Zapnete-li Český rozhlas, stanici Vltava, často můžete slyšet pevný, čistý hlas a osobitě jemnou dikci herečky Jany Frankové. Současně se můžete ponořit do hloubky obsahu, poučit se i potěšit novými souvislostmi či pozapomenutými osudy v pořadech, které připravila Jana Franková, redaktorka. Tato práce však tvoří jen část toho, čemu se Jana Franková věnuje. Působí především jako umělecká vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O tom, co taková práce obnáší, v čem spočívá její pedagogický význam, ale třeba i o tom, že je možné si do školy objednat edukační program o pohnutém osudu P. Josefa Toufara, jsme si povídaly v následujícím rozhovoru.
Před dvěma lety jste se stala uměleckou vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O jaký soubor se jedná a jak jste se dostala k jeho vedení?
Dismanův rozhlasový dětský soubor založil v roce 1935 učitel, rozhlasový režisér a dramaturg Miloslav Disman[1]. „Dismančata“ hrála a hrají v rozhlasových hrách, natáčejí reportáže, hostují v divadlech a věnují se dabingu. Přesto Miloslav Disman nechtěl, aby soubor byl jen líhní a zásobárnou talentů pro rozhlas, televizi nebo film. Jeho hlavním záměrem bylo děti vést k tvořivosti, rozhledu, povědomí o našich kulturních a historických kořenech. Vychovávat v tom nejlepším slova smyslu.
V tomto duchu vedli soubor i Dismanovi následovníci, nejprve režisér Jan Berger, po něm Zdena a Václav Fleglovi. Před třemi roky bylo vyhlášeno výběrové řízení na místo uměleckého vedoucího. Dozvěděla jsem se o tom na poslední chvíli, během několika dní vypracovala všechny požadované materiály a říkala si, že i kdyby to nevyšlo, možnost pracovat dva měsíce s tak talentovanými a zapálenými dětmi je úžasná. Jsem herečka, s rozhlasem jsem spolupracovala jako interpretka i jako autorka, učím na různých školách dvacet let, a říkala jsem si, že v téhle práci by se mohla propojit moje herecká, rozhlasová i pedagogická práce. Teď jsem uprostřed třetí sezóny, ta práce mne hodně těší a velmi si jí vážím.
Pracujete tedy se skupinou talentovaných dětí. Jaké předpoklady musí zájemci o členství splňovat? Je těžké stát se členem souboru?
V souboru je v současné době 70 dětí ve věku od šesti do patnácti let. Do souboru vůbec není jednoduché se dostat, každý rok se pořádá konkurz, na který se hlásí okolo sto padesáti dětí. Projdou si během hodiny a půl několika stanovišti. Velmi důležitá je pro nás logopedie – přece jen jsme soubor rozhlasový a neodstranitelné vady řeči by děti hendikepovaly. Naši asistenti, tedy odrostlá Dismančata, která dál pokračují ve spolupráci se souborem, s dětmi hrají hry, zaměřené především na komunikaci a spolupráci ve skupině. V rozhlase se pracuje s texty, tedy na jiném místě větší děti čtou neznámý text a povídají si o něm, menším se čte a společně se rozpráví o přečteném. Zajímá nás také, jestli děti doma čtou nebo jestli jim někdo čte. Máme v souboru několik dyslektiků, přesto recitují a natáčí, jen to mají trochu těžší při přípravě. Kolegovi, druhému sbormistrovi souboru, Jakubu Sejkorovi pak každé dítě zazpívá, v našich představeních je zpěvu hodně. Na posledním stanovišti čekám děti já společně s Janem Hniličkou, studentem katedry výchovné dramatiky DAMU. Honza s nimi dělá různé pohybové improvizace a hry, já drobné herecké etudy. Každé dítě si také musí připravit básničku nebo kousek prózy. Každou skupinku asi deseti dětí si na vrátnici Českého rozhlasu na Vinohradech vyzvedne skupinka Dismančat a provází je celým konkurzem, aby svojí přítomností alespoň trochu zmírnili ten konkurzový stres. Z konkurzu vybíráme okolo dvaceti třiceti dětí, které pak tři měsíce navštěvují přípravku DRDS. Hrajeme si s nimi, zkoušíme malý divadelní tvar, zpíváme. Z přípravky pak vybereme budoucí členy DRDS, obvykle šest až deset dětí.
Děti pracují ve dvou skupinách, scházíme se dvakrát až třikrát týdně. Hrajeme divadlo, natáčíme reportáže ze zajímavých míst nebo se zajímavými lidmi, účastníme se různých kulturních a benefičních akcí, vydáváme vlastní časopis Dispress[2], členové natáčejí role v rozhlasových hrách i v dokumentech, v létě jezdíme na soustředění.
Mohla byste uvést konkrétní příklad úspěšného pořadu, který si mohou čtenáři Komenského poslechnout?
Řada našich pořadů je dostupná k poslechu na webu Dismanova souboru[3]. Za pořad Diář květen[4], který jsme natáčeli v Dílnách Národního divadla, jsme získali Cenu za nejlepší reportáž na soutěžní přehlídce Report 2016[5].
Naposledy jsme natáčeli reportáž v budově Rádia Svobodná Evropa – správně tedy Radio Free Europe, Radio Liberty, kam jsme byli pozváni ředitelem pro regionální vysílání panem Jeremy Branstenem. Prošli jsme velmi přísnou bezpečnostní prohlídkou a nahlédli do práce rozhlasové stanice, kterou poslouchali za totality naši rodiče. Děti měly jedinečnou možnost si vyměnit role s redaktory Radia Free Europe a Radia Liberty. Ve studiu usedly za mikrofony a ptaly se redaktorů z Kosova, Tatarstánu a Ukrajiny nejen na dění v zemích, ze kterých redaktoři pocházejí a kam vysílají, ale hodně je zajímalo, jak vnímají Českou republiku a lidi tady, jak si zvykali žít v pro ně cizím prostředí, jak se liší naše kultura od té jejich. Odpovědi redaktorů například o české povaze byly pro nás dost překvapivé. Pořad si můžete poslechnout v archivu Českého rozhlasu nebo na našich webových stránkách.
Místa, kde natáčíme, vybírám tak, aby si děti prohloubily vědomí o tom, odkud pocházejí, jaká je naše historie i současnost, vychováváme je k vlastenectví v tom dobrém slova smyslu. Pro stanici Vltava budeme v nejbližší době natáčet Výlety s Vltavou, pojedeme i půjdeme po stopách velbloudice, kterou na konci druhé světové války našli skauti u Havlíčkova Brodu a vedli ji pěšky do ZOO do Prahy. A z těch literárních pořadů nás čeká natáčení veršů, pohádek a dopisů Ivana Martina Jirouse.
Jak takový pořad vzniká? Jak se na jeho vzniku podílejí děti?
Je to různé pořad od pořadu. Pokud jedeme někam na reportáž, děti mají za úkol se připravit tak, jak to dělají všichni profesionální reportéři: nastudovat si materiál, zamyslet se nad otázkami. Spolu s kolegou Tomášem Černým[6], se kterým dlouhodobě spolupracujeme, pak natočený materiál stříháme, vybíráme hudbu, stáčíme.
Dramaticko-literární pořady se natáčejí přímo ve studiích Českého rozhlasu, naším zatím posledním natočeným pořadem je Souzvuk s názvem Maloval motýlími křídly, což je verš Jana Skácela, kterým básník složil poctu malíři Josefu Čapkovi[7]. Texty Josefa Čapka z knihy O sobě četl skvěle Viktor Preiss, Dismančata pak básně Františka Hrubína a Jana Skácela, které byly přímo inspirovány něžnými pastely Josefa Čapka. Mým kolegou v Dismanově souboru je hudebník Jakub Sejkora, který některé Skácelovy texty zhudebnil, takže děti i zpívaly.
V létě jezdíme na souborové soustředění, jednou z činností tu je vysílání táborového rádia Diss. Na táboře má každá skupinka asi tak jednou dvakrát za úkol připravit půlhodinové vysílání. Náplň, témata, hudbu, to všechno vybírají děti. Je na nich, jakou formu budou mít třeba zprávy, jaké jingly použijí, jestli požádají o rozhovor paní kuchařku nebo natočí reportáž z plesu. Asistenti pak materiál stříhají, stočí a každý den se vysílá z improvizovaného studia na táborovém prostranství.
Pracujete s dětmi nadanými v umělecké oblasti, jaké je vaše pedagogické krédo?
To je těžká otázka. Snad – jednoduše shrnuto: nepošlapat, rozvinout, podpořit.
Co se děti při rozhlasové práci naučí, v čem je obohacuje?
Naučí se nejen o tématech přemýšlet, načerpat vědomosti a něco zažít, ale musí umět i formulovat otázky, nebát se je položit, a přitom být zdvořilí, respektující, pohotoví. Rozhlasový posluchač poslouchá a vy musíte být jeho očima. Zkuste si jen popsat obyčejnou situaci okolo vás a uvidíte, jak je to těžké. I když se většina našich dětí nevydá na umělecké školy, tyto dovednosti a zkušenosti uplatní v každé profesi.
V čem spatřujete význam hlasové výchovy? Jaká je její vazba na recitaci?
Tělo a hlas jsou našimi nástroji. Nejenom v rozhlase nebo na jevišti, ale v každodenní komunikaci. Každý člověk vnímá skrze mimoslovní komunikaci, jak je naladěný ten, s kým mluví, jestli je uvolněný, nebo v napětí, jestli poloha jeho hlasu je příjemná, nebo ne. Pokud se učíme pracovat se svým tělem i hlasem, začneme se proměňovat a někdy i uzdravovat celostně. Představa, že když pracuji v rozhlase, nemusím používat svoje tělo, protože přece není vidět, je mylná a zkreslující.
V čem jsou hlasová výchova a recitace důležité? Je to výlučná záležitost nadaných dětí nebo se jí mohou věnovat všichni?
Učila jsem patnáct let na Základní a střední škole waldorfské[8] v Praze, což je škola pro děti se zdravotním postižením a speciálními vzdělávacími potřebami. Každý rok jsme se účastnili Pražského poetického setkání, což je recitační soutěž. V praxi to znamenalo přinést na hodinu dramatické výchovy haldu knih a textů, číst si, prohrabovat se v nich, protože většina dětí doma nečetla a do knihovny nechodila. Stejně jsem postupovala i na ZUŠ, i když tam děti četly a dokázaly hledat samy. Pak nastala fáze hledání toho jedinečného textu, informací o autorovi, přemýšlení o sdělení textu, kreslení si obrázků nebo třeba komiksu, hledání vyjadřovacích prostředků. Někdo se začetl, někoho to nebavilo a prohlížel si obrázky, občas některé dítě usnulo. Vždycky chci, aby děti měly text přepsaný, nikoli oskenovaný, protože si do něj píšou, kreslí, vybarvují si, je jim v konečné fázi jakousi mapou, na které vidí, odkud kam došly. Ty zkušenější si už do textu vpisují svoje značky, které jim pomáhají orientovat se v textu. Tímhle způsobem se přirozeně učí textu nejen porozumět, ale současně ho i interpretovat. Učila jsem na Vysoké škole obchodní a studenti se až v této fázi studia setkali s tzv. mluvením psaného textu, tedy jak interpretovat psaný text. Byli velmi překvapení, jak jednoduchou cestou se dá docílit přirozeného, srozumitelného, příjemného projevu. Tuto první část práce s textem, tedy tu bádající, objevnou, považuji za důležitější než tu následnou, kdy děti už vystoupí před spolužáky, ti nejlepší postoupí do obvodního kola, potom třeba do krajského a do národního, v této fázi už opravdu záleží i na dispozicích jednotlivých dětí. Ale tou první částí může projít celá třída, celá skupina, číst, porozumět, sdílet. U dětí z waldorfské školy účast na podobných setkáních znamenala ještě daleko víc, setkání s jejich – a musím říct, že velmi respektujícími ‒ vrstevníky mimo „chráněný“ prostor školy. Porozumění textu a schopnost ho interpretovat by měly být v současné škole nedílnou a důležitou součástí výuky.
Máte nějaká doporučení pro učitele, pokud by se chtěli věnovat této oblasti? Kde mohou získat potřebné vzdělání?
Na webových stránkách www.drama.cz jsou informace nejen o vysokoškolském studiu tohoto oboru, ale i o různých kurzech, přehlídkách, dílnách. Pravidelně vychází i časopis Tvořivá dramatika. Pro každého pedagoga je důležité studovat, dozvídat se, setkávat se. Pravda, většinou nám chybí čas, kdy je možné vystoupit z každodennosti a vydechnout, načerpat. Pro mne je hodně důležité o práci souboru mluvit, promýšlet, kam soubor směřuje, jestli třeba i tím, na jakých textech a projektech s dětmi pracujeme, kde s nimi natáčíme, na jaké představení do divadla se jdeme podívat, s kým spolupracujeme, sledujeme ten původní a výborný záměr založit soubor, kde se na základě divadelní a rozhlasové práce děti rozvíjejí, vychovávají, učí.
Spolupracujete jako soubor nějak se školami?
Zatím bohužel velmi málo. V prosinci minulého roku měl ale premiéru dvouhodinový edukační program Kam zmizel můj strýc, pane prezidente? jehož tématem je život číhošťského faráře Josefa Toufara a padesátá léta v Československu. Oslovila nás Česká filharmonie, na základě knih Miloše Doležala[9]vznikl scénář, skladatel Slavomír Hořínka složil hudbu a spolu s několika hudebníky České filharmonie jej hrajeme v podzemních prostorách Rudolfina. V edukačních programech vidím pro DRDS dobré a potřebné pole působnosti.
Také pravidelně hrajeme v pražském Divadle Minor, máme na repertoáru představení pro děti od té nejmenší věkové kategorie až po náctileté. Jedno z našich představení se jmenuje …a bolelo nebe. Je složené z deníků, zápisků, časopisů, které psaly děti, vězněné za druhé světové války v terezínském ghettu. Tedy, hrají děti o dětech a pro děti a troufám si říct, že zhlédnutím takového hodinového představení si školní děti mohou udělat daleko plastičtější a hmatatelnější představu o tom, jak se židovským dětem žilo za války v Terezíně než z učebnic. Dále máme v repertoáru představení z textů I. M. Jirouse, představení ze Skácelových a Hrubínových textů, ale i lidovou poezii s tématy od jara do zimy Český rok a mnohé další.
Mohla byste vzdělávací program o Josefu Toufarovi čtenářům více přiblížit?
V hudebně dramatickém workshopu Kam zmizel můj strýc, pane prezidente? se žáci a studenti vydají po stopách osudu číhošťského kněze Josefa Toufara. Skrze osudy lidí, svázaných s tzv. číhošťským zázrakem nahlédnou do dění padesátých let v naší vlasti. V první, zhruba hodinové části, se před nimi otevře cesta k tajemství příběhu, povídáme si o svobodě a nesvobodě, skrze dobové materiály a různé rekvizity se snažíme zmapovat dění v době, kdy P. Toufar žil. Ve druhé části spolu s hudebníky a herci – a s hudbou Slavomíra Hořínky ‒ vstoupíme společně do dramatu posledních dní Josefa Toufara. Scénář vznikl podle knih Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli a Krok do tmavé noci.
Možná nejlépe o celém projektu vypovídá jeden z ohlasů, který jsme na dílnu dostali od jedné paní učitelky: „Chtěla bych Vám poděkovat jménem svým i žáků naší trmické školy za workshop, který jsme u Vás v Rudolfinu absolvovali ve čtvrtek 7. 12. 2017. Pro naše žáky to byl jeden z prvních kroků v tématu poválečných dějin. Krok to nebyl lehký, stejně jako doba, kdy Josef Toufar žil. Vyptávala jsem se zatím dětí na jejich reflexi. Zaznívaly jen pozitivní hlasy. Oceňovali hloubku příběhu, těžko se vypořádávali s krutostí osudu pátera Toufara. Příznačná mi přišla otázka jedné naší žačky, kterou k Vám směřovala po skončení Vašeho představení: Co tedy vlastně udělal? Mně v tu chvíli proběhlo hlavou: no, přece ten křížek. Jí ale nešlo na rozum, že když nic neudělal, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Snad tedy ta samozřejmost svobody a práva současných mladých lidí bude zárukou, že si ji nenechají vzít. Často děti zmiňovaly chválu na připravenost a promyšlenost Vašeho podání. Zajímavé pro ně bylo i zapojení vrstevníků z Dismanova souboru. S díky přeji úspěch i dalším workshopům, které jsou ještě před Vámi.“
Vyprávění příběhu je provázeno promítáním dobových fotografií. Po skončení druhé části je prostor pro otázky, připomínky a postřehy studentů. Celý program trvá dvě hodiny, pro účastníky je vstup 150 korun, pro pedagogy zdarma.[10]
V čem podle vás spočívá podstata práce s talentovanými dětmi? Jaké jsou její výhody a jaká má úskalí?
Výhody jsou jasné a zřejmé. Pokud máte nějaký, v našem případě divadelní nebo rozhlasový záměr, s šikovnými dětmi se se na něm dobře pracuje. Jako ani ne úskalí, spíše jako zodpovědnost svoji a všech, kdo s našimi dětmi pracují, vnímám potřebu děti celostně, a ne jednostranně rozvíjet. I dospělí herci bývají často obsazováni do rolí podle typu, a u dětí to platí ještě víc. Franta umí dobře zahrát rošťáka, tak si ho na podobnou roli zase příště vezmeme. A pak znovu a znovu. Dítě si vytvoří „machu“ stejně rychle jako dospělý a je mnoho dětských herců, kteří se v dětství jaksi opotřebují. A tím se vracím k Miloslavu Dismanovi, který hlavní funkci souboru vnímal jako výchovně vzdělávací.
Jana Franková (1967) je absolventkou oboru herectví na Divadelní fakultě AMU, prošla různými divadelními uskupeními, od divadel pracujících v klasickém modelu repertoárových divadel se stálým souborem, po divadla malých jevištních forem (Divadlo Za branou II, Realistické divadlo, Divadlo Dagmar aj.). Jako režisérka pracuje s amatérským souborem Nezávislé podšafranické divadlo. Učila na ZŠ a SŠ waldorfské, ZUŠ Dunické v Praze, na VŠO. Je externím pedagogem KVD DAMU. Od roku 2015 vede Dismanův rozhlasový dětský soubor.
[1] Miloslav Disman (1904‒1981) studoval na Vysoké škole pedagogických studií v Praze a následně působil jako učitel, od roku 1930 na pražských pokusných školách v Michli a v pokusné reformní škole v Nuslích. Zde se mimo jiné věnoval dětské recitaci a ve 30. letech založil dětský recitační soubor, který začal trvale spolupracovat s rozhlasem. Autorem názvu Dismanův rozhlasový dětský soubor (DRDS) je spisovatel Vladislav Vančura.
[2] http://www.rozhlas.cz/drds/informacnik/.
[3] http://www.rozhlas.cz/drds/portal/.
[4] http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?stanice%5B%5D=DRDS&porad%5B%5D=Radio+Diss&zobrazNevysilane=0.
[5] Přehlídku pořádá Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, dvakrát v roce vyhodnocuje nejlepší a posluchačsky nejúspěšnější pořady.
[6] Slovesný dramaturg a moderátor, v současné době pracuje pro Český rozhlas Dvojka, pro stanici Vltava
a digitální stream Rádia Retro.
[7] Josef Čapek zemřel na tyfus za blíže neznámých okolností v koncentračním táboře Bergen-Belsenu v dubnu roku 1945. Jeho kresby určené dětem však inspirovaly umělce dále. V roce 1948 je básněmi ve své sbírce Modré nebe doprovodil František Hrubín. O několik desítek let později, v roce 1985 ‒ jedním z iniciátorů byl literární historik Jiří Opelík ‒ vznikla sbírka Kam odešly laně, kde Čapkovy obrazy doprovodil slovem básník Jan Skácel.
[8] http://waldorfska.cz/
[9] Významný český spisovatel, básník a publicista, redaktor Českého rozhlasu. Vedle sbírek básní je autorem dokumentárních a historických studií z období druhé světové války a komunismu. Jednou z nejúspěšnějších je kniha Jako bychom dnes zemřít měli (2012) o životních osudech faráře P. Josefa Toufara, umučeného komunistickým režimem.
[10] v případě zájmu o edukační program je možné se obrátit na Českou filharmonii: edu@ceskafilharmonie.cz nebo přímo na Dismanův soubor: jana.frankova@rozhlas.cz.