Rozhovor s Vladislavem Mužíkem o obsahu a důležitosti tělesné výchovy

24. 9. 2021 Karolína Dundálková

V tomto čísle jsme se rozhodli v rozhovorech věnovat tématu tělesné výchovy a sportu. Tématu, které zaslouží pozornost nejen kvůli dopadům koronavirové pandemie. Tělocvičny a sportoviště jsou již delší dobu prázdné a možnosti distanční výuky tělesné výchovy omezené. Sport a pohyb chybí do jisté míry mnohým z nás.

V prvním z dvojice rozhovorů jsme se zaměřili na obsah (kurikulum) a význam tělesné výchovy jak z historického hlediska, tak i z hlediska jejích současných výzev. Na otázky odpovídal docent Vladislav Mužík z Katedry tělesné výchovy a výchovy ke zdraví Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.

Když začneme pohledem do historie, napadá mě otázka, jak se vlastně dostala tělesná výchova do českého kurikula? Co bylo důvodem zavedení tělocviku na školách?

Tělesná výchova je v naší zemi součástí základního vzdělávání již více než 150 let. Připomeňme, že před 150 lety jsme byli součástí Rakousko-Uherska, a proto byly v té době důvody pro začlenění povinných tělesných cvičení do školní výuky zcela jiné, než jsou dnes.

Povinný vyučovací předmět zvaný „tělocvik“ se stal v Rakousku-Uhersku součástí základního vzdělávání v roce 1869. Stalo se tak po vzoru německých zemí, které zaváděly do chlapeckých škol tělesná cvičení zaměřená na tělesnou zdatnost a kázeň s cílem podpořit vojenskou připravenost. Převahu měla prostná cvičení bez náčiní spojená s povely a příkazy a také ukázňující pořadová cvičení. Později byl strohý tělocvik v německém stylu doplněn o cvičení na gymnastickém nářadí, jako je kůň, bradla nebo hrazda, které máme v tělocvičnách dodnes. Pro děti však byl tento způsob výuky nezáživný a nevyhovoval touze dětí po přirozeném pohybu.

Tělocvik byl od konce 19. století postupně obohacován o prvky švédského zdravotního systému, jehož nářadí i názvy, jako je švédská bedna nebo švédská lavička, používáme také dodnes. Do školní výuky pak byly postupně začleňovány základy sportovních odvětví po vzoru anglického sportovního systému. Proto máme tradičně v tělesné výchově i základy atletických disciplín, fotbalu, basketbalu nebo dalších sportů a sportovních her.

Po vzniku Československa byl tělocvik přejmenován na tělesnou výchovu. Je zajímavé, že ani 100 let od zrušení názvu tělocvik nezmizel tento pojem z našeho života a původní označení tělocvik užíváme hovorově dodnes. Počátky nově pojímané tělesné výchovy byly ovlivněny zejména národní Tyršovou sokolskou soustavou, nazvanou podle Miroslava Tyrše, spoluzakladatele Sokola a autora českého tělocvičného názvosloví. Ve třicátých letech minulého století významně ovlivnila školní tělesnou výchovu také tzv. novorakouská škola, jejíž představitelé zdůrazňovali výchovný účinek tělesných cvičení a dávali přednost aktivitám v přírodě před cvičením v uzavřeném prostoru. Za součást výchovy ke zdraví a dobrému chování považovali také výchovu k osobní hygieně a zdravému způsobu života. I tyto prvky zůstaly v současné tělesné výchově. Prvořadým cílem tělesné výchovy za první republiky však bylo vychovat zdatného a čestného člověka pro obranu nové vlasti, nové Československé republiky.

Jak se podle vás proměnil filosofický rozměr tělesné výchovy (ve smyslu propojení duše a pohybu těla)?

Tělesná výchova, když ji takto nazveme, byla přirozenou součástí antického světa. Spolu s rozpadem antiky se však postupně vytrácela tělesná cvičení ze systému výchovy a vzdělávání. Vznikaly církevní školy, z nichž byla tělesná cvičení vylučována. Teprve humanismus začal vracet tělesná cvičení do školního dění. Sem spadají i pedagogické snahy Jana Ámose Komenského, pro něhož byly pohyb a hra významnými prostředky výchovy, ale také formou oddechu po práci. Je zajímavé, že v této době zejména jezuité dbali na to, aby jejich žáci nebyli přetěžováni duševní prací a snažili se vychovávat žáky všestranně. Proto zařazovali do výuky minimálně jedno dopoledne věnované pohybu a hrám. Zakázáno bylo údajně jen koupání a klouzání.

K antickým myšlenkám propojení tělesného a duševního zdraví se v 18. století vraceli zejména osvícenci. Na ně navázal již zmíněný pražský univerzitní pedagog dr. Miroslav Tyrš, když část výroku římského satirika Juvenála použil pro sokolské heslo „ve zdravém těle zdravý duch“. Později se ale tělesná výchova od cvičení pro zdraví odklonila a ve školách převládlo soutěživé sportovní pojetí.

Co myslíte, baví dnešní „počítačovou generaci“ ještě tělocvik, případně obecně vzato pohyb?

Co se týče malých dětí, většina z nich je velmi neposedná. Batolata, sotva se naučí chodit a běhat, překonávají doma všechny překážky, které jim vytváří domácí prostředí, jako je nábytek, různé předměty nebo domácí schodiště. Hned jsou na gauči, na židli, pod stolem, pod postelí. Poznávají okolí a při tomto poznávání se neustále pohybují. Podobné je to i venku, kde zkoumají svoje pohybové schopnosti na schodištích, zídkách, kládách nebo průlezkách. Většinou chvilku neposedí a my dospělí je často v pohybu omezujeme, protože se o ně bojíme. Bohužel jsou i rodiče, které pohyb dětí obtěžuje, a tak děti okřikují a jsou rádi, když si děti v klidu sednou s mobilem nebo u televizní pohádky. Jenže děti tímto všestranným pohybem nejen poznávají svět, ale také působí na svoji tělesnou zdatnost nezbytnou pro běžný život. Utvářejí si tzv. svalový korzet, který drží tělo v sedu, ve stoji nebo při chůzi, a zpevňují svoje svalstvo nutné ke všem sebeobslužným, pracovním i rekreačním činnostem. Pohybem ale současně působí na optimální rozvoj svého kardiovaskulárního a kardiorespiračního systému, který je životně důležitý pro přenos kyslíku do všech orgánů lidského těla. Dostatečná pohybová aktivita pomáhá dětem také regulovat případnou nadváhu a obezitu.

Máme důkazy o tom, že pestrá a dobře motivovaná tělesná výchova je zejména pro žáky 1. stupně základní školy velmi přitažlivá a že tento předmět stále patří u dětí mezi nejoblíbenější. Otázkou je, jestli zůstává stejně přitažlivým i na vyšších stupních škol. Je pravda, že některé děti postupně ztrácejí zájem o pohyb, a to zejména v období puberty.

Lze tedy přitáhnout žáky k tělesné výchově jejím obsahem?

Domnívám se, že všechny vyučovací předměty mající v názvu výchovu by měly mít za cíl vzbudit zájem dětí o příslušnou oblast, tj. o pohybovou aktivitu, hudbu, výtvarnou činnost, o dění ve společnosti. Vzbudit zájem však současně znamená navodit porozumění. V tělesné výchově jde především o porozumění vlivu pohybových činností na bio-psycho-sociální zdraví, a ne o to, kolik cviků žák provede. Ani v hudební výchově přece nehodnotíme, kolik žáci odzpívají během výuky písní, ale jak jim rozumí a v jaké kvalitě je zpívají. Děti by měly porozumět tomu, co a proč cvičí a jaké hodnoty jim tělesná výchova přináší pro život.

Nezastupitelnou roli v této výchově má osobnost učitele. Ani kvalitně napsané vzdělávací programy s adekvátním vzdělávacím obsahem nemohou zajistit jejich správnou realizaci ve výuce. Navíc musíme počítat s tím, že všechny děti nemají zájem o sportovní soutěžení, a proto čistě sportovní zaměření tělesné výchovy nemusí motivovat žáky pro trvalou pohybovou aktivitu. Dále je nutné zohledňovat zdravotní stav dětí a jejich pohybové i psychosociální předpoklady. Tělesná výchova by proto měla být pestrá a nabízet žákům různé pohybové aktivity, sportovní i nesportovní, kam patří nesoutěžní psychomotorické činnosti, kondiční a kompenzační cvičení s hudbou, taneční prvky nebo drobné pohybové hry. Tělesná výchova nemůže zajistit dostatečný pohybový režim žáků, ale měla by děti pohybově kultivovat, vzdělávat v oblasti tělesných cvičení a získávat je pro pohybově aktivní životní styl.

Jak se proměnila náplň tělesné výchovy v posledních desetiletích (např. vlivem revizí kurikulárních dokumentů)?

Po 2. světové válce a po nástupu totality v naší zemi se tělesná výchova zaměřila na sportovní výkonnost a tělesnou zdatnost. Pamětníci si možná vzpomenou na povinné plnění odznaků zdatnosti – Dětského odznaku zdatnosti na 1. stupni ZŠ a odznaku „Buď připraven k práci a obraně vlasti“, ve zkratce BPPOV, na 2. stupni ZŠ. Plnění výkonnostních norem pro získání odznaků zdatnosti se v 70. a 80. letech minulého století stalo na mnohých školách základem pro klasifikaci z tělesné výchovy. Objevovaly se dva extrémy: přísné známkování podle těchto norem, ale také pouhé vyplňování a odesílání evidence odznaků zdatnosti bez jejich plnění na příslušné instituce, které odznaky udělovaly. Odznaky zdatnosti tak ztratily původně zamýšlenou motivační funkci a v případě přísného hodnocení žáků podle výkonnostních norem došlo často u méně zdatných a méně pohybově nadaných dětí ke ztrátě zájmu o pohybovou činnost nebo dokonce k odporu k tělesné výchově. Podle průzkumu, který se uskutečnil na konci 80. let minulého století, se tělesná výchova dostala v pořadí oblíbenosti předmětů až na 8. místo.

Po listopadu 1989 se hledaly cesty k novému obsahu a pojetí tělesné výchovy. Přelomem v tomto smyslu se stalo vydání Standardu základního vzdělávání v roce 1995, který zařadil tělesnou výchovu do vzdělávací oblasti zdravého životního stylu s cílem podpořit tělesnou výchovou zdravotní stav populace. Tento záměr se později přenesl i do současných rámcových vzdělávacích programů. Zůstaneme-li u základního vzdělávání, je tělesná výchova součástí vzdělávací oblasti Člověk a zdraví.

Je něco, co v současném kurikulu tělesné výchovy chybí?

Myslím si, že v současném Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání schází zřetelnější a srozumitelnější vyjádření vztahů mezi charakteristikou, cíli, učivem a očekávanými výstupy. Podle našich průzkumů i rozborů školních vzdělávacích programů je často patrné, že na jedné straně je psané kurikulum, ale na druhé straně je realizace kurikula ve školní praxi. Učitelé mnohdy nevědí, jak předepsaný obsah vzdělávání pojmout a implementovat do výuky tělesné výchovy. Dochází tak k nesouladu mezi požadavky na vzdělávání v oblasti tělesné výchovy, realizací vzdělávacích požadavků ve výuce a naplňováním očekávaných výstupů, které však v některých případech směřují do životního stylu žáků, a ne do oblasti výsledků učení. Myslím si, že žák nemůže být hodnocen a klasifikován za to, co uplatňuje ve svém volném čase. Ani v matematice nehodnotíme žáka podle toho, jestli si ve volném čase počítá, ale hodnotíme jeho vědomosti, dovednosti, postoje nebo aktivitu ve výuce. Východiskem pro hodnocení a klasifikaci je to, co se žák v souladu s kurikulem naučí ve škole a při domácí přípravě. V tělesné výchově by tedy mělo být přesněji vymezeno, co se mají žáci naučit, a při hodnocení můžeme přihlédnout k tomu, jaké zaujímají postoje k pohybovým činnostem, jak spolupracují ve výuce, jak jsou aktivní. Zřetelnější objasnění cílů tělesné výchovy a přesnější vymezení vzdělávacího obsahu by tedy vzdělávacím programům velmi prospělo.

Jaké má podle vás tělesná výchova v současnosti postavení ve vztahu k jiným předmětům v kurikulu? Jak podle vás vnímají důležitost tělesné výchovy učitelé jiných předmětů?

Domnívám se, že tělesná výchova stále nemá mezi dalšími předměty rovnoprávné postavení. Jak už jsem se snažil naznačit, historicky šlo zejména o podporu zdatnosti, vojenské kázně, pohybu během pobytu dětí ve škole, o zlepšování sportovní výkonnosti, ale ne o vzdělání žáků, které by podpořilo jejich vědomosti a dovednosti potřebné k účinnému působení na zdraví člověka pohybovou aktivitou. Mnozí učitelé jiných předmětů proto považují tělesnou výchovu za odpočinkový předmět naplněný pohybovou rekreací a podceňují množství práce, které je nutné vynaložit k přípravě kvalitní výuky tělesné výchovy. Nerovnoprávné postavení dokazuje i současná pandemická situace, kdy je na mnohých školách zcela zrušená výuka tělesné výchovy bez jakékoli náhrady. Přitom i tělesnou výchovu je v této době možné improvizovaně vyučovat nebo podporovat. Je však nutné dobře rozumět jejím cílům a vzdělávacímu obsahu.

A jak vnímá důležitost a náplň tělesné výchovy veřejnost? Změnilo se něco v tomto duchu při ohlédnutí se zpět?

Před několika lety jsem se zúčastnil medicínského výzkumu k otázkám zdraví, kam jsme začlenili otázku ověřující názor veřejnosti na zaměření školní tělesné výchovy. Výzkumu se zúčastnil reprezentativní vzorek české populace, konkrétně to bylo více než 1800 respondentů ve věku 15 až 60 let, a výsledek byl velmi zajímavý. Přibližně 52 procent populace si myslelo, že tělesná výchova by měla být zaměřená na pohybovou všestrannost, že by se žáci v tělesné výchově měli seznámit s nejrůznějšími pohybovými dovednostmi a poznatky, jak využívat pohyb v denním režimu. Ostatní zaměření, jako je kondiční cvičení podporující zdatnost, anebo naopak rekreační zaměření s cílem poskytnout dětem aktivní odpočinek během pobytu ve škole, podporovalo okolo 15 procent populace. Sportovní zaměření s cílem, že by se žáci měli učit ve škole především základní sportovní dovednosti a příslušné vědomosti, by uvítalo pouhých 14 procent populace.

I tyto výsledky naznačují nesoulad mezi názory veřejnosti na obsah tělesné výchovy, projektovaným kurikulem, přípravou učitelů tělesné výchovy, realizací kurikula na školách, očekávanými výstupy tělovýchovného vzdělávání a efekty tohoto vzdělávání. Švýcarský pedagog Kurt Egger^[1] přitom upozorňuje, že bez souladu mezi výše uvedenými faktory nelze očekávat pozitivní výsledky vzdělávání ani žádoucí efekty ve společnosti. Pravdivost jeho výroků potvrzuje i fakt, že po 25 letech od oficiálního zavedení tzv. zdravotně orientované tělesné výchovy se zhoršuje tělesná zdatnost populace a narůstá nadváha i obezita způsobená především nedostatkem pohybu, respektive vyšším příjmem energie než jejím výdejem. Různorodá realizace tělesné výchovy bez důrazu na vzdělávání pro trvalou pohybovou aktivitu podporující zdraví tedy nepřináší očekávané výsledky. A platí to i pro oblast sportu, kde klesá zájem dětí o členství ve sportovních oddílech. Ani zde tedy nejsou patrné pozitivní vlivy tělesné výchovy při zachování sportovního zaměření tělesné výchovy.

Setkáváme se také s názorem, že několik hodin tělocviku týdně nestačí. Bylo by vhodné zvýšit týdenní časovou dotaci tělesné výchovy?

Musíme se zamyslet, na co počty vyučovacích hodin stačí a na co nestačí. Ani hudební nebo výtvarná výchova zřejmě nevychová v běžné škole dobrého umělce. Nemůžeme tedy očekávat, že ve škole vyroste uznávaný sportovec. Škola však může odhalit talenty a doporučit jim rozvoj v mimoškolních aktivitách a institucích. Jak už jsem uvedl, škola nemůže zabezpečit ani pohybové potřeby žáků. Lékaři celého světa doporučují pro pohyb dětí a mládeže alespoň jednu hodinu intenzivnějšího pohybu denně a k tomu jednu až dvě hodiny dalších pohybových činností s nižší intenzitou, kam můžeme zařadit i procházky, nesoutěžní jízdu na kole, koloběžce, dětské hry venku a podobně. Kdybychom měřili ve výuce tělesné výchovy čas, kdy je jednotlivec v pohybu, bylo by pro laika překvapivé, že i v promyšlené a dobře organizované hodině tělesné výchovy se žák pohybuje pouze okolo 20 až 25 minut, a to s různou intenzitou, tj. s různou námahou. Současná dvouhodinová dotace tělesné výchovy tedy znamená, že je žák v pohybu během školní tělesné výchovy ani ne jednu hodinu za celý týden. Na co tedy tato hodinová dotace stačí? Především na kultivaci pohybu dětí, na osvojování a zlepšování pohybových dovedností, získávání přiměřených vědomostí o pohybu i na ovlivňování jejich postojů k pohybovým aktivitám. To nejsou zanedbatelné hodnoty. A na co dvouhodinová dotace nestačí? Na zajištění pohybových potřeb žáků a na ovlivňování jejich tělesné zdatnosti, která je jedním z ukazatelů tělesného zdraví. Tělesná zdatnost se totiž nezískává ve škole, ale ve volném čase dětí, kam spadá i účast ve sportovních oddílech. Velmi cenné jsou ale i běžné spontánní či rekreační pohybové aktivity dětí na zahradách, na hřištích, na sportovištích nebo v přírodě s rodinou.

Když se ptáte na zvýšení počtu hodin tělesné výchovy, tak bývalý ministr Chládek nastoupil do ministerské funkce v roce 2014 s prohlášením, že zavede do základních škol třetí hodinu tělesné výchovy týdně. Poté, když se seznámil s organizačními, personálními i finančními problémy spojenými s rozšířením výuky tělesné výchovy, od svého záměru ustoupil. Pomineme-li úvazkové a rozvrhové potíže škol, které by nastaly, málo se mluví o tom, že jedna vyučovací hodina každého předmětu stojí přibližně jednu miliardu korun ročně. A třetí hodina TV by tedy za jednu miliardu přinesla dětem necelou půlhodinu pohybu týdně navíc.

Jaké tedy nabízíte řešení?

Na naší katedře propagujeme v přípravě učitelů stejně důrazně výuku tělesné výchovy jako další formy školního pohybového režimu žáků. Jde o začlenění pohybu do všech součástí života školy, kde je to možné. Doporučujeme využívat tzv. učení v pohybu, kdy se propojuje učební činnost v kterémkoli vyučovacím předmětu s pohybem. Tento pohyb nemusí být nijak intenzivní, protože někdy stačí i změna polohy ze sezení na židli na sezení na koberci, aby došlo k uvolnění svalů zatížených statickým déletrvajícím sezením. Dále jsou to cílené tělovýchovné chvilky s kompenzačním zaměřením. Vzdělaný učitel by měl umět zařadit do výuky krátké protahovací nebo zpevňovací cvičení prováděné v učebně na židli nebo mezi lavicemi. Další možností je výuka venku, kdy můžeme spojit příslušné učivo s pohybem nebo cvičením. A samozřejmě do školy patří i pohybově rekreační přestávky, aby děti měly možnost pohybovat se po školních chodbách, v tělocvičnách nebo na hřištích. Že to jde, jsem viděl osobně ve Švýcarsku, kde měly děti pohybovou přestávku dvacet minut. Rozběhly se po všech větších prostorách školy včetně tělocvičny a školního hřiště, kde byly v koších drobné pomůcky, jako jsou například molitanové míče. Ale přestávka nebyla ukončena zvoněním, jak to bývá u nás. Ve školním rozhlasu se ozvala moderní hudba a žáci během ní uklidili pomůcky, přemístili se do učeben a nachystali se na další výuku. Jiná přestávka byla svačinová.

Důkaz o pochopení potřeby pohybu školskými orgány přivezly naše studentky ze stáže v Dánsku. Tam mají učitelé za povinnost zařadit pohyb prakticky do všech předmětů a k tomu se přidávají pohybově rekreační přestávky. Učitelé mají zajistit, aby se děti pohybovaly během pobytu ve škole nejméně jednu hodinu denně, a nepočítá se do toho výuka tělesné výchovy. Viděl jsem videozáznam angličtiny v pohybu a byl to pro mě velmi inspirativní zážitek. Dá se tedy říct, že tělesnou výchovu bychom neměli chápat jen jako vyučovací, sportovně zaměřený předmět, ale spíše jako průřezové téma zasahující další vyučovací předměty i celý školní režim.

Jak vnímáte důležitost sportu jako součást každodenního života dětí a mládeže vy?

Sport je důležitou součástí našeho života a patří i do školy, o tom není pochyb, ale není pro každého. Sportovní aktivity jsou podmíněny pohybovými předpoklady a zájmem dětí provozovat soutěžní pohybové činnosti. Připusťme, že ne všechny děti jsou soutěživé. Podle našeho průzkumu provedeného poměrně nedávno se ukázalo, že asi 40 % hochů a dokonce 55 % dívek ve věku 11 až 12 let nestojí o sportovní soutěže a sportovní úspěchy. To ale neznamená, že se děti nechtějí pohybovat. Podívejme se kolem sebe, kolik dětí jezdí na kolech, koloběžkách, in-linech bruslích, na lyžích, kolik jich venku zdolává parkurové překážky nebo lezecké stěny. Nesoutěží mezi sebou, ale sami se sebou. V současné době jsou například velmi moderní freestyle koloběžky, s nimiž děti zkoušejí tzv. triky, jako jsou poskoky, skoky přes překážky a podobně. A řada dětí s oblibou provozuje geocasching, což je hra na pomezí turistiky, kdy za použití navigačního systému GPS hledají skryté schránky nazývané „kešky“. Pohybová aktivita, po níž voláme, tedy nemusí znamenat sportovní klání a zapojení do sportovních oddílů. Studentům při výuce tělesné výchovy často říkám, že lidskému tělu je jedno, jestli hraje tenis nebo seká dřevo. Jde o to, které svalové skupiny a jakým způsobem jsou zapojené a namáhané. Lidskému tělu však není jedno, jestli svým životním stylem podporujeme nebo nepodporujeme činnost srdce a oběhové soustavy, jestli svou pohybovou činností nepřetěžujeme organismus, jestli si naopak pohybovou nečinností nezpůsobujeme nadváhu, obezitu nebo jiná onemocnění. Pohybová činnost tedy nemusí obsahovat sportovní aktivity, ale měla by být tělu prospěšná. Co se týče sportovních aktivit a sportovních oddílů, sportovně nadané a soutěživé děti si cestu ke sportu obvykle najdou a škola k tomu může přispět vhodnou a pestrou nabídkou pohybových aktivit v rámci výuky tělesné výchovy.

Jak může tělesná výchova, respektive učitel tělesné výchovy, motivovat k pohybovým aktivitám ve volném čase?

Opět jsme u toho, jak vnímat cíle tělesné výchovy, vzdělávací obsah i očekávané výstupy. V řadě evropských zemí nebo například v Kanadě je posláním tělocvikáře vést děti k sestavování individuálních pohybových programů. Sportovní nebo obecněji řečeno pohybová výkonnost pak není cílem výuky, ale prostředkem k naplnění pohybových programů individuálně vhodnými aktivitami. Při takovém způsobu výuky je samozřejmě zcela zásadní osobnost učitele, protože ani sebelépe koncipovaný vzdělávací program nezajistí jeho dobrou a správnou realizaci. Pokud se veřejnost, rodiče, akademici připravující učitele i samotní učitelé shodnou na tom, že pro život je nezbytná pohybová aktivita, můžeme v tomto smyslu žáky vzdělávat a snad se nám časem podaří zmírnit nežádoucí dopady současného sedavého způsobu života.

Tak jako i v jiných předmětech se můžeme setkat v tělesné výchově s dětmi, které se bojí neúspěchu, prohry v soutěži či zesměšnění ze strany kolektivu. Lze těmto dětem nějak pomoct?

Už jsem to naznačil. Obava z neúspěchu, prohry nebo zesměšňování je obvykle spojována se soutěžemi, kde méně pohybově nadané nebo zdravotně oslabené děti bývají kritizované za svoje výkony spolužáky a někdy i učiteli. Ve sdělovacích prostředcích se často objevuje kritika žáků druhého stupně ZŠ nebo středoškoláků, že jsou líní a nechávají se osvobozovat z tělesné výchovy. Nikde jsem ale neviděl doprovodné údaje k této kritice, které by se opíraly o výzkumem podložené vysvětlení tohoto osvobozování. Přitom od studentů i od řady dětí vím, že častou příčinou osvobozování z tělesné výchovy je právě kritika nebo dokonce ponižování méně zdatných nebo méně šikovných dětí. Tělesná výchova není jen o sportu, o soutěži, výkonnosti a vítězství, ale také o prožitku, toleranci, vzájemné pomoci, spolupráci, fair play, o kompenzačních cvičeních, psychomotorických činnostech a dalších hodnotách, které by měly převyšovat touhu po vítězství.

Máme možnosti pro individuální přístupy k žákům a můžeme jim zadávat individuální úkoly. Žák, který nemá vhodný somatotyp a odpovídající silové předpoklady, přece nemůže vyšplhat na tyči v určitém čase a být za to hodnocen špatnou známkou. Motivujme a hodnoťme děti za zlepšení, za změnu jejich výkonu, a dejme jim k tomu návod. Pokud žák s nepříznivými tělesnými předpoklady vyšplhá po určité době na tyči o kousek výš než na počátku, je to pro mě stejně hodnotné, jako když silově dobře vybavený žák vyšplhá až nahoru a zlepší se o nějakou vteřinku. Cílem by mělo být dostatečně silné a pevné svalstvo umožňující pohyb vlastního těla, a ne pouze výkon, který oceníme při sportovní soutěži.

Na závěr nemohu nezmínit otázku k současné situaci TV. Tělesná výchova vlivem kovidové pandemie bezesporu utrpěla. Co by mohlo pomoct ji zase "vzkřísit"? Respektive co byste poradil učitelům, jak žáky opět vtáhnout do tělesné výchovy, pokud budou školy otevřené?

Tělesná výchova nepochybně utrpěla, ale nemuselo se to stát v takovém rozsahu, kdyby na řadě škol nebyl předmět zcela zrušen bez jakékoli náhrady nebo improvizace. Od studentek učitelství pro 1. stupeň ZŠ však máme informace o školách, kde na 1. stupni učitelky a učitelé zařazují do online výuky tělovýchovné chvilky, jak už jsem se o nich zmínil, uplatňují dokonce učení v pohybu, kdy děti zvednou od počítačů a ze židlí a dají jim pohybový úkol, jako je například pomocí poskoků vyjádřit výsledek početního úkolu, zorganizují dětem pohybovou přestávku mezi předměty nebo zadají dětem domácí úkol spojený s vycházkou v okolí. Jestli mohu být konkrétní při uvedení případu z 2. stupně ZŠ, tak například tělocvikáři na brněnské ZŠ Pastviny zadali žákům domácí úkol, který vyhodnocují vždy na konci měsíce. Žáci si mají evidovat pohybové aktivity a za každý aktivní den dostanou bod. Nejde o soutěž v pohybovém či sportovním výkonu, ale o soutěž v pohybové aktivitě. Čím více pohybově aktivních dnů, tím více bodů. Do pohybových aktivit se počítají posilovací cviky v místnosti, při nichž si žáci sledují a zapisují změny tepové frekvence, dále se evidují denní počty kroků, ale také pěší, cyklistické či koloběžkové výlety do okolí bydliště. Žáci mají za úkol vyfotit nejvzdálenější místo, kam došli nebo dojeli, toto místo umístit do mapy, vyznačit trasu a doložit ji počtem kroků nebo kilometrů. Samozřejmě mohou tento úkol plnit i o víkendu s kamarády nebo s rodinou. Tento přístup je zcela příkladný, protože je založen na vzájemné důvěře učitele a žáků a je přiměřený a vhodný v podstatě pro všechny děti. Domnívám se, že taková náhrada tělesné výchovy nikoho nestresuje a nepřináší nikomu obavy ze slabého výkonu nebo sportovního neúspěchu.

A jak žáky vtáhnout po otevření škol zpět do tělesné výchovy? Snažil jsem se to přiblížit během celého rozhovoru. Nabízejme dětem pestré a zajímavé činnosti, snažme se kultivovat jejich pohybový projev, respektujme jejich individuální odlišnosti a zájmy, motivujme je přiměřeně k pohybové aktivitě a nepřehánějme to s negativním hodnocením jejich sportovní výkonnosti. Vysvětlujme dětem potřebu pohybu pro jejich zdravý vývoj a respektujme tělesnou výchovu jako rovnoprávný vyučovací předmět důležitý pro náš život a zdraví.

Děkujeme za inspirativní rozhovor.

 

doc. PaedDr. Vladislav Mužík, CSc.,

vystudoval učitelství matematiky a tělesné výchovy na Pedagogické a Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. V letech 1977 až 1982 pracoval jako učitel na ZŠ. Od roku 1982 působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V letech 2001–2007 byl jejím děkanem, nyní zde působí jako docent katedry tělesné výchovy a výchovy ke zdraví. Věnuje se výzkumu didaktické interakce a komunikace v tělesné výchově, oblasti zdravotně orientované tělesné výchovy a pohybových aktivit dětí. Vyučuje předměty k teorii a didaktice tělesné výchovy, zdravotně preventivním pohybovým aktivitám, výchově ke zdraví a další. V roce 2007 mu byla udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity za rozvoj Masarykovy univerzity, v roce 2016 získal mezinárodní ocenění „FIEP Europe Thulin Award“ za přínos k rozvoji tělesné výchovy na celostátní a evropské úrovni (za propagaci „tělesné výchovy pro všechny“).

 Kontakt: 549@mail.muni.cz

 

^[1] Kurt Egger je emeritním profesorem univerzity v Bernu. Mezi jeho díla vztahující se ke kvalitě vzdělávání patří například tato publikace: Egger, K., et al. (2002). Qualität des Sportunterrichts. Bern: Schriftenreihe des Instituts für Sport und Sportwissenschaft der Universitäts Bern.