval a obohacoval. Snažíme se být v kontaktu s učiteli, jak to jen jde. Trochu počítám s tím, že když někdo z učitelů přispěje svým článkem, tak se dostane do společnosti autorů Komenského a časopis ho začne více zajímat. Ne pouze to jedno číslo, kde mu vyšel jeho text. Ale je jasné, že potom časopis musí naplňovat tyto předpoklady. Musí obsahovat zajímavá témata pro učitele z praxe. Počítáme i s tím, že to nebude záležitost jen jednoho autora, ale i záležitost celé školy. Bylo by fajn, kdyby kolegové věděli, že učitel z jejich školy napsal článek, a mohli by si časopis předplatit. V roce 2012 došlo k velkému úbytku předplatitelů. Školy z různých důvodů časopis odhlašovaly. Jana Kratochvílová se snažila o návrat Komenského do škol, hodně energie věnovala propagaci, ale bohužel výsledek není úplně uspokojivý. Masový předplatitelský útok nepřišel. Ale s tím souvisí také elektronická podoba časopisu.

 

Jak pracujete se zpětnou vazbou od čtenářů? A máte jí dost?

Zpětnou vazbu, jakou bych si představovala, zatím spíš nemáme. To je určitě oblast, kterou můžeme rozvíjet.

 

Jak vzniká každé nové číslo? Máte přesný redakční plán?

První číslo vychází v září. Ročníky tedy odpovídají školním rokům, nikoliv těm kalendářním, což bývá někdy trochu matoucí. Zároveň to ale odpovídá konceptu, že jde o časopis pro učitele. A ti ho mohou číst během jednoho školního roku. Máme proto připravený harmonogram uzávěrek jednotlivých čísel (čísla vycházejí v říjnu, v lednu, v dubnu a v červnu) a texty připravujeme v užším redakčním kruhu: Kateřina Lojdová, studenti Jiří Stanislav a Tomáš Horčička a já. Během školního roku svoláváme většinou dvě velké redakční rady, kde se bavíme o věcech koncepčních a tvoříme plán, o které rubriky se jednotliví redaktoři postarají. Ti se potom zaměřují na konkrétní oblasti a sbírají potřebné texty od autorů. V současné době máme velký převis v rubrice Z prací studentů, dost textů máme i v rubrice Do výuky a Didactica viva. Někdy je problém naplnit rubriku Z výzkumu a velmi proměnlivé je to u rubriky Reportáže. Tahle rubrika vyžaduje zachycovat aktuální dění na školách, což se vždycky nedaří. Obecně se snažíme texty chystat s předstihem a vyhnout se situaci, že těsně před uzávěrkou slevíme ze svých požadavků na výslednou podobu textu. Ideální by bylo, kdybychom měli čas a prostor na to sledovat dění na školách a tam, kde se něco děje, jít a vytvořit reportáž. Ale to není v našich silách, takže hledáme podobu této rubriky. Asi se její podoba vyrýsuje, až se více zabydlí samostatná stránka této rubriky na internetu.

 

Když jsem se ptala na redakční plán, myslela jsem tím, jestli se třeba už rok dopředu ví, kdo z vašich autorů píše článek na konkrétní téma pro konkrétní číslo.

Bylo by moc hezké, kdyby to takhle šlo. Ale každodenní běh našich pracovních povinností to neumožňuje. Často se stává, že víme jedno až dvě čísla dopředu, jak budou naplněny jednotlivé rubriky, ale je to dáno zejména tím, že se některé články do předchozího čísla nevešly nebo ještě ladíme výslednou podobu s daným autorem. V současné době se nějakou šťastnou shodou okolností daří, že máme textů dostatek a že nám autoři sami o své vůli texty posílají. Přiznám se, že přesně nevím, jak k tomu dochází, ale je to pro mě důkazem, že Komenský nějaké renomé zejména mezi kolegy z vysokých škol má a oni mají zájem v něm publikovat. Učitele většinou kontaktujeme ze svého okolí. Byli bychom pochopitelně rádi, kdyby i tento rozhovor ponoukl čtenáře Tvořivé dramatiky, aby se se svými texty obrátili na nás. U učitelů zřejmě hraje roli také ostych a možná i to, že na rozdíl od vysokoškolských pedagogů nejsou nuceni publikovat. A to je škoda.

 

Kdo všechno jsou vaši autoři?

Autoři jsou z velké části akademici, což vyplývá z toho, že časopis vychází na půdě vysoké školy. Je mezi nimi hodně doktorandů. Ale snažíme se, aby se stejným dílem objevovaly texty učitelů z praxe a dalších pedagogických pracovníků – myslím tím i muzejní pedagogy a další. A nově tedy dáváme prostor studentům.

Já jsem si vlastně formulovala jakousi vizi: Chtěla bych, aby ten časopis propojoval akademický svět se světem praxe na školách. Aby zachycoval zajímavé otázky / problémy školství, které jsou třeba předmětem výzkumu, a činil je srozumitelnými a poutavými pro učitele. Opravdu bych si přála, aby ten časopis učitelé četli.

 

Připadá mi, že jsi redaktor-učitel. Vnímám tvou potřebu autory, ale i studenty někam posunovat. Dávat jim zpětnou vazbu, dávat jim příležitost publikovat a veřejně se podílet o svá témata, zjištění. Není to v redakcích obvyklý postup.

Mě to hluboce naplňuje. Tohle má smysl, i když není vždy jednoduché časově sladit chod redakce s dalšími povinnostmi vysokoškolského učitele. Ale jsem rozhodnutá to dělat právě takhle, dokud mi síly budou stačit.

 

Kdo přináší náměty pro rubriku Jazyková poradna? Je zajímavé, že nejde pouze o český jazyk, ale také o jazyky cizí.

Opět se tu zračí to, že časopis vychází na pedagogické fakultě, takže jsme se snažili zapojit katedry, které mohou něco přinést pedagogické praxi v oblasti jazyka. A náměty většinou přinášejí samotní autoři poradny. Mají své zkušenosti, reflektují situaci přes studenty, jejich praxe, čímž tedy reagují na momentální potřeby.

 

Kolik prostoru chcete věnovat příspěvkům týkajícím se matematiky, přírodních věd, humanitních oborů, cizích jazyků? Máte v tomhle ohledu nastavená nějaká měřítka, nějaké normy?

Rádi bychom měli, ale praxe tomu příliš nepřeje. Záleží na tom, jaké texty nám do redakce přijdou. Přesto skládáme články do jednotlivých čísel tak, aby pokryly pestrou škálu témat. Máme trochu nedostatek textů týkajících se přírodních věd, ale snad se to změní, protože posilou v této oblasti se stala nová členka redakce doc. Helena Binterová z Českých Budějovic (pozn. red.: z katedry matematiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích). Podpoří dr. Evu Trnovou, která se o tuto oblast v naší redakci dosud starala sama.

 

Jak vlastně funguje samotný provoz redakce?

Komenský měl vždycky tajemníka redakce, což byl většinou nějaký doktorand, který to někdy mohl mít i jen z povinnosti, ne ze svého přesvědčení, a ten vykonával běžnou agendu – připravoval texty ke korektuře, připravoval je do sazby, staral se o distribuci. Ne vždycky se podařilo, že to takový člověk dělal s chutí a naplno. A mně se teď povedlo, že jsem postupně oslovila studenty denního studia, které jsem si vytipovala, jestli by je tato práce nezajímala, že by za to mohli být navíc odměněni i stipendiem. A měla jsem šťastnou ruku. Povedlo se mi získat dva velmi cenné členy redakce – studenty učitelství primární pedagogiky, dva muže, Jiřího Stanislava a Tomáše Horčičku, kteří začali pracovat s velikým nasazením a prokazují velkou samostatnost v plnění redaktorských úkolů. V současné době mohu řadu procedurálních úkolů delegovat na ně, a mohu si tak uvolnit ruce pro práci s autory a pro společné hledání výsledné podoby textů. Zároveň se Tomáš Horčička stará o facebook. Oba kolegové přicházejí se zajímavými nápady, práci vzali za svou a přistupují k ní tvořivě. Takže jsem sama zvědavá, kam se nám podaří facebook posunout. Chtěli bychom, aby stránky byly živé a zajímavé.

 

Jak vzniká titulní strana časopisu?

To je práce Leo Knotka, který se stará o grafický design a sazbu. Od roku 2012 se na titulních stranách objevovaly obrázky z Komenského knížky Orbis pictus, ale zásobárna se pomalu vyčerpává. Přesto Leo vždycky najde vhodný a zajímavý obrázek. Aby vše bylo v souladu s autorskými právy, uvádíme zdroj obrázku v tiráži časopisu. Na tomhle trvám.

Mimochodem v úvodníku druhého čísla 141. ročníku časopisu čtenář může najít, jakými proměnami obálka procházela od založení časopisu: Například na výtisku z 10. prosince 1874 vidíme oválný portrét vousatého muže s knihou, bezpochyby Jana Amose Komenského, orámovaný věncem z pentlí, větví a plodů. Portrét na květinovém pozadí doplňuje astroláb a špalíčky knih jako symboly vědění. Nad tím si klene název časopisu fontem písma odkazující ke znakům staroslověnským. V roce 1879 je záhlaví stejné, ale domnělý portrét Komenského se zmenšil. Zpříma se držící muž mírně natočil hlavu a trochu povolil v zádech. V osmdesátých letech 19. století se portrét Komenského posouvá ke kraji, podoba jeho tváře nyní působí téměř ponuře. Knihy a květiny zůstávají, astroláb nahrazuje glóbus a v centru, kde byl medailon Jana Amose, září hvězda. S novým stoletím nabývá grafická stránka zcela jiné podoby. Záhlaví se geometrizuje v duchu art deco. Za první republiky mizí jakékoli ozdobné prvky, zůstává jen kapitální nápis a podtitul „časopis pedagogický“. Po válce grafická strohost přetrvává, přibývají temné barvy. V padesátých letech se opět objevuje obrazový výjev, zasazený do červeného rámu: voják přijímá od trojice venkovsky oděných dětí kytici – a tak dál. Na mě ten přehled obálek působí úsměvně. Ale zároveň zachycuje tendenci k tradicím a také určitou míru konformity, která ke škole a učitelstvu patří, vnímám tam až symbolickou rovinu.

 

Ty sama jsi v současné době členkou redakční rady časopisu Tvořivá dramatika. Vnímáš mezi oběma periodiky nějaký vztah?

Rozhodně. Ten vztah se pro mě zhmotňuje ve skutečnosti, že jsem usilovala o to, aby odkaz na časopis Komenský figuroval na stránce www.drama.cz a opačně, na stránkách Komenského máme odkaz na Tvořivou dramatiku. Když jsem se stala členkou redakční rady Komenského, stanovila jsem si, že zkusím oba časopisy přes svoji osobu nějak propojit, což se teď docela zajímavě podařilo, takhle jsem to ani neplánovala. Myslím, že oba časopisy představují rovnocenné zástupce pro svoji oblast a jsou si svou koncepcí, ale i důrazem na kvalitu textů hodně podobné. Jako redaktorka Komenského a členka redakce Tvořivé dramatiky cítím v poslední době trochu dluh vůči Tvořivé dramatice, protože jako šéfredaktorka Komenského pochopitelně věnuji větší pozornost tomuto časopisu. Ale i tak se snažím na Tvořivou dramatiku úplně nezapomínat a například právě zajímavé studentské práce, které jsou věnovány dramatické výchově, nabídnout Tvořivé dramatice. Bohužel už mi nezbývá vůbec žádný čas na to, abych do Tvořivé dramatiky přispívala autorsky.

 

O čem ráda píšeš ty sama?

Mně bohužel moc času na psaní nezbývá. Já totiž, když píšu, tak nedokážu dělat nic jiného. Tvorba textu mě hluboce pohlcuje. Hodně mě zajímá, když můžu psát a rozvíjet téma, co jsem zpracovala v disertační práci, tedy didaktické využití živých obrazů při výuce. Celé léto jsme teď s jednou kolegyní psaly text na toto téma pro rubriku Didactica viva. Pracovat jsme na něm začaly před rokem, v září 2016, takže na tom je vidět, jak časově náročné psaní pro mě je.

Velkou inspirací mi byla možnost opakovaně se stát redaktorkou Deníku Dětské scény, což vyžaduje pohotovost a plné nasazení v době přehlídky. Představuje to pro mě takové mentální cvičení v oblasti psaní. Jsem tam na poli dramatické výchovy, tedy svého oboru, a mám možnost psát o dramatické výchově a jejím aktuálním stavu, což je pro mě hodně důležité vzhledem k mé profesi, k tomu, že dramatickou výchovu učím na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

A dál? Mám doma kolekci dopisů své praprababičky, které si schoval můj prapradědeček. Zemřela mladá, bylo jí 36 let. On ji asi hodně miloval, proto si dopisy schoval. Žili v Telči, on byl advokátem, měli na náměstí dům a mimochodem potom koupil dům i v Praze na Malostranském náměstí, takže byl docela úspěšný. V kraji okolo Telče jsem objevila několik stop o této rodinné linii, např. kříž, který on nechal postavit, když jeho žena umřela. Na telčském hřbitově je rodinný hrob. A já jsem ty dopisy začala kolem roku 2000 přepisovat do počítače. Nedokončila jsem to, ale ráda bych v tom pokračovala a nějak s tím tvořivě naložila, protože si myslím, že tyto dopisy mohou dokreslovat obraz příběhu žen v minulosti, obraz toho, co moje oblíbená historička, Milena Lenderová, nazývá konstruktem feminity 19. století. Tak uvidíme.

Časopis Komenský založil v roce 1873 v Olomouci moravský středoškolský profesor, etnograf a spisovatel Jan Havelka. Od roku 1992 se jeho vydavatelem stala Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Je nejstarším pedagogickým periodikem v České republice. Časopis Komenský je určen především učitelům základních škol, studentům učitelství a blízkých oborů, ale také široké veřejnosti, která má zájem o problematiku vzdělávání. Přináší odborné články zprostředkovávající výsledky pedagogických výzkumů, zkušenosti a náměty z praxe, reportáže (nejen) ze škol, návrhy alterací autentických výukových situací, recenze českých i zahraničních publikací a řadu dalších postřehů a glos souvisejících s edukační realitou. Časopis tak poskytuje prostor pro prezentaci kvalitních odborných příspěvků, podporuje výměnu zkušeností mezi učiteli z praxe a vytváří platformu k diskusi široké veřejnosti k současným problémům české školy.

Časopis Komenský je otevřen různým názorům, přístupům a metodám, o nichž se v dnešní škole diskutuje, a nabízí své stránky všem, kdo chtějí vyjádřit svůj názor či odborné stanovisko. V souladu s přijatou obsahovou koncepcí se i nadále bude orientovat na aktuální problematiku pedagogické teorie a její reflexe v moderní školní praxi.

(Citace z: www.ped.muni.cz/komensky)

 

GABRIELA ZELENÁ SITTOVÁ

gabriela.sittova@centrum.cz

redakce Tvořivé dramatiky; posluchačka doktorského studia oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby, DAMU, Praha

--------------------------------------------------------------------------------------

Vedoucí redaktorka časopisu Komenský Veronika Rodová vystudovala obor historie-archivnictví a specializaci dramatická výchova na Filozofické fakultě UJEP (dnes MU) v Brně. Po ukončení vysoké školy učila dějepis a dramatickou výchovu na brněnských středních školách, poté pracovala ve Středisku volného času Lužánky. Zde se věnovala oblasti dětského a studentského divadla a rozvíjela možnosti využití dramatické výchovy při výuce dějepisu. V roce 2008 se stala členkou ateliéru Divadlo a výchova na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. V současné době působí na katedře primární pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Je členkou redakční rady časopisu Tvořivá dramatika, spoluautorkou publikace Dramatická výchova v kurikulu současné školy (Praha: Portál, 2008), autorkou knihy Dramatická výchova ve službách dějepisu (Brno: Masarykova univerzita, 2014) a příručky Dramatická výchova v muzeu (Brno : Moravské zemské muzeum, Metodické centrum muzejní pedagogiky, 2016).

Kontakt: rodova@ped.muni.cz.