Rozhovor s Evou Machkovou o věčných otázkách pedagogiky

17. 8. 2020 Anna Tomková, Veronika Rodová

Profesorka Eva Machková, zakladatelka katedry výchovné dramatiky na DAMU v Praze, od 60. let 20. století působí v oblasti uměleckého vzdělávání a významně se zasadila o rozvoj dramatické výchovy jako důležité součásti vzdělávacího systému u nás. Představuje osobnost, která se živě zajímá o problematiku pedagogiky, během své kariéry vychovala a ovlivnila řadu učitelských osobností.

Můžete vzpomenout na počátky své profesní cesty?

Pedagogiku jsem začala studovat proto, že jsem pracovala v divadelním oddělení tehdejšího Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, kde jsem měla na starost vzdělávání ochotníků.  Ale současně, hned v prvním roce studia, jsem objevila zvláštní věc: dostávali jsme čtvrtletník britské organizace ochotníků a tam byl inzerát jakési organizace v Birminghamu, zabývající se oborem, kterému říkali Child drama. Šéfem té organizace byl Peter Slade, zakladatel britského pojetí dramatických aktivit dětí. Napsala jsem jim, oni mi poslali nějaké brožurky, a tak jsem zjistila, že existuje i něco jiného než naše divadlo hrané dětmi, které vzniklo v 19. století. Child drama se lišilo tím, že kladlo důraz na osobnostní a sociální rozvoj dětí a hledalo nové metody, které by umožnily účast všech dětí ve třídě.

Pedagogiku jsem studovala na Filozofické fakultě UK v letech 1964–1970.  V té době někteří z našich pedagogů vyjížděli do zahraničí, především František Singule, který byl naším ročníkovým vedoucím. Začal se tehdy zabývat srovnávací pedagogikou, napsal obsáhlou publikaci o různých směrech reformního školství, vtahoval nás tím do světa, který se vyvíjel normálně. Učil nás, co je reforma školství, a to bylo pro mne nejdůležitější. Měli jsme ho i na dějiny pedagogiky a z nich mě zaujali reformátoři, v první řadě Lev Nikolajevič Tolstoj se svou školou pro mužiky, hlavně jeho stať o tom, jak ty vesnické kluky učil psát.  Myslím, že by to dodnes mohlo být inspirativní pro výuku slohu. A samozřejmě Komenský se svou Školou hrou, i když to, co on tehdy dělal, nebyla hra v dnešním slova smyslu, směřoval k názornosti ve výuce latiny, ne ještě k činné škole, konec konců, je to pár set let.  Ale on objevil postup, který dovoluje jevištní nebo dramatické postupy aplikovat na jakoukoliv vyučovací látku – na příběh Diogenův, stejně jako na botaniku a další tehdejší nauky. Důležité pro mne byly i výzkumy profesorky Jarmily Skalkové, která se v té době zabývala aktivitou žáků ve vyučování, její kniha obsahuje dodnes platné poznatky. Velmi důležitou disciplínou byla pro mě sociální psychologie, protože ta mě nasměrovala k tomu, jak organizovat dramatickou výchovu z centra. 

Zde se vám propojila dramatika s pedagogikou?

Naše pracoviště tehdy bylo celostátním garantem amatérských aktivit, pořádali jsme soutěže, přehlídky, vzdělávací akce, vydávali jsme rozmnožované časopisy a studie, a já jsem ze sociální psychologie pochopila, že věci neposloužím, když se postavím do pozice hvězdy, která váže všechny zúčastněné osoby přímočaře ke své osobě, ale že je třeba vytvářet síť lidí, kteří dokážou vzájemně spolupracovat.

Tehdy, na počátku 60. let, u nás vznikaly literárně-dramatické obory tehdejších lidových škol umění a shodou okolností se vyskytla parta bývalých hereček, které odešly z různých důvodů z divadla. Měly děti a učily na lidových školách umění – na „liduškách“, jak se jim říkalo. Byly velmi tvořivé a ochotné bavit se o tom, jak nový obor učit.  Ta skupinka osmi nebo deseti dam se občas scházela. Povídaly jsme si o tom, pořádaly jsme semináře. Včetně těch, kterým jsme říkaly „samonabíjecí“ – několik učitelek si prakticky předvádělo, co a jak dělají. Chvíli jedna vedla a další byly žačkami, pak se vystřídaly. Zkrátka výuka aktivitou. Pak se postupně připojovali další lidé, vedoucí souborů. Posun nastal v 70. letech, kdy normalizační stát přišel na to, že dát lidu chléb a hry je pro něj výhodné.  Dostali jsme peníze na přehlídky a mohli jsme pořádat Kaplické divadelní léto, přehlídku dětských divadelních představení. Ale připravovali jsme je spojené s praktickými semináři pro vedoucí souborů a učitele.  To byla doba, kdy jsme budovali systém her a cvičení jako průpravu pro divadlo.  Nikoho by nenapadlo poslat dítě do sportovní soutěže bez tréninku, u divadla se věřilo, že to jen tak půjde. Proto také vznikl termín „dramatická výchova“, který tuto práci odlišuje od nacvičeného dětského divadla, které napodobuje divadlo dospělých. A protože dramatická výchova připravuje nejen pro divadlo, ale i pro život, začalo se už tehdy uvažovat o tom, že dramatickou výchovou by měly procházet všechny děti na všech školách.

Kdy nastal na vaší cestě ten zásadní zlom – k současné podobě dramatické výchovy?

Samozřejmě v roce 1989/90. Já jsem v té době byla už v důchodu, ale o dramatickou výchovu se začaly zajímat pedagogické fakulty i obě vysoké divadelní školy. Proto jsem se v roce 1992 stala vedoucí nově založené katedry výchovné dramatiky na pražském DAMU. Během 70. a 80. let jsem zapojovala řadu spolupracovníků do vzdělávacích akcí, a proto si je zvaly jako lektory i kraje a okresy, a oni tím získávali pedagogické zkušenosti.  Onen zlom, který nastal v roce 1990, znamenal, že konečně po letech existence literárně-dramatických oborů LŠU, nynějších základních uměleckých škol, vznikla možnost poskytnout učitelům odborné vzdělání. Do toho vstoupila skupina lidí, kteří v té době byli odbornými asistenty na vysokých školách – Josef Valenta, Hana Kasíková, Vladimíra Spilková, Soňa Koťátková, Eva Lukavská, Pavel Vacek  a  další.  Najednou se zájem začal přiklánět k všeobecně vzdělávacímu školství.  Do toho vstoupily semináře zahraničních pedagogů, kteří nás seznamovali s metodami jak do dramatických aktivit zapojit všechny žáky bez ohledu na to, jestli mají zájem, talent, prostě jakékoliv žactvo. Přesto v té době na nově vzniklé katedře výchovné dramatiky na pražské DAMU mezi posluchači převládali učitelé ZUŠ, kteří si doplňovali odborné pedagogické vzdělání. Ale postupem doby se ke studiu hlásilo – a stále hlásí – víc učitelů základních a středních škol.

Jaký je dnes – podle vás –  stav dramatické výchovy na školách?

Je to dost těžká otázka, protože škol jsou tisíce, je dost těžké to zjistit. Kde je zavedený předmět, tím se zabývaly některé diplomové nebo disertační práce, ale většinou výzkumy toho typu trpí tím, že odpovědí na dotazník přijde málo, takže to bohužel nepokrývá celou situaci. 

Myslím si, podle řady faktů, že nejvíce prostoru pro dramatickou výchovu je na 1. stupni a v mateřských školách. Ze sborníčků projektů, které jsem sestavovala pro nakladatelství Portál, je vyprodaný svazek určený dětem mladšího školního věku. Třídní učitelka může zorganizovat čas, může si spojit dvě vyučovací hodiny dohromady. V látce prvouky má také významné místo poznávání vlastního okolí, což lze dobře realizovat také s pomocí literatury a dramatiky. Ve fikci lze snadno vytvořit představu přírody, vesnice nebo města, a hrou v roli, „v botách druhého“, mohou děti vstoupit do onoho prostředí a poznávat, jak žije.

Můžete uvést konkrétní příklady „inspirativní praxe“ napříč stupni škol?

Samozřejmě jsou dobře známé pozitivní příklady jako je kunratická škola v Praze 4, kde mají ve školním vzdělávacím programu povinnou dramatickou výchovu od 3. do 9. ročníku a v prvních dvou ročnících mají učitelky za úkol používat dramatické metody, kdykoli se to hodí. Pak jsou ve školách jednotlivci, jejichž situaci označila jedna z učitelek jako „sám voják v poli“.  V debatách, které teď vedu s našimi absolventy, se neobjevil případ nějakého odmítání, nebo dokonce nenávisti k dramatické výchově. Spíš se stává, že učitelé považují dramatickou výchovu nebo užívání dramatických metod za zajímavé, ale neumějí to dělat. A tak uvažujeme např. o informativních seminářích po učitele určité školy, kde učí kvalifikovaný učitel dramatiky, který by byl také schopný takové uvedení do problematiky třeba pro skupinu 8–10 zájemců sám realizovat.

Učitelé nyní v rámci inovací výukových postupů často používají metody kritického myšlení. Proč si myslíte, že dramatická výchova nezískala takové povědomí mezi učiteli jako postupy kritického myšlení?

Spousta lidí si pořád představuje, že dramatická výchova je secvičování divadla nebo to, co je ve školství známo jako dramatizace, o níž existuje jen jakési nejasné povědomí. Léta pátrám po tom, co to vlastně je školní dramatizace, ale ničeho jasného a podstatného jsem se nedopátrala. V některých záznamech čtu o různých aktivitách, které jsou popsány a charakterizovány, a pak následuje dramatizace. Tečka, nic víc. Jakoby si učitelka uvařila kávu, děti si nějak hrají a ona jen dává pozor, aby si neublížily.

Můžete tedy znovu krátce objasnit, v čem spočívá podstata dramatické výchovy?

Nevím, jestli obecné formulace čtenáři něco řeknou. Myslím si, že to člověk musí zažít na vlastní kůži. Stalo se mi, že jsem jedné učitelce doporučila svoji knížku, protože dostala v červnu za úkol, aby v září začala učit dramatickou výchovu. Po prázdninách jsem se dozvěděla, že přečetla všechno, co jsem napsala, a vytvořila plán, že každá třída ihned udělá představení. To jsem nikdy nenapsala, naopak vždy píšu o tom, že cesta k představení je dost dlouhá, obsahuje průpravu dětí a je třeba zapojit je do tvorby inscenace. To vyžaduje dostatek času, při 45 minutách jednou týdně se toho moc nestihne. To, co píšu, si čtenář vykládá svým způsobem, který odpovídá jeho zkušenostem nebo představám. Stručně řečeno: dramatická výchova je řízené a cílevědomé učení zkušeností, tj. jednáním, osobním poznáváním sociálních vztahů a dějů, přesahujících aktuální praxi zúčastněného jedince. Je to proces, který může, ale nemusí vyústit v představení. Cíle dramatické výchovy jsou pedagogické, prostředky dramatické. Formuje člověka v jeho základních lidských vlastnostech, možnostech a chování, je to výchova v užším slova smyslu.

Jaký je váš názor na současnou skladbu a pojetí školního kurikula jako celku?

Nedávno jsem si porovnala průřezová témata v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání a domnívám se, že jsou pořád o tomtéž. Tolerance, empatie, otevřenost atd., protože když jde o demokracii, Evropu, multikulturalitu, ekologii, bez takových postojů a schopností se neobejdeme. Udivuje mě, že to, co tvoří poznatky průřezových témat, je nutné vyučovat zvlášť. Copak to není obsaženo v občanské výchově?   V RVP ZV je také etická výchova jako jeden z doplňkových předmětů, ale etiku přece potřebuje každý člověk. V RVP jsou obsažena témata, která se také běžně dělají v dramatické výchově – komunikace, přátelství, tvořivost, pozitivní a negativní přístup a další podobné. Myslím si, že by např. bylo možné spojit do jednoho předmětu etickou, dramatickou a osobnostně sociální výchovu, zejména v primární škole.     

V RVP jsou snad jenom u dramatické výchovy uvedeny i metody nebo metodický základ, u ostatních předmětů se uvádějí jen témata. Učitel může frontálně vykládat o tom, co je demokracie nebo co je multikultura, mluví a mluví a všechno to jde u většiny žáků druhým uchem ven. Když udělá byť jen jednu dílnu nebo jeden projekt na téma multikulturality, řekne to dětem daleko víc, stane se to jejich věcí a ovlivňuje to jejich postoj a způsoby jednání.

A jaké má mít místo ve školním kurikulu dramatická výchova?

V dramatické výchově je základem jednání a psychosomatická jednota, takže se nepracuje jen s hlavou, ale i s tělem.  Hráč řeší situaci, musí reagovat na partnera, musí se rozhodnout a něco udělat, ať už to znamená, že něco vyřkne anebo někam dojde. A navíc do toho vstupují emoce, zážitky. Když se stane Napoleonem, začne si uvědomovat, co to znamená vítězit, vládnout, a také dojít k truchlivým koncům. To je proces, který se odehrává ve všech důležitých lidech – v ředitelích, poslancích, v každém, kdo stoupá někam nahoru a musí se s tím umět nějakým způsobem vypořádat. Dovednost umět se vypořádat se svým vlastním životem se týká všech lidí.

Zajímavé jsou možnosti propojování dramatické výchovy s dalšími výchovami, třeba s výtvarnou výchovou. Na katedře výchovné dramatiky studovala řádka absolventek výtvarné výchovy a jeden čas to vypadalo, že by se mohl zrodit obor výtvarná dramatika. To spojení je dobře možné, protože se dají najít takové momenty jako kreslený i mluvený dialog, i prostor a rytmus jsou společná témata.  Obor obohacují také posluchači, kteří souběžně studují nebo měli už vystudovanou některou aprobaci, a vnášeli do dramatiky různá témata.

Už od dob Komenského se stále řeší tatáž věc: jak to udělat, aby učení nebylo jen poutavé, ale aby fungovalo, mělo smysl a aby došlo do duší a srdcí a nezůstalo jen v hlavách, odkud se často vysype. Jak se díváte na Komenského, na odkaz jeho pedagogiky pro dnešek?

Komenský nedělal dramatickou výchovu, jeho zajímala názornost. Popisuje, jak na jevišti student ukazuje na pampelišku rukou nebo nohou. Šlo o to, aby se slovo spojilo s vjemem. Ale objevil, že tyto aktivity mohou fungovat ve výuce různých předmětů. A to je to, čím se teď zabývám – aplikováním dramatických metod na poznatkové učení. To je v Komenského Škole hrou obsaženo, ovšem na úrovni 17. století. Cílem bylo naučit studenty mluvit latinsky, a oni latinu skutečně ovládli, jak v jezuitském, tak v jiném řádovém divadle. Zvláštní je, že v současné výuce cizích jazyků, pokud můžu posoudit, se až na výjimky tento aktivní způsob u nás stále moc neujímá, přitom v jazycích by to mělo být hlavní metodou. V určité fázi je nutné „hodit žáka do vody“ a přitom mu nabídnout něco zajímavého, nejlépe příběh, pohádku, povídku, knížku. Existují závěrečné práce o učení cizího jazyka, kdy jej žáci musí ve výuce skutečně používat, a pak se nebojí jím mluvit.

Obsahové východisko práce v dramatické výchově tvoří příběhy. Proč je ve vzdělávání dobré používat pohádky a mytologické příběhy?

Mýty a pohádky pojednávají o lidech, o životě, o vztazích, prostě o tom nejdůležitějším v životě, protože co člověka zajímá především, je člověk, jeho příběh, jak se chová, události jeho života. Na tom je založena literatura, divadlo i film, ale těží z toho i pokleslé žánry. V dramatické výchově jsou důležité reflexe, které doplňují a začleňují příběh do souvislostí, do systému.  Proto si myslím, že dramatická výchova by měla být součástí školní výuky.

Ale abych se vrátila k příběhu, k mytologii a pohádce. To jsou literární oblasti, které obsahují všechno důležité o životě, o etice, vztazích mezi lidmi. Mytologie je původně náboženství, které řeší základní problémy lidské existence. Ale i pohádka, která vznikla jako zábavné vyprávění, je pro vývoj člověka v dětství klíčová. Je velká škoda, že českým dětem je pohled na pohádku zkreslován nejrůznějšími televizními variantami, které baví, ale nesdělují to důležité o životě. Třeba téma rodiny, když vezmeme do ruky Boženu Němcovou, najdeme tam o rodinných vztazích, dobrých i špatných, úplně všechno. Podstatná část kouzelných pohádek je o dospívání – mladík odchází do světa, aby činy prokázal svou hodnotu a dospěl, proto tolik pohádek končí svatbou s mimořádně žádoucí nevěstou, většinou princeznou. Ta svatba je potvrzením, že je mladý muž dost zralý na to, aby založil úspěšně rodinu. A v naší knižní produkci najdeme pohádky z velmi různých koutů světa, z různých kultur, a tedy nabízejí i jiné pohledy na život, nabízejí jiné postavy, ale přitom podstata zůstává. Škola má někdy tendenci vymezovat určitý okruh „povinných“ pohádek, které jakoby každý musel znát – Koza a kozlátka, Smolíček, Budulínek, které varují před otvírání cizím lidem. To je trochu chudé a hodně přímočaré, a mimo náš život: rodiče, kteří zavřou dítě doma a odejdou, by mohli skončit u soudu.  Jiné, složitější a bohatší pohádky, s podstatnějšími a „věčnými“ tématy, řeknou dětem o životě víc. Pohádka má pro dítě jednu velkou výhodu, která se často nelíbí dospělým čtenářům: vztahy jsou jasné a přehledné, dobrý člověk se liší od špatného, přátelský a schopný pomáhat od chamtivého a závistivého. To dítěti umožňuje orientovat se v hodnotách. V životě to tak jednoduché není, ale má-li člověk v složitých situacích obstát, musí mít vytvořena kritéria, svůj žebříček hodnot. Zkrátka klasická lidová pohádka, ať už v podobě sběratelské, to je Erben, Němcová, Grimmové a další sběratelé 19. století, tak v převyprávění nejlepšími moderními autory, z nichž bych jmenovala aspoň Jana Vladislava, by měla být neodmyslitelnou průvodkyní dětstvím, ať už četbou, anebo v dramatické výchově a v dětském divadle.

Co pomáhá, aby se člověk stal dobrým pedagogem?

Podle mé zkušenosti záleží už na přijímacím řízení, na kritériích výběru. Záleží na tom, jaká osobnost to je, jestli je to člověk velmi otevřený, empatický a tvořivý, neboť nemá smysl přijímat někoho, kdo je autoritativní, třeba kdo do práce při příjímacím řízení napíše „a děti přinutím…“ Jestliže chce děti přinutit, dramatická výchova není pro něj. V dramatice učitel může inspirovat, zaujmout, přitáhnout k něčemu, korigovat, být průvodcem, ale ne každý to dokáže. Musí mít trpělivost a vytrvalost a počkat si, co nabídnou, a s tím pak pracovat, rozvíjet to, co se v dané situaci hodí, bez komentáře přejít, co není vhodné, doplňovat a podněcovat k další práci. To je podle mého názoru základní, důležitý moment přípravy učitelů. Nahustit jim do hlavy spoustu vědomostí je marné, je to ovšem snadnější a rychlejší. Je potřeba vychovávat postoje učitelů. Chce to spoustu času, důvěřovat jim a zadávat jim úkoly. S rozvahou zadávat také každou seminární práci, častěji nechat studenty, aby si téma své práce volili, na ní se učili odborně pracovat a také dobře psát. Práce studentů je třeba číst a komentovat. Když práci přečtu a studentovi odpovím, vzniká dialog a já mám možnost určitým způsobem ho nasměrovat. Jinak to studenta demoralizuje, slabší povahy začnou opisovat z literatury a stahovat z internetu. Na katedře výchovné dramatiky je to důležité, protože studenti jsou lidé, kteří jdou do mateřských, základních i středních škol, do základních uměleckých škol, do divadel, do muzeí. Je důležité, když poznám, kam by asi student mohl směřovat a pomáhat mu trošičku, povzbudit ho, studium diferencovat. Pro studenty je důležité, když se učí v různorodých skupinách, vzájemně, když na sebe reagují, mezi sebou se inspirují. Také hraje roli to, že se sejdou večer v hospodě a probírají svoje problémy ještě ze svého hlediska a z vlastní zkušenosti. Je důležité umět spolupracovat, tj. dělat to, co škola stále ještě někdy postihuje jako opisování a napovídání, ale v životě se člověk potřebuje s někým poradit a získat od něj podnět – nápovědu, která ho posune dál. 

Jak byste popsala svou současnou roli na odborném poli?

Moje profesní role je určena pohybovým ústrojím, na katedře výchovné dramatiky jsem skončila v momentě, když jsem nevyšlapala 90 schodů, které vedou na katedru. Dneska už nechodím skoro ani ven. Můžu jen sedět, povídat, pracovat na počítači, sledovat televizi. A pořád něco čtu a dělám něco do šuplíku. Pro katedru dělám různé příležitostné práce, vedení a oponentury diplomových a bakalářských prací, čtu a boduji písemné práce k přijímacím zkouškám, tu a tam článek do časopisu Tvořivá dramatika, zkrátka, co život přinese.

Čemu a komu se teď pracovně věnujete a co z toho vás nejvíc těší? 

Mám dva aktuální hlavní úkoly, které spolu dost souvisejí.

Jednak je to můj web Škola dramatickou hrou[1]. Tam jsem zařadila některé těžko vydatelné práce, ale hlavně tam publikuji záznamy z praxe. Má to jednu nevýhodu, ale na druhou stranu výhodu: jsou to převážně práce studentské. Nevýhodou je, že jsem převážně omezena jen na to, co vzniká na DAMU. Výhodou je, že to jsou práce, na nichž si autor nutně dal záležet, konzultoval to s pedagogy, a také to musel zaznamenat, což v praxi asi dělá jen málokdo. Přitom jsem zjistila, že výběr témat mnoha prací je dost jednotvárný: vítězí Karel IV. a holokaust, což jsou sice témata důležitá, ale zdaleka ne jediná.

 K řešení tohoto problému by měl vést můj druhý hlavní úkol – předpokládám, že skončí dobře, i když výluka školního vyučování v souvislosti s koronavirem nás v březnu nemile zaskočila. Tento úkol se týká dramatických metod ve vyučování a pracovně mu říkáme „laboratoř".  Je v něm obsažena mateřská škola, první stupeň, předměty jako jsou čeština, dějepis, občanská výchova, základy společenských věd a jazyky. Podařilo se dát dohromady patnáct absolventů katedry výchovné dramatiky, vesměs učících na školách, od mateřských po střední.  Všichni mají za úkol udělat lekci nebo sérii lekcí, případně projekt v běžném režimu školy realizovatelný, lekce naplánovat, odučit, zaznamenat a okomentovat. Měla by z toho vzniknout knížka, prioritně určená pro vysoké školy pedagogického zaměření, s možností dělat rozbory hotových projektů, ale také se inspirovat pro projekty vlastní. Na konci každého bloku jsou zařazeny otázky, vedoucí k hledání dalších témat. Např. Vendula Roučová, která učí na gymnáziu ve Vimperku, uskutečnila hodinu slohu, Luděk Korbel na gymnáziu v Milevsku se se studenty zabýval Kafkovou Proměnou. A Jindřiška Bumerlová jako lektorka botanické zahrady při zemědělské škole v Táboře vedla ekologicky zaměřené lekce pro 1. stupeň ZŠ i pro středoškoláky – zkrátka – různá témata pro různé stupně škol, počínaje mateřskou školou. Je ale paradoxem, že ačkoli se dramatická výchova nejméně často vyskytuje na středních školách, v naší připravované publikaci zatím převažují látky pro gymnázium, kdežto pro primární školu, kde se dramatika rozvíjí nejvíce, máme zatím lekcí málo.  Je to závislé na tom, kdo byl ochoten a schopen se zúčastnit, ale i na tom, co se stihlo před uzavřením škol.

 

Děkujeme za rozhovor.

 

Prof. Eva Machková

Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu studovala na DAMU obor divadelní věda. Téměř tři roky pracovala v Městském divadle Mladá Boleslav. Od roku 1961 do dubna 1989 pracovala jako odborná pracovnice v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost se zaměřením na dětské divadlo a přednes, amatérské divadlo pro děti a loutkové divadlo. Souběžně dálkově studovala obor pedagogika na Filozofické fakultě UK. V roce 1992 – už jako důchodkyně – zakládala katedru výchovné dramatiky a tři roky byla její vedoucí. V roce 1993 se stala docentkou, v roce 2014 profesorkou. Je stále v čilém pracovním kontaktu s kolegy, studenty i s učiteli v praxi.

Kontakt: EvaMachkova@seznam.cz

 

Publikační činnost (výběr):

Machková, E. (2007). Jak se učí dramatická výchova: didaktika dramatické výchovy.  Praha: AMU.

Machková, E. (2011). Metodika dramatické výchovy: zásobník dramatických her a improvizací. Praha: NIPOS.

Machková, E. (2012). Volba literární látky pro dramatickou výchovu aneb Hledání dramatičnosti. Praha: AMU.

Machková, E. (2012). Projekty dramatické výchovy pro středoškoláky. Praha: Portál.

Machková, E. (2013). Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk. Praha: Portál.

Machková, E. (2013). Projekty dramatické výchovy pro starší školní věk. Praha: Portál.

Machková, E. (2013). Mezi skutečností a snem. Kapitoly z poetiky pohádkové hry. Praha: DAMU.

Machková, E. (2017). Dramatika, hra a tvořivost. Praha: H + H.

Machková, E. (2018). Nástin historie a teorie dramatické výchovy. Praha: NAMU.

Machková, E., Králová, O., Oplatek, F. et al. (2019). Škola dramatickou hrou. Dramatická výchova v primární škole. Ostrava: Ostravská univerzita.

https://www.evamachkova.cz – Škola dramatickou hrou

 

 

[1] https://www.evamachkova.cz.