Jan Opatřil je mladým spisovatelem píšícím knihy o rybách (nejen) pro děti. Jeho poslední kniha pro školáky, Kapřík Metlík – útěk, vypráví o různých dobrodružstvích hlavního hrdiny a jeho kamarádů. Je určena především dětem ve věku 5–12 let. Narativnost příběhů a humor postav autor propojuje s reálným vykreslením života ryb, čímž čtenářům odkrývá řadu přírodovědných témat. Poznatky a zajímavosti o rybách, stejně jako samotný děj se snaží v myslích dětí ukotvit prostřednictvím pracovních listů, které sám ke svým knihám vytváří. Jan Opatřil se kromě psaní knih věnuje také autorským čtením na základních školách a v knihovnách, kde si o svých knihách s dětmi povídá. Čtení u dětí podporuje i prostřednictvím své účasti v projektu Celé Česko čte dětem.
Vystudoval jste obor rybářství a jste vášnivý rybář. Co vás vedlo k tomu věnovat se rybám i jako spisovatel?
Jednoduše proto, že je miluji. Ze stejného důvodu rybařím a ze stejného důvodu jsem šel studovat rybařinu. Miluji celý podvodní svět. Už od dětství mě přitahoval. Zejména proto, že je tichý a tajemný. Podívejte se. Dokážeme si dnes mikroskopem posvítit na jednotlivé části genomu stejně podrobně a čistě jako na vzdálené galaxie, ale to, co je pod vodou, je stále skryté. Třeba hlubokomořské příkopy. Nikdo dosud pořádně neví, co ukrývají. Jsou tajemnější než povrch Měsíce, přestože jsou na naší planetě. Stejně tak naše české řeky, rybníky a přehrady. Můžeme se na ně dívat celý den, a neuvidíme nic. Abychom pochopili a odhalili jejich tajemství, nestačí nám dalekohled a mikroskop kdesi v teplé suché místnosti. Musíme jít do vody a namočit se. Ten druhý pohodlnější způsob průzkumu podvodního světa je skrz rybářský prut. Už Ota Pavel napsal: „Do oblohy člověk vidí, do lesa prohlédne, ale do pořádné řeky nevidí nikdo. Do pořádné řeky lze nahlédnout jedině prutem.“ Ano, jsem vášnivý rybář hlavně pro to tajemství. Myslivec svoji oběť vidí před tím, než zmáčkne spoušť, ale rybář nevidí nic. Může jen tušit, tahá-li mu za vlasec dvoumetrový sumec nebo malá bělička. V neposlední řadě píši o kapříkovi i proto, že je v ČR kolem 300 000 sportovních rybářů a kapr je nejpopulárnější lovená ryba. Když se při besedách ptám, kdo už kapra viděl, sáhl si na něj, nebo mu dokonce dal pusu, vidím pokaždé les rukou. A úplně ten poslední důvod je prostý. Už byly napsány knížky o psech, o kočkách, o zajících, ale o malém kapříkovi ještě ne. Tak jsem si řekl, že budu první.
Svoji první knihu o kapříku Metlíkovi jste vydal ve 20 letech. Proč píšete o rybách právě pro děti?
Hned na začátku odhalím velké tajemství. Kapříka Metlíka jsem původně nepsal pro děti. Psal jsem jej pro sebe. Knihu jsem nikdy neměl v úmyslu vydat. Byl to můj způsob relaxace, úniku a sebereflexe. Původní vize byla vytvořit svět, v němž by dobro vítězilo nad zlem a kde by těmi největšími hodnotami byly láska a přátelství. Až posléze, kdy byla půlka knihy napsaná, mě mamka řekla, že to je přece pro děti. To zjištění mě zaskočilo. Jak běžel čas, připouštěl jsem stále více, že píši pro mladé sportovní rybáře. A teď, když je na světě již čtvrtý díl, zjišťuji, že příběh čtou i nerybáři, a dokonce dívky, které se normálně kapra štítí i dotknout. Psaní pro děti je pro mě výzva. Víte, dětský svět je kouzelný a čistý. Je velmi snadné jej rozbít. Děti neřeší starosti dospělých, nepřetvařují se, nelžou, jsou spontánní a zranitelné. Psát pro ně je pro mě velmi zavazující. Jak vychováme naše děti, takový svět jednou bude. Pokud v nich nastavíme, že můžeme podvádět a beztrestně ubližovat druhým, tak si podřezáváme svoji vlastní větev. Snažil jsem se, aby knihy o Kapříku Metlíkovi byly čisté. Aby v dětech podporovaly a rozvíjely jen ty dobré vlastnosti.
Kapřík Metlík je váš nápad?
Kdepak. Na nápad mě přivedla má sestra Venda. To ona kapříka Metlíka vymyslela. Kreslila mi komiksy, když jsem byl nemocný, a já se té myšlenky v šestnácti letech chytil. Nadšení mě dodnes nepustilo. Stále mě baví vymýšlet další pokračování, nové postavy a číst před publikem. Kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám.
Původní nápad je tedy sestry. Při psaní knížky ale nestačí jen nápad. Důležitý je děj. Kde a jak ho vymýšlíte?
Na rybách. Tam mám spoustu času na přemýšlení. Od toho ty ryby jsou. Tak tam sedím, koukám na hladinu a představuji si, co se pod ní asi odehrává. Víte, v našich vodách žije spousta druhů ryb. A každá má jinou charakteristiku. Některé ryby jsou býložravé, jiné masožravé. Některé plavou v hejnech, jiné o samotě. Další dorůstají metrových rozměrů, mnohé jen centimetrových. Bylo pro mě jako pro autora vzrušující přiřadit každé z nich ke své druhové charakteristice i její osobnostní charakteristiku. Například z cejnů jsem udělal hloupé ryby a z běliček naopak velmi chytré. Sumce jsem vykreslil jako lotry bez slitování, okouny jako zlé a závistivé ryby. Největší výzvou však byli kapři. Však jich je taky v Kapříku Metlíkovi nejvíc. Ke kaprům jsem přistupoval jako k lidem. Nemají žádný jednotný charakter, ale stejně jako my se odlišují. Takže jedni kapři jsou hodní, druzí zlí, někteří jsou závistiví nebo pomlouvační, další upovídaní nebo málomluvní. Jsou tací, které baví pohyb, další jsou lenoši.
Jak probíhá samotný tvůrčí proces?
Nápady přicházejí různě. Nemám žádnou pracovní dobu. Někdy se nápad dostaví po probuzení, jindy před usnutím, spoustu věcí mě napadá při jízdě na kole nebo autem. To je pak vtipné, když zastavím na benzínce a místo, abych natankoval, tak vytáhnu kus papíru a rychle do něj škrábu nějakou prchavou myšlenku. Ony jednotlivé střípky tedy zapisuji. Pro vytvoření vlastního uceleného děje je však důležité střípky správně poskládat. Vyhodit ty, které jsou špatné, a propracovat ty, které jsou dobré. Ještě před tím je však nutné rozeznat jeden od druhého (smích).
Obecně kapříci v každém díle řeší jeden hlavní problém. Většinou se jedná o nějaké nebezpečí. Dravé ryby, nové prostředí, zlí rybáři nebo znečištění. Pak se děj samozřejmě skládá z množství menších zápletek a situací. Hodně mi pomůže, když se mi podaří vymyslet výrazné a zapamatovatelné postavy. To jde pak psaní skoro samo. Na čteních se mě stále ptají, kdy píšu. Odpovídám, když mám čas. Opravdu neřeším denní dobu a to, jestli se mně zrovna chce. Pohání mě touha po nové knížce a dokončené práci.
Svoje knihy i ilustrujete. Jak začleňujete ilustrace do příběhu? Jakou roli v knize sehrávají?
Prvně napíšu příběh, potom namaluji obrázky. Příběh totiž kolikrát zabloudí směrem, který bych neočekával. Obrázky jsou reálné. Žádná abstrakce ani zkreslené, pohádkové tvary. Chci, aby se děti prostřednictvím obrázků lépe orientovaly v ději, dovedly si představit popisovanou akci a i skutečné podoby ryb. Zkrátka, aby se spolu s Metlíkem přenesly pod hladinu.
Odpovídá popisované prostředí ryb a jejich života realitě?
Ano i ne. Toužil jsem po biologické a ekologické věrohodnosti. Kapr žere, co žrát má, obývá místa, kde se normálně vyskytuje. Toužil jsem po uvěřitelnosti. Aby si čtenáři po přečtení knihy řekli: A co když to tak opravdu je? Nechtěl jsem pracovat s klasickými pohádkovými motivy. O vodnících a vodních vílách už bylo napsáno dost. A děti vědí, že jsou vymyšlené. Ryby existují a dá se snáze uvěřit, že vše, co v knize dělají, je pravda. Na druhou stranu je zde samozřejmě i určitá fabulace. V knize ryby mluví, dokáží do ploutviček chytnout klacík, pletací jehlici nebo škebli. Umí číst, psát a počítat. Ale co my víme, třeba to skutečně dokáží… Jak jsem již řekl, chtěl jsem napsat reálnou knihu. Proto se nevyhýbám ani nepříjemným momentům. Protože příroda není vždy růžová a hodná. Mnohdy je i černá a krutá. V tomto směru mi byly inspirací pohádky Hanse Christiana Andersena, Oscara Wilda a postava Járy Cimrmana. Děti by se měly naučit, že za chyby se platí a že na ně ve světě číhá spousta nebezpečí, kterým by se měly vyhýbat.
Tím se dostáváme k tomu, že děti se na pozadí příběhů mohou dozvědět i řadu zajímavých a poučných informací ze světa ryb. Jak spojujete ve svých knihách poučné se zábavným?
Co nejpřirozeněji. Poučné věci vkládám do textu jaksi mimochodem. Nechci, aby děti měly pocit, že čtou encyklopedii. Sypu je jemně jako koření, kterého se nesmí dát příliš moc, jinak jídlo přestane chutnat. Někdy souvisejí s dějem, a vysvětlení je nezbytné. Například, když kapříkům v cestě brání přehradní hráz. Nebo když úhořům při cestě do Sargasového moře hrozí nebezpečí v podobě roztočené turbíny. Jiné s dějem nijak nesouvisí. Například, když zmíním, že si kapříci pochutnávali v řece na larvách pošvatek, které vypadají jako malí ráčci bez klepítek a kterým kapřík Břéťa říká „vanilkové rohlíčky“. To je vcelku bezvýznamná, ale vtipná vsuvka.
Vycházíte kromě svých znalostí z oboru rybářství také z jiných zdrojů?
Většina vědomostí o rybách opravdu pochází ze školy. Nikdy jsem nelitoval, že jsem rybařinu vystudoval. Bez ní bych neznal spoustu zajímavostí a faktů, které jsem v Metlíkovi použil. Spousta toho pochází i z rybářských knih a časopisů a samozřejmě nejsilnější inspirací je vlastní rybaření. Prostě, žádná teorie se nevyrovná tomu, když nahodíte splávek do vody, ten se potopí a vy začnete zdolávat rybu.
Jaký edukační potenciál mají vaše knihy? Je nutná erudovanost učitele v této oblasti, aby mohl dětem zodpovědět případné otázky?
Já nepíšu encyklopedii. V první řadě chci, aby se děti bavily a dovedly se vcítit do postav. Pokud se dozvědí něco nového, je to jen dobře. Učitelé nepotřebují žádnou zvláštní erudovanost. Připouštím ale, že je zde spoustu věcí, které nerybář nebo člověk neobeznámený s vodní biologií nezná. Pro správné vysvětlení případných otázek by asi bylo nejlepší, kdyby si učitel knihu nejprve sám přečetl. Při čtení je třeba být obeznámen se základní znalostí potravní pyramidy, rozdílnosti jednotlivých vodních ekosystémů a druhů ryb. Důležité je i pochopení funkce rybích přechodů, vztah jezů a přehradních hrází k migraci ryb. Vyskytují se zde rybí predátoři – kormorán či vydra – nebo ondatry a vodní ptactvo.
Co je tedy cílem vašich knih? Co byste chtěl dětem prostřednictvím knih předat?
Lásku k přírodě a lásku k rybám.
Svoje knihy propagujete na interaktivních autorských čteních po celé ČR. Jen loni jste navštívil žáky z přibližně 60 škol a zhruba stejný počet pak přišlo i na besedu do knihoven. Jaký je ze strany škol zájem?
Velký. Opravdu jsem to nečekal. Základním školám jednou ročně pošlu nabídku, ale spousta emailů se ztratí nebo se nedostane ke kompetentním osobám. I tak je zájemců spousta, třeba i na rok dopředu. Vlastně po celý minulý školní rok jsem téměř každý den někde četl. Strašně mě to baví, zejména když vím, že se baví děti i učitelé. Když nelitují, že mě pozvali, a řeknou, že se příští rok opět uvidíme. To je ten největší důkaz, že to, co dělám, má smysl.
A jaké jsou reakce dětí? Zajímají se o téma ryb, kladou vám nějaké otázky?
No jistě! Vždy v závěru v posledních 5–10 minutách probíhá diskuze. A ta se vždycky rozběhne. Ryby jsou u nás velmi populární a téměř každý kluk má s rybařením už nějaké zkušenosti. Děti jsou rády, když se mohou pochlubit úlovky nebo se zážitky od vody. Obsah otázek se hodně liší i podle věkové skupiny. Je rozdíl, jestli čtu prvňákům, nebo páťákům. S dotazy týkajícími se spisovatelství a knížek tak někdy u těch nejmenších musí pomoci paní učitelka.
Jsou v souvislosti se zájmem o vaše knihy znát odlišnosti mezi čtenáři chlapci a dívkami?
Ani bych neřekl. Metlíka čtou i holky nerybářky. Při prvním dojmu se opravdu může zdát, že je knížka jen pro kluky. Vždyť ryby holky většinou neloví a i tři hlavní hrdinové jsou kluci: Kapříci Metlík, Šupinka a Břéťa. Knížka ale není o lovu ryb a také není jednopohlavní. Vyskytují se v ní například kapří slečny – kapřenky a pak třeba bělice Olga, Dita, Žaneta, štika Agáta…
Vaše autorská čtení vedete interaktivní formou. Můžete popsat, jak se na ně připravujete a jak probíhají?
No musím říct, že mé začátky nebyly valné. S prezentací knihy a vlastně i s mluvením na veřejnosti jsem neměl vůbec žádné zkušenosti. Vycházel jsem nejprve z vlastní písemné přípravy. Bylo to pro děti nudné. Tak jsem přemýšlel jak besedu zpestřit. Za těch pět let mohu říct, že se člověk nejvíc naučí praxí. Některé věci fungují, některé nefungují, ale které jsou které, člověk zjistí jedině podle reakcí publika. Děti jsou spontánní a tvárné. Člověk okamžitě pozná, kdy se nudí a kdy se baví. Více se jim líbí, když se na ně nemluví příliš spisovně, ale spíš hovorově. Je důležité měnit barvu hlasu a neustále je držet ve střehu. Ukazovat obrázky, ptát se jich, zapojit je, občas prohodit vtípek. Je ale zase důležité nepřekročit hranici. Když dětem moc povolíte opratě, zdivočí a už je nezklidníte. Je to výzva. Být po tu hodinu jejich kamarád, ale zároveň autoritou. Povolit jim smích, ale zároveň zajistit klid, když se jde číst. Každé čtení je jiné, každá třída je jiná. Jsou to nezapomenutelné okamžiky.
Cítíte zodpovědnost?
Řekl bych, že ano. Právě proto, že boj s počítači a televizí je obtížný, proto musí literatura nasadit ty nejpopulárnější a nejsnáze čtené knihy.
Co jako autor můžete doporučit učitelům a rodičům při motivování dětí k četbě?
Číst jim. Aspoň 20 minut před spaním. Prohodit s nimi po příchodu z práce dvě věty a pak před ně položit tablet, to je stejně nezodpovědné jako pořídit si závodního koně a pak ho držet ve stáji. Rodiče a učitelé mají klíčovou roli v tom, co z dítěte vyroste. Samo dítě je v tom nevinně. Neví, co je dobré a co špatné. Má rádo barvy, akci a zvuk, není divu, že sedí u televize nebo počítačových her. Knížka má v očích dětí handicap. Nevydává zvuky, a aby se člověku v hlavě zjevil obraz, musí napřed přemýšlet. Víte, děti nejsou jiné než před sto lety, jen kolem sebe mají více lákadel.
Občas slýchám: „Když někdo nerad čte, proč ho do toho nutit? Každého přece baví něco jiného!“ Není to pravda. Čtení není jen koníček jako fotbal, bruslení nebo malování. Je to základní lidská potřeba. Taková, kterou když člověk nemá, tak v dnešním světě nepřežije. Nejde jen o to umět číst. Jde o to porozumět textu. Umět číst mezi řádky, utvořit si názor.
Jak vyplynulo z průzkumu Národní knihovny, dnes je populární řada moderních knih, například Harry Potter či Deník malého poseroutky. Jaké místo mají podle vás v dětském čtenářství klasici české a světové literatury? Mají být nahrazeny těmito knihami, které jsou dětem „přístupnější“?
Řekl bych, že ano. Právě proto, že boj s počítači a televizí je obtížný, proto musí literatura nasadit ty nejsilnější zbraně. Dneska děti prostě nezaujme Babička a Lovci mamutů. Nevím, jaká četba se teď ve školách čte, ale zajisté by to měla být ta, která děti baví. Ke klasice se mohou vrátit později.
Co se týká povinné četby ve škole, jste pro čtenářské deníky? Jak je z vašeho pohledu důležitá práce s knihou ve škole?
Zcela jistě je velmi důležitá. Školy mají vzdělávat a kniha rovná se vzdělání. Čtenářské deníky jsou důležité a volbu knížek bych na prvním stupni nechal zcela a jenom na dítěti. Jako učitele by mě potěšilo více, kdyby můj žák přečetl 20 „lehkých, oddechových a tenkých“ knížek než jedny pětisetstránkové Děti kapitána Granta, jejichž rozvleklým dějem a zdlouhavými popisnými pasážemi by se s nechutí prokousával rok. Je to stejné jako s fotbalem. Můžeme si o něm hodinu co hodinu povídat, opakovat pravidla hry a sportovní terminologii, ale pravý zájem vznikne teprve v momentě, kdy dítě přijde na hřiště a kopne do balónu. Tak to je i s knížkou.
Jaké jsou vaše prognózy v souvislosti s oblibou dětských knih obecně?
Dětská knížka stoprocentně přežije. Když začala televize, také si lidé mysleli, že skončí divadlo, a podívejte se, je tu pořád. Pak je otázka, zda dětské knihy bude číst 100 % dětí, nebo jen 1 % nadšenců. To ale nezávisí na dětech. To závisí na dospělých.
Jeden ze způsobů, jak děti přivést ke knihám, je vzít je do knihovny a ukázat jim, jak to tam funguje, co si mohou půjčit apod. Může tak návštěva knihovny děti také motivovat k četbě?
Záleží, jak to v takové knihovně vypadá. Musí být moderní a barevná. S obrázky, měkkými křesly a třeba i s nějakým hracím koutkem a také s těmi počítači. Aby se děti do knihovny přitáhly, je nutné využít všech zbraní (smích). Děti by se v knihovně měly cítit pohodlně. Rád potvrzuji, že knihovny využívají všech způsobů, jak děti přilákat. Pořádají pasování na čtenáře, kdy prvňáčkům věnují knížku, rytíř je mečem poplácá po rameni, načež dostanou svůj první čtenářský průkaz. Většina knihoven se také zapojuje do akce Noc s Andersenem, kdy knihovnice s dětmi v knihovně nocují a připravují zajímavý a zábavný program. V neposlední řadě pak knihovny lákají dětské čtenáře pořádáním různých zajímavých akcí, na něž zvou i školy, například seznámení s provozem knihovny, besedy s policisty, hasiči a samozřejmě se spisovateli.
Komunikujete s učiteli? Cítíte z jejich strany podporu v rámci vašich autorských čtení a čtenářství vůbec? Chtěl byste něco vzkázat učitelům nebo i budoucím učitelům?
S učiteli komunikuji. A podporu čtenářství cítím. Hlavně u těch, kteří mě pozvali, abych u nich četl (smích). Ale vážně. Myslím, že všichni učitelé bojují o tutéž věc. A cítí, že být učitelem je zodpovědná úloha. Stejně jako být rodičem. Začínajícím učitelům bych pak chtěl vzkázat jednu věc. Ať mají na paměti, že být učitelem není jen povolání, ale hlavně poslání.
Můžete nám říci na závěr, na co se mohou dětští čtenáři těšit, kdy bude další kniha o Kapříku Metlíkovi a jaké máte další plány do budoucna?
V letošním roce vyšla již čtvrtá kniha, takže mě teď čeká další šňůra autorských čtení. Potrvá rok nebo dva. Pak zase napíšu novou knihu. Nápady se už postupně trousí, ale jsou zatím jen v obrysech jako stromy v mlze. Žádnou jinou dětskou knížku v úmyslu psát nemám. I když se nikdy nemá říkat nikdy, v současnosti je Metlík číslo jedna. O tomhle kapříkovi budu psát, dokud mě to bude bavit. Dokud jej lidé budou číst, prostě dokud neskončí na pánvičce.
Jan Opatřil (*1987) je spisovatel, ilustrátor, absolvent Fakulty rybářství a ochrany vod JCU v Českých Budějovicích a sportovní rybář. Bydlí na Vysočině. Je autorem čtyř dětských knih o kapříku Metlíkovi, které začal psát v 16 letech. Vydal též Hororové povídky a Děsuplné povídky určené dospělým čtenářům. Věnuje se autorským čtením na základních školách a v knihovnách. Ve volném čase rybaří, jezdí na kole a čte.
Informace o vydaných knížkách, ukázky z pracovních listů a videa je možné zhlédnout na www.janoopatril.cz. Autorská čtení lze objednat na emailu janopatril@centrum.cz.